I když v nynější křižovatkové mravní situaci odpadlo z mého občasného dopisování několik lidí, patrně se mnou nesouhlasících, a někoho z těchto proruských sympatizantů jsem i sám nechal odpadnout, cítím úlevu. Jsem rád, že tato prověřovací situace nečekaně ukazuje či alespoň napovídá, kdo je kdo. Jistě nyní odpadne i část mých čtenářů – jak na webu, tak těch, kdo si opatřují mé knihy. Nelituji toho. Tato situace je pro mne (a nejen pro mne, jak zjišťuji) i posunem k lepšímu poznávání nejen známých osobností a autorit, ale i svého okolí, k projasňování mentální atmosféry. Vás, kteří máte v této světové konfliktní situaci od počátku jasno, si tím víc vážím. Posílilo se nám tu určité vědomí morální sounáležitosti. Jistě že každý máme lecjaké nedostatky, ale schvalování či neschvalování masových genocidních zločinů je barometrem celkové mravní hodnoty člověka, případně skupiny či národa. Rozpačité lavírování a nekonečné mlhavé diskutování, které vidíme dosud i u některých antroposofů, nejen v Dornachu, o tom, zda schválit či neschválit vraždění a okupaci národa, který nezavdal příčinu, je rovněž vypovídající. Kamarád to shrnul: „Vyjadřují se opatrně a „vyváženě“, (možná pokrytecky) - není v jejich písemných zprávách žádný jasný názor.“ Vyvažovat do jedné úrovně vrahy a oběti?… Pak v sobě nemají ani místo pro živou modlitbu za trpící napadené. Někteří jsou spíš studení úředníci, věční studiosové, zapouzdření pod štítem antroposofie, než lidé zapálení pro ideál dobra a lásky. Pak i pro ně platí ono dávné známé: Chceme vyváženost, tedy: 5 minut Židi, 5 minut Hitler. (Že ani v dějinách Ukrajiny se to vždycky neobešlo bez násilí, byť v mnohonásobně nižším rozsahu, je druhá věc, nyní je třeba morálně i hmotně čelit kolosálnímu zločinu Rusů, který nemá od dob 2. s. v. obdoby.)
Pokrytecky postulovaná „nestrannost“ vůči agresi znamená její schvalování. Jistě, dá se to eufemicky kamuflovat třeba „rozvážností“. I účastníci Mnichovské konference byli „rozvážní“, nechtěli tyrana dráždit, tedy mu ČSR předhodili. Byli pak následně napadeni i sami.
Blinken: Zatímco skončení bojů ze strany Ruska by znamenalo konec války, ukončení bojů ze strany Ukrajiny by vedlo ke konci Ukrajiny.
Použijeme-li jednu z definic magie, že je to praktika lidského využití duchovních sil k nějakému konkrétnímu účelu, pro dobro či zlo, pak se jeví Putinovy intenzivní kontakty s východními sibiřskými šamany jako typická černá magie. Jistě, i takto se dá dosáhnout ledasčeho, ale nade vším bude jednou božská Spravedlnost, i když nám někdy připadá pomalá a chtěli bychom ji dostrkat k okamžitým zásahům. I tak – peklo, které Putin a jeho zdivočelé hordy připravují druhým, nebo jeho příznivci a pohůnci, kteří ho schvalují, neodvratně čeká na ně, včetně těch našich. A jsou-li mezi nimi i lidé duchovnem naondulovaní, pak je to tím větší zodpovědnost a tím trpčí budu následky. Vědění je závazek. (To není vyhrožování, ale jen logické dovedení důsledků podle karmických zákonitostí.) Zjišťuji, aspoň za sebe, že je snazší se modlit za „nevědomé“ (lépe to přijímají), než za ty, kteří vědomě volí či schvalují zločin, i když vědí, kde je právo.
V případě dalšího postupu Rusů, jejichž cílem je plná likvidace Ukrajiny, pokud by nadále nemohla již tak účinně pomáhat Amerika a Británie resp. NATO, jako to dosud činí pro Ukrajinu a tedy i pro nás, by se nám náš navyklý evropský životní standart rapidně zhroutil. Tedy i příznivcům Ruska, jako jsou zejména okamurovci, komunisti nebo část antroposofů. Asi jim uniká, že by nemohli čekat, že by zde pro ně okupanti nastolili režim výhod a privilegií, jakých se dostávalo třeba za Brežněvovy éry komunistickým příznivcům Husákovy a Biľakovy stranické prosovětské linie.
Proč naši proputinovští demonstranti hrdinně nenapochodují do jeho vojska a nebojují? Aspoň jsem o nikom takovém neslyšel. Pak nejsou věrohodní, jejich hlasy jsou jen hysterické výkřiky zamindrákovaných a vzteklých.
Vypozoroval jsem zajímavou tendenci: Agresi Ruska podporují častěji ti hmotně lépe zajištění, tedy majetnější. Proč? Patrně se hůře vciťují do bídy, hladu a utrpení Ukrajinců. Bohatí a mocní se většinou lépe ztotožňují opět s bohatými a mocnými, byť v jiných rozměrech. Jejich prohřešky vůči chudšímu okolí ochotně tolerují. Znám samozřejmě i výjimky. - A něco hezkého: Naproti tomu ti méně majetní, hůře zabezpečení, mají pro trpící Ukrajinu většinou více pochopení a zastávají morálnější postoje. Ba podobný dojem jsem nedávno získal i při mém besedování s přáteli na vozíku v lázních Velké Losiny. Budeme to setkání opakovat. Oni tihleti „neduchovní“, ale s vnímavým srdcem a smyslem pro humor, bývají dobru a lásce většinou otevřenější, než mnozí z nás, komplikovaných duchovědců s duchovní metalízou, záclonkami a kouřovými okny.
A jsem rád, že mi neříkají, na rozdíl od některých duchovních kruhů. jakou mám auru, která čakra mi září či je naopak ochablá, co si musím určitě, ale opravdu určitě přečíst, na čí přednášku určitě jít (nechodím už roky na žádné), kým slavným jsem byl minule, kdo byl minule kněžnou Libuší či Maří Magdalénou (Steiner prý poznal těch domnělých 24, já taky dvě), proč se nesmím nechat očkovat, kdy země rázem poskočí na vyšší kosmické energetické vibrace, nekrmí mne paranoidními hoaxy, za co všechno může Amerika, že čáry na obloze po letadlech jsou chemické jedy, kterými nám Američané matou mozky, neříkají mi kolik mám kolem sebe andělů či že jsme byli minule manželé, sourozenci či padlí husiti… Tím lépe si ale umějí vzájemně pomáhat či se zasmát vtipu.
.oOo.
Vojta Jurásek (publikoval Tomáš Dvořák):
Když vaši žoldáci obsadili Krym, slavili jste.
Když vaši agenti rozpoutali válku na Donbase, těšil se Putin rekordní podpoře.
Když Putin napadl Ukrajinu, mlčeli jste.
Když vaši vrstevníci vraždili lidi v Buče, dělali jste, jako že nic.
Když padaly vaše granáty na prchající ukrajinské rodiny, malovali jste si hrdě na trika "Z".
Když vaše dělostřelectvo rovnalo Mariupol se zemí, papouškovali jste pitomosti o "denacifikaci".
Když vaše slavná armáda začala prohrávat, volali jste na internetu po dalším vraždění "chocholů".
To ticho, co se linulo z ruských ulic a náměstí bylo ohlušující.
Teprve když si Putin přišel i pro vaše životy, řekli jste NE?
Budiž.
Možná teď konečně zjistíte, že pokud se nepostavíte za cizí spravedlnost, nikoho nebude trápit ta vaše.
Možná teď konečně pochopíte, že ta údajná "rusofobie" je jen odpor k vaší sebestřednosti, aroganci a povýšenosti.
Trvalo to několik set let, než národy pochopily, že místo válek je lepší spolu obchodovat, mluvit a přátelit se.
Vy jste to nepochopili doteď.
Ale nikdy není pozdě začít.
Tak co?
Už?
.oOo.
ZAS VŠELICOS: Vysušenost a vláha duší; Studium nebo charakter? Nejlépe obojí; Zas na presu a svařáku; Modlící se čertice; Anděl Strážce pomáhá; Jel jsem s alkoholem za volantem; Dobrotu studiem nezískáme; Jsem dědek plesnivej?; Zlodějíček za mřížemi, a kdy velkozloděj?
Někteří z nás, příznivců duchovních cest, zejména antroposofie, se u všeho snažíme dostávat do nadhledu a odstupu vůči různým jevům, problémům a situacím; je to dobré ba nutné, ale samo o sobě to někdy nestačí. Může to pak vést k bezkrevnosti, akademičnosti, sofistice, k učenému teoretizování a kabinetním diskusím. Aby nedocházelo k vysušení duše či k nadřazenosti, je žádoucí toto „být nad věcí“ kombinovat i s protipólem - „být ve věci“, tedy s nadšením, zaujetím, radostí (z dobrých věcí), s touhou po ideálu, anebo s jasným plným odmítnutím, nejen na úrovni názoru, ale hlavně morálního stanoviska. Tedy vyvážit ono renesanční Via contemplativa a Via activa.
Četli jsme občas o antroposofech, kteří rádi cestují a podávají přímá svědectví. To je dobře. Zatím jsem ale neslyšel, že by některý z proruských antroposofů navštívil Rusy „osvobozené“ části Ukrajiny, jistě plné ruského „míru a lásky“, a podal svědectví (pokud by se vrátil). Budou někteří (jistě ne všichni) raději trvale sedět v pohodlí Goetheana či jím ideově řízených nebo „jen“ inspirovaných skupin po světě a vybízet vražděné Ukrajince k „jednání“ či „diskuzi“ s Ruskem či zamlžovat nejjednodušší fakt – kdo je útočník a kdo oběť. Jsou si v tom podobní s okamurovci. Nebo už se Goetheanum probírá k realitě a moralitě? Prý snad ano. Kéž by. Jinak tím způsobí závažnou infikaci a rozleptávání antroposofie na velmi dlouhou dobu.
Někteří studují a studují, ale třeba se neprostudují či neprodiskutují až k vlastnímu charakteru a srdečnosti. Pak „učeně“ straní velkozločinci a jeho vraždění, mučení, krádežím dětí i zemí… Dobrota totiž není získatelná studiem či papouškováním zasvěcence, ale vlastní láskou, orientací, vlastní bytostnou kvalitou, skrze sebe sama. Znám i takové, rád s nimi občas pobývám. Modelovat se jen podle studia má někdy za výsledek jen jakýsi duchovědný studený automat – bez srdce a bez morální orientace v okolí i ve světě, v dění mezi skupinami i mezi národy.
Osobní zkušenost: Po letech jsem se sešel s bývalou kolegyní Jaruškou na kafe a svařák (kam jinam než do „mé“ kavárny na náměstí v Písku). Chtěla si popovídat, rád jsem ji viděl. Moc zajímavé a vzácné: prošla rakovinou, metastázy prý "úplně všude". Po chemoterapii jí tak změkly dásně, že jí vypadala spousta zubů, slezly vlasy. Věděla ale pořád, že jí bude pomoženo. Její trvale skvělá nálada je nakažlivá. Prý se jí, aniž o to usilovala, objevily i některé situace z minula, které s tím souvisely. Nemá peníze, nemá ani počítač, jen starý mobil a staré chatrné auto. Tedy nemůže ani mailovat, jen sms. Nejezdí na dovolené, na výlety, na kulturu. Nepřipíjí vínem, nemlsá sladkosti. Žije v chaloupce v malé vesničce se skvělým partnerem, je to bývalý spolužák. Nemůže chodit, ale dost jí pomáhá i tak. Ona nic nečte, není zvyklá (ani to ode mne, říká „já jsem na to blbá“). Leckterý duchovnista by s ní brzy skončil. Jenže: i přes takovýto život má trvale laskavé a radostné naladění. Nic z toho, co mi o své situaci říkala, nebylo žehrání a stěžování si. Jen neosobní, místy skoro pobavené vylíčení. Nic nečte, ale každé ráno hned po probuzení říká svou modlitbičku k Anděli Strážci. Když mi ji tam říkala, najednou se vše kolem rozjasnilo, prozářilo, zradostnilo, asi má už z toho v auře vytvořeného silného elementála. Bylo to pokorné, vděčné, ale i smělé, radostné, důvěryplné. Žádné škemrání o to či ono. Píšu to kvůli tomu, že sice patří mezi ty, co nic nenastudovali, nejsou stoupencem žádného mistra, ale přesto trvale září a jsou oporou druhým (koreluje to i s mou nedávno zde popsanou zkušeností s přáteli na vozíku z Velkých Losin). Pamatuju kolik postižených klientů a seniorů při pracovních návštěvách našeho seniorského střediska kdysi potěšila, někdy dobrácky sepsula, aby se tak nelitovali... Když profičela střediskem, všimla si ledasčeho. Třeba podle jazyků poznala, že klienti jsou dehydrovaní. Tedy mne sepsula, proč nesepsuju sestřičky a pečovatelky pro nedodržování pitného režimu. Tedy jsem je šel sepsout. Bývala hubatá i na doktory; když před lety byla v nemocnici, prý ji primář "uvítal": Tak co ty čertice tady chceš. Uzdravila se možná i tím, že – co ji znám – myslí s účastí a modlí se za ty, kdo klesají pod tíží utrpení.
Asi se i zde potvrzuje, že je důležité plnit svůj úkol, i když to není zrovna "to nejvyšší". Ta její denní modlitbička k Andělovi Strážci jí stačí a tento živý postoj ji drží v harmonii. Věří, že přežila rakovinu díky Jemu. Potvrzuje tím to, co říkal C. G. Jung, že je nejdůležitější plnit svůj životní úkol, bez ohledu na jeho "výšku" či „obyčejnost“. Kolik z nás, žáků duchovní vědy, toto nezvládáme.
- Vida, až bych měl chystané povídání o harmonii na YT, možná o ní řeknu, i když zamlžím identitu (podobně jako zde).
.oOo.
A ještě dvě komické drobnosti. Ta první je, řekněme, autobiografická – co jsem vyváděl letos v červenci. Do mailu kamarádce jsem to popsal takto. Když už si stěžujem furt na toletošní sucho, tak jsem zase v opozici. Posílám Ti mokrý pozdrav. Nevykonávaje věci s plnou bdělostí, jak radí Steiner, nedovřel jsem v kuchyni kohoutek vody a šel si lehnout. Tedy tu čvachtám lépe než by se dalo ve vyschlých tocích. Televizi jsem si na to zatím nepozval. Odstavuju věci, ždímám hadry, vypodkládám koberec, suším písemnosti, které jsem měl uložené na zemi. Tedy konečně - už si nemohu stěžovat na sucho. Paní odzdola načerpala mou kapající vodu už do dvou kýblů, nechal jsem jí tu vodu velkoryse zdarma. Větrám a spoléhám, že se někde neudělá plíseň, byl bych dědek plesnivej, pokud už nejsem.
A ještě, co mi náhodně potkaná bývalá kolegyně vyprávěla o své kamarádce Alici z Příbramska. Byla ve středním věku a pořád sama. Tedy se rozhodla dát si inzerát „na chlapa“. Odpovědí přišlo více, vybrala si podle fotky toho nejfešákovatějšího. Strávili spolu v jejím domku hezký víkend. Vykládal i o plánované vysoké politické kariéře. V neděli odpoledne ji požádal, aby ho dovezla jejím autem do Příbrami na vlak, svoje auto prý půjčil kamarádovi. Vyjeli, ale po chvilce si nechal zastavit a půjčil si klíče, že se musí vrátit, zapomněl tam prý mobila. Odběhl (ani si nevšimla že i se svou taškou), za chvilku byl zpátky. Dojeli na nádraží, koupila mu i lístek, prý si spletl peněženku a vzal si jen tu s eury. Srdečně se rozloučili, dal jí chlapskou naději, že se brzy zas uvidí. Když se vrátila domů, postupně pozjišťovala, že nemá vkladní knížky, šperky, prstýnky. Pochopila: přes víkend si u ní obhlídnul, kde je co cenného, a pak se pro to jen vrátil aposbíral do aktovky. Vezla si tedy nevědomky svým autem své ukradené cennosti. Nahlásila to policii, ale dozvěděla se, že je v pořadí několika podobně podvedených. Brzy poté ho chytili. Z vězení jí prý napsal srdečný pozdrav, postěžoval si na zlé dozorce a aby mu poslala mikinu, kterou si u ní zapomněl.
(Vzpomněl jsem si na to při přečtení titulku článku na internetu: Ze zoo uprchl opičák. Když začalo pršet, vrátil se pro bundu.)
Teprve po tomto dopsání mě napadla aktuální podobnost: jistý podvodník, kdysi iestébácký práskač, si roky kradl z veřejného majetku, zejména v zemědělství, udělal a dělá i politickou kariéru a kňourá, že jsou na něj lidi zlí.
.oOo.
Článek jsem promýšlel při jízdě s alkoholem za volantem. Ano, doznávám. Usedl jsem s alkoholem za volant. Dostal jsem od kamaráda z B. flaškudomácí slivovice, skočil do auta a ve spěchu jsem ji neuložil, ale nechal si ji na klíně. Usedl jsem tedy s alkoholem za volant.Mohu se vytahovat: Ani slivovice mé řízení neovlivní.
A ještě příběh, kdysi někde přečtený. Majitel firmy na výrobu likérových bonbónů je měl při jízdě autem vedle sebe a pojídal ve velkém. Zastavila ho policie, strnul hrůzou, musel si dýchnout. Ale nic, žádný alkohol. Pochopil: jeho zaměstnanci to šidí, likéry si rozkradou a do bonbónů dávají jen levnou tresť a sirup. Otočil to a udělal dusno.
2024 ©