Jak na nás působí duchovní hierarchie (příklad)

Napsal Karel Funk (») 14. 4. 2010 v kategorii Pohledy na svět jinak, přečteno: 1364×

Jak na nás působí duchovní hierarchie

/z dopisu/

 

Po společném pečlivém napsání jistého textu s kamarádkou, které bylo pokusem o zhodnocení či shrnutí jisté osobní situace, mne napadlo  ještě trochu zpětně tento osobní rozbor rozebrat z těchto hledisek – pro vytvoření si konkrétnější představy, jak na nás působí hierarchický řád Božího stvoření:

Kdybychom to, co jsme napsali,  měli zkusit rozebrat či rozpoznat podle hierarchií (a není to jen teorie, ale odezírá se to z živé skutečnosti), pak bych řekl, že při tomto našem psaní  (ale platí to i obecněji pro podobné situace u druhých) byly přítomni zejména: Duchové Formy (Panna), kteří dávají dobrá vyjádření, jdoucí k uchopení podstaty věci; Duchové Pohybu (Lev), dávající určité nadšení k prohlédání věcí, a Duchové Moudrosti (Rak). Za vším, co prožíváme, lze nalézt inspirace, či naše využívání sil některé z devíti hierarchií.

Nezapomínejme, že všechny hierarchie jsou prsty či orgány rozsáhlého duchovního božího Těla, tedy že mají sice svoji individualitu a proto i svoje zaměření, svůj úkol, ale jsou plně napájeny Bohem, jsou jeho součástí. Bůh jimi tvoří a projevuje se na nejrůznějších úrovních. Jsou tedy orgány či nástroji Jeho Vševědoucnosti, Všemohoucnosti, Všudypřítomnosti…

 Ale každá úroveň  má i svůj negativní protipól - abnormální duchy. Těm bylo Bohem vymezeno určité pole působnosti k našemu vývojovému tříbení.

Třeba si vezměme protipóly výše zmíněných hierarchií:

- abnormální duchové formy inspirují mj. zrůdnou tvorbu - v umění, psaní, stavitelství..., neestetické, nedbalé, hrubé a sprosté vyjadřování..., lze si dosazovat samostatně dál. Jinak řečeno - vyžívají se v tom, realizují se tím (tak jako ti čistí se radostně vyžívají, necháme-li se jimi inspirovat).  Tedy i zrůdné, abnormální umění (spíš tvorba) může být odněkud jaksi "inspirována", ale ne ze světů vyšších. (Vzpomínám na svůj věk kolem 20 let, kam až jsem se nechal zatáhnout esteticky nekontrolovaným poslechem psychedelic music konce 60. let, inspirované a pořizované průnikem zdrogovaných muzikantů do staroměsíčního podvědomí, a tento soustředěný opakovaný poslech mne tehdy přivedl až téměř k rozpadu mé psychiky a dalo velkou práci se z toho dostávat.)

- abnormální duchové pohybu se vyžívají ve falešném nadšení z kdečeho a v nekorigované aktivitě. Vášnivé hádky, divoká hudba a tanec, davové projevy při shromážděních a demonstracích, fanatismus sekt a hnutí, samolibé a bravurní vylévání si nátury,  hrubá sexualita...a vše další, co prožíváme v jakési nekontrolovaně vznícené psychické horečce. Silně působí například při sportu (hlavně závodním, soutěžním), kdy se člověk nechává unést bezcenným fyzickým výkonem, který je důsledkem jen egoistického, těžce nasebezaměřeného pěstování svalů či výdrže, "fyzičky", tréningem místo zájmů sloužících ke zrání duše atd. Tito duchové "napomáhají", aby se při takovém sportu jako to hlavní preferoval egoismus, prvenství sebe, být "lepší" v něčem, co je ovšem bezvýznamné a až do hrůzné absurdity fetišizované - a to bývá svod ve stanoviskách, v hierarchii životních hodnot, většinou už od dětství. Sport je vlastně pěstování egoismu určitým dohodnutým způsobem (druhem sportu), zatvrdávání éterického těla v zájmu jednostranného či přehnaného posilování fyzična. Je tu jako hlavní: Já musím! Já chci! – a to se zažírá do hlubin člověka. (Něco jiného je zaběhat si venku pro radost, zalyžovat či zabruslit v přírodě, narovnat si tím ztuhlé tělo z práce,  zapinkat si míčem kamarádsky ve dvou, zahrát fotbal či hokej s partou kamarádů jen pro radost, přeskakovat si něco apod., jen pro potěšení duše i těla, nebo - viz třeba Pavlík z chřibských lesů z Epopeje Mariánství, který v dětství dělal několikahodinové zápasy s kamarádem, ale pro potěšení a koncentraci obou, ne pro položení druhého na lopatky.) Ve sportu je vítězství (dobré umístění = radost jednoho), vykupované porážkou druhého, tedy se preferuje a posiluje nepřirozeně egoismus a tupost, bujará sebeoslavnost nebo naopak bezmocný vztek při prohře.  Oprávněná radost z nějakého úspěchu ale může být jen tichá, skromná, třeba i sdílená s druhým, ale neukájející se sebou. Běžné opojení vítězstvím (tedy nad někým) je většinou vítězící, triumfující ego. Není to vždy u mladých od počátku nějaké těžké "provinění", jen se člověk, zvlášť mladý, nechá bez znalosti a kontroly, zavést staršími někam, kde je skvělé podhoubí pro zbytnění a zhrubnutí jeho ega. Všiml jsem si například, když jsem náhodně v hlavních zprávách /tedy mimo sportovní zprávy na které nekoukám/ viděl teď Sáblíkovou, jak je ještě relativně nezkažená, jak se skoro neuměla "chovat" úměrně k úspěchu a byla spíš prostá, poměrně čistě radostná, všiml jsem si jak ještě neovládá ta odporná stupidní gesta zatětí ruky v pěst a její vystřelení vzhůru apod. Ale obyčejně se takováto prvotní prostota brzy uhne k nějaké egoistické deformaci, po vzoru všech ostatních.

- abnormální duchové moudrosti – jejich vliv je například ve zneužívání intelektu k čemukoliv špatnému, sobeckému. U jedinců i národů, např. Hitlerova ideologie ras a jí "odůvodněná" válka, marxismus, leninismus...a jimi „odůvodněná“ třídní nenávist a vraždění nepřátel i nevinných lidí (zde se ovšem projevují ještě pluky dalších abnormálních, zejména soratických bytostí), nebo materialistická přírodní věda, která se ale vyvinula až na základě zmaterializované theologie (napřed byl znetvořený, zmaterializovaný obraz Boha, a to umožnilo pokračovat v tomtéž směru materiální vědě).

 

To jsem se jen tak zapovídal. Třeba si lze uvědomit, jak když na něco člověk přijde a podaří se mu to dobře vyjádřit, tak  se s ním (v něm) radují i příslušní duchové - zde např. Formy a Moudrosti. A když to zakalíme egoismem, jástevní zlobou apod., tak se zapojují i ti abnormální, a taky se námi vyžívají.

A od toho máme naše já a duši vědomou, abysme se kontrolovali a ovládali.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.