Svéráz národního fňuku - Jan Urban to řekl za mne

Svéráz národního fňuku

Jan Urban

Internet 09. 09. 2011 | 12:45

Veřejná verze výroční zprávy Bezpečnostní informační služby vykresluje obraz rozvalujícího se českého státu se zkorumpovanou mocenskou elitou, a justicí i policií s kontakty na organizované podsvětí. Nikdo neuroní slzu. Nikdo nezapálí svíčku, novináři nešílí a „národ“ se neshromažďuje na náměstích.

Kvalita veřejného a politického prostoru demokratického státu v českých občanech emoce sounáležitosti prostě nevzbuzuje. Proč taky. V absolutním kontrastu k této prokázané nepřítomnosti pocitu občanské spoluzodpovědnosti za národní demokratický stát ale stojí bizarnost a morbidnost reakce, zdá se, že většinové části české veřejnosti na smrt tří českých hokejistů v leteckém neštěstí u ruské Jaroslavli. Zoufalá neprofesionalita a neuměřenost umělého a cynicky kalkulovaného bičování emocí novináři a editory českých médií je pak už jenom otevřeně trapná. Česká televize věnovala osmého září ždímání jediného tématu třináct z třiceti minut hlavní zpravodajské relace. TV Prima patnáct a Nova dokonce dvacet. Deníky se předháněly v počtu stránek i v patosu titulků, kde asi určitě vyhrály Lidové noviny se zjištěním „Slzy za oběti ronilo i nebe“. Frekventována jsou hesla jako „Národ truchlí“, na náměstích se skanduje „Hoši, děkujem“, či „Kdo nepláče není Čech“, zpívá se národní hymna, zapalují svíčky... Podivné divadlo.

Neschopnost identifikovat se se státem a národním společenstvím natolik, aby občan aktivně vyžadoval bezpečné ulice, fungující justici, slušnou vládu, nebo prezidenta, který nechrání extrémisty, je nahrazována umělou a kdykoliv vypínatelnou pseudoidentitou „národa“ fanoušků profesionálních sportovních hvězd. Sám nemusím dělat nic. Abych byl, stačí svojí spoluzodpovědnost občana vyměnit v daný čas utkání za křeslo nebo hospodskou židli před televizní obrazovkou. K tomu, abych byl Čechem, stačí si pro takovou chvíli navléknout předraženou kopii dresu „národního“ dresu, mávat stejně předraženou šálou a čepicí v „národních“ barvách, a zcela podřídit svoje emoce symbolice porážky či vítězství „našich“. Jak ukazuje už příklad antického Říma, je asi nevyhnutelné, že odstranění osobní až tělesné povinnosti občana být spoluzodpovědným za stát a jeho obranu, skončí u ovládání tupé masy chlebem a hrami. Nakonec na to ovšem nevyhnutelně doplatí občanství a stát sám.

Ve vyspělých kulturách, neměřených spotřebou statků a nahraditelných prožitků jediného okamžiku, je smrt součástí života, a je vítána pokorným tichem, nebo rituálem veselí. Předstíraná dnešní česká „národní“ identita vybuchuje jenom stejně vypínatelným krátkodobým žalem nad ztrátou momentálního symbolu vlastní představy o úspěchu a tragédii. Nemusím nic dělat, jenom se nechat dojímat. České vojáky, kteří zahynou v konfliktech daleko od domova, kde reprezentují zájem vlasti a státu na udržení spojeneckých dohod a tím i zatraceně levné bezpečnosti země, oplakává jen pár desítek nejbližších. Policisty a hasiče, kteří zahynou ve službě, stejně tak... Společnost, jejímž národním symbolem se stává popová ikona profesionálního, byť jakkoliv skvělého sportovce, je nenormální už tím, že předstírá sama sobě, že někdo takový nemůže zestárnout, a natož zemřít.

Ve smrti je rovnost. Není důležitějších mrtvých. Jsou jenom důležitější rituály, a to, co si z nich ti ještě živí odnesou pro život. Tři rodiny přišly o své nejbližší, manželky o muže, děti o otce, rodiče o syny. Zaslouží si úctu a soucit. Ne ufňukané orgie sebelítosti. Byli to tři skuteční profesionálové a chlapi. Takovému svérázu národního fňuku by se mohli jenom smát.