Mazda a Ajňahíta

Napsal Karel Funk (») 6. 7. 2009 v kategorii Podělení se o výpisky z četby, přečteno: 730×

                                                  Mazda a Ajňahíta  

 

 

-Tam, kde řeka Svampu začíná zrychlovat svůj tok

a spěje odevzdat své pěnivé a syčící vody jako posvátnou daň Brahmaputře,

-tam, kde otec Sol vrhá časně zjitra první chvějivý pohled svého zářícího oka

do úzké roviny obklopené stěnami stupňovitě zdvíhajících se hor,

-tam, kde koruny stromů se v sebeobraně vyhýbají kopytům tryskem pádícího oře,

v jehož sedle sedí Vát, slepý majestát větrů,

-tam, ano tam, kde se kráva těší volné, bohaté pastvě na tisíci vrších,

vracejíc se za soumraku pokojně do domova svého ochránce

-tam, kde pod hvězdou Mah, dárkyní plodnosti, vyráží obilí do plných a těžkých klasů,

kde je domovem Tir, udělovač dešťů,

-tam, kde na jednom ze stupňů přírodního amfiteátru stávalo kdysi nízké a skromné stavení,

-tam je příbytek, jenž měl být uchován v paměti příštích pokolení,

jako symbol lidského snažení a dosažení.

-Toto malé obydlí ukrývalo vrcholný výtvor přírody, božskou dívku Ajňahítu:

 

            Ajňahítě bylo pouze deset let, když opásána svým tradičním bílým hávem stála s rozepjatými pažemi

 s tváří obrácenou k vycházejícímu slunci, aby přijala své ranní požehnání. Tak tu stála, v plnosti své tělesné krásy, zdobena rychle se měnícími barvami rodícího se dne.

            Její zlaté vlasy se vzadu dotýkaly země,

            její oči byly modré jako azurová obloha,

            její tváře plné ohně jako plameny poledního slunce,

            její rty růžové jako letní jitro.

            Čisté bylo její tělo, čistší než čerstvě napadlý sníh Hímaláje. Najednou, jakoby zázrakem , se nebesa rozestoupila a s rozbřeskem dne povstalo slunce, jako knížecí ženich v plnosti svého majestátu a před jeho žhnoucí září se zjevila tvář Mazdova.

            Proudy měkkých jitřních vánků zanesly k uším Ajňahíty hlas. A ona, pohroužena do svých svatých povinností, se takřka ulekla, když jej uslyšela:

 

            „Ajňahíto!

            Ty květino ráje, sláva tobě!

            Sláva tvému rodu

            a natisíckrát sláva tomu nejkrásnějšímu ze všeho krásného:

            Sláva vykonávání pravého náboženství!“

 

            Ajňahíta se poklonila před jeho majestátem, řkouce:

 

            „Můj pane! Můj Bože!

            Sláva tobě a všemu tvému tvorstvu,

            které je tak podivuhodné, tak vznešené,

            že pouhá jeho přítomnost mi stačí, abych věděla, že jsi.

            Požehnej mi,

            aby mi byla dána síla k vykonání mé povinnosti

            zušlechtit poušť a proměnit ji v ráj,

            v ráj, který by mohl obývat Bůh

            a jeho spojenci!“

 

            „Ajňahíto!

            Zasaď semena ke své vlastní slávě i semena na mou památku,

            a já splním tvé přání.“

 

            Dříve, než mohla Ajňahíta opět promluvit, nezbylo po vidění ani stopy, ani vzpomínky.

            Ajňahíta připravila oba záhony:

            jeden na východní straně – na počest Mazdovu,

            druhý hned vedle prvního - pro sebe.

            Do obou záhonů zasadila Ajňahíta zlatou slunečnici a semena klíčila v obou záhonech. Ajňahíta pečovala o obě květiny něžně, ale květině Mazdově věnovala obzvláštní pozornost a střežila ji obzvlášť žárlivě. Zaháněla z ní mouchy, včely, motýly a jiné tvory, omývala s nejněžnější péčí každý její list, každou větévku a kropila půdu znovu a znovu, i za poledního žáru. A když byla vlhkost přílišná a Ajňahíta viděla, že se květina sklání k zemi, tu ji zastiňovala a opatrovala s nejněžnější láskou.

            Avšak, k jejímu velkému zármutku, květina Mazdova neprospívala. Naproti tomu její vlastní květina, kterou považovala za zanedbanou, se vypínala do vzduchu s hlavou vztyčenou a s listy sytě zelenými, plná nejbohatších barev a oleje. Ajňahíta bledla a její smích se proměnil v slzy zármutku.

            A přece se dále namáhala, mnoho přemýšlela a o mnoho se pokoušela. Přece však květina Mazdova uvadla a zemřela.

            Otec Ajňahítě předčítal z Knihy králů, matka ji utěšovala nejněžnějšími průpověďmi z Knihy domova. Ajňahítu však nebylo možné utěšit.

            Za chladného podvečera, koncem letního období, klečela Ajňahíta pod Stromem moudrosti a vylévala svůj zármutek před Mithrou, bohem širých pastvin, který obdařil její dům nejzdravějšími ovcemi a nejlepšími kravkami a obšťastňoval je svým neustálým požehnáním.

            Mithra jí odpověděl prostřednictvím Váta, věrného posla, jenž oznámil příchod Mazdův. Loučící se slunce se právě chystalo ukrýt za obzor, zasněžené vrcholky hor zrudly a vzdušný vánek šeptal z nejposvátnějších jmen, jméno Mazda. Ajňahíta pozvedla oči vzhůru k výšinám a žasla nad oslnivým dílem Pána. Viděla ho v rose svých slz i v paprscích západu, viděla ho na horských vrcholech, viděla ho ve vlnění travin před sebou, v nichž se zvedl měkký vánek, aby ochladil její horoucí čelo.

 

            „Ajňahíto! Proč pláčeš?“

 

            A Ajňahíta odpověděla: „Ty, který vytváříš všechny tyto světy a propůjčuješ všemu moc a slávu, ty to víš.“

 

            „Ajňahíto! Třebaže znám tajemství lidských srdcí, nemohu to projevit.“ 

 

            „Pak víš, ty nejsvětější na nebesích, že se mi nepodařilo vypěstovat květinu na paměť a oslavu tebe.“

 

            „Ajňahíto! Klenote čisté radosti, požehnaná jsi mezi požehnanými:

            Tvá láska a tvůj soucit jsou láskou i soucitem tvého Pána! Slyš, co ti odhalí Dobrá Idea…“

 

            Ajňahíta stála jakoby pohroužena do svých snů a když z náhlého popudu otevřela oči, uzřela Dobrou Ideu… Za ní stál hluboký Stín Noci, neklidně se pohybující a vrhající na tvář země nejohyzdnější fantomy. Ale Ajňahíta znala význam tohoto zjevu. Věděla, že kdekoli se projeví Dobrá Idea, doprovází ji její opak – protivník, který je stále připraven předkládat v rychlém sledu k záměně vedoucí otázky a vylákat tak lidskou mysl na bitevní pole nespokojenosti a nekonečného pokušení.

            Ajňahíta proto odvrátila zrak, aby mohla naslouchat Dobré Idei. Ta jí ze všeho nejdříve připomněla, že není v řádu věcí, aby Pán podával vysvětlení.

 

            „Ajňahíto!“ pravila Dobrá Idea, „Tvé úsilí je zaznamenáno a tvé záměry podrží paměť.           

              Budiž ti   požehnáno tvé úsilí. Ale pamatuj:

            Celému stvoření vládne zákon a řád,

            a nic, co není v souladu s vůlí Pána, nemůže mít místo ve věčných záměrech.

            Zasvětilas´  svou lásku Pánu tím, že jsi věnovala všechnu svou péči květině.

            Ale tvá horlivost přitom přerostla v žárlivost.

            Tvým přáním bylo zalíbit se Pánu a to i na úkor ostatních povinností:

            Tím, že jsi nad květinou ustavičně bděla,

            vzalas´ inteligenci semene příležitost rozvinout plnost jejího života.

            Tím, žes´ odstraňovala hmyz a brouky, jsi ji oloupila o její právo

            vyvinout sílu odporu a sebeobrany a tak ses rušivě vmísila do věčného řádu věcí.

            Jak mohla květina Mazdova vyvinout své vlastnosti,

            když jsi vzala na sebe sama její růst, jenž přece nemůže být tvou věcí?!

            Tvá nevázaná láska udusila ve slunečnici poslední jiskru života, takže uvadla a zemřela.

            Kdyby všichni tvorové zasvětili svůj život Pánu s láskou takto neznající míry,

            zmizela by nám sama přítomnost Boží z očí.

            Na tobě je pouze, připravit dobře půdu, za což ti bude sémě vděčno.

            Je-li roční období suché, musíš zalévat včasně zrána,

            nikdy však za poledního žáru, a zvečera jen málo.

            Jen tehdy, když hrozí listům poranění nebo když je hmyzu  příliš mnoho,

            je tvou povinností odstraňovat jej.

            Dávej všem věcem volnost!

            Tak budeš nejlépe konat svou povinnost.“

 

            Zatímco poslední slova slabě doznívala, ukládala se příroda k spánku.

            A Ajňahíta počala odříkávat své modlitby a vzývání.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.