Tu lepší si nechme jako druhou.
Na můj fb napsal jakýsi pan David Brix (ponechávám bez úprav):
„Dobrý den Karle ,zabývám se automatickou kresbou a diagnostikou nemocí
pomocí ní.Diky této technice se dokážu napojit na kohokoli v našem
duchovním světě.Kdyby vás zajímalo něco z toho co jsem nakreslil ,rád si s
vámi vyměním pár myšlenek.“
KF Tedy dobře, když vyměnit, tak vyměnit:
Pane, díky za nabídku, asi jste si mne s někým spletl. Nejprve: neznáme se, na oslovování křestním jménem jsme se nedomluvili, je to nevychované. Naše babičky by možná řekly - Nepásl jsem s vámi krávy. Ale budiž.
A k mailu: … I zdánlivý jasnovid či tzv. automatická kresba může být, a většinou bývá, jen pozůstatek starých schopností, tedy vývojové zdržení. Bývá bludný. Jistě, leckoho to láká, vydávat se za jasnovidného. Hned ví vše lépe, i o diagnostice druhých. Aspoň si to myslí. Ale: Bezpečné pro vývoj je prožívat dnes vše vědomě, bděle, samostatně, činit svá rozhodnutí ze současných schopností. Není třeba toužit po mimořádných okultních schopnostech. Ty jsou často jen atavismem, vývojovou zaostalostí, „zapomenutým“ pozůstatkem starých inkarnací, často i svodem. Teprve po dlouhé cestě skrze impuls Krista se může, snad jako vedlejší výsledek, dostavit třeba i jasnovid (takovému jaznozření se říká sluneční) či bezpečné léčitelství. Není to ale účelem našeho vývoje. Tyto schopnosti jsou bezpečné jen na stupni zasvěcence. Takový pak ví, kdy může svůj jasnovid či léčení použít, aby nezasahoval do karmických struktur jedince. Takových je jen hrstka a nedělají na toto téma masové show či kurzy, ani neříkají, že někoho „přeprogramovávají na vyšší energetické vibrace“ či že cosi spásného jaksi automaticky namalovali. "Uzdravuje“ třeba někdo stovky či tisíce lidí najednou? Prodlužuje jim údajně život? Je vyhlášený? Má „léčivé“ obrazy či metodu? Jenže – co když tu karmu jen odsune? Pacient během chvilky pookřeje. Jak snadné. A jde si dál vést svůj způsob života. Nanejvýš dostane nějaké moudro, nějaký letáček, obrázky Ježíše nebo jeho s oním guru vedle sebe (aby nebylo pochyb o jeho velikosti) či něco podobného reklamního. Anebo shlédne video…
A že se dokáže „napojit na kohokoli v našem
duchovním světě“? Ó jé, tak takový je pak nejvyšší zasvěcenec lidstva. Nad člověkem je ovšem dalších devět hierarchií, a jen vzácní jedinci se spolehlivě napojí na dvě nejbližší – na řád andělů, nejvýše archandělů. Výš dosáhla jen hrstka nejvyšších zasvěcenců v historii. Tvrdit tedy, že „se dokážu napojit na kohokoli v našem duchovním světě“ je projevem pyšně troufalé nevědomosti (řečeno mírně). Často se někteří dostávají do fiktivních, iluzivních nebíček a oblastí z pouhé astrální sféry. Dávají zdání jakéhosi vyššího poznání. Někteří odtud i tvoří. Mnozí na to nadšeně naletí.
.oOo.
A další odezva, z jiného, mně bližšího pólu lidství:
„… naposledy jsem Vás Karle viděla v Krnově asi před 20 lety. Můj syn za Vámi i paní Martou jezdil. Nyní jsem otevřela náhodou Facebook a vy jste se mi tam ukázal. Protože nic není náhoda, asi jsem si potřebovala přečíst Vaše nějaké myšlenky. Moc Vás zdravím a přeji jen to dobré. Rivolová Marie“
KF: Jak milé, hřejivé. Na pisatelku nemám kontakt, ale pamatuju si na ni, alespoň tedy něco o jejím vzácném synovi Pavlíkovi z Chřibských lesů - z mých knih Epopej Mariánství, a z nedávné - Mariánství a Slovanství třetího milénia, aneb Věčný ženský princip ve vývoji lidstva. Psal jsem před mnoha lety o něm, protože mi své zápisky odkázal, se svolením k publikaci. Tedy z oněch dvou knih:
Pavlík z chřibských lesů
Motto: Nikdy se nemstím. Kdykoli musím jednat proti jiným lidem, nečiním proti nim víc, než vyžaduje nutnost, abych se před nimi uchránil nebo abych jim zamezil způsobit další zlo. Ludwig van Beethoven
… promluvila Maria k nadějnému chlapci, který si s sebou přinesl z dávné minulosti řadu výjimečných schopností - a tedy i pokušení. Poctivě se učil rozeznávat: Klamná sdělení a vidění jsou v našich dobách stále častější, vždyť Lucifer se svým svodem duchovnosti je naším průvodcem, pozorovatelem a svůdcem v každé úrovni - čím výš, tím lákavější svody předkládá. Nerozeznáme-li jeho líbezná i vznešená našeptávání, jsme více jeho než boží, a možná o tom nebudeme ještě dlouho vědět. Ale nemalujme Lucifera na zeď, jen je o tom dobré vědět.
Všech magických svodů, o kterých bude dále řeč, se Pavlík vzdal či postupně vzdává. Po zopakování mnohého, čím kdysi býval, dospěl k touze jít za živým Kristem. Ale jak jít? Tušil jen, že tudy má nadále vést jeho cesta. Po opravdové touze a prosbě zavnímal Pannu Marii, jak mu s laskavým úsměvem sděluje: - Já tě ke Kristu dovedu. Bylo mu tehdy sedmnáct let. I když musí hledat a jít sám, je tato věta zlomovou v jeho cestě. Všude ho neviditelně doprovází Mariina mateřská láska. Toto vedení není vždy zcela zřetelné a transparentní, bývá i skrytější - někdy lze jen tušit za všemi událostmi ono mateřské vedení duchovních bytostí, které Marii slouží.
Ocitujme si některé části z jeho životního ohlédnutí, které pořídil ve svých devatenácti či dvaceti letech a svěřil mi k naložení podle uvážení. Je to vzácná zpověď i tím, že zde není nic vyčteno z knih, ale vše je nezkresleně autentické a opravdové. Zpověď o životě, který byl už tehdy bohatší, než celý život mnohých z nás. Jak se mu dál povede? Uslyšíme o něm ještě? Nebo ho pohltí šeď a nezájem? I to může hrozit. Z jeho zápisků, které mi daroval k dispozici a volnému naložení, jsem zpracoval následující.
„Už jako malý kluk jsem občas věděl dopředu, co se stane. Denně jsem se od tří let modlil k Bohu a k Anděli Strážci. Byl jsem klidné dítě a občas jsem se po výstupu z těla setkal s andělem, který si se mnou hrál.
Když jsme si jako malí hráli třeba na ledě či na zledovatělém svahu a třeba pět chlapců mne chtělo shodit či povalit, tak hbitě jsem se otáčel a odrážel je, že padali kolem mne jako hrušky. Jindy k tomu stačilo jen stát jako socha vmrzlá do ledu. Když jsem byl větší, asi mezi 10. až 13. rokem, hráli jsme si často na samuraje. Já se svým přítelem jsem bojoval proti deseti až dvanácti hochům a vždy jsme zůstali bez zásahu.
V deseti letech jsem si stále víc uvědomoval, že znám řadu triků s mečem a dovedností v obraně - úhyby apod. Tak jsem začal laicky se svým přítelem cvičit sebeobranu. Zpočátku proobranu, ale pak už jen pro duševní klid. Po každém zápase jsme byli vnitřně klidní a čistí. I samotný boj byl krásnou meditací. Cvičili jsme najednou i pět hodin plně soustředěni. Okolí pro nás neexistovalo. Cvičili jsme akrobacii, rovnováhu nad vodou… aj. a díky tomu jsme začali cvičit meditace. Začal nás je učit čínský učitel, hlavně různá duchovní cvičení. Díky němu jsme se dostali k filosofii východu a k duchovnímu léčení.
K němu jsem došel, když jsem asi v patnácti letech viděl tříletou holčičku, která kulhala, protože měla křivou nožičku. V očích se mi objevily slzy a prosil jsem Boha, ať mi dá sílu narovnávat lidi a léčit je. Nakonec jsem poznal, že léčením tělesných bolestí a vad nicnevyřeším.
Po třech letech hledání jsem našel význam bojového umění. Má tyto zákony:
- Poznej, ovládej a překonej sama sebe!
- Nauč se naslouchat svému duchu a své duši!
- Žij v teď!
- Miluj svého bližního a neber ničemu živému život! Život jsi nedal, tedy nemáš právo ho vzít!
- Bojové umění použij jen na obranu slabšího, ale tak, abys nikomu neuškodil.
- Chraň vše, co Bůh stvořil a tvoří. Nastavuj za toto celý svůj život!
- Mistr je ten, kdo za celý svůj život nemusí použít bojové umění a použije namísto toho pouze svou lásku a moudrost!
Východní mistři bojového umění proto tak neradi předávají své umění v Evropě a Americe, protože zde jde zájemcům jen o rozdávání ran a uplatnění převahy. Kdo chce jen druhého porazit, vítězit, dávat perfektní rány, ten ať to ani nezkouší, to je degradace, ba protipól skutečného bojového umění. To platí i o dnes tak oblíbeném šermu. Při skutečnémpochopení vnitřního smyslu těchto umění necítíme žádnou libost v poražení druhého.
Hodně jsem se učil používat břišního místa "hara", kde se koncentruje síla. Před mnoha lety přijel do Evropy jeden třiaosmdesátiletý asijský mistr bojového umění. Přišel na exhibici zápasníků. Či spíše ho tam přivedla vnučka, o kterou se opíral. Pak vešel na cvičiště a vyzval všechny světové zápasníky, ať si to s ním najednou rozdají. Soustředil se na duchovní sílu hara a lehounce, elegantně, ba skoro tanečním krokem je od sebe ladně odhazoval - ony špičkové světové hromotluky. Nikdo ho nepřemohl. Po zápase se zase nechal, už opět jakovetchý stařík, odvést. Chtěl pouze předvést hochům, kterým jde o hrubou primitivní sílu, že skutečná síla vítězství pramení z nehmotných zdrojů.
Při cvičení bojového umění musí žák ovládat svou bolest, svůj hněv a stát se čistým jako zrcadlo. Myslím, že bojové umění musí ode mne odejít pomalu a postupně. Ani já jsem se díky bojovému umění nemusel bít doopravdy a vždy když jsem se měl bránit, uhnul jsem či jsem to útočníkovi vymluvil, neboť jsem jako bojovník věděl, co bych mohl způsobit. Díky tomu jsem se nikdy nepral - a to jsem příležitostně jako brigádu dělal i vyhazovače z restaurace či diskotéky. (Jednou se jeden mohutný frajer chtěl předvést před děvčaty a řekl mi: - Už jsi viděl, jak host vyhodil vyhazovače oknem? Já na to klidně: - Ano, a viděl jsem i opak. Chvilku nevěděl co říct, pak mne nechal být.)
Nejvíce jsem si kdysi připadal jako buddhistický mnich bojovník. Boj = vůlepřekonat sebe a své bolesti. Je to boj sama se sebou. Mnich = čistota, moudrost, láska, soucítění, klid, soustředěnost, pokora. Tyto dvě síly mne vychovaly v minulých i těchto dobách pro doby budoucí.
Ano, přál bych si, abych byl vnitřně silný, abych se naučil léčit lidi: jejich duchy, duše i těla, abych tam napomohl převratům proti zlu. Chtěl bych rozumět všemu živému. Věřím plně i v to, že jako naše Země se nachází ve sluneční soustavě a ta v naší galaxii a naše galaxie v supergalaxii s miliony dalších galaxií a že tato supergalaxie se nachází ve vesmíru a že tento vesmír je obsažen v dalším a větším vesmíru atd., že je to zázrak, že zde jsme ve vesmíru na malinkaté planetě Zemi my. Skláním se před tímto vesmírným Bohem, Božstvím. Jen tak si člověk uvědomí tento zázrak. Jak je mi teď lehce na srdci i na duchu!
Asi před čtyřmi roky jsem se začal uzavírat do sebe. Nelíbilo se mi tu na světě, raději jsem býval v meditacích a v duchovních knížkách než v tomto světě. Chtěl jsem odejít dokláštera a plně se oddat Bohu. V sedmnácti letech jsem u sebe nalezl či prohloubil síly jako automatické psaní, hledání geopatogenních zón, léčení, ovlivňování lidí na dálku apod. Dovedl jsem komukoliv třeba na deset metrů zavřít ruku pohledem. Každý se tomu divil. Měnil jsem počasí i zesiloval větry. Když jsem se soustředil, aby pršelo, tak do půl hodiny lilo, ač před tím bylo nebe bez mráčku. Bylo toho víc. Všeho jsem brzy nechal, k ničemu to nevede. Jednou jsem s pomocí boží dostal jednu dívenku z nadvlády černé magie, ale za cenu, že o tom všichni okolo věděli. Jedni se mne pak báli pro mé tajemné schopnosti, druzí zase vážili.
Jenže já hledal něco víc než se předvádět. Hledal jsem lásku a klid. Lidé ke mně neustále přicházeli, mladí i staří, a hned napoprvé se mi všichni otvírali se svými starostmi. Každému jsem pomohl, jak jsem dovedl. Ale byl jsem čím dál víc otupělý vůči všem citům. Strach a nervozita mne začaly ovládat. Ale neustále jsem hledal, i za cenu poškozeného zdraví. Kolem osmnáctého roku jsem našel "své" učení - souvisí s budoucností Slovanstva při plnějším vnímání sil Kristových, Mariiných i Boha Otce.
V osmnácti letech mne při jedné modlitbě zalila vlna klidu, míru a blaženosti. Tři dny jsem skoro nemluvil. Všichni v té době říkali, že ode mne cítí něco, co neznají. Jedné mé přítelkyni jsem, nevím proč, řekl ať zavře oči a myslí na klid a mír v sobě. Pak jsem se jídotkl prstem srdce a ona prožila to, co jsem prožíval já. Nikdy na to nezapomněla. Ani ona pak tři dny nemluvila. Pak jsem začal zase přemýšlet, je-li to správné, že to tak cítím, a najednou to bylo pryč a já byl zase nervózní a mé myšlenky lítaly jak splašení koně.
Teď už jsem zpátky na zemi. Potřeboval jsem získat pocit zodpovědnosti za sebe. Když jsem vše vkládal do rukou božích, sám jsem tomu nevěřil a tak jsem upadal. Když jsem ale teď začal pěstovat silnou vůli, pocit zodpovědnosti za sebe a svůj život, vše se hojí a léčí. Na své cestě jsem se na delší chvíli sám sobě zpronevěřil.
Mé velké přání je rozumět lidem, přírodě, zvířatům, rostlinám, kamenům a skřítkům, hvězdám a duchovním bytostem. A abych veškerou moudrost, které se od nich naučím, používal ku pomoci lidem. Chtěl bych být jako Arthur Hermes, Paracelsus, Jan od Kříže nebo Eliáš. Ti znali to, co já chci vědět a poradit a pomoci každému otevřeně. Toto chci i já!
Ale ze všeho nejvíc chci získat klid a hlavně lásku, tak velkou, aby pomáhala všem bytostem. Je někdy bolestné, chci-li někomu pomoci i radou a vidím-li, že to vždy nelze. Bývá smutné vidět, jak lidé se vše z okolí snaží jen zhltat a nic nedělat. Lidé jsou často jako měsíc: ten svítí, jen když na něho svítí slunce. Jakmile se vzdálí, svit pohasíná. Proč lidé nesvítí bez opory jako svíce?
Někdy jsou i zvířátka vnímavější. Když jsem jednou meditoval na kraji lesa, najednou se kolem mne začala scházet lesní zvířata - zajíčkové, srnky aj. Byla v půlkruhu kolem mne a zcela klidná. Jeden srneček byl asi půldruhého metru ode mne. Tu sklonil hlavu a já když jsem si všiml jeho růžků, "vypadl" jsem z bdělosti boží přítomnosti a pomyslil si běžnou lidskou myšlenku - co když se proti mně rozběhne a trkne? A v ten moment se zvířata rozutekla, jako když do nich střelí.
Chci být kouzelným sloupem. Každý nemocný, jenž se o mne opře, aby se uzdravil. Každý chromý aby chodil a slepý viděl. Každý nešťastný a strnulý, když se mne dotkne, aby získal štěstí a nový pohled na svět. Nechci se skrývat v houštinách, ale stát pevně na kopci, aby všichni viděli, že je tu někdo, kdo jim chce pomáhat a sloužit lásce a životu, to znamená Bohu. Být světlem v temnotách, chválit svými činy Otce, který ho stvořil. Mám před sebou dlouhou cestu, neboť má duše je kalná a můj rozum stále bloudí a není srovnaný tak jak bych chtěl. Zatím ještě cítím, že nesmím vystoupit veřejně. Neboť jen v tichu, pokoře, poslušnosti a lásce dozrává boží plod - jeho služebník, syn i dcera.
Chtěl bych se naučit být v souladu s boží Vůlí. Chtěl bych si urovnat myšlenky a ty špatné rozpustit. Samozřejmě chci i plnit své zemské povinnosti. A tak jak mě prorokovala jedna žena při mém narození v porodnici, že až dospěju, stanu se moudrým, tak chci, aby se stalo.
Někteří lpíme na svém vnějším já, které není ničím jiným než substancí a esencí zadržených a v sobě uložených starostí, názorů, hněvivých pocitů a myšlenek, myšlenek na naši osobu. Z tohoto lpění číhá jen trápení a zdržování se na cestě. Trápení vyplývá i z toho, že i když říkáme, že v Něho věříme, tak se přesto bojíme odevzdat svůj život do rukou Toho, který nám ho dal a který vše stvořil.
Procházel jsem ledasčíms, i mnohými krizemi na své cestě. Nevím jak a proč, alestalo se mi, že jsem najednou pochopil, co je život. Že je to síla, která hýbe celým vesmírem. Že je to sám Duch boží. A proč jde každý jinou cestou? Protože duch dává a řídí každou duši tam, kde to odpovídá její vibraci a vyspělosti.
Jaký je rozdíl mezi žákem a mistrem? Žák chce naplnit život, ale bojí se žít a učit se z toho, co mu přináší jeho život. Stále si chce vše přivlastňovat - i vědomosti a zkušenosti. Stále chce být někým, ale stále se považuje za žáka a neznalého. Chce konat zázraky, ale přitom se bojí, že mu to nepůjde. Mistr žije, vstřebává a dává, nemyslí na to, že je žákem ani mistrem a koná přirozeně zázraky, které jsou pro nás nepřirozené. On nepřemýšlí, zda se mu povedou či jak je provést. On vše jednoduše udělá.
Aby člověk vše pochopil, musí se vyprázdnit od osobních názorů, myšlenek a pocitů. Musí být Tao - prázdný. Jen tak se stane nástrojem Toho, jenž je sám ve své maličkosti i velikosti. Jaké by to bylo, kdyby andělé, archandělé i všechny vyšší bytosti byli plní myšlenek, názorů, pocitů? Ani jedna bytost by se nesoustředila na soulad s Otcem. Všechny by se zajímaly o sebe.
Každý člověk by se měl naučit i vnitřně mlčet, aby se naučil naslouchání božímu Duchu. K tomu ale musí rozpustit své pseudojá tím, že se přestane litovat, druhé soudit, sebe vyvyšovat a bojovat proti tomu, kam ho život postavil. Člověk si dělá cíle a protože ho život staví jinam, než si představoval a vytyčil, trápí se. Musíme žít tak, abychom vše, co máme, vnější i vnitřní plody našeho života, dovedli odevzdat kdykoliv smrti, až přijde. Musíme žít tak, abychom jí dali plnou náruč květů ctností a moudrosti, které jsme nechali v sobě vyrůst.
A proč umíráme? Proto, že jsme nemocní. Proto, že neumíme dávat, ale jen brát a zadržovat v sobě. Tak jako jabloň když přestane dávat ovoce a začíná schnout, se musíporazit, aby život v ní zase ožil někde jinde a učil se zase dávat své ovoce pro ostatní. Není to však jen kvůli nemocné duši, ale může to být i kvůli tomu, že člověk již svou životní sílu spotřeboval a splnil své úkoly tohoto života.
Člověk by měl být přirozený, aby žil podle ducha. Příroda se duchu nevzpouzí. Na jaře vše pučí, v létě dozrává, na podzim dává plody a v zimě odpočívá. Je plně duchu otevřena, proto tolik zázraků během roku a tolik plodů. On v ní nerušeně působí. Žijme tak otevřeně jako příroda, aby mohl takové zázraky konat Bůh i v nás.
Dále jsem pak hledal svou pravou tvář. Když jsem se cítil jako léčitel, léčil jsem lidi a oni za mnou přicházeli se svými tělesnými bolestmi.
Když jsem se cítil jako bílý mág, tak se černí mágové rozčilovali a démoni padali přede mnou na kolena. Doslova.
Když jsem se cítil jako černý mág, dovedl jsem ovládat lidi, dotykem ruky uspávatpsy, ovládat počasí.
Když jsem se cítil jako učitel, chodili ke mně lidé, ptali se na posmrtný život, na duchovní život, partnerský život a já jsem jim radil a pomáhal. Některé jsem tak zachránil i od sebevraždy. Ten, kdo však chce jít dál, musí se toho všeho vzdát, aby nezaměnil dar za Boha - Život.
Když jsem se cítil jako Vesmír, tak jsem plakal štěstím a krásou. Když jsem se cítil jako Život, cítil jsem v sobě sílu nesmrtelnosti.
Když jsem se cítil jako Mír, tak jedním dotykem prstu na duchovní srdce jsem dovolil zakusit ten mír a blaženost i nejbližším přátelům.
Když jsem se cítil jako Láska, přicházela ke mně lesní zvířata a ani veverka se nebála v mé přítomnosti pít ze studánky přede mnou.
Když jsem se cítil jako Bojovník a rytíř, cítil jsem v sobě odvahu bránit slabé a ubránit se každému. Nikdy jsem neprohrál v boji. Jako rytíř jsem se nebál jít stále vpřed proti nepřátelům a utrpení.
A když jsem se cítil jako rozervanec, naplněný nízkými myšlenkami a pocity, vše ode mne prchalo a já zůstával sám.
Která z těchto tváří je mé já? Odpovídám - všechny. Ale ze které vycházejí tyto všechny? Z tváře, kterou jsem měl před zrozením a kterou budu mít znovu po smrti. Tak jako Duch boží, který je Životem, má mnoho tváří, jako oheň plamínků, tak přesto zůstanu tím jedním, jako oheň ohněm.
Pochopil jsem, že člověk musí mít odvahu jít vlastní cestou, i když to nesplňuje představu mnohých tzv. vyšších duchovních vůdců i žáků. Každý má nejkrásnější knihu v sobě, v přírodě, v kosmu.
Pochopil jsem, že jsem:
Z OTCE ZROZEN
BUDDHOU NAROZEN
ĎÁBLEM USMRCEN
KRISTEM VZKŘÍŠEN
OTCI NAVRÁCEN (ZAKOTVEN).
Z Otce zrozen: Každý z nás je částečkou velkého života. Naše duše vlastně z něho vzešla, aby jako jeho poznávací orgán se vyvinula k dokonalosti. "Otec poznává sám sebe".
Buddhou narozen: Když se jednou ptal žák mistra, kdo je Buddha, odpověděl mu: - Kočka leze na sloup. Zdá se to být absurdním výrokem, ale není. Mistr říká, že vlastně kočka tím, že leze na sloup nebo na strom, je přirozená. Buddha = přirozenost. Dítě když se narodí, je přirozené. Ale Buddha není ještě Bodhisattvou. Tím se stane, až po poznání utrpení a zla začne svou láskou a poznáním pomáhat lidem.
Ďáblem usmrcen: Jak dítě roste, ztrácí svoji přirozenost. Začíná se přetvařovat, zadržovat v sobě křivdy, názory, myšlenky, city, vášně, chtivosti, iluze. Je polapeno do sítě klamu - ďábla. Jeho ego sílí.
Kristem vzkříšen: Člověk se cítí být v sobě šťastným, svobodným. Cítí potřebu znát odpovědi na všechny otázky. Chce najít klid. A proto hledá, pokud v něm už nebyl zadušen hlas Ducha božího - Otcova. Nakonec nachází, očisťuje svou duši a odvazuje si pásku z očí, aby viděl Ducha Otcova. Aby poznal Sám Sebe. Poznává příčinu utrpení, nachází odpovědi na všechny své otázky. Obětuje své nižší já. Otevírá se Lásce a Míru. Stává se Světlem. Stává se studánkou čisté vody, ke které přichází mnoho žíznivých poutníků. Stává se Bodhisattvou teprve vlivem Krista, tedy pomáhá snižovat utrpení všech tvorů.
Otci navrácen (nebo zakotven): Poznává, že se od Otce, od Ducha nikdy neodvrátil, že v něm žil. Poznává pravdu života a tajemství bytí a vývoje. Zůstává plně zakotven v Otci s vědomím jednoty. A dál a už rychleji vyvíjí v mariánské lásce svou duši i svá těla k dokonalosti daného stupně vývoje. Duše se očisťuje a otevírá vyšším a vyšším myšlenkám Ducha. Nemusí se již rozpouštět, jako bylo za dob Buddhy.
Jen v tichu, pokoře a lásce k druhým rostou boží služebníci všech cest.
Nacházející služebník pro Boha,
Vycházející služebník pro svět.“
A ještě o Pavlovi: I při své jemnosti nebyl žádný jelimánek. Když třeba ve svých sedmnácti balancoval v okně, zároveň ponořen do nitra, jakási dáma na něho hystericky zakřičela, ať okamžitě sleze. On na to klidně: Paní mlčte a odejděte. - O přestávce mého prvního víkendového semináře v Krnově v roce 1994 jsme na chodbě s užší skupinkou něco prodebatovávali. Ostatní ze sálu mi opakovaně vzkazovali, že už čekají. Byl jsem nervózní, Pavel si všiml a uklidnil mne: Tady seš teď užitečnej, to musíme dopovídat, oni musí počkat.
2024 ©