O sochách svatých a o sochách nahých; Láska prošla kolem nespatřena. + dodatky
(mailový dialog s kamarádem, označeným jako XY)
KF: Byl jsem nedávno na krásné akci. Můj příbuzný a kamarád Petr z Černošic, úspěšný, skromný a altruistický to podnikatel ve stavebnictví, si obydlil svůj postavený dům. Pozval mne na vysvěcení sochy Panny Marie. Je to úžasný dům v prvorepublikovém stylu se zahradou na svahu. Směrem do ulice (ul. V Horce je nerušná, místní) si ve zdi zahrady udělal výklenek a do něho dal asi dvoumetrovou sochu Panny Marie, docela hezká. Obličej je jen naznačen, ale stačí to. Kdyby ses chtěl někdy podívat, tak na: Petr Váňa (sochař), a v rubrice galerie - Panna Maria pro Černošice. Pro mne to bylo nečekaně milé i v tom, že mezi muzikanty, kteří tam na ulici pod baldachýnem cosi starodávného zahráli a zazpívali pro dav pozvaných, byl i můj idol od mládí, pan profesor František Xaver Thuri – označovaný jako poslední žijící barokní skladatel v Čechách. Když jsem se Petra ptal, který to je, hned mne přes mé zdráhání představil. To bylo moc krásný srdečný popovídání s pivem v ruce. Mistr vyslechl mé "vyznání lásky" a obdivu včetně toho, jak mne kdysi rozradostnilo, když jako jediný z hráčů vážné hudby měl už v sedmdesátých letech obrovsky dlouhé kudrnaté vlasy do koule kolem hlavy. Pravil, že mu tehdy občas někdo řekl slečno, já pravil, že mně tehdy taky. Měl jsem ho zafixovaného i podle toho, jak ho kdosi mile označil - jako posledního žijícího barokního muzikanta a skladatele v Čechách. Nejen zevnějškem a hraním, ale on uměl dobře skládat ve stylu baroka (ale nejen v tomto stylu, jak mi hezky připomněl). Hrál na spoustu nástrojů a byl s ním tehdy občas někde otištěn rozhovor. Možná že i těmi vlasy pro novináře trochu se vyčlenil z té šedi hráčů vážné hudby (pro ně), takže byl dost známý. Dnes má pan profesor míň vlasů, ale snad ještě širší a radostnější duši. Celou tu akci jsme shodně přirovnali k typickým barokním slavnostem.
XY: Je to tvůrčí nepoměr: Hezká socha se najde jen tak u soukromého domu v ulici, a na veřejných prostranstvích jsou ze současné tvorby často všelijaké ošklivosti nebo provokující nepodařenosti, jako třeba u Klenové. Nebo vezměme třeba ta nahá těla v Litomyšli, postavená od slavného současného sochaře do fontány v parku. Zdá se mi, že jsou nahá úplně zbytečně, jen pro takovou provokativní, divnou zajímavost. Jen přitahují lidi, co se s nimi fotografují a to je samo o sobě nehezký. Mrzí mne, že je něco, co k takovému fotografování turisty motivuje. Spřízněnost holt může být ve vyšším i v nižším.
KF: Ano. A tvůrce jim to nabízí k "atraktivnímu", neobvyklému, provokativnímu vyžití vyfocením se. Lidi poslušně myslí, že když to tak slavný mistr udělal, tak že to je umění, a ono je to spíš haraburdí. Tak jak to píše Zrzavý, Drtikol, Březina a jiní o umění, že skutečné umění je jen to, které oslavuje něco božského (nemusí to být tématicky, ale i náplní, náladou, pojetím). A dobře řekli, že dnes se umělci snaží na sebe jen upozornit, hledají výjimečné a šokující instalace... Moderní umělec může vyjadřovat i nízkost atd., ale ne tím, že slepě sestoupí do temnot podvědomí a vynese (kanalizuje) je do díla jako do odpadní jímky, ale tím, že je pozná a přetaví, projasní, zpracuje, tedy že nabídne divákovi i východisko.
XY: Mohutné historické sousoší na Palackého náměstí v Praze obsahuje rovněž nahotu, ale to vše je zařazeno do napětí závažného dramatického děje (osudu) našeho národa, kterým sousoší mluví na první pohled. A skupina soch v Litomyšli? Asi to přeháním až moc, ale pro mě to vypadá, že ty sochy v Litomyšli někdo svlékl a ta těla tam trčí bez oděvu nedobrovolně, jaksi bezradně. To asi proto, že na těch tělech nevidím jinak nic pěkného, jen konstatování nahoty a tak se mi takové sousoší zdá v tak navštěvovaném parku smutně zbytečný. Bije tu do očí jen hrubá bezradná modernost. Je to šokující, provokující, disharmonizující, ale proč? To je málo! To přece nemůže být samoúčel. Tyto sochy jsou ovšem jedněmi z mnoha, které nám po naší vlasti různě trčí, vykukují, hyzdí a podobně. Patrně nejhorší narušení přirozenosti prostředí jsou kovové příšernosti v sochařském parku u hradu a zámku Klenová. To, co by dříve patřilo uklidit do přítmí skladů jako zmetky, za které se autoři styděli, se dnes vystavuje málem jako heroické počiny. Krásné prostředí nemá být vyfackováno a překřičeno něčím, co sem neladí. Některé duše asi nesnesou harmonii a něčím ji musí nakopnout. Mnohdy to vydávají za účel umění. To je jako když do muzikálu o svaté Janě (Jeanne d´ Arc) vymysleli a připsali naši autoři ještě milostnou aférku Jany s důstojníkem, holt bez erotiky ani ránu.
KF: Všimni si, a není to těžké, že takováto díla narušují nebo zcela ničí energetickou kvalitu onoho prostoru. Porovnej si, jakou náladu bys tam měl bez těchto děl, a jak zanikne, překřičena hrubou vyzývavostí a nápadností těchto narušitelů kdysi vyladěného prostoru. Je to jako vzít klasický obraz minulých věků, například Růžencovou slavnost, Primaveru, Návrat ztraceného syna apod., a přimalovat do krajiny nebo mezi postavy dejme tomu závodníka na motorce nebo výfuk od auta. Takovým tvůrcům chybí pokora a úcta k práci a vkusu těch, kteří okolí kdysi vytvořili. Zabrali navštěvovaný prostor bezohledně pro sebe. Trochu to na mne působí jako někdejší rudé hvězdy na klasických malebných, esteticky vyvážených domech jako byly radnice, muzea či školy.
Mariánská socha v Černošicích, o které píšu, je sice taky moderní, ale v něčem je tu opak: je to dílo jemné, vkusné, a hlavně účelně vřazené do smyslu uctívání náboženského, tedy do výklenku ve zdi, která ohrazuje zahradu domu. Kouzlo toho je právě v té nenápadnosti, kdy je kolemjdoucí či kolemjedoucí, pokud je vnímavější, najednou překvapen něčím náboženským, co by už dnes nečekal. A je to (pojetím i umístěním) nevtíravé, jemné a tím cennější. Tedy to nešokuje, ale poukazuje k něčemu vyššímu. A že onen sochař, jak je vidět, nesnižuje úroveň svých děl tím, že by sekal jednu sochu jako druhou, protože jsou žádány (na rozdíl například od O. Z., jak jsem ho slyšel, že se sám v médiích přiznal). A ta Panna Maria P. Váni splňuje Zrzavého tvrzení, že skutečné umění... atd. Niky, kapličky či výklenky se sochou světce dnes už v Čechách u nových domů nevídáme. Mnohem častěji ještě na Slovensku, v Polsku, Rakousku…
Fotograficky zdařile zachytil přirozené a živé symbiózy soch s okolní architekturou a přírodou Jan Reich. Zemské scenérie u něho vystupují, jak napsal Jiří Peňás v LN, v krásných obrazech jako zhmotnění melancholického snu o krajině a kultuře, která jí vtiskla pečeť a charakter. Snažil se o co nejsilnější vystižení genia loci, toho základního pocitu, kterým vydechují stará ušlechtilá místa a jimž ani novodobé barbarství nezlomilo páteř (viz např. na internetu jeho fotografie Liběchov z cyklu Bohemia z roku 1995). Reichovy černobílé, či spíš sépiové obrazy liduprázdných zámeckých parků, krajinných zákoutí a tichých prostranství jsou esencí touhy a lásky k této zemi…
XY: Napadá mne jeden propastný rozdíl: hluboce oduševnělý a poctivý podklad ničím neposkvrněné tvorby F. Bílka - a proti tomu z větší části chmurná a povrchní tvorba O. Z., aktivovaná, jak píšeš, často jen poptávkou po jeho sochách. Z. je poplatný zájmu o sebe, B. ze své nejvyšší potřeby vyjadřuje hloubku lidské duše a její provázanost s božskými silami, aniž by se ohlížel, zda ho někdo pochopí nebo ocení nebo si jeho sochu koupí. Je pohroužen do vyjádření svých celoživotních postojů a promýšlí se poctivě lidským bytím, které nachází spjaté a prolnuté s existencí Boží. Bílek je do tvorby bytostně cele harmonicky pohroužen, Z. se někdy stává jejím zpovrchnělým štvancem, který jen krmí rozbujelý maloměšťácký snobismus a potřebu být středem pozornosti - mám sochu od O. Z, kdo je víc!? Nemluví tu opravdové umění, chráněné štítem pokory, ale jen jeho jméno. (Ale netvrdím, že vše je od něho jen ošklivé, mohou být i hezčí věci, snad jsem taky viděl něco hezkého od něho, ale takovouto zbytečnou tvorbou mne jaksi přestal zajímat.)
KF: Jak obrovský je rozdíl mezi některými postavami Bílka, které se rovněž nahýbají (toužebně?) dopředu, k Tajemství, k nekonečnu, a mezi tím šrotem O. Z. (byť hlavně z betonu), u kterého nevím, proč a kam se nahýbá.
Jen tak mne napadlo, že kdyby některé ty jeho dlouhé sochy, které se obyčejně nahýbají jen z tenkých nohou, nebyly tak hrubé a hrbolaté (ten záměrně rozrušený povrch působí na mne těžce, jaksi karmicky zauzlovaně, smutně, bez východiska, jako jakýsi umělecký sklep), tedy kdyby byly ty figurální plastiky hladké a zaoblené, asi jako skleněné či keramické výtvory, mohlo by to působit lépe, lehčeji, vzdušněji. To už by ovšem bylo od jiné duše, než ta jeho. – Přesto si ho ale lidsky vážím za jeho nekonformní, čestné a odvážné postoje za dob totality. Každý jsme holt namixován jinak. (Sympatické je mi i to, že, jak řekl v jednom pořadu, internet mu neříká vůbec nic a na mobilu umí pouze volat.) Ostatně, kdybych měl plně porovnávat povahu děl, pak na onom protipólu by museli být v první řadě různí knížáci, černí a jiní instalatéři rezatých trubek, kontejnerů a oběšenců.
XY: Jistě. Statečnost charakteru nemusí ještě přinášet hodnotu tvorby. Ani mně nejde apriorně o kritiku nahoty. Jsou úžasné akty, ale všimněme si, že v klasickém umění jde o oslavu krásy těla, o vystižení charakteru osoby nebo děje, zatímco dnes je mnohdy nahota odpuzující, zohavující, zrůdná, prvoplánově provokující. To ještě není umění, i kdyby to tvůrce všelijak sofistikovaně „vysvětloval“.
KF: Přesně. Taky nejsem apriori proti nahotě, ale musí být skutečně dobře pojatá, a v určitém kontextu, okolí, cítění..., takových děl a těl je ale menšina. Uměli to tak Myslbek, Štursa a jiní. Jak úžasné akty (jemné, zasněné…) malovala například Ludmila Jiřincová, první dáma české grafiky. Většinou dnes kromě apriorní či šokující nahoty už žádnou myšlenku, která by ji opravňovala, nemají. Je to vlastně podobné jako někteří televizní baviči. Když nedokážou udělat inteligentní laskavý humor, jdou na to přes sex, choulostivosti, sprosté výrazivo... Určitý, spíš hlučnější (hlučnější i v sobě) typ lidí zabere. Neustále vidím tu nejužší souvislost mezi schopností prožívat v lásce, harmonii, radost, porozumění svou osobní intimitu, a mezi slušností a cudností navenek, tedy i v duši. Tedy jedno druhým je podmíněno. - A naproti tomu: Jak někteří marně hledají lásku opačného pohlaví, když se krmí tímto? Jak ji pak chtějí najít? Nevytvořili (nebo zničili) pro ni v sobě důstojný prostor. I kdyby šla kolem nich, a často snad chodí, nepoznají ji. Myslím i na ty diváky "obdivovatele", přijímatele kdečeho, co se pyšně prezentuje jako umění. Ničí sami sobě tu nejúžasnější posvátnost (myslím nejen uměním, ale i řečí atd.), tedy i schopnost a možnost vzájemného obohacení, naplnění.
Z čím větší respektující vzdálenosti, zabírající plnější pohled na duši, z čím větší úcty, niterné zdrženlivosti k sobě dva přistupují, tím větší záběr prostoupení druhou osobou v lásce mohou posléze objevit. I řeku mohu nejprve obdivovat, přehlížet její vzdálenosti, mohutnost, valení se důstojným tempem až po obzor, odraz slunce v ní, odraz měsíce a hvězd v ní…, než do ní vstoupím. - Anebo mohu hned vlítnout rovnou do rozbahněného rákosí. Tam uvíznu a nevidím dál. Snad si tam i rochním, podobně jako žáby. Dál mne bahno nepustí. To je vlastností každého bahna.
To jsou zas ti elementálové, skrze které se napojujeme na určitou úroveň lidstva. Stačí vulgární slovo, smyslný vtípek, nedůstojný termín pro části lidského těla a jeho úkony, a už si zatarasíme, zničíme tichý chrám lásky s řadou úžasných nálad, do kterého jsme neuměli ani vstoupit.
Jak je to v čistotě a niterné cudnosti a tichosti jiné, než když si akt lásky s tím druhým odbydou kvůli sobě samým, nebo i společně, ale v té hladině sprostoty, bujarosti, chvatu, slizkého laškování atd. Tam je jen niterná hrubost, chtivá sprostota - tak jako ve vulgaritě slovní i umělecké.
A jsme zas u umělců jako byli Bílek, Březina, Zeyer: neodmítali život, nebyli bezkrevní, ale cíleně na sobě lidsky a umělecky pracovali.
DODATEK
Jedním z vedlejších smyslů výše uvedeného textu byla i malá nabídka, že někoho by to mohlo inspirovat k podobnému počinu. Zde je první reakce od pana Přemysla H. z Kolína (v závěru mailu reaguje i na další téma, které jsem napsal v jiném článku - našich letců ve Spojeném Království, kteří byli v 50. letech zavíráni, mučeni a odsuzováni k smrti jako zaprodanci imperialismu jen proto, že bojovali za naši svobodu z Anglie).
To s tou nikou u Tvých přátel, to je jedna z mála věcí, které bych rád
realisoval. Tady, přesně řečeno v Týnci, mají na té hlavní ulici, která se vine ce-
lým městečkem, v jednom tom přízemním malém domku výklenek nad dveř-
mi, opatřený malými skleněnými dvířky. A za nimi stojí Panna Maria s Ježíškem
v náručí. Stála tam vždycky, i v těch uplynulých "pověstných" rudých letech.
A pak jsou tu ještě "ti", které zmiňuješ jinde, naši letci. Oni za nás bojovali,
oni byli těmi berany, kteří strážili stádo. My jsme je pranýřovali, zavírali a něk-
teré dokonce zabili. Nikdy nebude dost slz a ponížení, za ty mladé životy, které
obětovali ve službách Royal Air Force pro svou "Vlast!!!" , která se jim tak krásně
odvděčila. A pak jedna sedmina platného voličstva odejde k volebním urnám
pětašedesát let po celosvětovém válečném běsnění a hodí hlasovací lístky pro
ty všeničící rudý ohně.
2024 ©