Láska je plnost, její touha není žebrota chuďasova.
Výpisky z knihy Rabíndranátha T h á k u r a POSLEDNÍ BÁSEŇ
- Dřív se děvčata vdávala /v Indii/ podle horoskopů. Ale já chci nevěstu, která si je sama horoskopem.
- Nemůže být větší bezbožnosti, než je to, když se uctívání změní v něco mechanického.
- Člověk musí dokázat nesnadné, aby si zachoval snadnost. Chceš-li, aby rytmus básně plynul snadno, musíš přísně zachovávat pauzy na příslušných místech.
- Kvůli hlupákům se navenek také tváříme jako hlupáci.
- Ti, kdo slovy nejvíc haní, bývají největšími neřestníky.
- Člověka, jehož chci pozvat, zvu tehdy, když číše života přetéká. Nezvu ho, aby sdílel se mnou žízeň.
- Vkus je věcí vývoje. Jestliže ten, kdo se nám líbil před pěti lety, trčí i po pěti letech na místě, je jasné, že si chudák ani není vědom, že je mrtev.
- Aby se nám líbil Tádžmahal, musíme se zbavit okouzlení Tádžmahalem.
- Je dobře, že ve Stvořitelově říši je málo dokonalých věcí, jinak by stlačily samy sebe do pouhé průměrnosti.
- Bolesti tmy jsou nesnesitelné, protože je není dobře vidět.
- Nejúžasnější věci na světě jsou nejskromnější, nechtějí padnout do oka.
- „Jenže ty nemáš asi žádné vlastní názory: řekneš vždycky, co právě zní nejlíp.“
„Má duše je zrcadlo. Kdybych je pořád polepoval odshora až dolů nějakými pevnými názory, nemohl by se v něm objevit obraz každého všedního okamžiku.“
- Tvrdil, že jede do Šilongu vychutnat samotu. Avšak než uplynuly dva dny, pochopil, že sladkost samoty se ztrácí tam, kde nejsou lidé.
- Říkal, že není turista a že má ve zvyku lahůdky vychutnávat srdcem, ne fotoaparátem.
- Mrzelo ho tu /v samotě/ totéž co ve městě - že ho neustále zneklidňuje a roztěkává nedostatek jednoty v jeho vnitřním světě. Ve městě mohl tento nedostatek kompenzovat nejrůznějšími způsoby, ale zde se v něm neklid usazoval a hromadil. Jako když zahradíš bystřinu a ona se rozleje v jezírko. A tak začal pomýšlet na útěk.
- Cestou Šilongskými horami: K vyhnutí obou aut nebylo místa. Vozy se srazily, ale k neštěstí nedošlo. Druhý vůz odletěl jen kousek zpět a zarazil se o úpatí kopce. Vystoupila z něho nějaká dívka. Pro Amita to bylo jako jasný blesk na černém pozadí smrtelné hrozby - tak byla nezávislá na čemkoli kolem dokola. Jako by bohyně Lakšmí právě vystoupila z oceánu rozvířeného horou Mandárou a vznesla se nad všechen pohyb: hruď moře se vzdouvala a chvěla. Amitovi se naskytla jedinečná podívaná. Kdyby se byl s touto dívkou setkal někde v přijímacím salonu, byla by zcela zanikla vedle pěti jiných. Na světě jsou snad lidé, které stojí za to spatřit, ale člověk je zpravidla nepotká na pravém místě.
Amit si o ní zapsal do zápisníku: je jako lehounký kouř z vonného tabáku, který dozrává, když prochází nádobkou vodní dýmky – nemá už ostrost nikotinu, jen jemnou vůni růžové vody.
Z neznámé oblohy spadl měsíc do oběžné dráhy země. Vůz se srazil s vozem a od této osudné srážky půjdou dva lidé spolu, ona s jeho světlem v tváři a on s jejím. Pouta společné cesty už nikdo nepřetrhne. A srdce praví – začala naše pouť ve dvou, svými kroky budeme splétat v zářivý věnec vteřiny posbírané cestou.
… a on seděl před netknutými knihami jako zhroucená buddhistická svatyně, na niž dolehlo tisícileté mlčení.
- Nelze tvrdit, že by občas nezavanul svěží větřík a poněkud nezvířil její nitro, ale tak široká vrata do něho nevedla, aby tam mohl proniknout těžší úder než závan větru. A tu ji najednou takový úder postihl při srážce automobilů, uprostřed cesty, bez nejmenšího zahoukání. Veliká řecká a římská historie jí najednou připadala maličká. Nesmírně blízká, těsná přítomnost odsunula všechno ostatní do pozadí a zatřásla s ní. “Probuď se.“ Lábanja rázem procitla a konečně uviděla samu sebe, jaká opravdu je – ne rozumem, nýbrž bolestí.
- Teď jako by se najednou ocitl na jiné planetě. Věci tu měly menší váhu, sotva se noha odlepila od země, směřovala vzhůru, každý okamžik nedočkavě spěchal do neznáma, vánek ovíval celé tělo, jež jako by toužilo stát se flétnou, světlo z oblohy se vlévalo do krve a vzrušení, jež v něm bylo nahromaděno, bylo jako vzrušená touha po rozkvětu, proudící mízou celým stromem. Zaprášená záclona, jež dlouho zastírala srdce, padla a z obyčejných věcí vyrašila neobyčejnost. Proto když do místnosti vešla Džogmája /matka Lábanje/, připadla Amitovi i zcela všední věc úžasná. V duchu si řekl: „Ne ona nevešla, ona se mi zjevila.“
Když sňal prach s jejích nohou, jako by se mu na hlavu snesla sprška požehnání bohyně.
- Viděl už mnoho krásných dívek, jejich krása byla jako úplňková noc - zářící, ale zamlžená. Krása Lábanje byla jako jitro, nebylo v ní kouzla nejasnosti, vše v ní bylo prodchnuto inteligencí. Když ji Stvořitel vytvářel, přimísil do ní cosi mužského, při pohledu na ni bylo zřejmé, že v ní není jen síla bolesti, ale zároveň i síla ducha. A to právě Amita tak upoutalo. Sám měl dost inteligence, ale bez soucitu, dost soudnosti, ale žádnou trpělivost, hodně se naučil a hodně znal, ale nedošel pokoje. V Lábanjině tváři se mu zjevila ona podoba míru, jež nepramení ze spokojenosti srdce, nýbrž z nehybných hlubin síly myšlenek.
- Sotva Amit domluvil, stiskl Lábanji ruku. Neodtáhla ji. Podívala se mu do očí a mlčela. Potom už nebylo třeba nic říkat. Lábanja se dokonce zapomněla dívat na hodinky.
- To nové ve mně je prastaré – staré jako jitřní světlo, jako čerstvě rozkvětlý čampový květ – něco odvěkého, nově odhaleného.
- Proboha, mlčte a nechte mě milovat.
- Já mám pocit, že musím okamžitě pro něco velikého se zavřenýma očima nasadit život - litovat toho mohu až dodatečně.
- Musíme tam, kam námořník se dosud neodvážil, a dát v sázku loď, sebe a vše.
- Ale bylo by třeba ještě jedné podoby řeči, která by nebyla řečí společenského styku ani praxe, nýbrž jazykem samoty. Jako ptačí zpěv, jako poezie básníků, musela by ta řeč plynout lehce z hrdla, jako plyne pláč.
- Kdo má slavné jméno, má svět doma malý, venku velký. Spotřebuje víc času, aby si uchoval slávu venku, než aby se staral o štěstí doma. Na ženu připadá z takového muže jen docela malá část, která ani na plné manželství nestačí. Manželství slavných mužů jsou jen manželství většinou částečná.
- I Šiva byl ochoten se vydávat za žebráka, aby vynikla velikost jeho choti Annapúrny, a vůbec se nestyděl.
- Džogmája řekla: Neboj se, hochu, také na ni dojde /na svatbu/. Představ si, že jsi Lábanju dostal. Budeš-li i potom, až už ji budeš mít ve svých rukou, po ní toužit, pak pochopím, že si zasloužíš dívku, jako je ona.
- I nejvážnější myšlenky berou na sebe v mých ústech podobu lehkých slov, ale to jim na váze nic neubírá.
- Náhodou potká člověk člověka, nad nímž vykřikne v úžasu, jak je docela svůj.
- Ráma chtěl vyzkoušet Sítinu věrnost ohněm a tím ji ztratil. I opravdovost básníků je třeba ověřit ohněm nitra. Jak může zkoušet, kdo v sobě ten oheň nemá? Musí se spolehnout na mínění většiny, ale to je často mínění hlupáků. V mém nitru dnes vzplanul oheň a tímto ohněm nechávám projít vše, co jsem kdy četl. Málo zůstává zachováno. Všechno se žárem obrací v popel. Musil jsem dnes povstat uprostřed povykujících básníků a říci: Neječte tak, říkejte tiše ta pravá slova - Proboha, mlčte a nechte mne milovat.
- To tvoje mlčení je, jako bys všechna má slova propouštěla bez odměny.
- Rok prchá za rokem v mlčení, až jednou ve zvláštní hodině najednou zabuší na dveře člověka poselství. Nenajde-li člověk v té chvíli klíč, aby otevřel, nikdy už nenabude síly vyslovit netřesoucím se hlasem pravá slova. Když přijde toto poselství, chce se člověku rozkřičet na celý svět - slyšte, já miluji. Miluji – to slovo je jako pták, který přeletěl oceán od neznámých břehů. Jak dlouho letěl a z jaké dálky – božstvo v mém nitru čekalo jen na to slovo. A dnes se mě dotklo – celý můj život, celý můj svět se proměnil ve skutečnost. Lábanja zabořila tvář do polštáře a začala kohosi přesvědčovat: Je to skutečnost, skutečnost tak skutečná, že není nic skutečnějšího.
Vše, čím jsem byla až doposud, je pryč. Dneškem pro mne začíná všechno znovu a tento začátek už nemá konce. Jak mohu komu vypovědět, kolik je ve mně úžasu? Zakusil to už někdo na světě?
Matka jí řekla tiše: Lábanjo, dceruško, nepotlačuj to v sobě. Amit tě hledá venku ve tmě - projev se mu plně - vůbec se neboj. Kdyby našel světlo, které se v tobě rozsvítilo, nic už by mu nechybělo. Pojď, půjdeme hned za ním.
- Před Amitem se objevil najednou jeho život v pestrých barvách, jako Šilongské hory za jitra po deštivém dnu - toho dne našel cenu svého bytí a nemohl odolat touze to vypsat. Amit říkává, že životopisy lidí se píší po jejich smrti, a to proto, že na jedné straně sice pro svět zemřeli, ale na druhé nabyli nového života v srdcích jiných. A on měl pocit, jako by tehdy v Šilongských horách zemřel, jako by jeho minulost zmizela jako fata morgana, ale jako by na druhé straně ožil novým, prudkým životem. Temnotu, jež zůstávala za ním, ozářilo jasné světlo. Toto vidění bylo třeba zaznamenat. Neboť jen velmi málo jedinců na světě potká takové štěstí, ostatní stráví život od narození až do smrti v jakémsi přítmí, jako netopýři, kteří žijí v jeskyních.
- Pršelo už jen trochu, bouřlivý vítr se utišil a mraky zřídly.
- Čím chceš zaplnit své srdce, o to nepros v slzách, ani s nataženou prázdnou dlaní. Zamyslíme-li se nad tím, zjistíme, že láska je plnost, že její touha není žebrota chuďasova.
- Džogmája řekla Amitovi: Neklam se ujišťováním, že nemáš nevěstu. V srdci jistě dobře víš, že ji máš. Popostrčila Lábanju k Amitovi a položila její pravou ruku na jeho pravici. Sňala Lábanji se šíje zlatý náhrdelník a ovinula jím jejich ruce. – Kéž vaše spojení nic nerozdělí. Amit a Lábanja se ruku v ruce sklonili a sňali prach s Džogmájiných nohou. Počkejte chvíli, řekla, přinesu ze zahrady trochu květin.
Tu přinesla Džogmája plný koš slunečnic a řekla Lábanjo, dceruško, polož mu dnes tyto květiny k nohám. – Nebylo to nic jiného než ženská snaha dát tímto obřadem vnější výraz tomu, co bylo skryto v nitru. Tuto touhu mají už ženy v krvi.
- Amit řekl: Čekalas na mne, Lábanjo? - Ano, jako bych v šumění deště celý den slyšela tvé kroky. Připadalo mi, jako bys přicházel z jakési nekonečné dálky. A nakonec jsi přece jen došel až do mého života. - Lábanjo, v mém životě zela až dosud obrovská, černá propast nepoznání tebe. Ta byla ze všeho nejošklivější. Dnes se zaplnila až po okraj – nad ní se třpytí světlo, stín celé oblohy na ni dopadá, je teď ze všeho nejkrásnější.
- Cos dělal celý den, Amite? - Tys byla v mém nitru, docela tichá. Chtěl jsem ti něco říci, ale kde vzít slova? Z nebe pořád jen pršelo a já jsem opakoval: Dej mi slova, dej mi slova.
- Lidé zapomínají, že manželství je umění, každý den je třeba je obnovovat.
- Básník vytváří rytmus umělými zábranami. I spojení je třeba okrášlit umělými zábranami. Myslíme-li si, že stačí chtít, je to jako klamat sebe samy tím, že zlehčujeme něco vzácného. Neboť radost draze platit není jen tak něco obyčejného.
- Uprostřed manga je pecka, která není ani sladká, ani měkká, ani poživatelná a přece je právě její tvrdost oporou celého manga, dává mu tvar. Chápeš už, k čemu potřebuji kamennou pecku dočasného odloučení? Aby udržovala něco tvrdého uprostřed sladkosti.
- Středem zahrady poteče úzký kanál, puls Gangy v něm tepe. Na jednom břehu bude tvůj domek, na druhém můj. Ty se budeš muset každý den přeplavit ke mně a já budu mít v domě rozsvícenou lampu. Budu se plavit srdcem, na dřevěném voru. Tvůj domek se jmenuje Mánasí - Kráska duše, můj pojmenuj ty.
Dípak – Světlo lampy.
Výborně. Na střechu svého domku vyvěsím lampu, jež bude o večerech našeho setkání svítit červeně a za nocí odluky modře. Když se budu vracet z Kalkaty, denně budu doufat, že od tebe dostanu dopis. Takový dopis, který mohu dostat a nemusím.
I když jsi docela blizoučko u mne, jsi přece jen hodně daleko. Je zbytečné, abych tuto vzdálenost udržovala nějakými pravidly. Ale vím, že ve mně cosi chybí, abych dovedla bez uzardění snášet tvůj pohled zblízka, a proto bude pro mne bezpečnější, budeme-li každý bydlet na jiném břehu a v jiném domku.
- Změna, k níž ve mně došlo, není jen změna kmene, nýbrž změna věku, znamená konec celé epochy. Stvořitel ve mně procitl k nové tvorbě. Dovol nám, abychom si dnes vyšli s Lábanjou trochu ven. Chtěl bych, abychom se ještě před mým odjezdem spolu poklonili Šilongským horám.
Sotva ušli pár kroků, jejich ruce se spojily, těla se přimkla blíž k sobě. Dolů do liduprázdné cesty se táhl hustý les. Našli v něm mýtinu, kde se obloha osvobodila ze zajetí hor a vztahovala v pozdravu ruce k posledním zábleskům zapadajícího slunce. Tam se oba zastavili, tváří k západu. Amit si přivinul Lábanjinu hlavu na prsa a zvedl její obličej vzhůru. Měla přivřené oči, v jejich koutcích se leskly slzy. Na nebi se slévalo zlato s rubíny a smaragdy, tu a tam se to mezi lehkými obláčky temně zamodralo, jako by odtud, kde už není těl, jen štěstí, zaznívala ozvěna nevyslovitelného poselství ze světa nesmrtelných. Tma zvolna houstla a onen kousek oblohy se zavíral jako navečer barevné plátky květů.
Pojďme, zašeptala Lábanja na Amitových prsou. Zdálo se jí, že je nejlepší to tady ukončit. Amit pochopil a neřekl nic. Jen si ještě jednou přitiskl její hlavu na hruď a potom se velice zvolna otočil k návratu. Řekl: Musím ráno odjet – před odjezdem už za tebou nepřijdu. Proč? Uzavřeli jsme svou šilongskou kapitolu na pravém místě – konec prvého zpěvu.
Lábanja na to nic neřekla. Kráčela, držíc Amita za ruku. V jejím srdci bylo štěstí, ale zároveň jako by v něm zkameněl pláč. Zdálo se jí, že se jí už nikdy v životě nepřiblíží nepředstavitelné tak blízko na dosah ruky. V nejvyšším okamžiku si jako ženich a nevěsta pohlédli do očí, mohla potom ještě přijít svatební komnata? Zůstalo jen poslední pozdravení, v němž se snoubilo spojení s rozchodem. Velice se jí zachtělo sklonit se teď s tímto pozdravením před Amitem a říci mu: Učinils mě požehnanou. Ale neudělala to.
- Můj trůn je velká prázdnota /v hlubokém, tvrdém spánku,/ já ze sna struny přebírám/ jak lehké prsty vánku.
- Ale takové lehké žití je velice těžké, když se řeka sotva plouží, v jejím línem řečišti se hromadí kal únavy. To, čeho je málo, unavuje sebe sama.
- Pomalým krokem kráčím vpřed,/ ke konci pouť se chýlí,/má píseň tiše doznívá,/únava zmáhá síly.
Ale což může být tato únava posledním slovem básníkovým? V jeho doznívajících tónech je i naděje v něco nového, jako by již tam za obzorem slyšel čísi kroky:/ Ty, krásko moje, jitřenko,/ přispěchej, než noc zhasne,/ a hlasu, který skomírá,/ dej procitnutí jasné.
Je naděje na záchranu, k uším už doléhá mocné dunění procitnuvšího světa, poselkyně této veliké pouti přichází s lampou v ruce.
Zvedni mě ze dne půlnoci /a nes mě ke svítání,/ toho, jenž ve tmě zabloudil,/uzdraví světlo ranní.
Tam, kde jen spánek uháší /vesmíru bledou svíci,/tam zanechat chci loutnu svou,/ já měsíc polospící.
Ten nešťastný měsíc jsem já. Ráno odjedu. Nechci však svůj odchod ponechat prázdný. Nad ním vyjde krásná Jitřenka, zpívající píseň procitnutí. Naplní ve světle jitra, co bylo ve snu temného života jen nejasnou vidinou. Je v tom síla naděje, je v tom zářivá hrdost budoucích svítání….
- Chci ti říci něco, Amite, co ti pak už nikdy neřeknu. Pouto mezi našimi srdci tě ani v nejmenším nezavazuje. Neříkám to z hněvu, ale pro všechnu svou lásku tě prosím, nedávej mi ten prsten, není třeba žádných symbolů. Ať má láska zůstane čistá a nepadá na ni stín ničeho vnějšího. – Jako podvečerní země zvedá mlčky tvář k obloze, ozářené paprsky zapadajícího slunce, tak tiše a pokojně zvedla Lábanja obličej k Amitově sklopené tváři.
Láska, která volně poletuje oblohou, je člověku přítelem. Ta, která je spjata se všemi všedními pracemi, je mu druhem. Já bych chtěl obojí.
Svou romanci si stvořím sám. V mém nebi byla romance, vytvořím si ji i na své zemi. Nazýváš romantikem toho, kdo se vzdá jedné věci, aby zachránil druhou. Ten buď plave ve vodě jako ryba, nebo se prochází souší jako kočka, či lítá v povětří jako sova. Já jsem mistr romance. Mé síly vystačí na vodu i na souši a nezklamou mě ani ve vzduchu. Budu vládcem říčního ostrova, a když se vydám na pouť za svým jezerem touhy, poletím v povětří.
Z obětních plamenů rozchodu láska se zjevila, když přestal sálat bolesti žár.
- Neudělal jsem dobře, že jsem zapředl tuhle hádku. Rozladila se nám tónina toho našeho zdejšího posledního večera.
Naprosto ne. Naše tónina musí zůstat čistá, i když se naplno řekne vše, co je třeba říci. A je v ní odpuštění bez konce.
- Jak vytrvalá/ za dnů a nocí u mne jsi stála/ Tvé kroky vířily zas a zas/ prach, který usadil čas/ na cestě mého osudu./ Dnes, kdy se loučím,/ naříkat nebudu/ a píseň raději/ k oslavě tvojí zapěji.// Kolikrát v životě/ dříví jsem sbíral v zbytečné lopotě-/ nešlehly obětní plameny/ a jenom těžký kouř zmámený/v prázdnu se rozplynul./ Kolikrát na krátkou chvíli/ ohýnek bílý/ zamdlelé půlnoci vyznačil na čelo/ znamení které zas zmizelo.// Konečně přišlas :/ z dusivé mrákoty/ vyšlehl ohnivý jas/ nadešel oběti čas./ Svou oběť přinesu tobě jen/než skončí den,/ a ty ji ke rtům svým pozvedni/ jako můj pozdrav poslední/ a s láskou dotkni se spánků mých/ v úkloně skloněných./ Tam, vprostřed nádhery,/ kde trůn tvůj stojí,/ tam přijmeš hold/ pokory mojí./
Dnešní jitro se prohýbalo pod břemenem zármutku nad jeho odchodem jako čerstvě rozvitý květ pod kapkami deště.
Ty jsi už dnes ten domek opustil, Amite. Budeš-li tam chtít ještě se někdy vrátit, uvidíš, že ti už nebude stačit. Dnešní obydlí není místem pro zítřek. Nedávno jsi řekl, že prvním cílem člověka je chudoba a druhým bohatství. Ale neřekl jsi, že existuje ještě poslední cíl – vzdání se všeho.
- Jakýsi podivný duch nám sedí na zádech a nutí nás tvořit, ale sotva jsme s tvorbou hotovi, duch sestoupí a my už to, co jsme vytvořili, nepotřebujeme.
- V čistém, bezprašném vzduchu bylo všechno kolem dokola vidět neobyčejně jasně, obrysy hor a stromů byly jako vytesány v temné modři, jakoby celý svět se přiblížil srdci až na dosah ruky. Čas zvolna míjel.
- V domech je mnoho lidí, cesta je jen pro dva.
- Pohyb se sám stará o stále něco nového. Na každém kroku nacházíš nové, člověk ani nemá čas zestárnout. Stárnutí je sedění na místě.
- Chce objevovat ztracené cesty minulosti. Já bych zase chtěl vytvářet nové cesty budoucnosti.
/Z jiných kapitol:/
- Zalíbení mnoha lidí /třeba v básníkovi/ je jako mlha, která z oblohy sahá na všechno vlhkýma rukama a třísní její světlo.
- Ketty zastřela přirozený půvab své tváře nánosem líčidel. V dětství měly její oči milý výraz, teď se zdá, jako by hned tak někoho neviděly, a vidí-li, nevšímají si ho, a povšimnou-li si, blýskne to v nich, jako by dýku vytasil. Dokud byla ještě děvčetem, měla sladké rty, teď se jí zkřivily věčným úšklebkem jako zahnuté šavle. Když kouří, držíc cigarety ve dvou prstech s nalakovanými nehty, nedělá to ani tak pro ten kouř sám, jako spíše proto, že jí to prý sluší. Největší obavy vyvolává v člověku pohled na její vysoké podpatky. Když Stvořitel modeloval lidskou nohu, zapomněl ji asi připodobnit kozímu kopýtku, a obuvníci nyní napravují tento vývojový omyl, aby jejich výrobky mohly trýznit zemi.
- Z uctivé vzdálenosti se pustil do zuřivého štěkotu. Kočka mu neodpovídala, naježila hřbet a odešla. To už Ketty nesnesla. Se zuřivým vztekem vytahala psa za uši. Tento výlev byl ovšem určen spíše jejímu vlastnímu nepříjemnému osudu. Pes pronikavě protestoval proti takovému zacházení, osud se tiše smál.
2024 ©