Křesťan stojí vždy na ztracené pozici.
Úryvky z povídky Gertrudy von le Fort – Věž stálosti
Princ zdědil panství i s věží plnou vězeňkyň, které „odpadly“ od katolické církve. Navštívil vězení. Vězeňkyně ve věži chtěla zaplašit hrůzu princovu z jejich strašných poměrů, ze své vlastní bídy. Myslila, že jej musí utěšit, jako utěšovala již mnohé jiné? Jisté je, že tato slitováníhodná žena se nad ním slitovala.
„Ne, nezoufejte, již mnoho lidí zde propadlo zoufalství, ale žádný nezůstal zcela bez útěchy. Neboť Bůh miluje vězně – dává jim vnitřní svobodu. Poskytne ji i vám. Ó, vnitřní svoboda je nepřemožitelná – žádná věž, žádná sebepevněji uzavřená brána ji nemůže zrušit.“
„Jak dlouho jste zde?“ vypravil ze sebe.
„Nevím,“ odpověděla vlídně, „čas tak rychle uplynul – zde nemá váhu, téměř jako by byl mrtev – v této věži začíná věčnost“, usmívala se.
„Je to devětatřicet let, co je Marie Duranová zde,“ vmísil se velitel, „byla mladičká, když ji přivedli, můj otec mi o tom často vyprávěl. Byla téměř ještě dítě, růžová a svěží jako holubička, tak ji líčil otec – ano, devětatřicet let je to již. - Poroučíte, abychom šli?“
Oslovený princ neodpověděl. Náhle se naklonil nad zvadlou, nepěstovanou stařeninou rukou a uctivě ji políbil…
Křesťan stojí vždy na ztracené pozici, a tak je to zcela v pořádku: stát na ztracené pozici, znamená stát tam, kde stál zde na zemi i Ježíš Kristus. Nebezpečnou se stane věc teprve tehdy, jestliže křesťan vztahuje ruce po praporu tohoto světa, aby se zachránil.
2024 ©