Odmítnutý odchod z vlasti, přijatý odchod ze života. - Dopis, který její dcera dostala po 40 letech, v roce 1990.

Úryvky z internetu:

Dopisů z vězení napsala Milada Horáková víc. Tento je ale vůbec nejemotivnější a také nejsilnější. Je její poslední, který stihla napsat v den své popravy. Je důkazem toho, jak silná a statečná tato žena byla.

Moji nejmilejší,

ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. – Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti.
 
Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče – mám z Tebe radost – jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. – Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou...
 

Oběťmi komunismu nebyli pouze dospělí, ale také děti. Na dětském hřbitově v Ďáblicích jich odpočívá 43. Většinou jde o novorozence

Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. – Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. – Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty.
 
Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. – Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná...Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás.
 
Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne.
 
Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada
 
(Praha-Pankrác věznice; 27. VI. 1950, 2.30 hod.)

Dopis je adresovaný její jediné a milované dceři Janě, které byly dopisy od maminky předány až v devadesátém roce.

Odmítnutí emigrace

Zásadně odmítla i emigraci a chtěla pokračovat ve své činnosti i v nových společenských poměrech. I když Československem už obcházela zubatá… Záhadné úmrtí Jana Masaryka či poprava generála Heliodora Píky a mnohých dalších Horákovou utvrzovaly v přesvědčení, že se správně rozhodla neemigrovat, a že pokud bude dostatečně opatrná a nepřestoupí platné zákony, komunisté se ji neopováží kriminalizovat nebo dokonce zavraždit. Podle některých svědectví ale před nejbližšími přáteli počítala i s možností, že bude muset za své ideály přinést nejvyšší oběť.

Horáková se dostala do hledáčku státní bezpečnosti jako vhodný kandidát pro akci „Střed“, v rámci níž měla být 27. září 1949 zatčena. Pokus o předvedení do vazby se doma na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, dcera a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, neboť již byla zatčena o několik hodin dříve ve své kanceláři v Masné ulici.

Vykonstruovaný proces

Proces s Miladou Horákovou a jejími dvanácti kolegy, v němž neblaze prosluli hysteričtí komunističtí prokurátoři Josef Urválek či Ludmila Brožová-Polednová, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný politický proces po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Klementa Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat; ale v některých momentech přesto jednali proti režii. To platilo speciálně pro Miladu Horákovou. Hned první den procesu ve svých odpovědích úspěšně bránila sebe i své myšlenky, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory. Dne 8. června 1950 padl rozsudek a mezi čtyřmi tresty smrti stálo i jméno Milady Horákové.

Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale učinila tak její dcera i její advokát. V její prospěch intervenovaly mnohé zahraniční osobnosti v čele s Albertem Einsteinem či Winstonem Churchillem. Marně. Prezident Gottwald všechny žádosti zamítl a trest smrti potvrdil. Své poslední kroky na tomto světě Horáková ušla 27. června pár minut před půl šestou ráno na dvoře pankrácké věznice. Podle archivních zpráv její smrt byla obzvlášť krutá a přišla až po dlouhých čtrnácti minutách na oprátce.