Duchovní spasitelé světa? - Naše ušlechtilost a ten ošklivý svět

Duchovní  spasitelé  světa? – Naše ušlechtilost a ošklivý svět?

Člověk se rád prožívá jako ten lepší, moudřejší, vznešenější. Rádi se tak prožíváme někdy i ve svém egu, protože nám to přináší rozkoš. Jelikož se ale obyčejně sluší prožívat se taky jako pokorný, sami sobě si takovéto orgie sebeprožívání nepřiznáváme.

Příklad ze stanovisek k věcem veřejným. Dnešní levicoví pseudointelektuálové či mnozí z tzv. duchovních či náboženských kruhů se o sobě právě z této sebezálibné úrovně domnívají, že jsou ti jedině vědoucí a spravedliví, kteří musí tím či oním způsobem spasovat svět či národ zkažených nebo podváděných spoluobčanů.  Když má někdo názor, který nekopíruje ten jejich jediný správný, pak je pobloudilec,  ale protože jsou přece ušlechtilí, je třeba mu s přívětivou tváří po svém pomoci – a může to být nebo je to mnohdy jen nepřiznaná snobská póza. Někým by možná i rádi opovrhovali nebo by ho alespoň pohotově zařadili na jakýsi opačný břeh, ale zároveň vědí, že se sluší být vlídný, tak se usmívají a hrají shovívavost. Je to zákeřné pro ně samotné. Démon samolibosti mívá zejména v obrodných hnutích žně, byť na oko hrajou sami před sebou pokorné služebníky pravdy a lidstva. Často vybičovávají svou senzitivitu až k patosu z přinášené oběti a trpící ušlechtilosti, které u sebe bezmezně věří. Neúspěchy a nezdary pak přijímáme jako spiknutí zlých mocností proti naší duchovnosti či vznešenosti, často s mučednickou pózou trpitele od zlého světa. Do takovéto sladké lži se pak zamotáváme čím dál víc. Zde platí ono – Amen pravím tobě, již máš svou odměnu. Od svých vysokých ideálů si už automaticky odvozujeme svou vysokou kvalitu a čekáme za to z okolí respekt a ocenění. Ale: Jak se do lesa volá… atd. Co jsme kdysi do společnosti volali (třeba i v myšlenkách), to se nám z ní vrací zpět. Nechápeme-li to, pak nás svízele a nepochopení druhých iritují a pobuřují. A byla-li by zapletena do pohnutky zlepšování společnosti i osobní podrážděnost, plynoucí z nechuti sklízet, co jsme zaseli, a chtěli-li bychom tedy napravovat společnost skrze prisma své osobní dotčenosti či nedůtklivosti, nezlepšíme nic.

Někdy sama sobě předstíraná morálka je stejně tak ničivá jako otevřená drzá  nestoudnost a bezostyšná přímost těch kritizovaných, i když by jim to slušelo lépe v base. Je dobré si hlídat, abychom nesklouzli do sklonu k dramatizaci světa či společenské resp. politické situace z té nepřiznané pohnutky, že chceme mít jen jeviště působnosti pro své třeba pseudoheroické až hysterické spasitelství. Potom každý projev špatnosti světa – od lhostejnosti úředníka za přepážkou nebo oprávněně požadovaného potvrzení až po jakékoliv zaútočení někoho na naši osobu,  pohotově označujeme za spiknutí temných sil proti naší posvátné osůbce, která je přece nositelkou vysoké duchovnosti či alespoň vzácné kvality.Bylo by snadné se litovat, že v dnešní době to máme těžké. Svět na nás útočí. Ale:  Není povinností světa být na nás hodný. To nemáme právo očekávat. Není ani jeho povinností být už, lás a jen z toho plynoucími činy…

            Pokud bychom žili v dotčenosti, že chceme provozovat nějaké ušlechtilé činění  nebo duchovno a ten ošklivý svět nám v tom svévolně brání, pak máme blízko k nadřazenosti, zapouzdřenosti, privilegovanosti, klamu. Duchovní vývoj, pokrok, sílení i činná pomoc světu spočívá právě v tom, že se snažíme udržet si harmonii a orientaci hlavně v tlaku zevního světa bez reptání a ukřivděnosti či pózy trpitelství, naopak při trvale vřelém vztahu ke světu.  Pak a teprve pak můžeme popisovat a vyjadřovat nepravosti světa, případně jim stavět hráze. Je dobře, když víme, že se můžeme snažit svět zlepšovat jen trpělivou láskou a snahou o navození možnosti k vědomé samostatnosti individualit, tedy že svět nelze jakkoliv manipulovat k dobru. Samozřejmě že je to přetěžké, můžeme to ztrácet stokrát a tisíckrát, ale musíme se učit vše dělat ve stálé sebekontrole a sebeanalýzách vlastní pravdivosti. Právě hledáním dostává hledané cenu. A musíme vědět o Kristově pomoci, posile a možnosti posvěcování, toužíme-li po tom v pravdě k sobě a v lásce ke světu.