DOPROVÁZENÍ DĚTÍ A MLADÝCH
Když
Když stínem být nemohu
v spalujícím horku
člověka světem jdoucímu
Když nemohu dát již
šišky veverkám
jako plody lidské lásky
běžícím vteřinám
Chtěl bych aspoň jako strom
člověku po skácení v ohni
teplo v zimě dát a hřát
Rád bych jako strom zanechal
pařez na němž by si odpočal
a sil k další cestě načerpal.
Aby si prostě měl kam sednout
a poznal smysl života...
Je to trochu kostrbaté? Snad. Je to ale životní vyznání mladého básníka, které napsal několik dnů před odchodem z tohoto světa. Bylo mi dáno často pobývat se svým vrstevníkem a částečně o něho i pečovat. Bylo nám kolem dvaceti, okouzlil nás tehdy svět hippies i niterná svoboda buddhismu. On měl diagnózu progresivní svalová dystrofie. Obnovme trošičku stopu, kterou zde zanechal obyčejný člověk, který obyčejně lidsky trpěl, ale i tvořil cosi, co by možná nemělo být úplně zapomenuto. Vladimír Malina ze Slovácka prožil druhou polovinu svého čtyřiadvacetiletého života zcela nepohyblivý. Když chcete dát dystrofikovi v tomto stádiu najíst, musíte ho s vozíčkem vhodně nasměrovat ke stolu, od opěradla ho předklonit aby byl hrudníkem opřený o stůl, povytáhnout vzadu z tepláků košili aby ho neškrtila vpředu do krku, zajistit vozík proti popojetí, zvednout jeho ruce na stůl těsně vedle talíře, vložit mu do nich příbor, přimáčknout prsty aby v nich držel, rozkrájet jídlo na kousíčky a on už pak dělá jen několikacentimetrové pohyby od talíře k ústům. Ani s jinými úkony to není jiné.
V osamění, mezi čtyřmi stěnami, se po dlouhé dny a roky rodily básně někdy více, jindy méně vyzrazující autorovy vnitřní boje, vždy však svědčící o jeho citlivé básnické duši. Na literárních soutěžích a v různých redakcích tak byl mladý básník znám jen podle roztřeseného rukopisu upřímných veršů. A že jsem zvlášť a sám? Stalo se osudu častokrát, když nás v ruce jak růženec probíral, že se mu zpřetrhal. Jsem jedna kulička, zrnko z desátku, z proseb část.
Celým jeho nedlouhým životem a nevelkým dílkem se prolíná vyčerpané upadání do chaotického proudu pesimismu, kdy byl vydán na pospas nejen ochotě či neochotě okolí, ale i svým těžkým myšlenkám, a opětovné vymršťování, kdy byl jakýmsi samovolným pohybem niterné milosti vyvrhován opět na pevný břeh chutí k žití a psaní. Jak těžké bylo vyrovnat se s neopětovanou láskou k sestřičce v Jánských Lázních. A jak bezmocně potupné asi bylo, když právě ona byla přidělena k rehabilitačnímu rozhýbávání jeho bezvládného těla proti otlakům a deformitám. Zvládala to s taktem.
Malina se nechtěl zařazovat do žádného básnického směru či oblasti, ale i přes své moderní vyjadřování připomíná pocitem osamělosti básnickou generaci lumírovskou. Od svého milovaného Zeyera však přijal i světlé východisko: skrze kříž rozvinout všechno lidské, neboť kvalitu člověka lze měřit jen podle jeho významu pro druhé. Podobně jako Zeyer, ač osamělý, chápal osamělost jiných uprostřed davových konvencí. Ztotožňoval se se Zeyerovým přesvědčením, že největší umění je trpělivě čekat na smrt a nebát se při tom života. I v jeho básnickém zraku bylo cosi, co vzbuzuje klid a konejšení, bolestivě smířlivý tón rozezpívané lyry Orfeovy.
Krom několika časopisů, které v době uvolnění let 1968-69 jeho básně ještě za jeho života otiskly (Obroda, Naše Rodina) a jedné big-beatové kapely, která využila jeho textů, se mi nepodařilo udělat pro jeho dílo víc. Patrně největší radost měl, když byly jeho verše čteny z Rádia Vatikán.
Po obdobích radosti a tvůrčí práce, což bývalo obyčejně v létě, pociťoval mladý básník vyčerpání, bezmocnost, zoufalství ze svého stavu, napětí z očekávání, co přijde dál a kdy to vše skončí – výkřik - odevzdaný pád do neznáma - KONEC?... ale ne, holý život ještě zůstal, houpá tě znovu, člověče, ve svém laskavém i tvrdém náručí - každý konec není smrt. A věřil, že každá smrt není konec. Člověk vydrží hodně, víc, než si myslí. Takovéto úvahy se rodily ve Vladimírově hlavě v poslední zimě jeho života. S příchodem jara se mu dostalo naposledy nových sil a opět se vzchopil k dalšímu tvoření a zájmu o svět. Pochopil, že skutečný tvůrčí optimismus může aktivně prožít a ocenit jen ten, kdo prošel hlubokými propastmi bolesti. Znal to. Vždycky, když už rezignoval a se vším se v duchu rozloučil, přihlásil se mu kdesi hluboko v nitru onen prchavý pocit všeobecného bytí člověka - jeho hvězda lásky ze dna vědomí jako ujištění o věčnosti života. Znenáhla zjišťoval, že v lidském nitru lze nalézt něco samozřejmého, nicméně velmi nadějného a osvěžujícího: čistý Život, jiskru životního pocitu Já Jsem, stav prostého bytí bez přívlastků jakožto součásti věčného a moudrého Prazákladu. Alespoň těmito slovy o tom hovořil. Poznal v tom ten nejpřirozenější základ člověka, který právě pro svou prostotu bývá v naší roztěkanosti, uhoněnosti a lhostejnosti přehlížen. Vsával každou krůpěj onoho obrozujícího životního nektaru, důvěřivě a dychtivě se o něj opíral. Z tohoto zážitku obecné lidské existence čerpal i lásku k trpícímu lidstvu, v níž se učil rozpouštět svou osobní bolest jako kapku v moři.
Čas nenechal vyzrát tohoto mladého tvůrce k uměleckému zenitu. Jeho básně jsou někdy kostrbaté a nemelodické. Vyjádřil v nich však něco nesmírně cenného - touhu rozdat se lidem. S dětsky dojemnou otevřeností si přál podat lidem ruku, která by je pomáhala vyvést z jejich válek zbraní i válek slov. Jeho bezvládné tělo nemohlo pro lidi pracovat. O to větší lásku k nim měla jeho duše. Jeho ruce jen stěží udržely tužku. O to něžněji hladil hebkou dívčí pleť ve svých básních.Jeho odchod byl téměř klidný, hovořili jsme otevřeně. Nejhorší překážkou k úplnému klidu bylo shodné hořekování jeho katolické maminky a ateistického tatínka.
Maně se zde člověku vybaví asociace Wolkerova epitafu – nejen obsahem, ale i tím, že oběma básníkům bylo dopřáno dožít se pouze 24 let a oba věděli o svém blížícím se konci. Dvacetčtyři let uplynulo i mezi odchodem Wolkera a narozením Maliny.
Prázdné hnízdo
Odchází zas léto
A ani ty mu nezabráníš
Vždyť ani člověk
Nemůže pouta lásky dát
Dokud mu druhý
Ruce sám nepodá
Nezbývá než čekat na ruce
Až hudbou svých prstů
Přehluší ticho a smutek
Prázdných hnízd dlaní
Studánka
Snad najdeš
Hluboko v lese skutečnosti
Průzračnou studánku studu
Rád rozčeříš ji džbánkem přátelství
Než ti svou hladinu zcela ponechá
K ponoření bosých dlaní lásky
Abys tou vodou uhasil žízeň touhy
A na hladině zrcadlící se svit luny
Polibkem způsobil závrativá kola
V nich milenci si chladí opojné víno snů
Tebe se slunce ptám
Když se mi vše černé zdá
ráno se tebe slunce ptám
zda Být či Nebýt...
a ty mi zdálky odpovídáš.
Už pro mne bys měl být
a jen pro chléb svůj klasy bít
a nebít člověka
snad jen atomy laskavosti.
Protože však slunce
není zvyklé mluvit lidská slova
vzápětí zbarveno do nachova
v náručí kopců usíná.
DÍTĚ A SMRT
„Dospěláci“ často nemluví s dětmi nejen o smrti babičky či dědečka, ale pokud dítě umírá, vyhýbají se i tomuto tématu. Nechtějí je „děsit“, ale dítě ví i v této věci často víc než rodiče. Při chtění ochránit děti před svými vlastními strachy se zbaběle uchylují ke zjednodušeným nebo nepravdivým odpovědím na dětské otázky. Nepochopili většinou dětskou duši.
Podle výzkumu Martina Loučky, studenta Masarykovy university v Brně, uveřejněného na Internetu, děti „konečnou života" vnímají mnohem přirozeněji než dospělí. Smrtí se zabývají a přemýšlí o ní, nicméně pokud jim to nevsugerují dospělí, nepovažují ji za traumatizující téma. Jejich porozumění je však omezeno poznávací a emocionální zralostí. Pojmy definitivního odchodu, nevratnosti, ustání tělesného fungování chápou jen postupně.
Jak usuzuje maďarská psycholožka Marie Nagy, existují tři základní období, kdy se s takovými kategoriemi postupně vyrovnávají:
Děti mladší pěti let nechápou definitivnost smrti. V prožívání těch nejmenších zastupuje její roli separační úzkost. Nejsou schopny rozlišit mezi smrtí a dočasným odloučením, například od matky.
Děti od pěti do devíti let začínají vnímat smrt jako konečnou a nevratnou událost, nikoli ovšem jako univerzální, a už vůbec ne jako týkající se jich samotných. Nejdříve si připouštějí smrtelnost ostatních lidí, až následně přijmou fakt smrtelnosti vlastní. Dlouho si také smrt představují jako osobu, které se mohou vyhnout, pokud budou dost chytré a rychlé. Mívá podobu kostry, ducha, strašáka, anděla, klauna. I kostlivec s kosou je totiž méně hrozivý než neuchopitelné, nekonečné neznámo...
Děti starší devíti let začínají vnímat smrt jako nevyhnutelnou, nevratnou a definitivní událost, která se týká každého člověka. Zpočátku si připouštějí pouze vnější příčiny úmrtí: snězení otráveného jídla, vraždu... Teprve později začnou přijímat její přirozenou nezbytnost. V návaznosti na to pak některé výzkumy vypozorovaly vytlačení tématu smrti (podobně jako sexuality) do nevědomí. Popírání jejího významu přichází i ve formě výsměchu: výzkum jazyka školních dětí zjistil mnoho posměšných výroků na adresu smrti. Také lehkomyslné lumpárny, kterých se děti v tomto věku dopouštějí, jako by vyzývaly či provokovaly samotnou smrt. Nejpozději kolem dvanáctého roku pak dochází k pochopení smrti tak, jak ji vnímají dospělí.
Děti dneška vídají smrt nejdříve převážně v souvislosti s cizími osobami. Často ve filmu, v televizi, v počítačových hrách – tam bývá ovšem její podoba i souvislost s něčím vážným zkreslená. Jak vysledoval Martin Loučka ve svém výše zmíněném výzkumu, děti nemají strach o smrti mluvit. Takto to bylo patrně i v dobách minulých. Konstatoval, že „žádné dítě nevyužilo možnosti přerušit rozhovor, obrázek hřbitova poznaly všechny a nevyjadřovaly žádné zábrany mluvit o mrtvých. Zjištění, že děti se o smrti nebojí mluvit, že si ji uvědomují a reflektují jako součást života, může sloužit jako povzbuzení k otevřenosti a upřímnosti pro rodiče i pomáhající profesionály, kteří se dostanou do situace, kdy bude nutná komunikace tohoto tématu s dětmi," uzavírá student.
Tak jako poctivý umělec, ani dítě nedává svému jednání žádný egoistický záměr či kalkulaci a vše u něj ještě dýchá lehkostí, laskavostí, bezprostředností. Ani vlastní očekávanou smrt nemusí vidět s tragikou dospělého. Mladý člověk má mít možnost, aby síly jeho budujícího se Já a vůle byly syceny čistou morální fantazií - od pohádek přes uměleckou hudbu a výtvarná díla až po vnímání estetiky zevnějšku. Pak je i jeho poměr k odchodu ze světa integrován do lehce „dýchajícího“ nitra. Je-li dítě naopak vrháno do světa bez etického a estetického zázemí rodičů a školy, vnímá svůj život i svět bez vyhlídky a opory. To pak vede k uzavřenosti, neuspokojení, odmítavosti, zatvrzelosti, konfliktům, k vnitřní bídě. Pak je jeho vnímání smrti – cizí i případně vlastní – podbarveno tu vzdorem, tu cynismem, tu vzpurnou netečností.
Chování rodičů
Pro rodiče těžce nemocného a k smrti spějícího dítěte bývá obtížné nalezení hranic, nakolik změnit dosavadní běh rodiny. Oprávněně cítí potřebu nějak své dítě chránit a hýčkat, často ale nevědí, jak. Pak plní jeho každé přání, povolují mu jakékoliv chování. To může vyvolat v dítěti ještě větší nejistotu a zmatek, někdy i vyústit do záchvatů vzteku či projevů zlosti. Neznamená to, že rodiče jsou „špatní“. Jen by měli nastolit důslednost, jasné hranice a očekávání, ale i vřelé pochvaly. Měli by zachovat tomuto dítěti stejné mantinely i odměny, jako případným sourozencům. A měli by se na tom společně dohodnout a společně postupovat, jinak vyvolají v dítěti další zmatek. Měli by i vědět, že hrubé, zlostné a agresivní chování dítěte nemusí být namířeno proti nim, ale může vyjadřovat jen jakoukoli úzkost, třeba ani ne ze smrti. Upřímná láska bez afektu, zamačkávaných slziček či potlačované hysterie je pro dítě srozumitelná. Ani v posledním stádiu by tedy nemělo být dítě jakýmsi objektem sofistikované psychické strategie.
Jak s dítětem mluvit.
V první i poslední řadě upřímně. V rodině je nutná otevřená komunikace. Dítě může být v této situaci zmatené, protože neví, proč je kolem něho chozeno po špičkách nebo proč je rodina smutná. Může klást přímé otázky a být zneklidněno spíše rozpačitostí chování rodiče, než skutečnou pravdou. Dítě nemá ještě plně rozvinuto své Já a tedy ani nevnímá smrt tak, jako my. Otevřené odpovědi na jeho otázky mohou nastolit v jeho nitru jasnost. Nezapomeňme, že často i dítě má pochopení pro své rodiče a to nastoluje vzácné porozumění, které je pro něj tím nejcennějším. Proto není třeba propadat při dětských otázkách panice a kamuflovat realitu. Tu ovšem nemusíme vykládat do všech podrobností, zejména menší dítě očekává odpověď co nejjednodušší. Není nutno podrobně vysvětlovat diagnózu a prognózu. Stačí odpovědět jen na to, na co se dítě ptá, s ohledem na jeho věk a vyspělost.
Dítě potřebuje mít někoho, na koho se může obrátit se svými obavami, kdo si udělá čas a klid na jeho otevřené otázky. Neměli bychom se při odpovědi zapotit a viditelně přemáhat tragiku, protože dítě má jednodušší stupnici hodnocení a nemá dosud vypěstovánu sebelítost. U větších dětí vyvolává zatajování či zkreslování informací pocit úzkosti a opuštěnosti.
Dětské otázky na svůj stav a budoucnost mohou být jednoduché a proto vyžadují stejně jednoduché odpovědi. Například: Proč sem chodí pan doktor? Co mi je? Proč musím do nemocnice? Proč musím ležet? Proč nemohu dýchat? Proč mne bolí nožičky? Pokud dokážeme odhadnout, jak se dítě cítí, měli bychom podle toho citlivě zvážit, zda ho nepřipravit na případné tělesné změny či potíže dříve, než nastanou.
Děti přijmou odpovědi věcně, netraumatizují a nedramatizují si je, ani sebe. Zajímají se možná víc o svou poslední hračku, počítačovou hru či telefonát s kamarádem, než o taje diagnózy.
Má-li však větší dítě úzkost a obavy, je nutné dát mu čas a prostor na jejich vyjádření, a odpovídat seriózně. Možnost důvěry je pro dítě pokladem, o který si ovšem neumí říci. Při tom s ním nemluvme, jako bychom ho poučovali. Hovořme s ním jako rovný s rovným. V našem vědomí se má uložit, že nás v některých věcech převyšuje, například čistotou úmyslu. Může být pro nás andělem. Povede-li se nám toto pochopit, budeme moci jednat nadále již intuitivně a skutečně vedle nás bude alespoň na poslední zbylé chvíle člověkem, se kterým pocítíme vzájemné štěstí. Ve středověku panovala představa, že duše dítěte se po smrti změní v jakéhosi malého andělíčka strážníčka, který svou maminku neustále obletuje, chrání a obetkává láskou.
Jak s dítětem nemluvit.
Dítě má až nepochopitelný instinkt na naši pravdomluvnost, na poctivost naladění, ve kterém s ním hovoříme. Nesmíme dopustit chlácholivý styl, ze kterého vycítí, podobně jako senior, neupřímnost (byť takzvaně „dobře míněnou“). Je-li prognóza ke smrti jasná, neměli bychom marně slibovat, že „tenhle lék ti pomůže“ či „tenhle pan doktor tě brzy vyléčí…“, pokud o tom nejsme sami odůvodněně přesvědčeni. Je-li prognóza neúprosná, pak takzvaná „milosrdná lež“ může mít, tak jako jiné lži, přesně podle pořekadla - „krátké nohy“. Dítě neochrání a můžeme mu tím, až zjistí pravdu, přinést těžké zklamání.
Nemluvit s dítětem o jeho stavu vůbec by vedlo k jeho uzavření či ztrátě odvahy se ptát. Nemluví-li rodiče s dítětem z důvodu jejich přílišného zranění nebo aby dítě chránili, pak riskují, že dítě přestane mluvit, protože si nepřeje, aby jeho rodiče byli smutní. Nemělo by dojít ani k tomu, že členové rodiny podávají dítěti odlišné odpovědi. Shodně by měli být informováni i příbuzní či kamarádi, pokud by s nimi mohlo dítě komunikovat a informace by se k němu mohly dostat.
Ani v poslední chvíli dítě nepociťuje svoji tragiku naším sžíravým způsobem. Není ještě tolika egoistickými a sofistikovanými nitkami připoutáno, vkořeněno do těla a do světa. Obětujme mu krom oblíbených hraček, her a dalších umělých výdobytků též cosi přirozeného. Pokud to jeho stav a zbytek jeho času dovolí, vezměme je například pod hvězdnou oblohu, případně zde s ním i přespěme. Položme ho vedle sebe, dívejme se společně na hvězdné nebe. Nezatěžujme ho ale názvy planet ani jejich vzdáleností atd., to by byla jen nastudovaná dogmata, uložená v našem mozku, a to by dítě odvádělo od prožitku. Jeho dosud čisté podvědomí si prožije dotek nekonečna. Můžeme mu například povědět, že dobrotivý a moudrý český král Karel, který postavil u Prahy krásný hrad, toužil, aby jeho duše po smrti těla doletěla až ke hvězdám a že jeho dětská dušička tam jistě doletí taky.
2024 ©