Společné působení Lucifera a Ahrimana na přelomu tisíciletí. (Kde? V nás. V našich nitrech.)
Jak je krásné, dokážeme-li obojí: vidět zlo světa, učit se rozeznávat jeho kořeny, příčiny, souvislosti, umět ho z odstupu pojmenovat – a přesto setrvávat v klidu a beze zloby, ukřivděnosti, panikaření, povýšenosti… při vědomí i svého spolupodílu viny. Obvykle totiž hledáme a pohoršujeme se nad zlem jen venku, než u sebe, ba je to snad národním sportem, nyní spíše už psychickým zánětem.
Na jedné straně tu bývá extrém, obzvláště v duchovních kruzích, izolovaného duchovna, štítícího se povýšeně zlého světa, aby nás snad nepotřísnil a neodřel naši duchovní metalízu (tedy směr vzhůru: luciferský únik od světa, duchovní pýcha a povýšenost). Na druhé straně je tu zapšklá zloba „nevinných“ ukřivděných obětí, které mají pocit, že jim nějaký zloduch nahoře bere svévolně a s potěšením kus žvance – nejvyšší hodnotu jejich života (opak předešlého - ahrimanské hmotařství, směr dolů). V nynější době jsou oba extrémy v jedinci často pohromadě – Lucifer se tu spojuje s Ahrimanem. V obojím je však společně pýcha, mentální a morální lenivost a zároveň – povýšená pasivita: ať se snaží ti druzí, já si na vše počkám, až mi to přistrčí pod nos. Člověk nejedná tam, kde by mohl, nestává se pozitivní aktivní součástí světa, a to ani na mentální úrovni. Tu spíš zakaluje, podobně jako emoce záští, vzteku atd. působí destruktivně na zemskou auru astrální. V té se pak lépe daří nejrůznějším nekalostem.
Říká se, že Lucifer a Ahriman působí každý opačným směrem, ale vždy v období kolem přechodu tisíciletí působí společně. Vidíme to i nyní v této situaci.
Tomu, kdo se poctivě snaží rozpoznat a napravit své vlastní chyby a vztahové nedobroty, nezbývá moc času a energie k útočení na poměry či na okolí. A naopak – žlučovitost těch, kdo by se nejraději vydali honem někoho věšet a sesazovat (aniž by věděli další kroky či lepší kandidáty, sami jsouce k ničemu), je projevem jejich vlastní nechuti k sebepoznání a sebenápravě.
Kipling ve známé básni If napsal:
když záštím oblit, sám jsi beze zloby,
slov ctnostných nadarmo však nebereš
– můžeme zde dovodit v tomto smyslu: Neměli bychom, ač obléváni mnohým nedobrým, zaujímat k tomu myšlenky zloby (tím s tím totiž sami splýváme a podporujeme to), ale zároveň bychom se neměli vyvyšovat svými ctnostmi, ať už skutečnými, nebo jen domněnkou, že jimi oplýváme.
Mívám vždycky radost, když toto někdo trefně vyjádří. Je to například v komentáři Karla Kříže v LN z 25. února 2012 Antikapitalistická mentalita - Instinktivní český komunismus nás pronásleduje i po čtyřiašedesáti letech. Autor dodává inteligencí a ostrostí vhledu, navíc jednoduše popsaného, větší jistotu a úlevu. Podává krásně seřazené a nezpochybnitelné argumenty, jasně popsané. I takovýto kus pravdy je vývojový počin. Takovými články se mi líp žije v národě, který svou mentální a občanskou lenivostí, falešnou ukřivděností a zlobou ohrožuje sám sebe. Kdosi napsal, že podle sociologicko-filosofického průzkumu jsou k pronesení hodnot do budoucnosti nutná aspoň čtyři procenta těch, kteří nepodléhají davovým náladám a žijí samostatnou touhou po pravdě - i té, která se týká stavu společnosti. Od ní se totiž odvíjí stav politiky.
Ulice Politických vězňů v centru Prahy je zajímavá tím, že v ní kdysi sídlilo pražské gestapo a nyní KSČM. Zrovna před pár dny právě zde - zřejmě dílem poťouchlé náhody – projížděla dodávka oblepená nápisy, jako třeba ,,pravda a láska“ (skutečně!), a posetá českými národními prapory. Z hlučného megafonu do potemnělé ulice jakýsi člověk naléhavě a neúnavně opakoval, že bohatí jsou zloději, patří do vězení, systém je zločinný a je třeba svrhnout vládu i prezidenta. Kolemjdoucím radil, aby přišli demonstrovat.
Musím říci, že přes absurdní ponurost a syrovou plechovost celého toho výjevu (chyběl už jen náklaďák s otevřenou korbou, plně naložený jednotkou lidových milic) mě vlastně ta situace nijak nezarazila. Podobných (a plytčích) scén či názorů je dnes ve sdělovacích prostředcích - a zejména na internetu - plno. Mnozí lidé se ve veřejném prostoru (pod pseudonymy) chovají nejspíš jako doma, tedy přirozeně a odporně. Když se těch lidí zeptáte, jestli osobně znají (nebo alespoň kdy potkali) nějakého vraha, lupiče, korupčníka či násilníka, po krátkém rozpačitém váhání odpovědí, že nikoli. Všechno vědí z médií a hlavně z televize. Jediné, co však znají ze své osobní zkušenosti, je vlastní rozvod, rozhodnutí o umělém potratu, ukradený ručník z jadranského hotelu, rodiče v domově důchodců, případně rakovina z cigaret, které si čtyřicet let dobrovolně kupovali. A z webů teče zlost, nenávist a ještě větší nenávist.
Jenže už nejde jen o jakési typické pitomce a kverulanty. Díla společenské zkázy se u nás opět ujali už i mnozí veřejní činitelé (pěkným příkladem je jakýsi uřvaný Zaorálek), případně intelektuálové, lidé s veřejným vlivem vůbec. A český národ - pod vedením své takzvané vzdělané vrstvy - má opět možnost spravedlivě a regulérně zešílet.
Ptáte se jak? Potkal jsem v polovině osmdesátých let jakéhosi známého, který krátce předtím byl v Maďarsku na koncertu známé západní kapely. Ten zážitek si pochvaloval, ale zachmuřeně dodal: ,,Sakra, je to tam všude samý trestný čin!“ Když jsem požádal o bližší specifikaci, tvrdil, že si tam každý dělá co chce. Šije džíny a prodává různé jiné zboží, za svoje ceny, a nikdo prý nic nekontroluje. „Musí to tam vést ke všeobecné korupci, obohacování a šizení, a vůbec - chaosu, v němž jedni budou o dost bohatší než jiní“. Na otázku, proč musí jezdit na koncert tak daleko a zdali si tam koupil zboží, které u nás buď vůbec není, anebo je mnohem dražší, odpověděl: „Mám málo peněz a nemám bony, tak jsem si v Budapešti koupil desku, tranzistoráček a džíny“.
V tom člověku (nevím, co dělá dnes) byl široký český komunismus. Žít svobodně a dobře jako v kapitalismu, ale hlavně, aby darebák soused náhodou nezbohatl: „Opravuje po večerech kola a už si koupil octavii! Hle zloděj! To se musí zakázat, vládu pryč a pořádek!“ Jenže tak to nikde na světě není a nebude. Buď si vyberu socialistická kasárna severní Koreje či Kuby, anebo demokratický kapitalismus včetně jeho tržního hospodářství a svobod. Nemůžu koláč mít a zároveň ho sníst. Pokud by komunismus (a jeho měkčí varianty) byl schopen lidský úděl (práci a odměnu, strádání a radost, osamělost a sounáležitost) nějak lépe vyřešit, dávno by byl na celé zeměkouli.
Ano, krást se nemá, a přesto někteří lidé porušují platné zákony a kradou. V demokratickém kapitalismu se toto vše řeší veřejně. Jsou bankroty a politické skandály. Mohlo by jich možná být o něco méně, stejně jako rozvodů a plicních rakovin, ale já když čtu o nějakém provaleném zločinu nebo zkrachovalé mizerně řízené firmě, slyším hrát Beethovenovu Devátou! To je hlavní výhoda trhu a demokracie: ona zpětná vazba, která vyřazuje špatné jednání ,,z provozu“. Šetří omezené zdroje a peníze. Systém tak automaticky opravuje a zdokonaluje sebe sama. Jde vyšetřování špatně nebo pomalu? Vstaňte, běžte do policie a odhalujte kriminalitu, běžte a stíhejte korupčníky. Popište nekalé jednání a podejte trestní oznámení. Napište o tom přesně do novin. Udělejte něco konkrétního, ať systém funguje rychleji a lépe! Ale neotravujte vzduch svými domněnkami, závistmi a zlobami, vlastním otráveným mozkem.
Bez skandálů není svoboda
Komunisté, aby se lid neznepokojoval, před ním skrývali i informace o spartakiádním vrahovi. Některým dnešním mudrcům asi právě toto chybí. Je hlupák ten, kdo se nechává strhnout svými pudy, smýkat svými závistmi, vedoucími jen k direktivnímu řízení, prázdným obchodům a totalitě. Je vyloučeno požívat výhod tržního hospodářství a zakazovat lidem zbohatnout. Proč by riskovali? Proč by se dřeli po nocích, proč by organizovali, proč by se starali a všechno to dělali? Kapitalismus nebude bez skandálů, krizí a odhalených korupci, bez bohatých kapitalistů fungovat. Tyto průvodní jevy jsou solí systému.
Komplexním a nezfalšovatelným ukazatelem kvality života je průměrný věk dožití. Ten se mezi lety 1960 - 89 téměř nezměnil. Za posledních 22 let se naopak prodloužil o neskutečných sedm let. Dnešní pěkné výročí dává každému dobrou příležitost k rozumným úvahám. Každý strůjcem svého štěstí a svého osudu.
2024 ©