Havel nebyl zas tolik naivní. Se svými vizemi uspěl jako disident i jako prezident, říká historik
Václav Havel se svou první manželkou Olgou | Foto: ČTK
Historik a spisovatel František Emmert se věnuje především české historii 20. století. Napsal výpravnou publikaci "Václav Havel 1936–2011", v níž přináší široký průřez Havlovým životem i dílem, s Českou televizí pak připravil knihu "Sametová revoluce. Kronika pádu komunismu 1989". Osobnost Václava Havla a i listopad 89 probouzí v lidech nejrůznější emoce i konspirace. Jak se však na to dívá historik, jehož zajímají fakta? "Byl Havel naivní se svými ideály nenásilí, lidských práv či prozápadní orientace? Říkal, že pokud je toto utopismus, rád se k němu hlásí. Fakt, že se svými vizemi nakonec uspěl jako disident i jako prezident, dokazuje, že až tak naivní nebyl," říká pro Aktuálně.cz Emmert.
Připomínáme si nedožité 80. narozeniny Václava Havla. Dá se říct, že s Havlovým úmrtím skončila jedna éra?
Řekl bych, že období spojené se silným veřejným vlivem Václava Havla skončilo mnohem dříve. Za vyloženě Havlovu éru považuji spíše jen počátek 90. let, kdy vláda vzešlá z Občanského fóra plně sdílela jeho vizi rychlého budování demokracie s výrazným lidskoprávním rozměrem. Později tomu tak už nebylo a Havel se stal pouze jedním z více spolučinitelů určujících další směřování české společnosti.
Jak Václav Havel postupně přicházel o svůj vliv na české politické scéně?
Ještě před vznikem samostatné České republiky se Havel jako politických lídr ocitl v silném konkurenčním prostředí mezi dalšími, mnohem ambicióznějšími a dravějšími protagonisty nových poměrů. Jako prezident si nadále udržel vliv například v zahraniční politice, avšak řadu dalších oblastí veřejného života, třeba ekonomiku, již prakticky nijak neovlivňoval. Zastínily ho také nové politické strany.
Představíme-li si, že by Václav Havel v dnešní době žil, myslíte si, že by bylo něco jinak, třeba klima ve společnosti?
Těžko říci, ale myslím si, že spíše ne. Havel byl intelektuál, který nepřizpůsoboval své názory náladám veřejnosti, neusiloval o souhlas za každou cenu. Nebyl konformista. Všichni víme, že vyjma období sametové revoluce nikdy neoslovoval výraznou většinu společnosti, spíše naopak. Dovedu si představit, že také dnes by zřejmě zastával menšinové, možná dokonce výrazně menšinové postoje – například v otázce uprchlíků, ale také ve vztahu k putinovskému Rusku nebo Číně. Přesto by dnes bylo minimálně velmi podnětné, kdybychom jeho hlas ve veřejné diskusi mohli nadále slyšet.
Co říkáte hanlivým označením „havlista“ či „pravdoláskař“? Proč byl podle vás Havlův odkaz přetaven i do této podoby?
Tyto pejorativní výrazy vzešly z prostředí některých osob, které se po politických změnách staly součástí nových společenských a ekonomických elit, ale které před rokem 1989 nijak nevystupovaly proti totalitnímu režimu, naopak se ryze pragmaticky přizpůsobovaly jeho podmínkám. Někteří z nich se proto později snažili disidentské hnutí zpětně relativizovat jako údajně nevýznamné či dokonce hloupé, aby sami nevypadali nestatečně. Havel k tomu v roce 2005 napsal, že v době, kdy se disidenti v postnormalizačním Československu jevili jako donkichotové, nebyl odpor proti nim tak silný jako později, kdy jim dějiny daly za pravdu. To už bylo příliš, to se neodpouští.
Ve smutečním projevu na pohřbu Václava Havla ho tehdejší prezident Václav Klaus vylíčil jako statečného člověka, legendu, uznávanou osobnost s mezinárodním kreditem. V pozdějších rozhovorech na něm nenechal nit suchou. Vy jste se ve své knize vztahem Václava Havla a Václava Klause také zabýval. Jak to tedy mezi nimi ve skutečnosti bylo?
Jednalo se o dvě naprosto odlišné osobnosti. Havel byl hledající, nahlas pochybující relativista, často s otevřenými názory, žádný dogmatik. Zajímal se o globální témata. Takový zůstával i ve funkci prezidenta. Nedokázal být jiný, byť mu to jako státníkovi neprospívalo. Naproti tomu Klaus se po roce 1989 profiloval jako cílevědomá, silná vůdčí osobnost s jasným politickým programem a pevným vyhraněným názorem, o kterém chtěl přesvědčit veřejnost. S velkým úspěchem používal promyšlenou mediální strategii. Dokázal tvrdě pracovat na vytváření svého obrazu. V tom se mu Havel nemohl rovnat. Přesto nakonec ve vzájemném vztahu v 90. letech dosáhli kompromisu. Klaus jako premiér prosazoval své ekonomické reformy a Havel jako prezident svou vizi zahraniční politiky.
Jak se díváte na Václava Havla politika? Jeho kritici mu vyčítají nepolitickou politiku či politickou naivitu. K čemu jste dospěl během psaní knihy vy?
Havel se za politika příliš nepovažoval, ačkoliv jím nepochybně byl. Minimálně od roku 1989, možná již od roku 1977. "Nepolitická politika" je protimluv a logický nesmysl. Každý, kdo dělá politiku, je politik. A jestli byl naivní se svými ideály nenásilí, minoritní rezistence, prozápadní orientace či v prosazování zahraniční politiky s lidskoprávním akcentem? Jednou prohlásil, že pokud je toto utopismus, rád se k němu hlásí. Fakt, že se svými vizemi nakonec v zásadě uspěl, jako disident i jako prezident, jasně dokazuje, že zas tak strašně naivní zase být nemohl.
...z role prezidenta a vnášení určitého dramatického a humorného náboje do státnických povinností. Věnujete se i této Havlově vlastnosti ve své knize?
Samozřejmě. Pro Havla byl charakteristický smysl pro humor a jisté rebelství. Cítil se být dítětem šedesátých let. Proslulá byla například jeho koloběžka v prezidentské kanceláři.
Narazil jste během přípravy knihy na nějaké neznámé skutečnosti, dokument, zajímavosti?
Popravdě řečeno, na nic vyloženě neznámého, natož šokujícího, jsem při sběru materiálu nepřišel. U natolik známé a médii sledované osobnosti by to bylo jen sotva možné. Přitom ale zůstávají nezodpovězené otázky. Uvedl bych například úvahu Viléma Prečana, zdali byl Havel jako myslitel zakladatelem vlastní, ucelené filozofické školy, či nikoliv. Na odpověď je ale zatím příliš brzy.
Ve své publikaci se věnujete i jeho divadelním hrám. Máte nějakou oblíbenou?
Mám rád především jeho hry z 60. let, Zahradní slavnost či Vyrozumění, kterými se prosadil jako světově uznávaný dramatik, dříve než se stal občanským aktivistou. Jsou nadčasové, aktuální, bez autobiografických prvků, s univerzálním sdělením, platné alespoň pro 20. a 21. století. Něco jako Čapkovo R.U.R.
V knize o Václavu Havlovi se zabýváte i jeho slavnými výroky. Který vás nejvíce zaujal?
Jako člověk, který se snaží psát a který píše česky, se často zabývám otázkou, jak psát, pro koho a o čem. V této souvislosti mne napadá Havlův výrok, že naše česká identita spočívá především ve schopnosti něco originálního sdělit jiným, ve schopnosti něco konkrétního vytvořit, co může zaujmout i jiné, ale co by stěží mohlo vzniknout někde jinde.
Osobnost Václava Havla lidé rádi opřádají nejrůznějšími konspiračními teoriemi – s kým vším byl spřáhnutý, s kým vším předem domluvil sametovou revoluci. Co říkáte na tyto zvěsti jako historik? Narazil jste během svého bádání na něco, co by tyto teorie nějak potvrzovalo?
Něco vám prozradím. V létě roku 1989 jsem jako patnáctiletý kluk v Teplicích navštívil svého strýce, malíře Horymíra Zelenku. Ukazoval mi tehdy samizdat, ve kterém byla uveřejněna jeho kresba vedle eseje od Havla. Říkal mi, že na podzim bude revoluce a Havel se do Nového roku stane prezidentem. Jak to tehdy mohl vědět? Byl také součástí spiknutí? Sotva… Prostě to nebylo až tak těžké předvídat. Ne, na konspirační teorie nevěřím. Společenský a politický vývoj je nesmírně složitý a komplikovaný proces s mnoha činiteli, které do něj vstupují, s mnoha proměnnými konstantami, často podléhající i pouhé náhodě. Proto se kolem nás dějí věci někdy předvídatelné, jindy naprosto nečekané. Nikdy ale neběží podle předem domluveného plánu. Takto jednoduše a přímočaře to v hašteřivém lidském společenství prostě nefunguje. A každý z nás to z vlastní zkušenosti dobře ví.
Zdroj: emmert.cz
xxxxxxxxxxxxxxx
Co udělal Havel s Českem. Pětiletky, kdy pomáhal i alkohol
Václavu Havlovi by dnes bylo 80 let. Procházka po jeho “kulatých” výročích ukazuje, kam a jak země, jejíž byl skoro třináct let prezidentem, došla. A jak se na tom Havel podílel.
Pětapadesátiny v říjnu 1991 byly první kulaté narozeniny, které Václav Havel oslavil ve svobodné zemi. Dramatik, disident a někdejší politický vězeň byl už skoro dva roky jejím prezidentem a necelých patnáct měsíců poté už země, která tehdy obtížně hledala už jen svůj oficiální název, neexistovala.
Pro Václava Havla, posledního československého prezidenta, to byla první velká politická porážka, k níž dláždily cestu ty menší. Na podzim 1991 jich Havel zažil hned několik - a ani poté to nebylo lepší.
28. října 1991, v den státního svátku připomínajícího vznik Československa, poznal na mítinku v Bratislavě, jaké to je, když na politika létají vajíčka - aniž by pronesl jediné slovo z připraveného projevu, opustil Havel urychleně Náměstí SNP. A protože to nebyl první signál, že se federace ocitla v hluboké krizi, rozhodl se Havel, jehož vliv na dění v zemi klesal úměrně tomu, jak stoupala hvězda Václava Klause (a Vladimíra Mečiara na Slovensku), pro ještě jednu revoluční akci.
Vyzval Federální shromáždění, aby rychle schválilo hned šest jeho ústavních návrhů, které podle prezidenta mohly federaci zachránit. A zároveň požádal obyvatelstvo, aby mu v tlaku na poslance pomohlo. Do ulic - většinou v českých městech - sice ještě jednou vyšly zástupy (i když o mnoho méně početné než dva roky předtím v listopadu 1989), jenže v parlamentu Havel pohořel: žádný z jeho návrhů nebyl nikdy přijat. Pro prezidenta to byla těžká konfrontace s realitou jeho měnící se role a síly.
O půl roku později v červnu 1992 vyhrály volby Klausova ODS v Česku a Mečiarovo HZDS na Slovensku. Havel neuspěl při prezidentské volbě a 20. července 1992 odstoupil z úřadu československého prezidenta. Jeho politická dráha tím zdaleka nekončila. Jen už se nikdy neměl stát oním obdivovaným suverénem jako na začátku 90. let. Doba už byla jinde.
Rok 1996, v němž v pražském divadle Archa oslavil své šedesátiny, patřil patrně v životě Václava Havla k těm velmi dramatickým a také velmi smutným. V lednu 1996 zemřela Olga Havlová a na konci roku se po operaci nádoru na plíci ocitl v přímém ohrožení života i sám prezident.
Byla to tehdy všeobecně přelomová doba. Zdánlivě neotřesitelná vláda Václava Klause ztratila v červnových volbách většinu ve sněmovně - prezident jako moderátor pomohl domuvit dočasné příměří s Milošem Zeman, jehož ČSSD se stala s 26 procenty senzací voleb. (Slavná scéna z filmu Občan Havel naznačuje, že tomuto smíru padla za oběť nemalá část zásob Becherovky v prezidentské kanceláři.)
Václav Havel, který se krátce po šťastném návratu z nemocnice v lednu 1997 podruhé oženil s Dagmar Veškrnovou, měl v měnících se poměrech hrát také poněkud jinou roli, než mu byla “přidělena” v zlaté Klausově éře let 1992 - 1996. Ani tenkrát nebyl jeho vztah s Klausem pochopitelně nijak idylický, na veřejnosti se ale snažili oba politici zachovávat dekorum: Havel víceméně nekritizoval Klausovu především ekonomickou politiku, za to si ale podržel silný vliv v politice zahraniční.
A právě rok Havlových šedesátin a ten následující byly rozhodující při plnění jednoho z hlavních úkolů, které si český prezident v půlce 90.let předsevzal: pro někdejšího pacifistu, který navrhoval rozpuštění všehc vojenských paktů, se stal jeden z nejpřesvědčenějších zastánců vstupu bývalých moskevských satelitů do NATO. Oficiální pozvánka přišla v červenci 1997. Pro Havla to znamenalo velký úspěch a zadostiučinění. Česká cesta postkomunismem se ale začala čím dál víc komplikovat a Havla - politika čekal ještě jeden důležitý úkol.
Pětašedesátiletý Václav Havel měl před sebou posledních patnáct měsíců prezidentského mandátu. (Což mimochodem ukazuje, jak “mladý” do funkce nastupoval. Václav Klaus byl v 65 letech za půlkou svého prvního termínu a Miloš Zeman se teprve chystal na úspěšnou kandidaturu v přímé volbě.)
Svět na podzim 2001 žil ještě stále v šoku z útoků na Ameriku 11. září a v české politice vládla všeobecná nehybnost (nebo stabilita, chcete-li), zaručená opoziční smlouvou mezi ČSSD a ODS, ještě přesněji mezi premiérem Milošem Zemanem a předsedou sněmovny Václavem Klausem.
Václav Havel, zvolený podruhé a naposledy českým prezidentem v únoru 1998 (po uzavření opoziční smlouvy by se mu to už zřejmě nestalo), se v těch letech stal neformálním vůdcem opozice proti paktu Zeman - Klaus. U Ústavního soudu se mu povedlo zastavit nový volební zákon, který by z menších stran udělal bezvýznamné, uhájil prezidentskou pravomoc vybírat guvernéra ČNB, postavil se proti svým soupeřů, třeba i během krize v ČT v roce 2000.
V roce 2001 už se ale konec opoziční smlouvy přece jen blížil, Zeman oznámil odchod na Vysočinu a novým předsedou ČSSD se stal Vladimír Špidla, poslední zásadní a vzhledem k předchozím chladným vztahům obou mužů dost nepravděpodobný Havlův politický spojenec.
Volby roku 2002 byly posledními, po nichž měl Havel jmenovat premiéra (svého celkově čtvrtého) a z jeho předvolebních kroků a spíše diskrétních aktivit bylo jasné, že by to neměl podle jeho představ být znovu předseda ODS Klaus.
A to se take nakonec Havlovi splnilo. Špidlova ČSSD porazila suverénně ODS o 5 procent, Špidla uzavřel koalici s lidovci a Unií svobody a stal se premiérem. Jak pak Havel řekl v létě 2003 americkému prezidentu Georgi W. Bushovi, tím “nejlepším, kterého kdy jmenoval”.
Když Václav Havel opouštěl v únoru 2003 po víc než třinácti letech (s půlroční pauzou) Hrad, bylo mu šestašedesát a byla tu další výzva: prošlapat cestu v dosud nepoznané roli bývalé hlavy státu, která neskončila rovnou v hrobě, zapomnění či všeobecném opovržení.
Když se díváte na fotografie Václava Havla u jezera v newyorském Central parku, které vznikly pár dní po jeho sedmdesátinách, vidíte spokojeného muže zbaveného konečně všech státnických povinností (které si tedy vybral sám, abychom ho zase tolik nelitovali).
Dvouměsíční stipendijní pobyt na Kolumbijské univerzitě umožnil Havlovi konečně splnit si přání, o kterém poprvé mluvil někdy v lednu 1990: vrátit se od politiky k psaní a stvořit ještě jednu divadelní hru.
A hra v New Yorku opravdu vznikla, i když její osnovu nosil prý Havel v hlavě od 80. let. Jmenovala se Odcházení - a je o odcházení politika, o čem taky jiném, že?
Havel se v roli prezidenta “na penzi” držel ve svých politických komentářích poměrně zpátky. Přivítal pochopitelně vstup do EU v květnu 2004, před volbami 2006 se veřejně přihlásil k Zeleným a velmi chladně se vyjadřoval k předpokládané blížící se vládě ODS.
“Mluvil jsem s ohromným množstvím starostů ODS, hejtmany, členy zastupitelstev. A měl jsem z těch hovorů dobrý dojem. Je tam mnoho poctivých lidí, kteří chtěli dělat něco pro veřejnost a kteří se v ODS ocitli transformací Občanského fóra. Ale celou dobu se mi zdá, že z nejvyššího vedení na mě na základě četných osobních zkušeností dýchalo cosi nesympatického,” prohlásil v květnu 2006 v rozhovoru pro Hospodářské noviny.
Přesto se s ODS a dokonce svým nástupcem Klausem ještě jednou v zásadní věci shodl: byla jí podpora radaru, který chtěli Američané postavit v Brdech.
“Jsme ochotni si po pár měsících zvyknout na ohromně ozbrojenou okupační armádu, která nás přes noc přepadne, ale v případě veřejné žádosti, zda bychom souhlasili s umístěním jednoho pasivního komponentu budoucí společné obrany, v sobě náhle objevíme dlouho potlačované furiantství,” napsal v únoru 2007 do deníku Právo.
Bylo to marné. Myšlenku radaru - k potěše většiny české společnosti - nakonec odpískal americký prezident Barack Obama. Když ale přijel v roce 2009 do Prahy, byl Václav Havel samozřejmě v jeho programu zanesen jako mimořádně důležitý bod.
Záběry a fotografie z oslavy Havlových 75. narozenin v galerii DOX bohužel jen potvrzovaly zvěsti, které se nesly již delší čas Prahou: prvnímu českému prezidentovi zbývalo už jen málo sil. Na jaře ještě dokončil svůj první celovečerní film podle hry Odcházení, který se v tu dobu dočkal jen zdvořile zdrcujících kritik.
V neděli 18. prosince 2011 Václav Havel na své chalupě na Hrádečku zemřel.
Zdroj: https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/co-udelal-havel-s-ceskem-petiletky-kdy-pomahal-i-alkohol-2985
Havlova slušnost a zásady jsou pro lidi jako červený hadr, říká jeho dvorní fotograf Tomki Němec
5. 10. | Společnost je díky přímé volbě prezidenta rozdělena, i díky tomu jsem se rozhodl, že knihu, kde budou také dosud nepublikované fotografie Václava Havla, vydám, říká jeho dvorní fotograf Tomki Němec. Reakce na knihu jsou podle něj úžasné, je o ni veliký zájem. Dodává, že Václav Havel se fotil nerad, ale nakonec ho prý vzal na milost. Havlova slušnost a zásady jsou i dnes pro mnoho lidí jako červený hadr podle něj z toho důvodu, že by ho rádi napodobili, ale nejde jim to. Tyto lidi nazývá slabochy.
Václav Havel chybí Česku víc než světu. Nepřál by si to tak, chtěl totiž, aby lidé přemýšleli vlastním mozkem, říká Jan Ruml.
2024 ©