Moudrost bratří Čapků

 Bratří Čapkové

Jako malí si říkali Kodle a Péčo. Dorostli a k bratrské lásce přibylo hluboké duchovní spříznění. Provázelo je pak trvale. Tvořivým životem, vlastenectvím, laskavým lidstvím patřili bratří Čapkové k osobnostem, jakých jsme neměli mnoho.

Josef:

Skutečné a bezpečné štěstí je mnohem spíše darem mysli a srdce než darem vnějšího světa.

Spíše než hříčkou osudu bývá člověk hříčkou svou vlastní. Ale i tak – či ostatně ještě k tomu – je podstatně determinován ve svém údělu stavem světa, do kterého se zrodil.

Lidstvo si zasluhuje spíše obdivu a lásky nežli nadávek. Ale když nadávek, tak hodně upřímných a hlasitých. Člověk je závislý na svém prostředí a nemůže se dokonale izolovat. Není však třeba se umíněně izolovat, aby byl člověk sám sebou.

Je-li pravda, právo a spravedlnost na pochodu, pak teprve a skutečně je štěstím žít.

Svoboda mezi lidmi není k tomu, aby atomizovala, nýbrž aby spojovala.

Nemůžete jeden druhému důvěřovat? Pak si také nemůžete navzájem pomoci.

Mám přátele! Musím si říci s údivem. A se stejným údivem: čím jsem si je zasloužil?

Člověk je v podstatě bytost s těmi druhými nespokojená.

Živit se na účet života svých bližních – to je přece také svého druhu lidojedství.

Rodným jazykem nízkého a nešlechetného myšlení je vždycky a musí být vždycky lež.

Jsi-li rozčilen, nebuč, netrkej, nekousej. Děje-li se někde bezpráví, křič, pravím, volej a křič.

Nejřečnější mezi lidmi bývají hlupáci; ti mají ze všech nejvíce co povídat; otevírajíce hubu k mluvení, domnívají se získávat na významu.

Týti z lidské hlouposti není chytrost, nýbrž prosté darebáctví. Udělat si život co nejlacinější a sama sebe prodávat co nejdráže je v podstatě zlodějský kšeft.

Kde se počíná hledat pravda, povznáší se i život.

Nestačí ve svých konstatování mít jen pravdu; musí z ní vycházet také víra a naděje.

Rozpoznavše hloupost, lidé se jí vysmívají. Nerozpoznavše pravdu, také se jí vysmívají.

U většiny lidí není spontánní a příkazné snahy postavit se na stranu ohrožené pravdy. Vždycky se čeká, až jak to s tou pravdou dopadne.

Úcta k člověku, láska k bližnímu má být konstruktivní silou, a nikterak filantropickou slabostí.

Není v lidském dosahu myšlenky nebo věci, kterou by člověk nedovedl zneužít, pokazit.

Mládež chce poznávat život (a rozumět mu) datem dneška.

Přesvědčení, které o sobě má mládež, že by všechno na světě zařídila lépe, než to neprobudilé lidstvo provádělo před ní, nebývá jen ješitné, ale také krásné a povzbudivé.

Skutečný umělec se nepředvádí – j e s t .

Netvoří se z chvilkové inspirace. Z ustavičného napětí.

Takzvaná originalita nenáleží do umění, ale do varieté jako leckterý jiný trik.

Úspěch bývá často považován za genialitu.

Citová svěžest může i neskromnějšímu uměleckému projevu dodat trvalé působivosti.

Umění je krásná pravda, naprosto ne krásná lež.

Za co jiného se může lež vydávat, ne-li za pravdu, hloupost, ne-li za rozum.

Skutečným opakem moudrosti není hloupost, ba ani šílenství, ale ješitná bláhovost.

Každý z nás třímá svoji bytost poněkud velikášsky a udržuje ji poněkud malicherně.

Mezi tím, co chceme a co musíme, se utváří celý náš život.

Nejnešťastnější jsou lidé, kteří se sami v sobě nudí.

Trpím životem.  Jak bych netrpěl? Miluji život. Jak bych nemiloval? Je v tom tedy rozpor? Ne, je v tom život sám.

Rád, ochotně, zpupně člověk sebe sama přeceňuje – aby mohl v sebe věřit.

Život je velmi krásný a velmi těžký – právě proto nesmí v nás být špatný.

Pán může být toliko směšný, ale jeho sluha má humor. Je to, jakoby veliký, otřásající smích dějin zazníval zdola.

Lidé, kteří lehce vydělávají příliš mnoho peněz, nemají ve skutečnosti život.

Nepovažuj své slabosti za vášně.

Jsou vítězství, která jsou hanbou.

Je třeba hrozit se války, nelze však třást se v bitvách.

 

K a r e l :

Smetiště: Koukejte, jak rostu. To je životní síla, co?

Kohout: Ještě nesvítá, ještě jsem nedal znamení.

Generace: Místo pro nás mladé! Na jak dlouho? Aspoň na padesát let!

Cihla: Já vím nejlíp, jak by mělo všechno vypadat. Pravoúhle!

Hodiny: My nejdeme špatně, my jdeme napřed. My ukazujeme budoucnost.

Tyčka v plotě: Hele, ty hloupé stromy! Samé větve a žádný pořádek!

Otrok: Já bych ledacos dovedl, jen kdyby mně někdo poručil.

Uschlé bláto: Jen tvrdý kámen obstojí. Já jsem totiž kámen.

Liška: Všechno živé se dělí na tři druhy: na nepřátele, na konkurenci a na kořist.

Kritik: Kritizovat, to je usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to dovedl.

Dělba práce: Já se budu na vás dívat, jak pracujete, a vy zase se budete dívat na mne, jak jím.

Kritik: Nač bych se díval, jaký svět opravdu je? Mně stačí vědět, jaký by měl být.

Hodnoty bytí spočívají z velké části v tom, jak vroucně jsme schopni je prožívat. Hodnota našeho člověčího života je závislá na hodnotách, které jsou v nás. Lidé si stvořují svůj lidský svět; je v něm to, co do něho vkládáme.

Mnoho dá člověku svět, ale když chce člověk něco dát světu, musí sedět na svém malém poli a dřít jako nádeník.

Hledat a najít, to je největší napětí a uspokojení, které může člověku život poskytnout.

Lidé pochybují o tom, co říkáte, ale uvěří tomu, co děláte.

Výchova není v tom poučovat lidi nebo jim dělat kázání, ale dát jim příležitost, aby sami myslili, sami srovnávali.

Noví lidé jsou jen ti, kdo stačí na nové úkoly.

Jenom ten opravdu věří, kdo pracuje dopředu.

Jen malí lidé se perou o prestiž, velcí ji mají.

Kobylka není egyptskou ranou; egyptskou ranou jsou teprve kobylky, protože jich je mnoho. Podobně tomu je s hlupáky.

Jsem stoprocentně přesvědčen… Pane, nemohl byste něco slevit?

Naše řeč je moudrá: dělá zásadní rozdíl mezi „jsem přesvědčen“ a „přesvědčil jsem se“.

Třeba nešťastní, ale nebýt malí.

Rozvalí se domy i stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých padají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.

Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází.

Fantazie, to není představovat si něco, co věci nejsou, ale udělat něco, co by mohly být.

Staré umění není nikdy překonáno novým, tak jako loňské jaro není překonáno následujícím jarem. Loňské jaro není zastaralé, nemohlo zastarat, neboť pominulo… Takovým báječně se obnovujícím jarem je umění.

Strom: daleko vidět, to se musí vysoko vyrůst.

My říkáme láska, ale on je to celý zástup citů, ani v tom houfu nemůžeme všechny rozeznat.

Miluje-li se člověk sobecky, mýlí se velmi těžce. Pohrdá-li sebou, mýlí se dvojnásob.