Lůza - růžové téma? Kamarád mi navrhnul, abych se v psaní věnoval i tématu „lůza“. Nejprve mi toto téma připadalo absurdní, nepoužitelné. Nebyla to pravda. Naopak, skvělé téma. Toho duchovna už mám v titulech knih až až. Po nočním promýšlení jsem se zrána probudil se spoustou nápadů, co se o lůze dá napsat. A protože veškeré mé psaní je jen pokus, pak i zde si dovolím předložit pokus o nalezení lůzy kolem nás i v nás. Postupně zde z toho něco uveřejním.
Jak vidno, k onomu často dnes proklamovanému pozitivnu se dá dospět i skrze poznání negativna. Pak je to pozitivno spolehlivější, vědomější. Tedy sem dám občas něco na toto téma:
LŮZA NEPOKRYTÁ
Spodina volala před dvěma tisíciletími Ukřižuj….
Před více než půl tisíciletím bojovníky za pravdu upalovala.
Před sto lety špinila T. G. Masaryka…
Před osmdesáti lety uštvala Karla Čapka.
Před sedmdesáti lety psala petice na oprátku pro Miladu Horákovou.
Před padesáti lety děkovala za sovětskou vojenskou invazi.
Před čtyřiceti lety pořádala hon na chartisty...
Dnes jí ani posmrtně nedá spát étos Václava Havla.
Napsal mi k ostudné pomlouvačné knize o V. Havlovi pan Martin D. trefně: „Václav Havel dobře dosáhl toho, pro co sem byl poslaný, protože různé estébáky, kágébáky a esefbáky dráždí neskutečně i po smrti. Jako to psal Aivanhov – průměrný obyčejný člověk ze sousedství, dobrý občan, co maximálně zajde na pivo do hospody, ten nikomu nevadí, ale běda bojovat za nějakou mravní myšlenku, nebo jí nedej bože něco obětovat, tak člověk rozzuří fakt devět kruhů pekla.“ Ano, temnoty řádí. Havlovi tím ovšem přiznávají jeho smysl a úspěšnost. Dráždí je krom jiného i jeho podivínství: Za své honoráře si mohl blahobytně žít v Americe či jinde, sklízet ovace, a ne se nechávat zavřít na pět let, podlomit si zdraví, nechat se zostouzet... I díky jemu a hrstce jemu podobných a jejich oběti můžeme dnes svobodně psát..., i díky jeho velkorysosti se do něho může zakomplexovaná spodina už třicet let beztrestně strefovat... Svoboda přináší svobodu i lůze - katakombám národního podvědomí.
.oOo.
TICHÁ NEBO HŘMOTNÁ CHŮZE
Na tomto příběhu (vymyslel jsem si ho, ale v principu se děje velmi často) si můžeme promítnout ladacos u sebe. Za války bylo na jistém letišti poházeno a pozapomínáno mnoho těžkých překážek a harampádí, které bránily letadlům vzlétnout. Piloti se rozčilovali, nervózně pobíhali, sháněli někoho, kdo je za to zodpovědný a jiného, kdo to uklidí. Chovali se jako lůza. Jeden z nich mlčel, jen tiše chodil kolem startovací plochy a soustředěně pozoroval. Brzy nalezl mezi poházenými předměty z jistého úhlu pohledu průchod pro dráhu, dostatečně rovný a široký i pro letadlo. Zaroloval s ním k jeho počátku a jako jediný vzlétl. Ostatní byli za chvíli vydáni napospas nepříteli.
Jsme-li promeditovaní a protišení, kráčíme životem klidně, měkce a obezřetně. Pak i kdybychom šlápli na nastražená železa, nemusí se uzavřít. Hřmotní a nepozorní naopak uvíznou v mnohých pastech. Narazí-li živočich na síť a zachová-li si klid a nehybnost, může z ní být i bezbolestně vyjmut nebo se sám klidným zpětným pohybem z nebezpečí vymaní. Přijímejme takto i počátky našich zkoušek. Čím horečněji se zmítáme, tím pracnější a zranitelnější bude naše vyprošťování. I při vykonávání různých prací lze mnohdy jen mírně "ťuknout", aby věci nabraly jen správný směr a došly k řešení s naší minimální aktivitou. Workholik, který pracuje jako rozběsněná lokomotiva, často přehlédne nejjednodušší řešení. Zachováme-li i ve svízelích a pohromách klid a důvěru ve vyšší řízení, pak překážky plní účel a následky nebudou takové, jak se snad zprvu jeví. Zmítáním se, odmítáním zkoušek se do jejich sítě zaplétáme a potíže se kupí.
Směřujeme-li někam s takovou intenzitou chtění, která narušuje a přehlušuje jemné předivo věcí a jejich souvislostí, rodí se z toho závislost na předmětu chtění. Osobujeme si pak vůči osudu právo výtek, nespokojenosti, kladení podmínek, nevraživosti, zatrpklosti, zbrklého chtění pochybných náprav (v zaměstnání, rodině, politice, duchovním společenství aj.), nahrazujeme vyšší vůli tou svou a tím se negace stupňují a zaplétají. Pak naše pýcha a iluze vlastní dokonalosti, a mnohdy i iluze duchovní dokonalosti, tak zatěžkávají možnost vzchopení se k sebenápravě, že je lehčí roztlačit prstem vagon než si přiznat a napravit chybu. Správný pohled na svět vidí i jeho vady a nedokonalosti, ba "lumpárny" atd., ale přesto zůstává klidný a čirý. Pak může účinněji i jednat a zasahovat.
2024 ©