Štěpán Černoušek, Josef Greš

29. 8. 2023 7:00

Příběh ruského básníka, který se postavil sovětským tankům ještě osaměleji než světoznámých osm osamělých. A také za to tvrději zaplatil.

Nikolaj Braun v roce 1976 před transportem z lágru v Permu do vyhnanství v Tomsku. | Foto: archiv Nikolaje Brauna s jeho svolením

To prostranství vždy hučí jako úl. V horkých dnech na sklonku srpna 1968 bylo ale živější než obvykle. Na pražské Václavské náměstí opakovaně přicházeli lidé šokovaní sovětskou okupací, aby protestovali. A aby z davu, který vytvořili, čerpali odvahu i energii k odporu.

Atmosféra, jež tou dobou panovala na Rudém náměstí v Moskvě, nemohla být kontrastnější. Klid a bezčasí se tam 25. srpna 1968 v pravé poledne odvážila narušit jen nepatrná skupinka osmi statečných, kteří se nedaleko chrámu Vasila Blaženého omluvili napadenému Československu a demonstrovali "za vaši i naši svobodu".

"Pobýval jsem tehdy na předměstí Komarovo, kde se přece jen občas dalo aspoň něco zachytit. Ten den se mi podařilo na přijímači VEF naladit vysílání západoněmecké stanice Deutsche Welle a zjistil jsem tak, co šíleného se děje," vypráví, jak se dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Braun je dodnes přesvědčen, že miliony obyvatel Sovětského svazu tou dobou toužily po reformách. Československé uvolnění, jež přineslo i zrušení cenzury, pro ně prý představovalo naději, že už se brzy nebudou muset krčit po nocích u letitých lampových rádií a točit knoflíkem v naději, že skrze skřípot a skučení sem tam zaslechnou pravdu. "Bohužel se však Moskva rozhodla proměnit pražské jaro v tankový podzim," lituje Braun.

Nějaký čas předtím se v Leningradu sešel s americkým básníkem Stanleym Kunitzem, který ho poprosil, zda by Braun jeho tvorbu nerozšířil mezi místní čtenáře. Rus tedy Američanovy verše přeložil a poslal moskevskému časopisu Zahraniční literatura.

Jenže pár dnů po okupaci Československa mu z magazínu zavolali a řekli, že překlad neotisknou. "Redakce mě s omluvou informovala, že dohodnutá publikace básní padá, protože jejich autor veřejně odsoudil sovětský vpád do Československa," popisuje Braun. "Já jsem naopak nedokázal nedat najevo, jak mě těší, že se Kunitzův pohled na věc zcela shoduje s mým," dodává.

Nikolaj Nikolajevič Braun vyrůstal v prostředí, jež slovům přikládalo klíčový význam. 24. listopadu 1938 přišel na svět v rodině leningradského spisovatele a překladatele Nikolaje Brauna. Muže, kterého rusky mluvící svět znal pod uměleckým jménem Nikolaj Borodzin coby básníka z okruhu, kam patřili také Sergej Jesenin či Anna Achmatovová.

Není tak divu, že syn dal v roce 1968 své bolesti i zlobě ze ztracených nadějí a ukradené budoucnosti průchod právě v básni. Napsal ji 2. září 1968 a nazval Ve snách vídám strašný srpen v Česku.

Ve snách vídám strašný srpen v Česku

Nebe je plné finských odlesků,
v osadě však do zpěvu nikomu není.
Ve snách vídám strašný srpen v Česku,
hřmotnou lež v proradném brnění.

Krutý výsměch vojenských holínek
nepokoseným letním polím.
Agenti v davu dětí a maminek
jak za raketou - hustý dým.

Ve městech zatýkání, požáry,
do demonstrantů tam zblízka střílí.
Ať hlušiček jsou plné stožáry,
já to všechno, všechno vidím.

Nejen maďarskému listopadu
se tento srpen až moc podobá,
blízký je i Říjnu v Petrohradu,
co koncentráky zrušit nehodlal.

I v našich srdcích je ta síla,
svoboda, přec v těžkém zajetí.
Gruzie, Pobaltí i Ukrajina
Finskou válku drží v paměti.

Já však věřím: poroba těžká
v okovech národ nikdy neuspí
přes hlušičky mi vítr šeptá
podrobné zprávy pražských dní.

(Z ruského originálu přeložila Radka Rubilina)

Po měsíci, 9. října 1968, Nikolaj Nikolajevič Braun připsal další verše, tentokrát opatřené titulkem Tak už zase jménem lidu.

Tak už zase jménem lidu

Tak už zase jménem lidu
se zločinci k práci mají,
ty nejvýš postavené hnidy,
co s radostí vše ničí, pálí.

Nové články chrlí tisk
a nad každou stránkou
bdí nad výskytem chyb
nový cenzor - dělo tanku.

Nezbývá jim než přeplnit
noviny nábojem velkých lží,
svobodu zkouší přinutit
ohnout se, umlčet, nepřežít.

Aby ten hlas jasné pravdy
skryli, jak stopy v závějích,
rezonují trouby propagandy
na všech vlnách rádiových.

Horda pálí za domem dům,
za vojskem plenění a dým.
Kolikrát už ústa národům
zacpali roubíkem "přátelským".

Na tisíce podobných křivd
tají se i v ruských duších,
nedokážem je vodkou smýt,
ani smrt je v nás nezahluší.

Stačí málo - já to cítím,
Aby v boji tak smutném,
český zápal jiskrou vznítil
i náš ruský výbušný sen.

(Z ruského originálu přeložila Radka Rubilina)

Případ rychle spěl k předem určenému konci. 15. prosince milice předvedla Brauna do síně Leningradského oblastního soudu na Fontance. Když během přelíčení soudkyně Isakovová zmínila jeho básně, hrdě se ke všemu přiznal a odrecitoval prostřední část triptychu, tedy verše pojmenované Tak už zase jménem lidu.

"Místnost byla plná tajných, vedle lavice obžalovaných zase stáli členové eskorty s nabitými samopaly. Když jsem deklamoval, překvapilo mě, že pokyvují. Řekl jsem si, že nejspíš oceňují pěkný přednes - není přece možné, aby schvalovali obsah. Anebo si prostě libovali, že mě sebrali. Až později, když jsem se v noci probudil na cele, mě napadlo: co když se mnou potají vlastně souhlasili?" vrací se Braun k dnes více než půlstoletí starému zážitku.

Související

Nikdy se nevzdal. A ve sporu se Zemanem dal čas za pravdu jemu

Ještě téhož dne si vyslechl verdikt: odnětí svobody na sedm let a vyhnanství na tři roky. Ve výčtu prohřešků nechyběly náboženská agitace, šíření samizdatu, či dokonce údajná příprava na vyhození mauzolea Vladimira Iljiče Lenina do povětří a chystání atentátu na tehdejšího komunistického vůdce Leonida Iljiče Brežněva.

Co se bližších detailů procesu týče, namístě je obezřetnost. Alespoň podle Viktora Šmyrova, provozovatele někdejšího muzea v bývalém gulagu Perm-36, který s obdivuhodnou zarputilostí pečuje, aby osudy politických vězňů nevyvanuly z paměti. "Archivní a vyšetřovací spisy, dokonce ani rozsudky, které je částečně reflektují, dnes bohužel nemáme k dispozici. Jde o přísně tajné dokumenty uložené v archivech FSB, k nimž nyní prakticky nikdo nemá přístup," upozorňuje Šmyrov. "Jediný, kdo spisy Nikolaje Nikolajeviče Brauna viděl a pořídil z nich výpisy, je on sám. Vše je tedy postaveno pouze na jeho svědectvích a výpovědích," dodává.

Pieta z mouky a margarínu

Doloženým faktem každopádně zůstává, že Braun nastoupil 27. dubna 1970 k výkonu trestu v mordvinských pracovních táborech pro politické vězně, kde zůstal do června 1972. Tentýž měsíc byl odeslán právě do lágru Perm-36 pod Uralem. Odtamtud jej po čtyřech letech eskortovali do sibiřského vyhnanství v Tomské oblasti.

Nikolaj Braun před původním muzeem Perm-36. | Foto: archiv Nikolaje Brauna

Pokoj si nedal ani za ostnatým drátem. "Podle svědeckých výpovědí se v lágrech choval velmi svobodomyslně. Psal otevřené dopisy, dál