Václav Havel O NADĚJI

Václav Havel

/výňatky/

Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvení kdesi dál, za jeho hranicemi.

…Jako pouhý derivát něčeho zdejšího, nějakých pohybů ve světě či jeho
příznivých signálů, se mi prostě nezdá být vysvětlitelná. Její nejhlubší
kořeny cítím tedy tkvět kdesi v transcendentnu, podobně jako kořeny lidské
odpovědnosti, aniž jsem ovšem schopen - na rozdíl třeba od křesťanů - o
tomto transcendentnu něco konkrétního říct. Na tomhle mém přesvědčení -
vlastně to je víc než jen přesvědčení, je to vnitřní zkušenost - nemění nic
míra, v jaké ten který člověk takové zakotvení své naději přiznává či
nakolik je popírá: ten nejpřesvědčenější materialista a ateista může mít
této vnitřní, pravé a v transcendentnu (podle mého - nikoli jeho - mínění!)
zakotvené naděje víc než deset metafyziků dohromady…

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k blízkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je.

Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.

…Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou,
která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho
snažení, bereme tak říkajíc "odjinud". A tato naděje to také především je,
co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet…