Můj omyl, tentokrát drobný. Kdysi jsem zde popsal situaci, jak jsem ve „své“ kavárně (patří ovšem vždy příjemné paní Evičce) LA SABBIA CAFÉ v Písku na náměstí svým hlasitým „psím“ dýcháním (jedna z mála disciplín, které ovládám) rozzuřil velkého hafana, krčícího se pod vedlejším stolem. Jsem nenapravitelný, opakoval jsem to nedávno znovu, samozřejmě s jiným pejskem, tentokrát malým. Ten se bezpečně choulil v náručí paničky. Na mé psí hlasité zadýchání se rozhodl mi to nandat, a řval a řval na mne ze svého bezpečného pelíšku - šátku na majitelčině hrudi ukrutně. A opět moje klasická otázka – A proč to píšu? Připomíná mí to všelijaké ty sládkovce, nyní okamurovce, vrábelovce, rajchlovce, menší část antroposofů, hysterické antiamerické dezoláty a další dezorientovanou i vědomě dezorientující rozzuřenou spodinu. Vyřvávají proti napadené Ukrajině, proti našemu režimu, jenže právě tento demokratický systém jim vyřvávat dovoluje. V putinovském Rusku, které vzývají, by i za méně kritické postoje byli tvrdě trestáni, však víme jak.
A opět mne zde inspiroval Martin Dohnal svým mailem. Škoda že svou Psí knížku mám už vydanou, hodilo by se to do ní. Napsal mi: „Měl jsem přes oběd světlou chvilku, jdu po obědě do svého oblíbeného Alberta (podle hesla dlouho jsem už nejedl) a potkal jsem paní se psem a koukám, pes vláčí tlapu, měl ji nějako deformovanou a šlapal bokem. Nejdřív jsem si říkal chudinka, a pak jsme si uvědomil že fakt stačí se na tu přírodu pozorně dívat, a uvědomil jsem si, ten pes neheká, nefňuká, nestěžuje si, nepřemejšlí, co kvůli tomu handicapu nemá a co mají oproti němu jiní psi a on nemá. Dělá to, proč byl stvořen, žije, intenzivně tady a teď a poznává svět a žije tak, jak to po něm život chce.
Fakt to bylo najednou úplné osvícení, ten pes se nelituje, nepřemýšlí, nesrovnává se, jestli může jiný pes chodit na delší procházky… Dělá to, co od něj chce Prozřetelnost, žije naplno a plně, a s tím, co má, se snaží dělat po psovsku to nejlepší. Ano, někdo řekne, protože je to blbé hovádko, a není schopno lidského úsudku. Pak ale si musíme říci, zdali my nemáme ten úsudek blbý, když na rozdíl od handicapovaného psa žijeme nešťastně. Ano jsou psi nešťastní, co strádají, ale nepřemýšlejí, proč jiný pes se má dobře.
Byla to taková chvíle, kdy vás v tý palici něco osvítí a napadne.“
A k tomu Ludmila Z.: „Ano, je to to pravé soucítění a pochopení bez litování a lomení rukama nad chudáčkem. Tady běhá fena jedněch místních lidí o třech nožkách. I oni běhají. Tady všude kolem, po lese a tak - sportují. A ona s nimi. Povila i štěně, úplně stejné, jako je ona. Tak u nich na zahradě pobíhají teď dva psi jako přes kopírák.“
A jindy: "Mladí odjedli na dovolenou a doma nechali psa, kterému je po nich smutno, tak za ním jezdím. Přivleče mi v tlamě druhou deku k té své, já si ji srovnám, zasednu či zalehnu k němu a drbu ho za uchem. Po půlhodině se spolu domluvíme, že dobrý, že zas den vydrží a že já můžu jít. Když přijíždím, nadšeně mě vítá, skáče do výšky a vysokým hlasem poblafává radostí. Včera jsem nedokázala odemknout vrátka a můj pokus přelézt plot vidělo i to zvíře jako marný až trapný pokus. Tak jsme zoufale každý z jedné strany plotu pobíhali kolem zahrady, až mě napadlo zkusit druhý neznámý klíč strčit do velkých vrat a vítězství bylo naše."
*
Když jsme v našem pobytovém zařízení pro seniory brávali do pokojů některých z nich psa (ten ovšem musel mít složeny přímo „odborné zkoušky“ s vyšetřením, tedy tam nelze pustit pejska ledajakého, ale jen psího kvalifikovaného VIP), dály se téměř „zázraky“ i s psychikou těch klientů, kteří měli lehčí i těžké demence. Například taková paní Zedníková, která už několik let vůbec nepromluvila a byla zcela apatická, si ho dlouho tiše hladila, až jsme zaslechli: Ty seš ale pěknej pejsek.
Sleduje-li pes svého pána, není to jeho věrnost, nejde o dojemnou ctnost v našem slova smyslu. Je to závislost astrálního těla zvířete na astrálním těle svého velitele. Proto porozumíme, že pes, který si zvykl na auru svého pána, se bez ní cítí nešťastný. Je to jeho domovské prostředí. To jsou i známé případy, kdy zemřel-li pán psa, který měl jen jeho, pes chřadnul a posléze to zaplatil životem. Nebo příběh psa, kterému pán odletěl a pes vysedává už několik let na letišti, živen personálem. Pokud měl pes více pánů, pak byl-li zvyklý přijímat síly alespoň dvou lidí, žije dál z aury toho, kdo zůstává na zemi, a smrt jeho druhého velitele jím tolik neotřese. Pán se stává svému psu skupinovou duší, protože pes, ač se odtrhl, emancipoval od skupinové (druhové) duše, má vlastnosti se jí podřídit. Proto je přitahován aurou svého pána, na kterou si zvykl, případně ji má spojenu s potravou.
*
Základní síla psa je jeho závislost na individualitě svého pána a žití z jeho aury. Tím je pes nejvíce odlišován od ostatních zvířat. Přijímá pánovy vlastnosti a touží ho následovat na každém kroku téměř jako jeho stín. Ale nenásleduje ho, jak nám připadá a jak se někdy rádi domníváme, z věrnosti a lásky, ale proto, že se živí jeho aurickými emanacemi. Svým astrálním tělem pohlcuje substance svého velitele. Odtud také ono olizování ruky či touha olizovat obličej. Nelíže jen pokožku, ale auru. Rozeznává svým astrálním čichem různost aurických výronů lidí. Proto dovede sledovat ódickou stopu člověka. Člověk zanechává všude, kudy jde, za sebou ódickou magnetickou stopu své aury. Tuto stopu je pes schopen sledovat, touží-li pána nalézt. Je-li v tomto smyslu vycvičen, umí sledovat ódickou stopu každého člověka, protože má vyvinutý astrální čich, který charakterizuje psí podstatu. Nenásleduje tedy jakési chemické částečky pachu, kteréžto materiální „vysvětlení“ si vykonstruovali materiální (pa)vědci, ale astrální výrony, naši astrální "vlečku".
*
Psi jako mluvčí duše svého pána
Mrňousy, vrtícími bezpřestání oháňkami jako perpetuum mobile, se mohutná ega majitelů alespoň necítí ohrožena, spíš se z podlézačů tetelí blahem. Připadají si o to větší a mocnější. Třeba trpasličí úslužní ovčáčkové si chodí ke svému mocnému monarchovi pro podrbání za uchem. Chybí už jen blažené škubání zadní nožičkou. Oč víc se takoví plazí pánovi pod nohama a nasávají jeho přání, o to drzeji štěkají na okolí. Někdy jsou pejskové mluvčími duše svého pána, té opravdové, ne té navenek spořádané masky. Pán by někoho nejradši roztrhal, ale nemůže. Oddaný pes to vycítí a rád by to učinil za něho. A tak jako vám může doma neposeda bez dozoru rozcupovat jakýkoliv cenný doklad či diplom, i mega-ega našich cvičitelů-monarchů cupují v našem politickém obludáriu naše státotvorné ústavní listiny a pravidla. /Pozn.: psáno před 3 až 5 roky/ Ke zbylé kulise naší demokracie pak činí tato spodina na špici to, co se podobá zvedání nožičky s bezostyšností psí spodiny, očurávající rohy. Morálka se pak dostává i takto pod psa. Ovšem - zvolili jsme je my. A chceme-li nápravu, tedy my, co se považujeme za ty slušné, kandidujme.
*
Člověk dává některým vybraným plemenům potřebné rysy i záměrně (ovčák, hlídač, lovecký pes, norník, vodící pes, vyhledávač drog, obranář, za komunistů i zuřivý pes pohraničníků...). I když má zvíře svou společnou skupinovou (druhovou) duši, žijící v duchovních sférách, a jednotlivá hmotná zvířata jsou její "buňkou" či "orgánem", může být některý pes vlivem styku s člověkem již částečně individualizován, tedy mít svoji povahu. Jednotlivé zvíře, ovlivněné láskou člověka, který o ně pečoval a měl je rád, může po smrti vnést toto obohacení do své skupinové duše a tím přispět malou částečkou k jejímu prosvětlení. Proto - tak jako vždy a všude - i malý "kousíček" lásky má velký význam. Stačí se na zvíře i jen láskyplně soustředěně dívat, anebo si s ním hrát, ale tak, aby se to líbilo i jemu, nejen nám.
*
Podíváme-li se na náš vztah ke zvířatům, pak to s naši humánní lidskou vyspělostí skutečně moc hezky nevypadá, jak vyplývá i z úryvku z realistického zamyšlení spisovatele Ivana Klímy o opravdovosti naší lásky ke zvířatům: Ochránci přírody protestují proti tomu či onomu... Majitelé psích či kočičích mazlíčků o nich dokážou vyprávět s daleko větším zaujetím než o komkoliv z lidí, a také jim často dávají přednost před kýmkoliv z lidského rodu... To vše, zdá se, svědčí o velké lásce (alespoň některých) lidí ke zvířatům, a ta je jistě záslužná. Jenže mi připadá někdy až příliš zástupná. Neboť v téže době miliony kuřat žijí v klecích, kde se prakticky nemohou pohnout. Desetitisíce zvířat jsou denně v hrůze hnány na porážku, neboť lidé si žádají maso, salámy, klobásy...
Láska k jednomu zvířecímu miláčkovi o ničem podstatném ve vztahu ke zvířatům nesvědčí. Může být jen cestou z vlastního osamocení, citové vyprahlosti anebo i výrazem potřeby někomu vládnout. Přidejme tragický fakt, že lidská činnost hubí celé živočišné druhy tím, jak ničí pralesy, mění krajiny v poušť, v dálnice... Naše často až přehnaná láska a starostlivost o jedno vybrané zvíře může jen zakrývat naši bezradnost anebo dokonce náš nezájem o osud přírody jako celku.
A že tu nic nezmůžeme? Snad. Ale - víme dejme tomu, kde je a co potřebuje nejbližší útulek pro osiřelé psy nebo raněná zvířata?
*
Jeden takový pejsek bez útulku pobíhal kdysi po Milevsku. Byl jsem tam před lety svědkem hezké scénky. Městští policajti se tohoto tuláka pokoušeli na náměstí zatknout. Byli jen dva, nemohli ho tedy obklíčit, ani megafonem vyzvat k ukázněnosti, ba ani obušek použít. Když se k němu přiblížili, pejsek strčil bradu až k zemi mezi packy, zavrtěl ocáskem a poté učinil úskok stranou. Byl viditelně vděčný, že si s ním konečně někdo chce hrát. Pobavených diváků na náměstí bylo dost.
*
Jednou z nejjasnějších uvězd je takzvaná Psí hvězda – Sirius, pro Egypťany symbol bohyně Isis. Je to dvojhvězda v souhvězdí Velkého psa. Pouhým okem tu druhou neuvidíme. Můžeme ale spatřit jinou vzácnou dvojhvězdu: prostřední hvězda voje Velkého vozu má těsně vedle sebe ještě malou hvězdičku. Jmenují se Alcor a Mizar. Obíhají kolem sebe, a co víc: každá z nich má ještě jednu malou hvězdu, která obíhá kolem ní. Jsou to tedy čtyři tělesa. My ale vidíme jen dvě. Ve starém Egyptě si zkoušeli zrak i podle toho, kdo viděl tu druhou. Nebylo to tam tak snadné jako pro nás, protože jižní obloha je jasnější. Ale zpátky ke Psí hvězdě. Taky souvisí s dávným Egyptem. Souhvězdí Velkého psa (Canis Major) tehdy představovalo boha se šakalí hlavou, Anubise. Nám je šakal spíše nepříjemný, je skoro nadávkou. Egypťané uměli dobře pozorovat a viděli v něm něco jiného: symbol spolehlivého, cíleného a co nejkratšího míření odněkud někam, protože skupiny šakalů putovaly pouští s neomylným instinktem, rychle, tiše a bez oklik. Jak inspirativní. Bylo to pro Egypťany symbolem správného logického přímočarého myšlení. Šakal byl i symbolem posvátného chrámu v Sakkaře, která v překladu znamená: Ta, jež otevírá a ukazuje cestu. Tak i šakal vyvádí ty, kdo se ztratili v poušti, zpět do úrodných oblastí, k domovům civilizovaného člověka. Moudří kněží Hórova Oka vybírali pro svá vyprávění znázornění v symbolech. Lidé měli pouhým pohledem na určitý symbol rozpoznat inspiraci či kvalitu, kterou lze získat. Byly používány symboly člověka s hlavou zvířete, které plní ve vesmíru určitou funkci či nese určitou vlastnost (pták, kráva, šakal...). Mužská postava se šakalí hlavou měla inspirovat jeho charakteristikami: orientací v poušti (tedy i v nitru člověka), sledováním stop (cílené směřování za ideály vývoje) a dovedením k cíli – k úrodné zemi. Byl tedy šakal symbolem vynikajícího spolehlivého průvodce. A náš dnešní pes? Mnohdy rovněž. Siria nazývali Caniculou. Ono cani – pes, se převzalo i k nám, například kanisterapie je léčení zejména starých lidí přítomností pejska.
Zajímavé: Sirius, zvaný kdysi Psí hvězda, byl spojován se psem v několika starých kulturách, nezávisle na sobě. Jistě to mělo i jiný důvod, než že Sirius bývá vždy nízko nad obzorem, tedy “běhá při zemi”. Chvilka soustředěného pozorování Siria vyvolá zvláštní pocit, možná se nám evokuje cosi z dávna, kdy jsme ho jistě s posvátnou úctou vnímali hlouběji, tak jako celou oblohu.
*
Podle duchovní vědy se zejména pes po smrti vrací do své skupinové duše obohacen o převzatou část lidské emocionality resp. astrality, a malinko už se tím vyčleňuje jeho individualita z té jednolité psí skupinovosti. Hlavně pes, kůň či delfín, více "zinteligentněný" přítomností člověka, může do své skupinové duše vnést další kousíček jasnějšího vědomí já. Nebo přesněji: Skupinová duše je naprosto vědomá, její Já žije ve sféře devachanu, ale to "zvědomění" vnese to zemřelé zvíře do hladiny temného skupinového vědomí ostatních zvířat.
*
Z dopisu přátelům – S Míšou na rameni
Bylo zajímavé, že když jsme měli v tehdejším rodinném domě psy a byl jsem na ně někdy nesmlouvavý a přísný, tak asi tím raději jsme se pak měli. Táta jim naopak dovolil úplně všechno, ale s ním si ani nehráli, či on si neuměl hrát s nima. Já jsem třeba s jezevčíkem (aspoň v té uliční směsi tato rasa převažovala) Míšou měl nacvičené "číslo" (ovšem ne na pódiové předvádění), kdy jsem ho různým pošťuchováním a rychlým pícháním prstem tam či onde tak rozzuřil, že cenil zuby, zle vrčel a chňapal, rukou jsem musel ucukávat, a při té největší zuřivosti, kdy hrozil že mne roztrhá na cucky, jsem mu najednou klidně položil ruku do tlamy. A on během zlomku vteřiny pochopil, že je to hra a že mu věřím, zavrtěl ocasem, usmál se a ruku mi jemně žužlal. (Nedoporučuju opakovat s cizími psy.)
Třeba když jsem seděl v křesle (bydlel jsem tehdy v prvním patře s výhledem na ulici), vyškrábal se po mně bez mé pomoci až na rameno (občas jsem ho nechal spadnout, ale lezl znovu), kde balancoval, zvedal hlavu a koukal z okna na ulici, co se tam děje, a když tam uviděl psa, začal řičet ("co tu děláš, jdu tě zakousnout") a naznačoval mi, že spolu musíme na ulici tomu psu to jít nandat. Neměl jsem pochopení a tak posmutněl, že jsem jako pán selhal.
*
Jiné služby našeho hlídacího psa.
2024 ©