Tak nazvala svoji sbírku básní Františka Věra Sojková (*1891 v Písku, +1968 tamtéž). Napsala ji v koncentračních táborech Terezín a Ravensbrück, kam byla odvezena za svoji odbojovou činnost. Tři vybrané ukázky.
MODLITBA K BUDOUCNU
Na poskvrněný svět pohled nám čistý přej!
V ulitu ochrannou churavou duši vlej...
Tisícům sražených společně vyrůst dej
k velikosti, jež vzpřímí odvobozený dech!
Skrop rosou vyprahlost a větrem rozpraš pel.
Vrať dálkám tajemno, útulnost holým zdem -
rozpni nám vesmír nad zbořeným příbytkem!
(Ravensbrück, červen 1944)
K PRVNÍMU SVÁTKU BEZ MÁMY
Pamatuješ, kdy ještě bylas malá
a máma jenom na kratičko cestovala,
ve vláčku hned ti ptáčky malovala
a hříbátka, aby s pozdravem k tobě pospíchala?
Teď nejsi, Věro má, už malá, hravá -
a nejsi, nejsi dnes jak tenkrát sluncem žhavá!
Můj vlak je pod zámkem, můj vlak má mříže -
mým vlakem nepohne teď sebevětší tíže.
Půl roku jsem tě, dítě, neviděla
půl roku jsem tě, dítě, neslyšela,
půl roku bloudím - pouhá slupka těla -
v temnotách hrůzy, co tys vytrpěla...
Chtěla bych, dítě mé, rozepnout do široka,
chtěla bych, dítě mé, povypnout do vysoka
náruč i lásku svou, až dsáhly by k tobě
přes hory, přes doly - na pomoc v strašné době!
(Terezín, podzim 1943)
POD STAROMĚSTSKOU RADNICÍ V KVĚTNU 1945
Osleply oči tvé a přece vidí dál
průhledem staletí na dějů zdvih i pád;
tvá náruč zčernalá dál Prahu objímá;
orloj se zastavil - tvé srdce bije dál
nadějí, obživlou tvých věrných synů snem...
Krev padlých, posil nás!
(Po návratu z Ravensbrücku, koncem května 1945)
2024 ©