Z internetu:
ČTVRT STOLETÍ SVOBODY: Všechno, na čem mi záleželo, se naplnilo, chválí textař Horáček
Při příležitosti 25. výročí událostí 17. listopadu oslovily Novinky.cz přímé aktéry tehdejšího dění, aby okomentovali tehdejší dění i osobní očekávání, která změnu režimu provázela. Textař a producent Michal Horáček, někdejší zakladatel občanské iniciativy MOST, říká, že se v uplynulém čtvrt století naplnilo vše, na čem mu záleželo.
Michal Horáček
Jak a s jakým očekáváním jste v roce 1989 vnímal listopadové události?
Vnímal jsem je především jako jejich aktivní účastník; jeden ze zakladatelů Občanského fóra a iniciativy MOST, která zprostředkovala jednání nezávislých iniciativ s předsedou federální vlády.
Očekávání se měnila s tím, jak se situace vyvíjela: sny jednoho dne se stávaly realitou hned nazítří. Nejdůležitější byla z mého pohledu skutečnost, že 29. listopadu zrušilo Federální shromáždění tu část Ústavy, která zakládala "vedoucí úlohu KSČ".
Když se na tuto dobu podíváte dnes s odstupem, naplnilo se vaše očekávání?
Ano. Dokonce víc než to. Všechno, na čem mi záleželo, se naplnilo: konec vlády jedné strany, možnost smysluplně studovat, číst dosud nedostupné knihy, cestovat, podnikat, sdružovat se a hlavně říkat a psát pouze to, co jsem měl a mám opravdu na srdci.
Co vás za posledních 25 let ve vývoji České republiky nejvíce zklamalo a co naopak nejvíce potěšilo?
Zklamal mě nespočet věcí: od mizerně provedené privatizace po nehoráznou Klausovu amnestii, bezpečná "šedá zóna" pro ty, kteří se neřídili ani zákony ani etikou, stejně jako příliš mnoho malověrnosti a nevíry v to, že vlastní schopnosti lze přes všechny překážky nakonec uplatnit.
Těšilo mě a těší, že moje vlast postoupila za to čtvrtstoletí o velký kus směrem ke standardní parlamentní demokracii, tržní ekonomice a k mnoha různým svobodám.
Co byste České republice popřál do příštích 25 let?
Aby v ní žili lidé, kteří nikdy nepřestanou věřit, že při vynaložení úsilí mohou vlastními silami zlepšit své osudy.
Jak jste si v roce 1989 představoval svou vlastní budoucnost a jak hodnotíte svých posledních 25 let?
Představoval jsem si, že když padne opresivní režim a já budu moci vzít svůj život plně do svých rukou, neztratím se. Ptáte-li se na mých vlastních posledních 25 let, tak významné pro mě bylo, že i v pokročilém věku jsem mohl získat univerzitní vzdělání a napsat mnoho písní a knih. Kdyby nic jiného, tak už skutečnost, že jsem je mohl nejen napsat, ale i vydat znamená, že tu dobu mám za překrásnou.
KOMENTÁŘ: Není poklonkování jako poklonkování - Jiří Pehe
Někteří komentátoři, politici i část veřejnosti kritizují českou zahraniční politiku jako servilní. Václav Moravec ji dokonce přirovnal ve svém pravidelném diskusním pořadu v České televizi k jukeboxu, do kterého různé mocnosti vhazují mince a čeští politici jim za to obratem zahrají píseň, kterou chtějí slyšet.
Moravec zmínil v jedné řadě servilní chování prezidenta Miloše Zemana vůči Číně či jeho „porozumění“ Putinovu Rusku s proamerickými a obecně prozápadními vyjádřeními premiéra Bohuslava Sobotky během jeho nedávné návštěvy ve Washingtonu.
Pokud jde o styl chování českých politiků, zejména jejich ochotu nekriticky podkuřovat představitelům mocnosti, kterou zrovna navštívili, je na této kritice leccos pravdivého. Zejména když srovnáme to, co říkají v zahraničí, s tím, co říkají doma.
Na druhé straně, pokud jde o obsah různých vyjádření, nelze klást rovnítko mezi údajnou servilitu Sobotky v Americe a Zemanovo chování v Číně nebo na různých fórech vůči Rusku.
Ti, kdo dnes šmahem odsuzují českou zahraniční politiku jako poklonkování mocnostem, přičemž vyjmenují jedním dechem české postoje vůči Číně, Rusku, Spojeným státům a Evropské unii, zcela pomíjejí skutečnost, že spojenectví s USA a EU jsme si po roce 1989 dobrovolně zvolili. Do NATO nás přivedla svobodně zvolená politická reprezentace, členství v EU bylo dokonce stvrzeno referendem, v němž se pro něj vyslovilo téměř 80 procent hlasujících.
Jinými slovy, k členství v Unii, stejně jako k členství v NATO, nás nikdo nenutil. Ani z Bruselu ani z Washingtonu k nám nikdo neposílal invazní armádu, která by nás nutila být členem západních organizací.
Pokud by většina české společnosti měla skutečně vnímat shodu a spolupráci se spojenci jako servilitu, která sráží rádoby suverénní zemi na kolena, pak lze jistě ve svobodné zemi politickými prostředky naše postavení změnit. V takovém případě by ale bylo nutné občanům vysvětlit kupříkladu to, že kdybychom nebyli v NATO, museli bychom buď mnohem více investovat do vlastní obrany (jako to činí kupříkladu neutrální Švýcarsko nebo Švédsko), anebo doufat, že zemi se slabou armádou a bez spojeneckého krytí nechá případný agresor na pokoji.
To samé platí o EU. Lze být i mimo Unii, ale občané by si měli být vědomi všech důsledků takového kroku. Nestačí jen fantazírovat o ničím nespoutané suverenitě.
Se svými spojenci v Evropě a za oceánem nemusíme samozřejmě ve všem povinně souhlasit, ale zároveň se v každém spojeneckém svazku očekává příslušná míra loajality, shody a principiálnosti, zvlášť když jde o zemi, která od mocnějších a bohatších spojenců především bere a méně už dává. Když tedy organizace, jejichž jsme členem a na jejichž podporu i ochranu spoléháme, dospějí k nějakému společnému stanovisku, bylo by slušné „držet basu“.
Navíc, když už chce naše země prezentovat odlišné pohledy, bylo by namístě je prezentovat jednotně - jako promyšlené stanovisko sebevědomého státu, nikoliv v podobě názorové tříště, v níž se nikdo pořádně nevyzná.
Druhou rovinou problému je, že západní organizace, k nimž jsme se dobrovolně připojili, i konkrétní země, které považujeme za spojence, vzývají určité společné hodnoty. Když zahraniční politika naší země tyto hodnoty ve vyjádřeních různých politiků a vysokých státních úředníků „přehodnocuje“, zpochybňuje nebo rovnou odmítá, vyvolá to pochopitelné otázky.
Premiér Sobotka si možná zaslouží jistou kritiku za to, že doma, kde ve světle situace v sociální demokracii občas lavíruje, se nechová zdaleka tak „spojenecky“ jako v USA. Na druhou stranu je zcela přehnané dávat toto jeho údajné poklonkování před americkými politiky na stejnou rovinu kupříkladu s poklonkováním Zemana v Číně.
Dokud budou USA naším principiálním spojencem, který de facto v podobě obraného deštníku NATO platí za naši katastrofálně podfinancovanou obranu, pak není jasné, proč by zásadní shoda českého premiéra s americkými politiky na hodnotách a cílech, které nás spojují, měla být viděna jako poklonkování.
Skutečným poklonkováním naopak je, když český politik navštíví komunistickou velmoc a není přitom ochoten jasně deklarovat, že ač máme zájem na ekonomické spolupráci, stavíme se kriticky k porušování lidských práv. Už proto, že jsme zemí, která má s komunismem vlastní neblahé zkušenosti, jakož i zemí, kterou pojí se západními spojenci jisté hodnoty. Jako poklonkování se také nepochybně může leckomu jevit podkuřování agresorské zemi, na kterou naše země spolu se spojenci uvalila sankce.
Jinými slovy, není poklonkování jako poklonkování. Kdokoli - ať už politik nebo prostý občan - kdo obviňuje Česko z poklonkování před Washingtonem nebo Bruselem, by měl zároveň jedním dechem vysvětlit, v čem jsou naše hodnoty a priority natolik jiné, že bychom se měli těchto spojeneckých svazků vzdát. A měl by také jasně říct, čím by chtěl tyto spojenecké svazky nahradit, popřípadě kolik nebo co by nás takové furiantství stálo.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
2024 ©