“JE NAPOJEN NA VYŠŠÍ DIMENZE”; “Stojím v prázdném kostele, hvězdy nade mnou. Z kříže zbyl jenom stín, ale přesto slyším. Haleluja... Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma.”; - SYNDROM PERMANENTNÍHO PASIVNÍHO ŽÁKOVSTVÍ; BOURÁNÍ POKLADŮ - ČI POZLÁTEK?; PROČ NÁM “TO NEJDE”?; MRTVOLY V PLESOVÝCH ŠATECH;
Nahrazovat méně dokonalé či nedomyšlené snahy, představy a stanoviska lepšími je krásný celoživotní úkol, tak se snažím to trochu sdílet. Někdy se až na zbořeništi svých představ o sobě a o duchovním světě a cestě přimějeme začít s osobními činy, které mají reálný základ sebepoznání. Potom i svlékneme háv zbytečného, sladkého řečnění či hltání pseudoduchovních, spíše zábavních praktik, nikam nevedoucích. Prožívám a sdílím to s posluchači a čtenáři. (Občas to jde i na dálku – a není v tom žádný fígl.) Někdy prý mé psaní či povídání zpochybňuje některým to, co si střádali jako svůj poklad, zatímco to možná bylo zatím jen bezcenné pozlátko. Nečiním to zlomyslně, spíš asi “dobromyslně”. Pokouším se o to i u sebe skoro celý život. Někdy jsou věci jednodušší než jak se o nich “učeně” pojednává. Například k aktuální situaci – jak je jednoduché rozeznat a pojmenovat, kdo je útočník, agresor, vrah a uchvatitel cizího území - a kdo napadený, který ani nezavdal žádný důvod. Nakonec některým, včetně některých antroposofů, vyjde rovnítko mezi oběma stranami. Pak je to u takových jen temné zneužití duchovní terminologie ve prospěch zla, propadnutí do temnot, byť s vysokým výrazivem. Ovšem brutálně zneužitým. Místo neustálého diskutování coby hobby by si mohli třeba pozvat tohoto umělce: /z internetu: Michail Durněnkov je ruský dramatik, který na protest proti ruské invazi na Ukrajinu opustil svou zemi. Rozhodl se k tomu jen krátce poté, co ruská armáda překročila ukrajinské hranice, což veřejně odsoudil.
„Přeji si úplnou a drtivou porážku ruské armády… Čím výraznější bude, tím rychleji se moji krajané probudí ze svého hanebného snu. Přeji Ukrajincům sílu a odvahu,“ napsal na počátku invaze Durněnkov na svůj profil na Facebooku.
Ruský dramatik není jediný umělec, který opustil Rusko. Mnoho jeho kolegů se po invazi také rozhodlo odejít z vlasti./
Tudy vedou cesty pro budoucnost. Před takovými je třeba se s úctou sklánět. Opět má poněkud kousavá poznámka: Nechtěli by si někteří naši proputinovští antroposofové zajet na Ukrajiny, namísto do sterilně teoretizujícího Goetheana? Anebo udělat rozhovor s tímto ruským dramatikem?
Postřeh paní M. G.: Je nejvyšší čas, aby vše pochopilo co nejvíce lidí a měli sílu a odvahu vše dobré odvážně prosazovat. Ten boj se zlem je těžký. Ruské tanky a technika má všude obrovské písmeno Z. Ano, je to obrovské, koncentrované zlo. Tedy - Z jako zlo.
K dotazu na jednom semináři, proč nedělám společná, například pohybová cvičení se zapojením posluchačů apod.: Jde mi o inspirace k samostatnosti. Nelze proto očekávat, jako se prý občas děje jinde, jakési společné poskakování, bubnování atd., to mi připomíná školní praktiky totalitního školství, kdy jsme se museli na povel bavit, poskakovat, usmívat, mávat mávátkama při oslavách... nepovažuji za užitečné se jak loutky poslušně nechávat manipulovat k jakékoliv aktivitě. Podobně nevyzývám k ziskuchtivému mručení posvátného óm, relaxování na povel či vysílání lásky na povel (není to prasátko ze zrcátka). Není ani dobré propadnout přílišné módní esoterické turistice na kdejakou akci či silové místo. Hledání se nesmí stát chorobným návykem, kde se člověk stane věčným žáčkem, konzumujícím pořád ze stejné úrovně svého vědomí to či ono propagované tajemno či esoterično, často i tvrzení protikladná, ale nic si z nich pro svůj skutečný život nevyvodí, jen povrchně ziskuchtivě těká. Trpí syndromem permanentního žákovství (podobně jsem si já rozeznal svoji psací “diagnózu” – patologická chronická neléčitelná publikóza).
A ještě - k dotazu někoho na společném semináři, proč jsem nepřipustil něčí vnucené povídání, jak využívat anděly. K tomu dále přikládám svůj starší článek. Můj přístup k nim je poněkud jiný. Určitě si je nelze brát, byť k opěvování, jako námět ke své kulturní či umělecké sebeprezentaci. Nelze je ani prospěchářsky přivolávat, protože pak k nám přijdou leda ti padlí a klamající, ti na to snáze "slyší". Nelze jejich vzýváním pohodlně či hystericky nahrazovat svou duchovní či mentální opravdovost a pracovitost, třeba právě v nynější situaci. A také: neumíme-li opravdově děkovat za vše, neumíme-li pokorně vše přijímat z Boží ruky, nemohou se nám dařit ani prosby.
I z kruhů, hovořících o duchovnu, lze zaslechnout lákavé tvrzení, že ten či onen "je napojen na vyšší dimenze, odkud čerpá informace", údajní senzibilové kdekomu říkají, kolik má kolem sebe natrvalo andělů, případně i které, jiný zas „komunikuje s anděly“. Anděly ale nelze postřehovat (krom několika nejvyšších zasvěcenců v lidských dějinách). Takovýmto tvrzením dnes tak rozšířeného zmaterializovaného a zesobečtělého okultismu chybí pokora a devoce vůči duchovním úrovním. Kdyby vůbec věděli, co si to troufají tvrdit! Jako lidé nedosahujeme ani k lemu jejich roucha. Andělé jsou nepředstavitelně vysoké duchovní bytosti (i když v devítistupňové hierarchii stojící člověku nejblíže), jsou částmi božího Těla, bez hříchu a bez karmy, které lze ve vší posvátnosti a tichu nitra některým jedincům snad zavnímat. Ti na to však nedělají kurzy. Ani své kulturní programy na jejich účet.
Andělé nás však mohou skrytě inspirovat v dobrých snahách. Jsme neustále obklopeni dobrými i zlými vlivy, záleží jen na nás, kterým z nich se otevíráme. Andělé jsou nositeli božské myšlenky a na svých pomyslných křídlech nesou k lidstvu Lásku Serafínů (platí, že první hierarchie nad člověkem je nositelem sil hierarchie nejvyšší, deváté; druhá hierarchie, Archandělé, dává na své úrovni průchod silám hierarchie osmé – Cherubínů, atd.). Ve vanutí sladkého duchovního vzduchu přinášejí Andělé ideje Serafínů a probouzejí duchovní city, kterými sytí naši duši myslivou, cítivou i vědomou. Můžeme je ve vší pokoře poprosit podle dávného textu třeba takto:
Prosíme Vás, rozšiřte naši duchovní hruď, abychom s Vámi dovedli vnímat duchovní vzduch kosmické esence boží Myšlenky. Zdvihněte naše k zemi skloněné hlavy, abychom nehleděli stále jen ke hmotě, ale ve vší pokoře vzhlíželi k nebeské říši, odkud nám Vaším prostřednictvím přichází odlesky božských Myšlenek. Pomáháte nám ke znovuzrození v Duchu božím a k ovládání abnormálních (padlých) Andělů lunárního světa, malých Luciferů, kteří přijímají Vaši podobu a jeví se dosažitelnými naší zvědavosti a sobecké touze po duchovnu.
Andělé, zvěstujete nám vzkříšení z ducha Lásky. Jste dobrými strážci lidi, stojíte po věky po našem boku, neboť naše duchovní Já žilo po věky ponořeno ve Vašem lůně v době "starého Měsíce". Tehdy jste pronikali naše Já a proto nás i dnes střežíte a pokračujete ve své dávné práci. Pomáháte nám vnímat a chápat duchovní Moudrost a Lásku.
Toužíme chápat Vaše inspirace, Vaše niterné impulsy a rozumět Vašim hlasům, které mluví v hlubinách našeho srdce řečí našeho svědomí. Chceme dbát Vašich inspirací, varování a napomínání, které v nás vyvoláváte, neboť víme, že jste Bohem určeni k ochraně našeho karmického osudu. Bůh Vám dal za úkol střežit naši duši, aby nepodléhala luciferským šalbám a svodům. Pomáháte nám ke správnému myšlení a zharmonizování s božím Řádem. Pomáháte tak, jak chce Bůh, ne tak, jak chceme my. Stojíte při nás, při naší denní práci, vnukáte nám správná předsevzetí a rozhodnutí, pomáháte nám rozlišit pravdu od lži a klamu. Inspirujete nás k proměně sedmera astrálního zla v sedmero astrální dobro, vnukáte nám náklonnost ke ctnosti, učíte nás nezištnosti, pokoře, čistotě, pravdivosti, střídmosti, mírnosti, klidnomyslnosti a rozvaze. Pobádáte nás k píli, trpělivosti a nabádáte nás k zachování vnitřní i zevní harmonie. Učíte nás poznávat, překonávat a rozpouštět pudové impulsy a závislosti nižší astrality.
Prosíme Vás, opatrujte dál naši duši, pomáhejte nám zachovávat naše dobrá předsevzetí a rozhodnutí, která nám vnukáte.
Jako Maria – zemská Matka vystupuje o Letnicích k nebeským říším, přitahována Ohněm svaté Trojice, nechť i my s Vaší pomocí se učíme vystupovat ze svého smyslového bytí k božskému požehnání a sestupovat s ním k naší denní práci.
Pomáhejte nám, abychom se mohli znovuzrodit ve vědomí, že jsme božími dětmi. Nechť nikdy nezapomeneme na svůj božský původ a božské předurčení. Síly, které nám přinášíte, musíme teprve rozvinout vlastní duchovní píli a sebevýchovou. Nechť se zhostíme slzí své ješitnosti a náladovosti a očistěni ze své lidské malichernosti nabudeme čistoty srdce, pokory i vzmachu ducha, zbaveného malicherných, sofistických a spekulativních myšlenek.
Inspirujte nás ke změně smyslu našeho života, k jeho prohloubení silami soucítění a lásky k Bohu ze vší mysli, ze všeho citu i vůle. Pomáhejte nám obstát ve zkouškách života, rozlišovat potřebné od nepotřebného, spásné od zbytečného, trvalé od pomíjejícího.
Učíte nás očisťovat šat své duše Vaší nebeskou vodou, která posvěcuje šat naší duše životem Kristovým, abychom se stali žáky Lásky a Harmonie Kristovy a překovali všechny zkoušky své karmické cesty na naši Golgotu trpělivým a vděčným odpykáním a proměnou svých vin.
Děkujeme Vám za Vaše stálé vedení, pomoc, posilu a prosíme Vás o Vaši další Lásku a posvěcování, abychom toho všeho byli hodni.
Tento zdroj důvěry a posily si můžeme pravidelně opakovat. Tak jako se kdysi děti modlily úměrně svému věku: Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci, od hříchu a od zlé moci. Andělíčku strážce můj, v dobrém, ve zlém, při mě stůj. Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, aby vždycky čistá byla, Ježíškovi se líbila. Duši, tělo, opatruj, Andělíčku strážce můj.
Nebo kratší varianta: Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci od škody a od zlé moci. Duši, tělo opatruj, andělíčku strážce můj.
Děti tak získávaly první vztah k vyššímu světu, prvek zbožnosti.
.oOo.
Šilháme někdy po jakémsi blahém prožitku či požitku duchovna, ale nevíme, proč nám nic takového nejde? Tak se na to teď podíváme pořádněji, ano? To by v tom byl čert…, a on tam taky často je. Mnozí si ho sami hýčkáme, i když nemá rohy a kopyta. A jsme u toho: Cíle svého pokroku si často stanovíme sebestředně a ne na základě poctivého sebepoznání, bolavého procítění svých nedostatků a provinění, ne na základě touhy po pravdě, dobru a niterné kráse své bytosti, abychom to vše mohli radostně rozdávat dál. Místo toho si „pokrok“ jen plánujeme ze svého egocentrického zapouzdření, asi jako když uvažujeme o nákupu šperků či jiných zkrášlení svého půvabu a šarmu pro oslnění okolí, nebo o postgraduálu kvůli vyššímu platu. Mnozí se tak stávají jen manažery svého vývoje a pokroku, starají se o školení, metody, exkurze do úspěšných podniků (duchovních, podobně jako jiní do výrobních či obchodních), o techniky meditace, relaxace, nabíjení energiemi či vibracemi, vidění do aury, do čaker, do minula, do budoucna... U někoho to zpočátku je snad pochopitelné jako stádium vývoje, ale tuto fázi je nutné co nejdříve rozpoznat jako další hru našeho ega a opustit ji. Duchovno by pro nás nemělo být jen prostředkem pro "vyšší" společenské vyžití se, pro ukojení zvědavosti na exotické a extatické zážitky, ani pro sobecky zapouzdřené niterné povýšení nebo kariéristické kutění. Pak se někteří z nás podobáme spíš mrtvole v plesových šatech.
Jak osvobodivá a nadějeplná je (či by byla) naopak naše touha po Bohu a láska a vděčnost k Bohu („milujeme, protože nejprve On miloval nás“ a protože je milováníhodný, protože je naším stvořitelem, trvalým udržovatelem a jedinou konečnou spásou), naše láska k dobru (pro dobro samo, tedy ne jako prostředek k osobní spáse), naše láska k pravdě (která je samospasitelná a osvobozuje), naše snaha o zvládání vztahových situací i svých zlozvyků, snaha o sebepoznání. Pak snáze rozpoznáme opravdovost od padělků, od reklamy na pokrok, na spásu, na pouhé energetické nabíjení apod.
Vynalézavost člověka v duchovně romantickém nebo kýčovitém oklamávání sama sebe bývá obdivuhodná. Ve veřejné „duchovnistice“ jsou dnes v módě i andělé. Někdy se touhy po nich zmocní jen zmaterializovaný okultismus, byť by byl propagován známými autoritami v oblasti duchovna či esoteriky. Lépe řečeno - zmaterializovaný okultismus vyvolal úprk do těchto oblastí, svůdně podávaných k ukájení zvědavosti po tajemnu, k naději na nabytí výjimečných sil či přiživení se na sebevědomě se prezentujících konjunkturálních "spirito-celebritách".
Znal jsem starou dámu, která celý život, podle zevních měřítek, strádala. Celý život byla ale šťastná. Neznala pojmy jako vibrace, energie, zóny, čakry, reiki, regrese, odblokovávání či povrchně pojímané pozitivní myšlení. Její tajemství bylo prostší: Za vše děkovala svému, jak říkala, Andělíčku strážníčku a Bohu. I za ty nejhorší osudové rány. Ještě po osmdesátce kvetla její duše radostí i zájmem o okolí. Zde je teprve to pravé pozitivní myšlení.
Podstatný je postoj, že my chceme sloužit Bohu, nikoliv aby Bůh sloužil nám. V Bohu se chtějme svou tvořivou láskou upevnit, ne rozplynout. V Bohu se nalézt, ne ztratit. Teprve pak můžeme být i vědomějšími příjemci péče božích bytostí. Pak se činíme na společném díle – tiše, bez halasu, bez veřejných show či učených konferencí s věhlasnými lektory či duchovními organizítory. Plnění vyšší vůle, soucítění s trpícími a moudře tvořivá láska (tam kde právě jsme) je to nejvyšší štěstí – bezpečné, konstruktivní, útěšlivé.
Jedu domů po trati,
jedu přes kopce.
Za okny padá,
padá sníh, budou Vánoce.
Chmury, trable, starosti,
nechal jsem ve městě.
Už slyším lidi na půlnoční
zpívat v kostele.
Haleluja, Halelu-u-u-u-u-ja
Ježíš na kříži ztrápený,
občas se usměje.
Na ty co v zázrak uvěří,
na ty co zpívají.
Haleluja, Halelu-u-u-u-u-ja
Beránku náš na nebesích,
stůj při nás, až přijde tma.
Haleluja, Halelu-u-u-u-u-ja
Stojím v prázdném kostele,
hvězdy nade mnou.
Z kříže zbyl jenom stín,
ale přesto slyším.
Haleluja, halelu-u-u-u-u-ja
Beránku náš na nebesích,
stůj při nás, až přijde tma.
Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás,
až začnem se bá-á-át, bá-á-át.
Haleluja, Halelu-u-u-u-u-ja.
2024 ©