DVA RYBÁŘI; Andělé ze staniolu.

Napsal Karel Funk (») 16. 12. 2014 v kategorii Pohledy na svět jinak, přečteno: 692×

Pomalu ale důkladně se v moderní době stávají blížící se Vánoce pro mnohé synonymem  mamonu a šíleného tempa. A pokud naše bohatství neodpovídá našim představám, následuje u leckoho skřípání zubů. Vánoce dnes vyvolávají emoční reflex stresu, chvatu, zmatku a vyhrocených konfliktů  a problémů. Leckoho  myšlenka na Vánoce spíše děsí. Psychologové,  jejichž ordinace jsou tou dobou beznadějně obsazené, mají již dávno zavedený pojem "vánoční deprese". Stali jsme se dobrovolně otroky svých představ a požadavků.  Bereme se v tom zmítání  napůl ironicky, ale účastníme se furiantsky. Kolik je v tom tupé stádovosti a prestiže. Přijali jsme hru na stále dražší dárky, stále více druhů cukroví či stále důmyslnější umělé blikající osvětlení vánočních stromečků, oken, balkonů, ba i celých domů. Tato hra je navenek spíše fraškou, uvnitř často tragédií. Horečným úsilím před svátky, přirovnatelným k zběsilosti elektrického vláčku, dokud není vypnut či se neporouchá,  si chceme zajistit klidnou chvilku. Ale klidnou jaksi "na úrovni", s přehlídkou hmotných pošetilostí. Chvatem chceme dohnat klid, jaká to absurdita. Vánoce jsme mnozí z nás ztratili a zastíráme si to postuláty lásky, veselí či štěstí. Jak dokonale to vystihují ti andělíčci ze staniolu.

Žil byl kluk, malý rybář. Chytal načerno a na žížaly. Vybíral si je zpod kamenů. Někdy i na těsto z maminčiny kuchyně. Prut měl z uříznuté větve lísky, háčky si kupoval jen po jednom.  Chytal poblíž Varvažova na Skalici, občas měl nějakého okouna, parmu, ba i pstruha. Nevěděl, čemu se říká štěstí, ale prožíval ho. Jednou našel pod kamenem plechovku s desítkami nejrůznějších háčků, asi si ji tam kdysi majetnější rybář schoval a zapomněl. Byl boháčem.

Z kluka se stal úspěšný podnikatel, měl pořád víc peněz, dražší a dražší auta,  nákladnější manželky a milenky a vzdálenější a vzdálenější dovolené. Zaletěl si o jedněch Vánocích zarybařit do zámořské divočiny. Po sbalení kufrů, absolvování řady očkování, zajištění chodu firmy, zamluvení letenky a taxi na letiště, mnohahodinovém čekání na vzlet kvůli mlze, ztraceném kufru, přespání v hotelu se štěnicemi  (jiný tu nebyl), únavě ze změny časového pásma  a dalším dvoudenním cestování se dostal až do posledního  městečka před divokým pobřežím. Následovalo shánění taxi, hledání rybářských potřeb, nákup několika prutů, návnad, obuvi a oblečení do nepohody,  pronajmutí teréňáku, hledání pomoci, aby ho někdo vytáhnul, když s tím teréňákem zapadnul do bahna. Poté celý upachtěný a zablácený stanul na břehu a nahodil dva pruty. Ale copak si k tomu může jen tak sednout, když tu není signál, aby znal kurz dolaru či stav prodeje jedné ze svých nemovitostí? A těch komárů, rojí se kolem hlavy, a jiní v hlavě. Oboje jsou obtížní. Mermo mocí se ovládne, přestane se užírat a začne si užívat. Ticho večera o samotě ho ale nějak děsí, alespoň rádio kdyby tu měl. Západ slunce úžasný, ale k čemu to, když si ho nemůže natočit, nemá tu kameru.

Pták, zaskřehotavší přesně nad jeho hlavou, ho vyrušil právě, když se v představách hádal s kolegou. Ryba zabrala a zmizela i s utrženou návnadou, právě když se oddával myšlenkám, že by tu měl vybudovat sportovní areál a závodní rybaření. A postavit pro domorodce kostel, určitě jsou to neznabozi, a Pána, pokud existuje, by si tím jistě naklonil. Své poslední přítelkyni by tu koupil k Vánocům  jachtu, ze které by si mohla zarybařit. Aspoň by si jednou připadala jako boháč.

Ten speciální nepromokavý oblek ho škrtí a potí se pod ním. Půjde se ochladit do vody. Ale ouha, sklouzne a...

Dříve než ho náhodně procházející domorodci vytáhli, prožil cosi jako kratičký sen, snad nejkrásnější v životě. Je malým klukem, sedí si v trenýrkách na velkém balvanu uprostřed Skalice, nahazuje svůj vlasec, přivázaný na konec ohebného lískového prutu...

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.