Zrychlování časových intervalů mezi vtěleními a dnešní materialistická doba.
Co se to dnes děje se světem? A proč je nás tu tolik? Kdysi se psalo, že se člověk vtěluje jen asi dvakrát za známé období cca 2 200 let. Snad tomu tak v prvních dobách bylo. Pak se vtělování zkracovalo řádově na staletí, většinou se pohlaví střídala. Časová období pobytu na druhém břehu se však nadále zkracují, mnohdy už jen na desetiletí či pouhé roky. Východní cesty se kdysi snažily odvést lidstvo od pozemského vtělování předčasně, zduchovnit ho ještě bez náležité zralosti, bez nabytí potřebných zkušeností a bez dostatečného plnění úkolu žít pro méně pokročilé bytosti. Nyní se zde budeme zabývat opačnou situací, které jsme svědky v nynější době. Tlačí se nás sem na zem moc.
Intervaly vtělení se zkracují. Dlouho platilo, že doba kámaloky (očistce) trvá zhruba třetinu času, který trval minulý život. Psávalo se, že například ten, kdo zemřel v šedesáti letech, pobývá zhruba dvacet let v kámaloce. Poté následoval devachan (rajské úrovně prožívání takového dobra, ke kterému člověk položil základy zde na zemi) a příprava na novou inkarnaci. Kámaloka se však v posledních dobách zkracuje a lidé se sem často vracejí nedostatečně očistěni. V devachanu také dlouho nepobydou, protože v této sféře nemají moc co duchovního prožívat či prohlubovat, když si do ní z pozemského života nepřinesli dostatek prožitků dobra, pravdy a krásy. - (Ze zásady by bylo lepší nepovažovat se jaksi apriorně za vydělené z materialismu světa jen proto, že se zajímáme o duchovno. Většina z nás prodělává a ještě bude prodělávat mnohé boje sama se sebou a se svým materialismem, a proto je každý z nás svým dílečkem i spolutvůrcem oné materialistické doby.)
Pokračujme s částečným použitím myšlenek E. Sutera-Schaltenbranda, který se v časopisu Goetheanum č. 46 zabýval rychlostí lidského vtělování v posledních dobách. Ti, kteří mají v sobě nějaké zločinecké sklony nebo takoví, kteří se lehce oddávají pudům a vášním - a není to procento malé, spíše převažující - se z posmrtného života opět brzy zrodí na zem, protože s sebou do života mezi smrtí a novým zrozením přinášejí málo hodnot, aby mohli plavat v oceánu hvězdného bytí. Otřeseně by se odvrátili od vžívání se do duchovního světa, zvláště do planetárního regionu mezi Marsem a Jupiterem. Jsou strčeni zpět k rychlému znovuvtělení. Naproti tomu lidé, kteří během svého pozemského života vypracovali svou duševně – duchovní bytost, potřebují k jejímu zjemnění a zdokonalení v posmrtném životě delší dobu a proto přijdou na zem teprve po delším čase.
Mnohé duše si zvolily k inkarnování poslední zhruba století proto, že je to doba změn na zemi, rozšíření obzorů a učení o zásadně novém. Čas se zkracuje, dělení lidstva na dvě linie počíná. Je nutno se zařadit do některé z nich. Přestup na skutečnou duchovní cestu bude v tlaku zla a pokušení stále obtížnější.
Když se vtělujeme, jsou tu v kombinaci dvě okolnosti: dědičnost a věčná individualita. U některých duší hraje úlohu jen právě ta dědičnost, takže v takových lidech nelze najít já, které postupuje inkarnacemi, nýbrž jen zážitek já, který označujeme jako prožívání v nižším já.
Je tu jednoduchá logika: protože počet duší je již po věky stejný, tedy žádné nové nepřibývají, je nárůst počtu obyvatel na zeměkouli (například počátkem 20. století 1,5 miliardy a nyní 7 miliard) způsoben rychlejším vtělováním duší, které nejsou schopny se vžívat hlouběji do posmrtných dějů v duchovních světech. A tento trend bude pokračovat kvůli stále většímu zapletení lidí do nižších sil pozemského světa. Dnešní materialistická kultura vede k tomu, že se dříve inkarnujeme, ba jsme zrovna drážděni, sváděni k brzkému vtělení. Silným pěstováním pouhé periferie osobností – tedy v organizaci smyslů a ve smyslovém světě – jsou mnozí zachváceni nervózností a nejsou proto schopni se řádně vžívat do posmrtných světů. Přijdou proto rychle zpět na zem jako nedochůdčata. Je proto úlohou duchovní vědy, říká R. Steiner, umožnit člověku dostatečně dlouhé posmrtné období tím, že člověk přijme během pozemského života duchovní myšlenky a tím se nebude muset brzy vtělit na zem.
Zároveň však v jiných souvislostech říká, že život mezi smrtí a novým zrozením se zkracuje, aby lidé rychlejším vstupem do inkarnací měli více příležitosti přijmout mysterijní pravdy duchovní vědy. Tento poukaz se vztahuje na nepatrnou menšinu: na duše, které ve svém vývoji tak pokročily, že se otevřou duchovním myšlenkám ve svém příštím pozemském životě, neboť duchovní vědění lze získat jen na zemi z plné svobody.
Velká část dnešních lidí, kteří jsou uchopeni materialistickou povahou času, je proto vystavena nebezpečí, že ve svém budoucím vývoji budou příliš připoutáni k zemi a tím budou nuceni se rychle vtělovat. V přednáškách R. Steinera z 23. května 1923 nacházíme též souvislost mezi tendencemi dnešního světa a zbožněním, jehož se stále více dostává sportu. Můžeme jen souhlasit, když zde o tom čteme: „Čím více se bude pěstovat sport, tím více lidí zapomene na duchovno a po své smrti se sem vrátí ve zcela krátké době, opět z duchovního světa. Takže, kdyby všechno, co je na Západě, nepřijalo trochu ducha, ponenáhlu by byla země obydlena jen lidmi, kteří už nechtějí zpět do duchovního světa. A tu by na zemi byli jen lidé, kteří by zemi ponenáhlu zničili.“
Ovšem R. Steiner též zdůrazňuje, že zotavení při sportování (nikoliv závodním, soutěžním), které vede k vyrovnání nepřirozených pohybů při práci, může být dobré, ale osudový je dnes na Západě sklon, zcela se uvolnit od éterického těla a pěstovat jen tělo fyzické, čímž vzniká velmi škodlivý materialismus, který při zapomenutí všeho duchovna nechá člověka sestoupit pod zvíře.
Proti této tendenci působí eurytmie, která člověku může napomoci pěstováním éterického těla se tohoto vývoje uchránit.
Člověku přítomnosti hrozí však vzhledem k rychle po sobě jdoucím inkarnacím další nebezpečí. Probuzené já ve věku duše vědomé v něm způsobuje, že ponenáhlu, v prvních náznacích, své pravé já, skryté za myšlením, cítěním a chtěním, se učí pociťovat jako spojené se svým nižším jástevním prožíváním. Proto je ústřední úlohou člověka přítomnosti – své ponenáhlu se probouzející pravé já uchopit v jeho samostatnosti – učit se je prožívat jako svoje vlastní bytostné jádro v jeho tělesné nezávislosti, a tím se vytrhnout z nebezpečí svou věčnou bytost ztratit v tělesnosti a nést branou smrti jen tendenci, která by ho vedla k příliš častým novým pozemským životům.
Svou cestou školení nám R. Steiner ukázal cestu k uchopení našeho bytostného jádra. Ale také všechno živoucí prožívání duchovně vědeckých pravd nás přivádí k tomuto cíli.
Cvič vzpomínání na ducha
v duševních hlubinách …
a budeš skutečně žíti
v lidské světové bytosti.
RS
2024 ©