Elementálová nakažlivost; Myšlenky jsou tvůrčí síly
Měli jsme v našem středisku péče o více či méně nemohoucí seniory cvičný poplach, jako by došlo k požáru. Kolegyně to vzorně iniciativně zařídila. Byl jsem rád, to může být jen k užitku. I hasiči byli vděční za takovou příležitost „nanečisto“ (den před tím cvičně hasili věž píseckého kostela). Rozsah zásahu byl skoro kolosální, sedm hasičských aut (včetně dobrovolníků ze Záhoří a Kestřan), dvě sanity, státní policie, městská policie… IZS fungoval dokonale. Vše bylo úžasně promyšlené a věcné, bez časových ztrát. Brali jsme to dost vážně, téměř čtyři desítky klientů (krom asi čtyř zcela imobilních) jsme vyprovodili či vyvezli buď na chodbu vedlejšího domu nebo na přilehlé hřiště a trávník. Pečovatelé byli vzorní, vše bylo v klidu, v ohledu a s úsměvy. Po vnější stránce to bylo dobré, a ukázalo se v praxi i pár drobností, kde jsme nebyli plně připraveni. Vychytali jsme si několik věcí, které jsme nedomysleli, a opravili jsme podle toho i náš standart pro takovéto situace.
Už ráno před tím cvičením jsem ale měl velmi nedobré vnímání jakýchsi zlověstných mraků, které jako by se nad středisko touto akcí stahovaly. Bylo mi podivné, co jsem to vlastně pozoroval. Tedy jsem se na to po akci znovu kouknul, až jsem to našel. Nebylo to žádné subjektivní „tušení“ či „předtucha“ (na takovéto mlhavosti si spíš nehraju), ale objektivní zavnímání neviditelného dění: Tím, že si tolik lidí na něco hrálo a představovalo si jednu věc, a navíc tím, že ti hasiči měli ze své denní praxe kolem sebe přichycené elementály požáru, nebo je i svou prací (hadice natahované po chodbách až do pokojů, přístroje na odsávání kouře apod.), svými auty, uniformami vyvolávali v přihlížejících, navázaly se na to snadno i abnormální (škodící) bytosti, které hledají možnost k požárům a vyvolávají je. Tím jak se nám sem trochu vneslo to požárové živlové prostředí, oživilo se tu i skutečné riziko. Už před cvičením mi připadalo, že může být právě v tu chvíli blízko k tomu, že by někdo skutečně v nepozornosti odhodil nedopalek, zapomněl zapnutý vařič apod. Tím, že se lidé v dané situaci tímto rizikem intenzivně zabývají, se riziko přibližuje.
Pochopil jsem, že tímto cvičením se riziko požáru ve středisku paradoxně naopak posílilo. Chci věřit, že požár nikdy nevypukne, ale vím o tendenci k němu, která se tu usadila. Kdyby to tu bylo v budoucnu jen trochu karmicky zralé k požáru (např. nahromadění ohnivých nenávistných myšlenek, které souvisejí s živlem ohně), pak požár snáze vypukne, bude to tu k požáru náchylnější. Propadání obavám by ale riziko rovněž zesilovalo, lepší je vždy spoléhat na boží ochranu. Ne vlezle, ale pokorně a s obezřetností.
Souvisí to s obecnější zákonitostí, že myšlenky jsou tvůrčí síly. Znal jsem například člověka – poctivého psychologa, jeho žena byla pedagožka, a narodil se jim (až po studiích) mentálně postižený syn. Zabývali se touto oblastí, a tak tu byla návaznost. Jistě, že tu bylo i nějaké další individuální karmické podhoubí, jinak by totiž všichni psychologové měli retardované děti.
Stará paní z vedlejšího domu, která se celý život mimořádně až hystericky bála zlodějů, se konečně „dočkala“: zazvonil na ni chlap v černé kukle a s pistolí v ruce. Přesně takový, jakého si představovala.
Elementálové jsou vyvoláváni jak naším prožíváním, tak ulpívají trvale na určitých místech. Domysleme si takto sami, jak asi působí energetické výrony v barech, hernách, při sportovních utkáních…
Podívejme se pod tímto úhlem na pohřby. Smuteční síně jsou denně naplňovány sžíravým smutkem stovek či tisíců lidí. Společné utvrzování se v tom sobecky nejdrásavějším, nejmaterialističtějším pojetí smrti, velmi silné aurické vlny vygradovaného truchlení až hysterie, které je proti Božímu Řádu, a navíc – obyčejně i obnova, utužení příbuzenských vazeb (rodová karma), které bychom měli naopak nechávat nenásilně vyprchávat, nás mohou zasáhnout. Sobecky drásavé aurické výšlehy druhých mají tendenci nás stahovat silněji právě do onoho falešného, zmaterializovaného obrazu smrti, jak jej ve světě rozšířil Ahriman (Satan hmotařství). Ano, i když si říkáme, že bolest při úmrtí blízkého člověka je zbytečná, přesto je to lidské, nejsme dokonalí, ale stačí si to prožít v tichu o samotě a samostatně se s tím pokusit vyrovnat. Pohřeb to někdy naopak násobí, graduje (vím, může být i tichý venkovský pohřeb, kde se nikdo svým truchlením nepředvádí a kde převažuje klid, svornost a láska k zemřelému.) Proto je lépe svou účast na pohřbech omezit, nebo, jde-li to, na ně nejít. A když už musíme, tak to jen pozorovat nezúčastněně, uvědomovat si s odstupem veškerou tu absurditu, jak hluboko lidstvo kleslo v pohledu na přechod na druhý břeh bytí, kdy se duše ve skutečnosti jen uvolní z těla jako motýl z kukly.
A sami pro sebe si rozmysleme, budeme-li vyžadovat pro sebe od pozůstalých pohřeb. Můj otec si přál přibližně takovéto úmrtní oznámení: Zemřel jsem. Prosím o odpuštění ty, kterým jsem ublížil. I já jsem odpustil všem… Kamarád, který je jiného ražení a nesnáší patos truchlení, si hodlá nechat napsat lapidárně: Jdu. Trhněte si nohou. (Sotva koho asi pak napadne truchlit, a to je účel.)
2024 ©