V Otázce sociální aplikuje Masaryk výklad zatmění při Vykupitelově ukřižování do této konkrétní situace nynějšího lidstva:
„Když umíral Kristus, stala se tma po vší zemi, a zatmělo se slunce, také nitro člověka se zatemní, ať už v něm Bůh umřel, anebo ať ho sám v sobě zabil. A hegelovská levice usmrtila Boha stejně jako Schopenhauer. Dílo Hegelovo dokonali Feuerbach, Strauss, Stirner a Marx. I nastala tma a slunce se zatmělo. Člověk, který odstranil Boha, zasedá sám na jeho trůně. Feuerbach starého Boha odstranil, neodvážil se však zaujmout jeho místo: držel se humanity a lásky. Stirner a Marx byli odvážnější.
Starý Bůh tvořil, ale noví hegelovští bohové tvořit nedovedli; kritizovali dílo starého Boha. Jedni kritizují svět a společnost – objektivisté. Subjektivisté kritizují sebe, ale člověk nesnese natrvalo pouhou kritiku a negaci. Člověk nesnese dlouho být ani bohem. Při vší bohorovnosti mu začne být úzko. Člověk nesnese být sám – zničí se jako Lenauův Faust, Byronův Manfred…
Jiní usilují uniknout hroznému subjektivismu a své zabíjející osamocenosti násilným útěkem ze sebe – jeden se vrhá do přírody, druhý do vřavy boje, nejpyšnější zkoušejí svou bohorovnost v ničení. Některým stačí neustálá kritika, zlá zlostná kritika, myšlení bez srdce.“ (Otázka sociální, 1898)
2024 ©