Když jsem před lety v podobných horkách navštěvoval maminku v jejím nedalekém bytě, tak se mne každoročně soustrastně až vyděšeně ptala, jak to snáším. A opět, jako každoročně, jsem jí popravdě odpověděl, že se na tahle největší horka těším celý rok, je to můj živel. Nechápala, trpěla při tom. Snažil jsem se ji pochopit, ale připadalo mi, že se spíš nechává unášet všeobecnou psychózou, že je to něco strašného. Lidé na rovníku v tom žijí déle, snaží se před horkem chránit, ale mají jiné starosti než si stěžovat. Ale samozřejmě, chápu, pokud v tom někdo musí denně pracovat, vynakládat síly, je to obtížné. To císař pán za Rakouska vyhlásil pro státní zaměstnance v takových dnech vedřiny, to znamenalo, že mohou jít domů (jako šéf jsem to svým děvčatům neoficiálně povoloval taky, dokud jsme to pro cizí závist nezrušili).
Každý rok se tato rozmluva s maminkou v době „horúčav“ (krásné slovenské slovo) opakovala, jaksi natvrdle jsem to vždycky přešel, až po letech mě napadlo se nad tím drobátko zamyslet. Slunečnost je cosi blaze inspirativního.
Malinko osobních souvislostí: zatímco maminka se po celý život jen něčeho strachovala, hledala děsivé stránky věcí už dopředu (kdyby byla mladší, určitě by hltala různé konspirační a spiklenecké teorie, kdo nás z kosmu, z politiky či z neviditelna ohrožuje), neuměla se z ničeho slunečně radovat, nikdy se neuměla bděle položit do sluneční hudby Mozarta či Beethovenových symfonií. Nebo třeba alespoň do písně Here Comes the Sun či Sun King od Beatles (album Abbey Road). Byla soumračná, vichřicová, katastrofická celým životem. Pak si takto vše vykládala, vše takové si i přitahovala. (Odbočím: Jak osvobodivé je uvědomovat si v sobě dědičné rysy a přepracovávat je, i toto je jeden z předpokladů tzv. duchovní cesty. Pro mne je to práce na celý život. Teprve rozpuštěním dědičnosti se vyloupne naše pravé Já, jako ořech ze skořápky. - Taky mi tehdy najednou došlo, že název Slunce či sluneční mám hned v několika titulech či podtitulech svých knih nebo jejich kapitol.)
Jak je krásné – aniž bychom tu sklouzávali do jakéhosi fígle autosugesce či naprogramovaného pozitivna – niterně se nechávat prohřívat Sluncem. Vždyť i uctívaný Višnakarman, Ahura Mazda, Amon Re či Apollon byli sluneční bozi. Byl to ovšem vždy jediný sluneční bůh – centrum světla, oběti a lásky, který pak sestoupil na Zem, aby i nás prosvětlil a umožnil spojení s nebesy. Od té doby jej nemusíme hledat obtížnými zasvěcovacími iniciacemi na Slunci, jako dávní zasvěcenci a uctívači. Je trvale v auře Země. Byl nazván Kristem. Může být nalezen každým, kdo pokorně a trpělivě usiluje. (O slunečním démonovi Soratovi pojednáme jindy.)
Ale ještě k osobním věcem: Vida, jak se naše osudy utvářejí: pod-mračená (mračit od slova mračno) maminka s nitrem celoživotně spíše „pod mraky“ (to není kritika, jen povzdech) na sluníčku trpěla po celé léto. (Samozřejmě že ze zdravotních důvodů může i leckdo niterně slunečný mít v horkých slunných dnech fyzické potíže, ale to je už jiná věc.) Vytvořila si svůj osud takto, zalezla pro mraky. Nikdy se čistě, upřímně neradovala, zazděná ve strachu o sebe. Ve všem hledala apriorně nějakou negaci, překážku, stín… Naopak spříznění se Sluncem v nitru vytváří i spříznění letní. Ba i spříznění osudové: i těžkosti lze snášet s vědomím, že i za mraky září Slunce.
A jak ještě lze prožívat vrcholné léto? Ona tiše a mohutně žhnoucí mohutná kopule oblohy může vyvolat v hlubinných stopách paměti evokace prožitku prvních dvou inkarnací Země, kterým se esoterně říká „dávný Saturn“ a „dávné Slunce“. Bylo to zcela jiné stvoření Země než naše nynější hmotné. Ono dávné těleso bylo tvořeno pouze mohutně žhnoucí plamennou výhní. Ta byla samozřejmě prožehována ba vytvářena příslušnými duchovými bytostmi – a v tomto žhavém lůně se vytvářel i jakýsi předzárodek éterického (oživujícího) těla budoucího člověka. Na dávném Saturnu se tímto tělesem valily oceány odvahy. Ta je latentně obsažena (lze ji meditačně pocitově odvodit) v oné letní výhni vysoké oblohy. A další souvislost? Létu vládne resp. řídí jeho procesy mohutný kosmický Archanděl Uriel, Archanděl saturnské povahy. Může nás ponořovat do ohnivé tavírny kosmické Lásky, osvětlovat vyšší moudrostí naše nitra, dávat správný směr našim životům i odvahu k jednání.
A poslední souvislost, která mne napadá: Zemská duše je o vrcholném létě plně vysunuta do kosmu a sytí svoji duševnost slunečním oplodněním. Zároveň se touto zlatou výhní prozařují, produchovňují a krystalizují i hlubiny pod zemským povrchem. Jak úžasné – být jako lidé mezi tím, ba uvědomit si, že jsme součástí toho, se svou duší i duchem. Ba i naše fyzické substance mohou být takto prosvětlovány a posvěcovány, zbavovány nečistot, pokud si to uvědomujeme.
2024 ©