NAŠE SPOLEČNOST A ETIKA UMÍRÁNÍ
Stáří je jen přirozenou etapou života, i když, pravda, častěji se v ní stůně. Mozart kdysi psal svému otci: Snažím se žít tak, jako kdybych měl zítra zemřít. V naší společnosti jsme si naopak tuto myšlenku navykli odsouvat jako něco přímo neslušného a zmínky o tom považovat za něco nevychovaně provokujícího. Konzumní a individualistický styl moderního života nás vede k iluzornímu pocitu, že máme život ve svých rukou. Často teprve těžká choroba nás zaskočí a konfrontuje s překvapivým faktem, že tomu tak není. Krom toho, v posledních desetiletích se znatelně prodloužila doba mezi zjištěním smrtelné nemoci a smrtí. Najednou musíme čelit nové situaci, že žijeme často ještě dlouhou dobu s vědomím blížící se smrti. Pro někoho to může být i čas velmi užitečný, když ho využije k bilancování, vyrovnávání dluhů či smíření s nepřáteli i Bohem. To bývalo kdysi prvořadé. Lidé se v souvislosti se smrtí zabývali více přípravou na věčnost, dnes míváme větší hrůzu ze ztráty soběstačnosti a vlády nad tělem.
Leckdo z nás si může uvědomit, jak kdysi bylo ještě dětství víc dětstvím. Dnes se zkracuje. Příčinou je nejspíš soudobý jev jakési postpubertální kultury, kdy se starší křečovitě bojí stárnutí a tak jednají jako mladí: dospělost se přetvořila, jak říká Jiří Pehe, do postpubertálního životního stylu, kdy se dospělí pomocí bezuzdné spotřeby snaží zapomenout na svůj věk, ke kterému by měly patřit i odpovědné postoje. Kdysi byla idea stáří spojena s jistým druhem důstojnosti. Tradiční životní cyklus se modifikoval. Dnešní dospělí se bujaře „omlazují“ teenagerským vyjadřováním, odíváním, prací bez disciplíny, hromaděním věcí bez účelu, jistotou bez pochybností, životem bez odpovědnosti, uhýbáním myšlenkám na stáří a odchod či přechod na onen svetě. Narcismus, který býval spojován s dětstvím, nyní provází mnohé dospělé až do pozdního věku. Oslabuje se uvědomělé občanství ve prospěch bezstarostného konzumu. Už Max Weber varoval, že honba za bohatstvím, která je zbavena náboženského a etického kontextu, se stává pouhým sportem. Jsme zvyklí dostat vše komfortně až „pod nos“ a s návodem na použití. Naše nitra připomínají poštovní schránky, přecpané hýřivými reklamami. Na smrt nás ale tento životní styl a obsah nepřipraví.
A jak se dnes umírá? Buď v nemocnici za plentou mezi baňkami a hadičkami, nebo v ústavním prostředí při často chladné rutině personálu, někdy i doma – při rozpačitém ponižujícím chlácholení a odhánění dětí, aby se na „to“ nedívaly. Smrt jednotlivce je stále více zanedbávána, zatlačována do ilegality a bezradného mlčení. Umíráme dnes sami, bez důvěrných a katarzních okamžiků. Čím rozvinutější jsou materialistické přírodní vědy, tím obávanější a popíranější je realita smrti. Kdo se zajímá o zvláštnosti období umírání? O péči o umírající, o chování umírajících, o fáze umírání, postoje ošetřujících, o klinicko-ošetřovatelské aspekty umírání, o vedení rozhovoru tak, aby nerušil, ale pomáhal, o zamezení terapeutického a psychického nihilismu? Smrt je dnes dehumanizována snad nejvíc v lidských dějinách. Všechny potřebné skupiny se dnes o svá práva mohou brát: vozíčkáři, cukrovkáři, nevidící, neslyšící, jsou různé Ligy proti rakovině, kluby osob s roztroušenou sklerózou… - mohou se shromažďovat, najímat si právníky, psát petice, připomínkovat zákony… Jen malé děti a staří lidé, tedy ti na obou krajích lidského života, se o sebe brát nemohou. Nikdo často neví, jak a co bolestně prožívají. Je to dosud silně opomíjená povinnost společnosti.
Tématu umírání a smrti by se neměli vyhýbat nejen pacienti, ale ani lékaři, sestry, pečovatelky ani rodinní příslušníci. Světově známá thanatoložka dr. Elisabeth Kübler-Ross připomíná, že pacient, který může zemřít v důvěrném okolí, se nemusí tak přizpůsobovat neznámému prostředí, protože rodina ho zná. V ní může být „svůj“ až do konce, bez námahy chápat, co se děje. V nemocnici netuší, jak s ním dál neznámý personál naloží. Už toto může být psychicky k nepřežití. Doma lze někdy například nahradit uklidňující lék sklenkou vína. Vůně jemu známé doma připravené polévky jej může povzbudit k posílení několika lžícemi. Nic proti hospitalizaci v nemocnici, podávání uklidňujících léků, infuzí a podobně, ovšem v nevyhnutelně indikovaném případě. Někdy však lze množství léků a péči erudovaných lékařů nahradit i trpělivostí pečujícího, laskavostí, důvěrnou rukou, vyslechnutím i podáním jídel pro nemocného obvyklých či oblíbených. Je potěšitelné, že se dnes rozvíjí tzv. paliativní medicína, která může i upustit od beznadějného a mnohdy vyčerpávajícího léčení chorého orgánu, pokud již na léčbu přestává reagovat, ale dává přednost celkové kvalitě zbytku života. Často vidíme v našem středisku, kde se snažíme o podporu důstojného života seniorů, jak i ti, u kterých i laický pohled prozradí blízkost smrti, „ožijí“ při čemkoliv, co jim připomene milé chvíle, záliby, „zlozvyky“ (nyní už to takto nelze hodnotit). Necháme-li osmdesátiletou paní učitelku (a tak je oslovována i nyní), která se poprvé v životě zamilovala, aby se (samozřejmě za pomoci pečovatelek) pečlivě strojila a česala a na vozíčku hlídala dveře pokoje jejího protějšku před případnými nežádoucími návštěvami dalších dam na vozíčku, je pro ni i tato sladká starost účinnou vzpruhou.
Dovolíme-li dětem zůstat v bytě či domě, kde se někdo blízký připravuje na odchod, jsou užitečně vtaženy do společné zodpovědnosti i lidského smutku. I pro ně je velkým životním vkladem, mají-li možnost se takto připravit chápat smrt jako součást života. Nenechávejme ale děti v těchto starostech samotné, ale i s nimi hovořit o této stránce či fázi lidského života, která nikoho nemine. Zatímco středověk tabuizoval sexualitu a smrt byla věcí veřejnou, ba slavnostní, dnes je tomu naopak. Ve společnosti, kde je smrt tabu, ba snad i cosi neslušného a pohoršujícího (jako kdysi sexualita), kde rozhovory o ní jsou odmítány jako něco morbidního, jsou děti drženy dál od těchto situací, odesílány k příbuzným, „šetřeny“, krmeny nevěrohodnými vytáčkami a podobně. Často však pro děti i umírající rodiče či prarodiče je tím nejblahodárnějším právě ono osobní rozloučení, i kdyby nebylo v tu chvíli plně psychicky zvládnuto. Mezi motivy pro útěk od reality smrti je i ten, že se dnes umírá krutěji než dříve, zmechanizovaně, odosobněně. Mnohdy ani nevíme, ve které chvíli ke smrti došlo. Smrt zatlačujeme do jakési předsmrtné „karantény“, „márnice“ či „hraničního pásma“, nesetkáváme se s ní již tváří v tvář. Intimní prožívání společnosti s blízkými je ochuzováno anonymním prostředím profesionálního zdravotnictví. Vytváříme tím nový problém: předčasnou sociální smrt. Nepříznivá prognóza, která jako tabu visí ve vzduchu, nabourává přirozenou komunikaci z obou stran. Těžce nemocný tak předčasně ztrácí kontakty s dosavadním přirozeným prostředím, zůstává odstrčen, sociálně vyloučen, sociálně mrtev, ač ještě dýchá. Je to opak toho, než jak tomu bývalo při tradičním typu umírání ve většině kultur a dob. Stáří patří do společnosti, nikoli mimo ni.
K osamocení a odosobnění dochází už když je pacient vytržen ze svého okolí a horečně přepravován do nemocnice. Kdo předtím toužil, aby mu v posledním období života byl dopřán klid a poskytnuta útěcha, nikdy nezapomene (pokud přežil), jak ho naložili na nosítka jako pytel cementu a s ohlušující houkačkou dopravili (někdo to vidí že ho spíš unesli) do nemocnice. Převozem začíná mnohdy dlouhé utrpení a těžké stresy. Pacient je pak někdy redukován na biologickou hmotu, která se musí udržet co nejdéle při životě. Lékaři často smrt pacienta považují za svou prohru, je pro ně věcí prestiže. Jak je ale život pacienta prožíván, to již nikoho, často ani rodinu, nezajímá. Medicínská důkladnost a ustavičný spěch jsou sice nutné, ale zapomíná se, že pod přikrývkou či plachetkou je člověk, jehož duše potřebuje i vlídně odpovídat na otázky, třeba i nevyřčené, či společně se zamyslit nad uplynulým životem, jeho vztahy, výhrami a prohrami a podobně. Do holistického přístupu, ač se o něm již mluví, chybí často hodně, snad stále více s postupující technizací a sofistikací společnosti. Koho zajímá, že rozhodnutím o dopravě do nemocnice je těžce nemocnému odepřeno právo na jeho vlastní mínění? Odmítá chabě něco? Je „přecitlivělý“, dostane proto uklidňující prášek či injekci. Pak už nic neříká. Je to přece „lege artis“, tak co. Poslední chvíle života však mají patřit do režie umírajícího, jako tomu vždy bylo. Nemělo by být tak těžké popřát nemocnému sluchu, přihlédnout i k jeho pocitům, právům a vůli. Zejména z dob totality jsme dosud navyklí hledět na bílé pláště jako na neomezené vládce, kterým se musíme podřídit, kterých se nemáme pokud možno na nic ptát, natož pak namítat. Dávno však již víme o účincích psychiky na fyzické zdraví. Praxe to dosud převážně ignoruje: pacienta je nutno léčit lege artis, proto se již hned na příjmu rozvíjí (z medicínského hlediska jistě erudovaně) činnost lékařů, sester, laborantů atd. Běží jedno za druhým – odběr krve, EKG, RTG, CT… Semtam padne zmínka o pacientově zdravotním stavu jako o předmětu, ne už o člověku. Rozhoduje se i proti jeho přání, a když má ještě sílu pokusit se o námitky, dostane se mu banálního chlácholení nebo uklidňujícího prostředku. Většinou je jistě nutné zajištění vitálních funkcí, naordinování příslušné medikamentózní terapie atd. Ale pacientovi by pomohl též klid, pokoj, pozornost a důstojnost. Touží po tom, aby aspoň jediný člověk mu věnoval lidský pohled a reagoval na otázku, samozřejmě laickou – ale horda cizích lidí, únosců v bílých pláštích, kolem něho kmitá, starají se o jeho srdce, tep, EKG, funkci plic, výměšky, jen ne o jeho osobnost, duši. Pacient často trpí více, zvláště citově. V moderní době se závratně změnila medicína, ne však pacient a jeho duše. Ponechme i nadále materiální medicíně tělo, ale věnujme se i duši – při umírajících doma, v ústavní péči i v nemocnici. Učme se hledat více prostoru pro aplikaci péče o důstojné stáří a klidné umírání vedle nutné péče o tělesné funkce.
Nejsme však ani zde na úplném začátku. Rozvíjí se různé praktiky thanatologie, která je, zjednodušeně řečeno, etikou umírání. Je výsledkem přírodních a společenských věd i sociální péče. Dotýká se medicíny, biologie, etiky, psychologie, práva, ba i spirituality. Je to tedy mezivědní obor, který se zabývá dějem smrti jako takovým a umíráním ze všech možných hledisek. „Dobré, důstojné umírání je takové, kde je hlavní autoritou sám umírající. Důraz je proto kladen zejména na jedinečnost umírajícího a jeho individuální volbu v procesu léčby a péče… Konkrétně v sobě obsahuje paliativní péče tři důležité aspekty: fyzické, psychosociální a spirituální. Tato péče prostě usiluje o to, aby lidé umírali bez bolesti, bez úzkostných stavů, doma nebo v hospicu, který by se svým režimem blížil více domácímu prostředí než nemocnici. Spirituální aspekt pak přináší zvýšenou citlivost k existenciálním potřebám umírajícího. Může jít také o „obyčejné lidské“ porozumění nebo snahu nalézt nějaký smysl i v takto obtížné a mezní situaci.
Hospice a paliativní péče uznávají umírání jako přirozený proces, což znamená v přístupu ke smrti velký posun. Snaží se o „dobrou smrt“, která respektuje život… Strach z umírání v nemocnicích, z bolesti, z umělého prodlužování života na přístrojích lze už dnes do značné míry oslabit.“ (Lenka Beranová) Je potěšitelné, že dnes existují nejrůznější semináře pro sociální a zdravotnický personál k této oblasti. Někdy se zde dá navazovat i na zbytky cítění našich předků, které se někdy ještě zachovaly. Například na našem diakonickém středisku „Blanka“ pro seniory ještě před uplatňováním prvků hospicového typu bylo možné zastihnout pečovatelku, jak sedí při rozžaté svíčce u umírajícího a drží ho za ruku. Překvapivé bylo zjištění, že mnohé mladé pečovatelky po úmrtí klienta instinktivně otevřou okno, prý aby „dušička snáze odletěla“. Ať už je to účelné nebo ne, projevují i tím úctu k zemřelému. Jedna z nich například sama objevila v praxi to, co popisuje thanatologie – totiž že některý umírající potřebuje u lůžka klid a samotu (tedy nikoliv plačící nebo chlácholící okolí), jiný naopak potřebuje promluvit se svými blízkými. Často se u jednoho umírajícího mohou tyto dvě potřeby střídat a je dobré o tom vědět.
Na různých jednáních, sledujících zlepšení podmínek stáří či umírání, zaznívá vůči rozhodujícím pracovníkům, zastupitelům atd. často argument – „musíme to udělat, i my přece budeme jednou staří“. Je sice pravdivý - ale? Je nedostatečný, neetický. Útočí jen na náš egoismus: udělejme to pro sebe, až budeme staří. Etičtější je pomyslet na ty, kteří potřebují zlepšení podmínek už dnes.
2024 ©