/Z obsahu mj.: Proč zapalujeme za mrtvé svíčky? Proč držíváme minutu ticha? Proč se obdarováváme?; Vánoční otevírání vesmírných bran; Naše duše stojí tváří v tvář Kristu; Co prožívá Duše Země.../ Vánoce nelze redukovat na Štědrý den. Ten je pouze vigilií. Trvají od 25. prosince do svátků Tří králů - epifanií. Jsou to „přebytečné“ dny roku, které zbývají mezi 12 lunacemi a trváním roku: 12 měsíčních cyklů, synodických měsíců, trvajících přibližně 29,5 dne, dá celkem 353 až 354 dnů. Do 365 zbývá 11 až 12 dnů. Jsou to „zbylé“ dny a noci otevřených nebes.
Kdosi napsal, že ďábel si všiml, že během roku už lidi skoro dostává do svého panství, ale na Vánoce se z jeho moci vymknou posvátností tohoto svátku. Co s tím? Přemýšlel, přemýšlel, až na to přišel: nabídl lidem vánoční nákupní horečku, konzumní třeštění. Ne srdce, ale břicho. Ne jas nitra, ale lesk cingrlátek. Nezapomínejme na to, že i v této době je dobré zachovat rovnováhu pratypu zbožné Marie a zemsky praktické, ale přízemní Marty. V bibli byly popsány pro poznání, odlišení těchto dvou základních typů, tedy ženy-přepečlivé hospodyně, dbalé více hmoty než ducha, a druhé, oddané Pánu, možná však nepraktické.
Budeme-li se v dalším opírat o poznání duchovní vědy, otevřou se nám i dále popsané podněty. Dáváme-li pozor, můžeme od jara do zimy vnímat, jak proměnlivě na nás aspekt Slunce působí během průchodu zvěrokruhem. Aniž to snad tušíme, je zodiak makrokosmickým klimatem pro naše životy. Vánoce jsou vzácnou příležitostí si toto působení uvědomit zrychleně, hlouběji, koncentrovaně. Jsou to dny a noci dvanáctera božských světů, které se klenou na nebesích a působí i do hloubi našich niter. Zatímco lidé mají možnost žít obsahem jediné z těchto 12 oblastí, pod jejímž vlivem se narodili, vstřebal do sebe Ježíš jako jediná bytost Země plně všech 12 těchto spirituálních obsahů, jeho Já je tedy produchovněné nejvyššími obsahy všech 12 sil zvěrokruhu. Jejich nositeli na Zemi bylo i dvanáct apoštolů, kterými se Ježíš obklopil. Každý z nich má rysy jednoho znamení. Jako jediná na Zemi prožívala duše Ježíšova souhrn celého zvěrokruhu ve svém dvanácteronásobném Já. Každoročně po jeho zrození o svaté noci, ne již v Nazaretě, ale v duchovní sféře Země a tedy i našem nitru, můžeme od 25. prosince spolu s ním procházet esencemi všech těchto oblastí. O první vánoční noci z 25. na 26. prosince se nám otevírá silotvorné středisko oblasti Ryb, druhou noc Vodnáře, třetí noc Kozoroha atd. až ke Skopci z 5. na 6. ledna. Jde to tedy v opačné posloupnosti, než na jakou jsme zvyklí. Právě tyto obsahy jsou onou monumentální inspirací pro naše meditační prožívání Vánoc. Monumentální a zároveň prostou. Všimněme si, jak Raffael v Sixtinské madoně pojal v malém Ježíškovi onu Ježíšovu duši. Jako by sem ona nebeská bytost právě lehoulince přiletěla. Nese v sobě božský život, stopy oněch dvanácti božských oblastí. K ní můžeme s láskou a nadějí vzhlížet, ztotožňovat se s ní část po části ve vědomí, že nám pomůže, dříve než nadejde konec zemského vývoje, vyvinout, spíše odhalit naše vyšší Já.
Naladění vánočního duchovního obsahu se stává koncentrovaným obrazem těch sil, které z makrokosmu vytvářejí průběh roku. Rudolf Steiner nazývá tyto síly dvanácti posvátnými silami vesmíru, které jsou symbolicky vyjádřeny ve dvanácti znameních zvířetníku, nebo též dvanácti univerzálními silami vesmíru. V průběhu dvou týdnů po zimním slunovratu „vzpomíná“ duše Země nejsilněji na to, co prožila v průběhu léta ve vesmírných dálavách, ve světě planet, ale především ve světě stálic. Poté, co bytost duše Země se od své hmotné planety každý rok postupně odpoutává k letnímu výsunu do světových dálav v náručí duchovních hierarchií k oplodnění jejich silami, poskytuje v průběhu dvanácti svatých nocí, kdy sestoupila do hmotného tělesa své planety, svými vzpomínkami z léta možnost vyšším hierarchiím, aby byly přítomny nadsmyslně v její sféře a působily tu.
Podobně se velké vesmírné brány otvírají v této roční době v nebi. A když svítí duchovní Slunce v temnotě zimní noci, otvírá se člověku možnost, aby jedinečným způsobem hleděl do duchovního kosmu, na světovou činnost vyšších hierarchií, vedoucích naši Zemi.
Zatímco v době vrcholného léta, v době nejvyššího účinku slunečních paprsků, lze dospět k duchovním světům doširoka otevřeným vzmachem vnímání, pak o Vánocích, tedy v období nejjemnějších slunečních paprsků a nejdelších nocí, lze odhalovat duchovní světy naopak v nejintimnějším duševním životě, ve skulince našeho nitra. Spojení s obsahem duchovních světů je důvěrné, tiché, intimní, mohou nám přicházet nejhlubší inspirace. Je to období, kdy duše, omlazená nejčistšími obsahy zrodivšího se Dítka, sama se tedy nalézající v nejdětštějším, nejneposkvrněnějším stavu prožívání, není ještě ovlivněna pozemskými náladami.
I duše zrozující se Jany z Arku byla uchopena v této nejhlubší propasti duchovní intimity, kde Kristův podnět ještě není omezován pozemskými dojmy. Protože se narodila 6. ledna, oplodnila duchovně svůj pobyt v matčině lůně spirituálním obsahem Vánoc bezprostředně před svým narozením. Těsně před vstupem na fyzickou úroveň, před prvním vdechnutím, ke kterému došlo 6. ledna, prodělala Panna Orleánská Vánoce. Její bytost byla uchopena tam, kde se nacházejí nejjemnější, nejintimnější síly člověka. Z toho je patrné, jak nejhlubší síly, které z duchovních světů pronikají do našeho fyzického světa, působí, jak si hledají i ty nejtajuplnější cestičky.
Tato doba je proto hluboce významná jak pro přírodu Země, tak pro člověka samého. Je to nejpříznivější doba pro pohroužení člověka do dvanácti velkých sil vesmíru, představovaných dvanácti znameními zvířetníku, a tím do nejsvětějších tajemství světa, z něhož Kristus sestoupil na Zem. Mnohá umělecká zpracování z různých dob, obsahující číslo 12, poukazují na tyto skutečnosti, včetně různých podob nám známé pohádky O dvanácti měsíčkách.
Tomáš Boněk kdysi na přednášce připomněl, že o dvanácti svatých nocích je dobré vstávat tak, abychom zažili svítání, sledování nálad a barev, jak se den rodí. Ideální by to bylo v přírodě. Tím se nám otevře v duši nová kvalita. V srdci člověka se má probudit poznání, že moudrost je něčím velikým, že lidé bez moudrosti žít nemohou, že bez ní nemohou pokračovat ve svém vývoji, že se moudrost musí stát jejich svatým vlastnictvím. Nad tím je však ještě něco většího: soucítění a láska, která člověku vůbec umožňuje dospět k jeho cíli na Zemi.
Země je živým organismem, ba i dýchá, i když jinak než my. Postihneme-li Zemi z pohledu jejího dýchání, pak od tajemného času kolem letního svátku svatého Jana počíná nádech až k Vánocům, a poté k létu výdech. Období vánočních nocí je ojedinělé tím, že je to doba zádrže zemského dechu, setrvání, spočinutí. Veškerá duchovnost je spjata se všemi dvanácti oblastmi zodiaku. Spirituální síly zvířetníku, jinak postupně rozprostřené do dvanácti období celého roku, působí o Vánocích koncentrovaně. Tyto mohutné vlivy oplodňují svatyni našeho nitra a obohacují duchovní myšlenky, které jsme přijali od sklonku léta do Vánoc. Naše vánoční Dítko, naše vyšší Já je pak může uchovávat a od konce Vánoc, od Epifanií je můžeme s přibývajícím sluncem vydechovat do okolních úrovní i do sfér duchovních. I ony potřebují naše přispění ve své obětavé a neutuchající práci pro lidstvo.
Můžeme tedy se Zemí spoluprožívat vdech od letního slunovratu po Vánoce, pak chviličku zádrže, kdy na nás každoročně působí mohutné přetvářející síly zodiaku, a od 6. ledna k letnímu slunovratu výdech těchto hodnot. Vdech zemského organismu tedy odpovídá sestupující polovině roku od vysokého léta podzimem k zimě, jeho výdech naproti tomu druhé polovině roku od zimy přes jaro k létu.
Jak připomíná Jan Dostal, jsou proto Vánoce reálnou kosmickou událostí, ať o nich lidé něco vědí nebo ne. I kdyby nám to připadalo absurdně, jsou Vánoce každoročně vždy novým příchodem Krista do hlubin našeho hmotného světa. Jednou, jedinkrát v rytmu roku se na dvanáct dní otevírá brána nadsmyslové jsoucnosti a nebeské síly vtrhují mocným světelným proudem dolů do oblasti země. Spolu s nimi, jednou, jedinkrát za rok přichází Kristus až do bezprostřední blízkosti člověka. Na břehu nadsmyslna, na pomezí duševního a smyslového bytí, se zjevuje duševnímu zraku lidstva, jakoby v lehké jitřní mlze. Je jitro, začátek nového dne. Právě protože přichází Kristus, mohou se rozplynout stíny noci, může nastat den našich duší. Můžeme začít psát čistý, nový, dosud nepopsaný list života.
Naše duše tedy stojí tváří v tvář Zmrtvýchvstalému. To je kosmická realita Vánoc. Stačí neklást vánočnímu zážitku překážky. Zapomenout na vlastní starosti a na zevní svět, zaposlouchat se do duše a otevřít se tomu, co k ní proudí z jejího spirituálního okolí. Zkusíme-li to, zjistíme, že nám bude, jako by k nám odevšad proudila láska. Ryzí láska! Ano, to je každoroční vánoční skutečnost, i když svět, plný hlomozu a křiku, nezaposlouchaný do nitra, neslyší jemný ševel lásky, doléhající k duši. Ale tento ševel je teprve začátek, první vzdálené tušení. Tato láska totiž odněkud vyvěrá, má někde původ, proudí k nám z určitého zdroje. Nevyzařuje z neurčita, ale z centra, z neviditelné, ale nadsmyslově přítomné bytosti, jejíž blízkost můžeme cítit, ale o níž tušíme, že je na nekonečně vyšší úrovni než my sami. Touto bytostí, která se pojednou octla v naší blízkosti, je Kristus. Stojí před námi, zosobnění milující dobrotivosti Boží. Není člověka, který by nemohl dospět k přesvědčení, že se o Vánocích setkal se Zmrtvýchvstalým.
A Zdeněk Váňa: Přijměme a uvědomme si Krista jako božské duchovní Já vesmíru. Naše individuální lidské Já je Jeho obrazem a patří k Němu jako patří paprsek ke Slunci.
Poté, co se konání i nálady uplynulého roku dochvěly, můžeme přehlížet jeho žeň. Snáze v tomto klidu rozeznáme povahu našeho jednání, hlásí se i potřeba nového duchovního bilancování. V této příhodné době, kdy i naši předkové v klidu příbytků prohlíželi své hospodářské náčiní a opravovali je, se zrodil i původní, čistý a opravdový smysl předsevzetí. Počátek mystického roku k tomu byl nejpříhodnější. Předsevzetí nebývala tak bujaře upovídaná, ale tím opravdovější. Vyvstávala z těchto zimních sněhově bílých sil jako skutečná, spontánní potřeba sebeobnovy a sebenápravy. I toto vše můžeme v sobě každoročně objevovat a následovat, byť jen po malých krůčcích - klidně, bez překotnosti či zvědavosti.
Takto lze na přelomu mystického roku rozlišovat co nejplněji dvoje naladění: odumírání, odcházení starého, odpoutávání se od tíhy uplynulého roku, a svítání, oživování činných a tvořivých myšlenek. Tento postoj lze rozšiřovat i celkově: ukládat do pomyslného hrobu vše, co je v civilizaci odumírající, a směřovat ke světovému Novému roku, kterého se toužíme svou obrodnou prací účastnit.
Dokážeme-li se trpělivě ztišit, pak nejprve lehce zavnímáme, později se přiblížíme a nakonec, snad po řadě pokusů a nezdarů alespoň trošičku splyneme s naším niterným Dítkem. Nalezneme je, tiše žhnoucí, na dně naší pomyslné škvírky do nitra. Můžeme tomu ale napomáhat i něčím jiným. Uvědomíme-li si posvátnost přítomnosti děťátka v našich niterných jesličkách, pak nelze jinak než snažit se vyčistit chlév našeho nitra. I na to je poukaz narození Ježíška ve chlévě. Zvolna, klidně a bez horečnatého sebeobviňování a sebezatracování si probíráme své nálady, pocity, činnosti, vztahy, postoje, plány, záliby, činy... Nelze vše najednou, stačí vždy jen část. Při osvícení posvátným Nicnechtěním rozeznáme řadu našich „želízek v ohni“ jako zbytečnosti, plytkosti, okliky, nafouklé nic našich citů a myšlenek, libostí a strachů. Ono novorozeně v jesličkách našeho nitra nám náš chlév pomáhá čistit, když se k němu tiše přimkneme. Bez očekávání a spěchu. Snad se to nepodaří ihned a plně, ale vždy tento náš pravý Prazáklad je nám trvale k dispozici, či spíše my se musíme dát k dispozici jemu. Jen si toto subtilní a křehké novorozeně neponičme chtivým či předstíraným uchopováním. Může zázračně působit jen v tichu svých niterných jesliček. Pokud se pokoušíme je vyndat a smýkat jím jen pro svou sobeckou potěchu či manipulaci, rozplyne se jako balónek z duhy, kterého se dotkly chtivé a drsné ruce. Ale i to se stává. Jinak to asi ani nejde. Nezbývá pak než přicházet znovu a znovu, potichoučku, bez spěchu k niterným jesličkám a opět poodhrnout jejich přejemnou záclonku. Někdy, ve chvílích Milosti, kdy už jsme snad vzdali naše úsilí, je poodhrnuta či spíše prozářena sama, za nás, světlem Jezulátka samého. To pak rozeznáme jako náš pravý boží základ. Je tam pořád, jen my s ním většinou nejsme ve svém vědomí.
.oOo.
Vánoce jsou symetricky načasovány mezi předcházející čtyři týdny Adventu a pak následující čtyři týdny Epifanií. Ty jsou svou niternou náplní časovým „protipólem“ k Adventu: Advent - stmívání, šeření, ztišování. Epifanie - rozbřesk, sílení Slunce, Ducha. Světlo venku i světlo Kristovo v nás sílí. S duchovním impulsem Vánoc kráčíme Epifaniemi do dalšího roku zčištěni, posíleni, s novou odvahou a vírou ve vyšší pomoc, souběžně s přibývajícím svitem Slunce.
.oOo.
Dva paradoxy: Dodržujeme zvyk - a nevíme proč - psát na dveře K+M+B jakožto iniciály tří králů. Jenže původní význam byl z latinského „Christus mansionem benedicat" - „Kristus žehnej tomuto domu“. - A naše dárky – mnohdy prestižní předhánění se v množství a ceně? Nejsou pak Vánoce svátkem mamonu? Ježíš se narodil a žil v chudobě. Dostal od králů – představitelů tří předcházejících kultur (staré Indie, Persie a Egypta), tři symbolické dary (duchovní obsahy, na které posléze navázal). Na paměť toho vzniklo, spíše se zmaterializovalo naše hmotné obdarovávání. Kdybychom ale někomu poskytli odpuštění, účastně naslouchající ucho, svou omluvu nebo část svého času pro jeho jiné potřeby, byl by to dárek přímo náš, nikoliv tuctový koupený. Ten třeba taky, ale až ve druhé řadě.
.oOo.
A jiné vyjádření Vánoc? Nebeský jev, kdy Měsíc jako zrcadlo zachycuje světlo Slunce a vydává ho do zemské sféry, se v dějinách Země jednou jedinkrát zhmotnil. Sluneční život, který se projevuje svou Silou a Mocí jako mužský element, přechází do matky - Luny. Zde přijatý a umocněný silami hvězdného života mateřského, lunárního elementu, se v mateřském lůně rozvíjí. Pak vyjde jako nové tělo, které se stává nádobou pro bytost rodícího se čistého člověka. Je to proces, který se duchovně obnovuje a probíhá v době nejhlubší zimy jakožto mystický podklad Vánoc. Mariino čisté přijetí zárodku Ježíšova a pak jeho porození bylo zákonitě vřazeno a načasováno do doby odpovídajících nebesko-zemských konstelací. V mystickém paprsku měsíčního svitu spočívá hvězdné poselství Archanděla Gabriela, které nám osvěcuje výše popsaná mysteria.
V tomto posvátném období skončilo mlčení nebes pro Zemi. Z nebes sestoupil do zasvěcence Ježíše Boží Syn, nositel Loga, tvůrčí Moci a Síly Boží, Kristus. Pohřížil se do oceánu běd zemského lidství. Rozestřel nebeské závoje, harmonie sfér sem odtehdy zaznívá. Uslyšíme ji? Od příchodu onoho milostiplného Vyslance nebes, nositele Loga, můžeme odleskem Jeho sil sami oslovovat Boha. Můžeme být Jeho částmi, Jeho hierarchiemi slyšeni a vyslyšeni. Zatímco Vánoce jsou svátkem zrození Ježíše z Nazaretu, jejich vyústění v Epifaniích je svátkem nadsmyslového zrození božství Kristova pro zemskou sféru při křtu v Jordánu. Země od onoho času přijala záři Slunce, Krista, i my se můžeme stávat Jeho paprskem a zářit světu. I naše duše se může stávat tónem, ohlasem, ozvěnou mohutného tvůrčího hlasu Loga, jím se učit tvořit a probouzet spící. Můžeme prosit přímo Krista, aby nám dal sílu Jej následovat a vyzařovat. Ať jsme jakkoliv nedokonalí a hříšní, přišel pro nás a nechal se ukřižovat z lásky k nám.
.oOo.
A aktuální dodatek: Napadlo mě, že pachatel onoho strašného zla netušil, že onen šílený zločin zmobilizuje v důsledku i mnoho dobra v lidech, a to právě v těchto posvátných dnech, ale zároveň dnech předvánočního konzumního třeštění. Tragická událost vede mnohé k hlubšímu zamyšlení a zastavení se, možná i k přestavění hodnot. I ta solidarita křesťanského demokratického světa má velkou hodnotu. I další poznání ruského zla, jejichž trolové cynicky zneužívají i této bolestné situace k ruské prolhané propagandě. Možná příznačné: Rusové nemají Vánoce.
Víme, proč zapalujeme za mrtvé svíčky, nebo je to jen konvenčně přejatý zvyk, že "se to tak dělá"? Původní dávný význam byl překrásný: svíčka měla inspirovat jako - řečeno naší novou terminologií - meditační pomůcka k vysílání duši zemřelého světla poznání a tepla lásky.
A proč za oběti držíváme minutu ticha? Ano, ono "se to tak dělá". Někdy si navodíme truchlivé naladění, znehybníme tragickou mimiku tváře, čekáme až konečně ta minuta uplyne, nebo si myšlenkami všelijak těkáme. Jenže i ta minuta by měla nabýt určité hloubky a kvality, a protože je za někoho či pro někoho, tedy té duši vysílat v té minutě klidu a soustředění to nejlepší, co v sobě nalezneme, nebo se za ni pomodlit. Patrně proto začala být kdysi praktikována.
Z přání přátel z Mělníka: My Ti teď píšeme spolu, že život jde nahoru i dolů... Však ať nahoru či dolů, ať rovina, všem nám přináší radost betlémská novina. Narodil se nám Spasitel, Kristus Pán, do jeho náruče je z nás každý zván.
2024 ©