Rudolf Steiner: VÍRA, LÁSKA, NADĚJE - TŘI STUPNĚ LIDSKÉHO ŽIVOTA (první přednáška - 1. část)

Zasláno laskavostí Dr. Hanky Sirotkové.

VÍRA, LÁSKA, NADĚJE - TŘI STUPNĚ LIDSKÉHO ŽIVOTA
(první ze dvou přednášek)

Dnes a zítra večer se pokusíme o souvislou úvahu o jsoucnu člověka a
jeho spojitosti s okultními základy naší současné doby a další budoucnosti. Z
různých náznaků, které jsem již učinil v této pobočce a o kterých jste už jinak
mohli slyšet, jste poznali, že v jistém vztahu stojíme v naší současnosti před
určitým novým zjevením, novým zvěstováním lidstvu. Jestliže v poslední
době vývoje lidstva přihlédneme k tomu, co má nastat v naší době, můžeme
to nejlépe pochopit, spojíme-li dvě důležitá zjevení, kterých se lidstvu
dostalo. Přitom ovšem přihlížíme jen k tomu zjevení lidstvu, které se - z
hlediska časového jako nejbližší - objasnilo. Tři zjevení, naše stávající
uvažované a dvě jiná, která mu předcházela, se dají nejlépe pochopit,
srovnáme-li je s vývojem vyrůstajícího dítěte - tedy člověka jako takového.
Jestliže dobře pozorujeme dítě, shledáme, že vstupuje do světa
především tak, že se o ně jeho okolí musí pečlivě starat, že není schopno
nějak vyjádřit, co žije v jeho nitru, že také ještě není schopno pro sebe samo v
jasných myšlenkách vyjádřit to, co prochází jeho duší. Dítě ještě neumí
mluvit, ještě nedovede myslet, takže všechno, co se musí pro ně odehrávat,
musejí uskutečňovat ti, kteří je přijali do svého kruhu. Poté dítě začne mluvit.
Kdo nyní pozoruje přesně - zmiňuji se o tom také ve své knížce „Výchova
dítěte z hlediska duchovní vědy“ - ten ví, že dítě nejprve mluví. Že se nejprve
naučí mluvit jakýmsi napodobováním toho, co se mluví v jeho okolí, a že
vlastně v podstatě v první době, kdy mluví, ještě nemá to, co můžeme nazvat
myslícím chápáním. U dítěte nepřichází řeč z myšlenek, nýbrž je tomu
naopak. Dítě se nejprve pomocí řeči učí myslet; teprve postupně se učí chápat
v jasných myšlenkách to, co hovoří z temného cítění a základů. Máme tedy tři
za sebou následující období ve vývoji dítěte: První období, kdy neumí ani
mluvit, ani myslet, kdy se všechno musí pro ně připravovat z vnějšku. Druhé
období, kdy dítě dovede mluvit, ale ještě nedovede myslet. A třetí období,
kdy se dítě učí myšlenkový obsah vlastní řeči chápat ve svém vědomí. Tato
tři období dětského vývoje lze srovnat s tím, čím lidstvo prošlo a musí projít
přibližně od doby jednoho a půl tisíce let před křesťanským letopočtem a
skrze dobu křesťanského letopočtu.
První zjevení vyvíjejícímu se lidstvu, o kterém zde můžeme mluvit, je
zjevení, jež sestoupilo dolů ze Sinaje. Je vyjádřeno Mojžíšovým Desaterem.

Kdo hlouběji přemýšlí o vlastním významu tohoto zjevení lidstvu, daném v
Desateru, všimne si něčeho podivuhodného právě v tomto Desateru. Jenže tato
fakta, tyto duchovní statky již člověku zevšedněly, a již o nich důkladně
nepřemýšlí. Začne-li však přemýšlet, potom si bude muset říci: Je to zvláštní.
V tomto Desateru je dáno něco jako zákon. Od chvíle, kdy bylo dáno, prochází
světem a v podstatě platí ještě dnes. Je v podstatě zákonodárstvím všech zemí
na světě, když se postupně začleňují do novodobé kultury; nebo když se
začlenily během posledních tisíciletí. Lidstvu bylo zjeveno něco obsáhlého,
velkolepého, univerzálního, když mu bylo sděleno: „V duchovním světě
existuje prabytost, jíž na Zemi odpovídá její obraz, ,já‘.“ A tato prabytost
může ,já“ člověka prostoupit takovou silou, tak se do něj vlít, že člověk se řídí
oněmi normami, oněmi zákony, danými Desaterem.
Ke druhému zjevení došlo vlivem mystéria Golgoty. Co můžeme říci o
mystériu Golgoty? Včera na veřejné přednášce jsme to naznačili. Jako musíme
veškeré tělesné lidstvo odvozovat od původního lidského páru lidí Země; a
jako můžeme toto tělesné lidstvo pochopit jakožto generačně vzešlé z tohoto
původního páru lidstva, potom, chápeme-li správně, musíme to, co je
nejcennějším statkem našeho ,,já‘\ co se musí do našeho ,já“ během
pozemského vývoje stále více nořit, odvozovat od mystéria Golgoty. I když se
starohebrejská tradice v tomto vztahu liší od dnešního přírodovědného pojetí -
na tom teď nezáleží - jakmile pokrevní příbuzenství lidí, tělesnou spojitost
lidstva odvozujeme od původního páru lidí, Adama a Evy, kteří kdysi stáli na
Zemi jako fyzické praosobnosti, prarodiče lidstva, musíme říci: „To, co lidmi
proudí jako lidská krev jejich žilami, odvozuje se od tohoto původního
lidského páru.“ Potom můžeme na druhé straně říci: „Můžeme do své duše
přijmout to, co je nejcennější, nejposvátnější, nejdražší statek, co uskutečňuje
trvalý zázrak v lidských duších, co můžeme přijmout jako vědomí, že v naší
době může žít něco, co je vyšší než naše obyčejné ,já‘; když tedy to, co je
nejdražším statkem člověka, co se musí stát jeho duševní krví, chceme
prozkoumat co do jeho původu, potom musíme dospět k tomu, co na Golgotě
povstává z hrobu. Neboť to, co tehdy vstalo z mrtvých, žije dále v oněch
lidských duších, které zažijí vnitřní procitnutí, právě tak jako krev Adama a
Evy žije dále v tělesném člověku. Ve zmrtvýchvstalém Kristu musíme vidět
původní praotcovství: duchovního Adama, jenž vstupuje do duší lidí, když
zažijí své procitnutí, a přivádí je k jejich plnému ,já‘, k tomu, čím je ,já‘
správně oživováno. Tak jako Adamův tělesný život proudí fyzickými těly lidí,
tak se vylévá to, co se zvedlo z hrobu na Golgotě, do duší těch, kteří k tomu
najdou cestu.“ Druhé zjevení, kterého se lidem dostalo, je: že totiž obdrželi
zprávu o tom, co se stalo vlivem mystéria Golgoty.
Jestliže bylo lidem dáno Desaterem něco, co je vedlo zevně, potom také
můžeme toto zevní vedení srovnat s tím, co se děje na dítěti zevně, dříve než
dovede mluvit a myslet. Co koná okolí dítěte v něm, to koná vedení
starohebrejského zákona na lidstvu, jež jako takové jistým způsobem ještě
nedovede mluvit a ještě nedovede myslet. Avšak lidstvo se také naučilo
mluvit; jinými slovy - naučilo se něčemu, co se dá srovnat pouze s tím, že se
dítě učí mluvit, to znamená: Lidstvo přijalo zprávu o mystériu Golgoty v
evangeliích. A jak lidé zpočátku měli chápat evangelia, to se dá srovnat s tím,
jak se dítě učí mluvit. Vlivem evangelií se k lidským duším a lidským srdcím
přiblížilo určité chápání mystéria Golgoty, které se vžilo do citů a pocitů.
Vžilo se do oněch duševních sil, které se nám objeví, když dáme na sebe
působit hluboce významným, názorným obrazům a scénám z evangelia
prostřednictvím velkých malířů, a také dáme-li na sebe působit tradičním
obrazům, na nichž je zpodobeno uctívání dítěte pastýři a mudrci od Východu,
útěk do Egypta atd. Co zde vstoupilo do světa, co lidé od té doby nechávali
působit na svoji duši, to vše se odvozuje od evangelií. Rozuměli tomu tak, že
se jakoby naučili svým způsobem mluvit o mystériu Golgoty.
V tomto vztahu jdeme teď vstříc třetímu období, které se dá srovnat s tím,
že se dítě ve své vlastní řeči učí obsahu myšlenek a může si uvědomovat, co
spočívá v jeho řeči. Jdeme vstříc onomu zjevení, které nám má přinést celý
myšlenkový obsah, duchovní a duševní obsah evangelií. Lidstvo totiž
neporozumělo evangeliím více než dítě, které neporozumí řeči dříve, než se
naučí myslet. Z hlediska světových dějinných souvislostí se mají lidé učit
chápat myšlenkový obsah evangelií prostřednictvím duchovní vědy. Celému
hlubokému duchovnímu obsahu evangelií mají teprve nyní dávat na sebe
působit. To ovšem souvisí s jinou velkou událostí, kterou může lidstvo cítit, že
se blíží. Přiblíží se k lidem ještě před uplynutím našeho 20. století. Je to
událost, kterou si můžeme představit takto:
Navážeme-li ještě jednou na mystérium Golgoty, došlo tehdy k tomu, že
to, co z Krista vstalo z hrobu, nadále zůstalo u Země. Zůstalo u Země tak, že
to bezprostředně může uchopit každou jednotlivou duši a v každé jednotlivé
duši může probudit,já“ k vyššímu stupni bytí. Jestliže takto mluvíme o
mystériu Golgoty, můžeme říci, že Kristus se stal duchem Země. A od té doby
duchem Země zůstal. Avšak v naší době nastává ve vztahu Krista k lidstvu
významná změna, která bude spojena s tím, co všichni už více nebo méně víte,
s novým zjevením se Krista lidem.
Toto nové zjevení se však může charakterizovat ještě i jinak. Zde ovšem
musíme přihlížet k tomu, co nastane, jestliže člověk projde branou smrti. Co
musí být nyní řečeno, je záležitostí, která dosud ještě nemohla být v knihách
vylíčena.

Jestliže člověk prošel branou smrti a prožil onu dobu, kdy se může
zpětně dívat na dosavadní pozemský život až k bodu, kdy odložil své étemé
tělo, kdy přejde do doby kámalóky, pak předstoupí před dvě postavy. Obvykle
je zmínka jen o jedné z nich. O čem nyní vypravuji, je pro každého pravého
okultistu reálnou skutečností, ale pro úplnost můžeme říci: „Než pro člověka
nastane doba kámalóky - vstupuje tento člověk před dvě postavy.“ To, co nyní
vypravuji, to platí pro západního člověka a pro všechny lidské bytosti, které
měly v posledních tisíciletích spojitost s touto západní kulturou. Tedy člověk
po své smrti vstupuje před dvě postavy: Jednou je Mojžíš - člověk ví zcela
přesně, že vstupuje před Mojžíše - jenž před ním drží desky se zákonem. Ve
středověku se tomu říkalo „Mojžíš s ostrým zákonem“. A člověk si ve své duši
zcela přesně uvědomuje, nakolik se až do nejhlubšího nitra své duše odchýlil
od zákona. Druhou postavu nazýváme „Cherub s plamenným mečem“, který
rozhoduje o tomto odchýlení. To je zážitek, který má člověk po smrti. Takže v
našem duchovně- vědeckém smyslu můžeme říci: „Co zde vstupuje před
člověka, tyto dvě postavy - Mojžíš s ostrým zákonem a Cherub s plamenným
mečem - do jisté míry stanoví karmické konto.“
Tato skutečnost se v naší době mění. Jde o významnou změnu, kterou
můžeme vyjádřit tím, že řekneme: „V našem věku se stane pánem karmy
Kristus pro všechny lidi, kteří po své smrti prožili to, o čem jsme právě
mluvili. Kristus nastupuje svůj soudcovský úřad.“
Představme si tuto skutečnost přesněji. Na základě duchovně- vědeckého
světového názoru všichni přece víme, že máme karmické životní konto. Za
určité skutky, které jsou vepsány na jedné straně naší karmické účetní knihy,
za všechny pěkné skutky, za všechny dobré skutky musíme přijmout jisté
karmické vyrovnání, ale také za všechny zlé, ošklivé, nepravdivé skutky a
myšlenky. Záleží na tom, aby člověk pro sebe sama v dalším průběhu svého
pozemského života toto karmické konto vyrovnal; záleží tedy také na tom, aby
člověk to, co může vyžít tím, že má na svém karmickém kontě dobré, pěkné
skutky, nebo co musí vyžít, protože má na svědomí zlé činy, mohl vyrovnat v
nej rozmanitějších skutcích. Není jednoznačně určeno, jak ve svém budoucím
životě nalezneme vyrovnání tím nebo oním skutkem. Připusťme, že nějaký
člověk vykonal něco zlého. Pak musí vykonat něco dobrého, jež vyrovná to
zlé. Avšak toto dobro může vykonat dvojím způsobem. Tak, že to pro něho
znamená snad stejnou námahu, ačkoli to bude k dobru jen málo lidem, nebo
tak, že to pro něj znamená stejnou námahu, ačkoli to je ku prospěchu mnoha
lidem. Jestliže jsme našli cestu ke Kristu, potom - aby naše karmické konto
bylo v budoucnu takto vyrovnáno, aby bylo do budoucna včleněno do
takového světového řádu, aby způsob našeho karmického vyrovnání
vyvolal u lidí co možná největší prospěch pro zbytek pozemského vývoje - o
to bude pečovat ten, jenž se stane, počínaje naší dobou, pánem karmy. O to
bude pečovat Kristus.
S tímto přenesením soudcovského úřadu nad lidskými skutky na Krista je
však spojeno to, že tento Kristus také bezprostředně zasahuje do lidských
dějin. Nikoli do fyzického těla, avšak přece pro lidi, kteří budou stále více
získávat schopnost vnímat tohoto Krista, pro ty bude Kristus zasahovat do
osudů pozemského lidstva. Budou zde např. lidé, kteří udělají to či ono,
vykonají nějaký čin. Potom budou tito lidé cítit nutkání - a počínaje naším 20.
stoletím bude v dalších třech tisíci letech takových lidí stále přibývat -
poněkud odstoupit od svého činu. Neboť jim vyvstane něco jako pozoruhodný
snový obraz. V tomto snovém obraze budou jakoby snově vidět něco, co
vypadá tak, jako by to byl jejich vlastní čin. Ale přesto si nebudou moci
vzpomenout, že někdy učinili to, co vystupuje v tomto obraze. Avšak ti, kteří
se nepřipravovali k tomu, že něco podobného nastane ve vývoji lidstva, budou
to moci považovat jen za výplod pusté fantazie nebo choré duše. Avšak ti,
kteří se náležitě připravili prostřednictvím nového zjevení, jež vstoupí do
lidstva v naší době vlivem duchovní vědy a prostřednictvím tohoto třetího
zjevení posledního cyklu lidstva, budou vědět, že to jsou narůstající nové
schopnosti lidí, takové schopnosti, které mohou nahlížet do duchovního světa.
A budou vědět, že obraz, který vstoupí před jejich duši, je předzvěstí onoho
karmického činu, který jednou v budoucnosti musí nastat buď v tomto životě,
nebo zejména v příštích životech, aby bylo zjednáno vyrovnání toho, co jsme
učinili. Zkrátka, lidé se postupně domohou schopnosti zřít jako ve snovém
obraze karmické vyrovnání, vyrovnávající čin, který se musí v budoucnosti
stát. Z této skutečnosti můžeme vyvodit, že se i v naší době může říci,
podobně jako Jan Křtitel řekl u Jordánu: „Změňte své smýšlení, neboť
nastanou nové doby, v nichž procitnou nové schopnosti lidí.“
Co je řečeno o vnímání karmy, vystoupí v budoucím lidstvu ještě tím, že
před takové zření přímo tu a tam vstupuje étemápostava Krista, skutečný
Kristus, jak žije na astrální úrovni. Sice se nevtěluje do fyzického těla, ale
vystupuje na Zemi, viditelně pro nově procitlé schopnosti lidí jako rádce, jako
ochránce lidí, kteří potřebují radu, pomoc nebo útěchu v osamělosti svého
života. Nastanou doby, kdy se lidé, řekněme, vlivem toho či onoho budou cítit
sklíčení a zubožení. Stále více budou nastávat doby, kdy bude mít menší
význam a cenu to, čím je pomoc jednoho člověka druhému. Protože síla
individuality, individuální život člověka stále více vzrůstá, tedy bude stále
méně existovat to, jak tomu bylo bezprostředně v dávných dobách, že
jeden člověk mohl, pomáhaje, zasahovat do duše druhého. Zato se však bude
tu a tam objevovat velký Rádce v étemé podobě.
Nejlepší rada, která nám může být dána pro náš vývoj do budoucna, je
posilovat naši duši, abychom stále více poznávali - ať už je to v této inkamaci,
což zcela určitě platí pro dnešní mládež, nebo pro příští inkamaci — aby nově
procitlé schopnosti lidí poznávaly velkého Rádce, který se zároveň stane
soudcem karmy pro budoucí lidstvo.
Pro lidi, kteří se již nyní připravují na tuto Kristovu událost 20. století,
nebude rozdílu, zda potom, až všeobecně nastane tato Kristova událost, jsou
vtělení ve fyzickém těle, nebo prošli branou smrti. Neboť i těm, kteří prošli
branou smrti, jestliže se připravovali na Kristovu událost, se po smrti dostane
správného pochopení pro Kristovu událost a správného vztahu k ní, nikoli
však těm, kteří nevšímavě prošli kolem třetího velkého zvěstování lidstvu,
kolem duchovní vědy. Neboť příprava na Kristovu událost se musí získat zde
ve fyzickém těle. Ti, kteří projdou branou smrti, aniž by v současné inkamaci
obraceli pohled k duchovní vědě, budou muset čekat do příští inkarnace, až
správně pochopí Kristovu událost. Skutečně, kdo na fyzické úrovni nikdy
neslyšel o této Kristově události, nepochopí ji ani mezi smrtí a novým
zrozením. Musí potom čekat, až k tomu bude připravován zase na fyzické
úrovni.
Tak tedy stojí lidská bytost, lhostejno, kdy v nynější inkamaci zemře,
před naznačenou velkou událostí, od příchodu Krista k jeho soudcovskému
úřadu, před možností, že Kristus v éterném těle z astrální úrovně
bezprostředně zasáhne dolů do vývoje lidstva, stane se viditelným mezi lidmi,
vystoupí tu a tam.
Je zvláštní ve vývoji lidstva, že staré, nepříliš s duchovním vývojem
související vlastnosti lidí stále více ztrácejí svůj význam. Když přehlédneme
vývoj lidstva od atlantské katastrofy, tu můžeme říci: „Z velkých rozdílů,
které se připravovaly v atlantské době, přežily do současnosti lidstva rozdíly,
které označujeme jako rasové rozdíly.“ V určitém smyslu můžeme ještě
mluvit o rase staroindické, praperské, egyptské a řecko-latinské. Dokonce
ještě v naší době můžeme mluvit o páté rase. Ale nyní vzhledem k vývoji
lidstva přestává už mít pojem „rasa“ správný smysl. Nebude tomu tak, jak
tomu bylo např. v dřívějších dobách, že by se to, co jako 6. kulturní období
následuje po našem období, šířilo v podstatě z nějakého prostorového centra.
Nýbrž důležité je to, že se v lidstvu šíří anthroposofie. Je důležité, jak se
tradovalo při jejím vzniku, když zde existovalo převážně nejasné povědomí o
tom, co je jako anthroposofické hnutí nutné, že musí být naukou bez rozdílu
ras, národnosti a pohlaví. Ti, kteří projdou duchovní vědou, přijdou po 6.
kulturním období ze všech ras a založí na Zemi novou kulturní
epochu, už nezávislou na pojmu rasy; epochu, vzhledem k níž pojem
rasy už nebude mít význam. Zkrátka, co má význam ve světě máji, zevni
prostorovosti, zmizí. To musíme postupně pochopit tak, že se dále vyvíjíme s
duchovně-vědeckým hnutím. To se zpočátku ještě nechápalo. Proto vidíme,
jak jinak záslužná kniha — Olcottův „Buddhistický katechismus“ - když ji
pročítáme, vyvolává představu jako by se rasy stále jen točily v kruhu jako
soukolí. Avšak tyto pojmy v blízké době ztratí svůj význam. Musíme si
ujasnit, že tyto počáteční stavy anthroposofického hnutí jsou překonané a že
pro 6. kulturní epochu přestává mít pojem rasy smysl.
Takže všechno prostorově omezené ztratí svůj význam. Proto ten, kdo
chápe celý smysl vývoje lidstva, chápe také, že zjevení Krista, jak se blíží v
příštích třech tisíciletích, neproběhne tak, že Kristus bude vázán na prostorově
omezené tělo, které by přece muselo být vtěleno na určitém území. I kdyby se
dopravní prostředky vyvinuly sebevíc a někdo by nyní potřeboval pomoc v
Jižní Americe a Kristus by byl v Evropě, potom by Kristus, kdyby byl omezen
jen na fyzické tělo, musel letět do jižní Ameriky přinejmenším balonem,
kdyby tam měl pomoci. Ačkoli rychlosti v prostom mohou být pojímány
nejrozmanitěji: To, co bude muset Kristus při svém opětném příchodu na Zem
konat, se již nikdy nebude omezovat na to, co může vykonat bytost ve
fyzickém těle. Nebude se to omezovat ani na to, že Kristus může být současně
pouze na jednom místě: Může pomáhat současně na různých místech. Protože
duchovní bytost není vázána prostorovým uspořádáním - pak tomu, komu
může Kristus pomoci svým bezprostředním zjevením, se může dostat pomoci
na jednom konci Země právě tak, jako tomu, komu sejí má dostat na konci
jiném. Nové zjevení Krista není vázáno ani hranicemi prostoru, ani tělesným,
fyzickým tělem. Pouze ten, kdo nechce chápat nic z pokroku lidstva směrem k
duchovnosti, nic z toho, co pozvolna proměňuje všechny nej důležitější
události, pouze ten může to, co je míněno bytostí Kristovou, vysvětlovat jako
vázané na fyzické tělo.
Tím jsme však už charakterizovali, jak je tomu se skutečnostmi vzhledem
ke třetímu zjevení a jak v tomto třetím zjevení musí vystoupit to, co nám
pomůže při vyjasnění, vysvětlení evangelia. Evangelium je řečí; duchovní
věda ve svém vztahu k evangeliu je myšlenkovým obsahem evangelia. Jaký
poměr má řeč k plnému vědomí dítěte, tak se má evangelium, jak bylo
hlásáno, k novému zjevení, které bezprostředně vystupuje z duchovního světa,
k tomu, čím se duchovni věda pro lidstvo má stát.
Musíme si uvědomit, že skutečně máme určitý úkol, cítíme-li nejprve z
nevědomí duše a potom stále zřetelněji naši sounáležitost s anthroposofií. Do
jisté míry to musíme považovat za vyznamenání ducha světa, jako milost
tvůrčích, vůdčích duchů světa, pudí-li nás dnes naše srdce k tomuto novému
zvěstování, které se přidružuje jako třetí ke zjevení na Sinaji a u Jordánu. Je
úkolem tohoto nového zvěstování, abychom poznávali celého člověka,
abychom si stále hlouběji všímali toho, že to, co si člověk zprvu uvědomuje,
je zahaleno jinými bytostnými články lidské přirozenosti, které však mají svůj
význam pro celý život člověka. A je nutné, aby naši přátelé poznávali z
nejrůznějších hledisek, čim jsou jednotlivé články lidské bytosti.
Dnes vyjdeme od nitra člověka a řekneme něco o této podstatě člověka.
Naši přátelé vědí, že vyjdeme-li od, já“, vlastního bytostného jádra člověka,
shledáme jako nejbližší schránu to, co jsme více nebo méně abstraktně nazvali
astrálním tělem. Postupujeme-1 i navenek dále, shledáme tak zvané étemé tělo
a opět dále navenek fyzické tělo. Když se však podíváme na reálný život,
můžeme o těchto schránách člověka mluvit ještě jinak. A dnes si vezmeme
přimo ze života to, co ovšem lze poznat jen z představ okultismu, co se však
dá pochopit i na základě nezaujatého pozorování života.
Dnes mnohý, kdo se stal domýšlivým a vypínavým vlivem toho, čemu se
říká přírodovědecký světový názor, řekne: „Doby, kdy lidstvo věřilo, už
dávno minuly.“ Víra odpovídá dětskému stupni. Dnes lidstvo vystoupilo k
poznání; dnes se všechno musi vědět, už se nesmí pouze věřit.
To všechno zní sice obstojně, ale v podstatě to není rozumné. Neboť u
takových pojmů musíme ještě nastolit také další otázku než zrovna tu, zda
během dnešního vývoje snad vědění přistoupilo k lidstvu prostřednictvím
zevní vědy. Musime položit následující otázku: Co skutečnost víry jako
takové znamená pro lidstvo? Nepatří snad vůbec k lidské přirozenosti věřit?
Samozřejmě mohlo by tomu být tak, že vlivem různých okolností chtějí lidé
víru odložit, odhodit. Ale tak, jak je lidem dovoleno někdy na krátkou dobu
zaútočit na své zdraví, aniž by se hned projevila újma, podobně by tomu
velice jednoduše mohlo být i zde: lidé mohou víru odložit jako odbytou
záležitost. Ale bylo by tomu právě tak, jako kdybychom po určitou dobu
nevázaně útočili na své zdraví a spotřebovali staré síly. Jestliže člověk dnes
odloží vim k přežitým statkům svých otců, potom vzhledem ke svým životním
silám duše přesto žije ze starých statků víry, které zdědil tradicí a podáním.
Vůbec nezávisí na člověku, zda víru odloží nebo neodloží, neboť víra
představuje v duši člověka značné množství sil, souhrn sil, které patři k
životním silám duše. Vůbec nezáleži na tom, zda chceme nebo nechceme
věřit, nýbrž záleží na tom, že síly, kterými se projevuje slovo „víra“, musíme
mít v duši jako životní síly, že duše vyprahne, zpustne a zůstane sama,
nemůže-li věřit.
Ostatně existovali také lidé, kteří bez znalosti přírodní vědy byli
mnohem moudřejší než ti, kteří dnes zastupují přírodovědecký světový názor.
Ti, neříkali, jak se dosud věří, že se tehdy říkalo: „Věřím tomu, co nevím“ -
nýbrž- „věřím tomu, co vím, právě tím více.“ Vědění je jen základem víry.
Máme vědět, abychom se mohli stále více pozvedat k silám, které jsou silami
víry lidské duše. Ve své duši se musíme zaměřit všemi našimi myšlenkami a
představami na nadsmyslový svět. Nemáme-li tyto síly, které takto vyjadřuje
slovo „víra“, pak něco v nás zpustne; vysycháme jako list na podzim. Po
nějakou dobu může lidstvo takto pokračovat, ale potom už to nepůjde. A
kdyby lidstvo skutečně ztratilo víru, potom by už v dalších desetiletích vědělo,
co by to znamenalo pro vývoj. Potom by lidé vlivem ztracených sil víry
museli žít tak, že nikdo by už nevěděl, co si se sebou počít, aby se vyznal v
životě; vlastně žádný by nemohl v životě obstát, protože by měl strach, starost
a úzkost z toho a onoho. Zkrátka, život, který má zčerstva prýštit z naší duše,
mohou nám dát pouze síly víry.
Je tomu tak proto, že ve skrytých hlubinách naší bytosti, pro zevní
vědomí zprvu nepostřehnutelně, spočívá něco, do čeho je uloženo naše
vlastní, já“. A to, v čem spočívá, to se ihned uplatňuje, i když to neoživujeme.
To je to, co můžeme nazvat onou zevní schránou, ve které žijí síly víry, co
můžeme nazvat duší víry nebo třeba tělem víry. A to je totéž, čemu jsme
dosud převážně abstraktně říkali astrální tělo. Síly víry jsou nejdůležitější síly
astrálního těla. A stejně jako je správný výraz „tělo astrální“, tak je správný
výraz „tělo víry“.
Jako druhé, co zde musí být jako síly ve skrytých hlubinách lidské
bytosti, je to, co je vyjádřeno slovem „láska“. Láska je nejen něco, co udržuje
lidi pospolu vlivem odpovídajících svazků, nýbrž něco, co potřebuje i
jednotlivý člověk. Člověk, který nedovede vyvíjet sílu lásky, zpustne a
zaschne i ve své bytosti. Jen si představte člověka, který je skutečně tak
naplněn egoismem, že nedovede milovat. Je to v podstatě - i takoví lidé do
jisté míry existují, takže se s nimi setkáváme - velmi smutné, vidíme-li takové
povahy, které nedovedou milovat, které svůj život v některé inkamaci tráví
tak, aniž by v sobě produkovaly ono živé teplo, které je produkováno jen
tehdy, když alespoň něco, to či ono ve světě, dovedeme milovat. Vidět
povahy, které to nedovedou, kráčet zaschlé světem, je něčím velmi smutným.
Neboť síla lásky je životní silou, která něco, co spočívá v naší bytosti ještě
hlouběji, rozdmýchává a udržuje bdělé a živé; je ještě hlubší silou než
samotná víra.
Ajakjsme uloženi do těla víry, které také z jiných hledisek nazýváme
astrálním tělem, tak jsme uloženi do těla lásky, které jsme se z jiných hledisek
v duchovní vědě naučili nazývat étemým neboli životním tělem. Neboť síly,
které k nám především působí vzhůru z hlubin naší bytosti, z našeho étemého
těla jsou síly, které se projevují tím, že člověk dovede milovat na všech
stupních svého bytí. Člověk nemůže sílu lásky zcela odstranit ze své
bytosti - to totiž nemůže ani nejegoističtější člověk, neboť bohudík patří k
tomu, o co člověk dovede egoisticky usilovat, i to, že to dovede trochu
milovat. Řekněme, abychom použili příkladu, když ten, kdo nedovede milovat
nic jiného, často ještě začne, stane-li se velmi lakomým, milovat peníze, a
takto si dobročinnou sílu lásky přece alespoň ještě nahrazuje silou lásky
vyplývající z důkladného egoismu. Potom by tato schrána, uchovávaná silami
lásky, kdyby v člověku nebylo ani trochu lásky, úplně seschla a člověk by
skutečně fyzicky zemřel, kdyby nebyl schopen lásky. Seschnutí sil lásky je
totéž, co můžeme nazvat seschnutím sil étemého těla, neboť étemé tělo je
zároveň životním tělem.
Tak máme ve středu lidské bytosti centrální bytostné jádro člověka, jeho
,já‘.  Toto „já“ máme obklopeno jeho nejbližší schránou, tělem víry, a tělo víry
zase obklopeno tělem lásky.
Když postoupíme dále, dospějeme ještě k dalšímu druhu sil, které v
životě potřebujeme. Nemůžeme-li mít tyto síly, potom se to v našem zevním
lidství projevuje velmi významně. Co v životě potřebujeme jako v nej
význačnějším smyslu oživující síly, jsou síly naděje, důvěry v budoucí. Bez
naděje nemůže člověk učinit v životě jediný krok, nakolik život přísluší
fyzickému světu. Člověk má ovšem občas podivné výmluvy, když např.
nechce uznat, že v jistém vztahuje pro něj nutné vědět, co se děje mezi smrtí a
zrozením. Říká: „Nač to musím vědět? Vždyť ani nevíme, co se s námi stane
příští den. K čemu si máme osvojovat poznatky o tom, co se děje mezi smrtí a
zrozením?“
Skutečně neznáme příští den? Neznáme něco vzhledem k příštímu dni,
co má význam vzhledem k detailům našeho nadsmyslového života. Vyjádřeno
hruběji: Nevíme třeba, budeme-li ještě fyzicky živí. Jedno však víme: Pokud
jsme fyzicky živí, bude příštího dne ráno, poledne a večer, právě tak jako
dnes. A když jsme dnes jako stolaři vyrobili stůl, bude zde i následující den. A
když jsme dnes zhotovili boty, někdo je bude moci zítra obout a když jsme
zaseli semena, víme, že příští rok vzejdou. Víme, právě to, co potřebujeme
vědět o budoucnosti. Kdyby tomu tak nebylo, že by se rytmicky, předem
očekávané události budoucnosti neudály, nebyl by život ve fyzickém světě
možný. Vyrobil by dnes někdo stůl, kdyby neměl jistotu, že přes noc nebude
zničen? Zasel by někdo semena, kdyby neměl potuchy, co z toho příští rok
vzejde? Právě pro fyzický svět potřebujeme naději, neboť naděje udržuje celý
fyzický život pohromadě a zachovává jej.
Na zevní fyzické úrovni se nic nemůže stát bez naděje. Proto také síly
naděje souvisejí s poslední schránou našeho lidského bytí, s naším fyzickým
tělem. Čím jsou síly víry pro astrální tělo, síly lásky pro étemé tělo, tím jsou
síly naděje pro fyzické tělo. Proto člověk, který by nedovedl mít
naději, člověk, který by si musel zoufat nad tím, co musí předpokládat
pro budoucnost, šel by světem tak, že by to bylo dobře pozorovatelné na jeho
fyzickém těle. Nic se tak značně jako beznadějnost neprojevuje v hlubokých
vráskách, v umrtvujících silách našeho fyzického těla. Můžeme říci: „Naše
centrální bytostné jádro je zahaleno tělem víry neboli astrálním tělem, tělem
lásky neboli étemým tělem a tělem naděje, fyzickým tělem.“ A fyzické tělo v
jeho správném významu chápeme teprve tehdy, přihlédneme-li k tomu, čím je:
že skutečně nemá fyzické přitažlivé nebo odpudivé síly — to je
materialistický názor — nýbrž chápeme je tím, co v našich pojmech známe
jako síly naděje. To je skutečně to, co je v našem fyzickém těle. Naděje
buduje naše fyzické tělo, nikoli přitažlivé a odpudivé síly. Právě v tomto
vztahu můžeme uznat, že nové zjevení—duchovní zjevení nám dává to
správné.
Co nám dává tato duchovní věda? Tím, že nás obeznamuje se
všeobsáhlým zákonem karmy, se zákonem opakovaných pozemských životů,
dává nám to, co nás v duchovním vztahu prostupuje nadějí právě tak jako
vědomí, že zítra vyjde Slunce, že vyraší semena rostlin; vybavuje nás nadějí
pro fyzickou úroveň. Ukazuje nám, že to, co můžeme vidět také ještě na
fyzické úrovni jako to zanikající, práchnivějící, když projdeme branou smrti,
že toto fyzické tělo je silami, které nás prostupují jako síly naděje, chápeme- li
karmu, znovu budováno v novém životě. Duchovní věda vybuduje lidstvo
největšími silami naděje.
Kdyby tuto duchovní vědu jako nové zjevení lidé v současné době
odmítali, samozřejmě že by se objevovali lidé i v budoucích životech na Zemi.
Neboť život nekončí, jestliže lidé nevědí nic o zákonech tohoto života. Lidé
by se vtělovali, ale v těchto opětovných lidských vtěleních by se splňovalo
něco velmi pozoruhodného. V těchto opětovných vtěleních by totiž docházelo
k tomu, že lidé by se pozvolna stávali v celém těle vrásčitým a povadlým
pokolením, které by nakonec mělo na této Zemi natolik ochromená těla, že by
už nic nemohli vykonávat. Zkrátka, lidstvo by v budoucích inkamacích
postihlo odumírání a usychání, kdyby nebylo oživováno vědomí - a odtud
nejskrytější hlubiny lidské bytosti až k fyzickému tělu — onou silnou nadějí,
které se nám dostává vlivem jistoty věděni, jehož nabýváme ze zákona karmy
a ze zákona opětovných pozemských životů. Lidstvo už má tendenci
produkovat odumírající těla, těla, která by se v budoucnu stále více stávala
rachitická i vzhledem k soustavě kostí. Morek do kostí, životní sílu do nervů
přinese nové zjevení, které se nebude uplatňovat jen jako teorie, nýbrž jako
oživující síly, především jako oživující síly naděje.

POKRAČOVÁNÍ VE 2. ČÁSTI