K pádu polského letadla; Druhá polská tragédie v Katyni

K pádu polského letadla; Druhá polská tragédie v Katyni

Karmické pozadí této katastrofy by musel říci jen skutečný zasvěcenec-jasnovidec (né ti co se za ně dnes vydávají). Přesto se snažme přiblížit k těmto příčinám.

Těch nejméně 28 tisíc příslušníků polské elity (vojenské, politické, duchovní…) nezemřelo u Katyně v boji, ale bylo Rusy chladnokrevně záměrně popraveno. Masakr trval velmi dlouho. Všichni o své smrti věděli dopředu. Vědomí této katastrofy a bolest popravovaných musely proto na místě zanechat mohutnou oblast tragických zbytkových energií. Nepoměrně větší, než když se umírá během sekundy při boji. Tyto hrůzné zbytkové energie mohly na tom místě udělat jakýsi smrtící trychtýř či vír shora k zemi, který nyní, po desetiletích magicky stáhnul i další Poláky.

Ale to je jen jedna z několika možných příčin.

Je také možné toto: Rusové a Poláci jsou po staletí nepřáteli. Agrese bývala z obou stran. Společné poklonění se a omluva Rusů po desetiletích cynického zapírání uvolnilo nahromaděnou nenávist Poláků k Rusům, která tímto aktem měla být částečně uspokojena. Je možné, že mnozí cestující v letadle přilétali s velkou pýchou a nadřazeností k odvěkému nepříteli, protože byl nucen pod tlakem světového veřejného mínění se konečně pokořit, přiznat vinu a omluvit se. Mohli mít v sobě opájení se směsí pocitu vítězství a nenávisti. A s nimi možná skoro celé Polsko, které takto v myslích doprovázelo svou delegaci, upíraje k ní podobné cítění. V některých Polácích mohlo nepřátelství, živené po staletí posloupností generací, propuknout tak silně, že akt v Katyni by nepřinesl prvek usmíření, ale pocit vítězně uspokojené nenávisti. Takovýto přístup, kdy omluva není brána s pochopením, ale s touhou pokořit, by zmařil etický přínos akce. Snad nikdy v dějinách nebyl žádný let pro Poláky tak významný a tak pocitově rozhoupaný. I letadlo pak ztratilo orientaci a rozhoupalo se. I toto mohlo spolupůsobit na zkázu letadla.

Další pohled z jiného, morálnějšího úhlu: Mohla to být i forma oběti (předem na sebe vzaté před zrozením) za něco vyššího - třeba vyburcování svědomí a sounáležitosti u Rusů? -, ale těžko říci. Někdy i obětní smrt někoho na cizím území může tomu národu karmicky pomoci. Dosud se v Rusku mluvilo a v ruském tisku psalo o Polácích jen hanlivě až nepřátelsky. Nepřátelství se stupňovalo s blížící se pietní akcí.  Rusové nemají ve zvyku přiznávat chyby, natož se omlouvat, a veřejně už vůbec ne. Teprve po této tragédii se započal, snad úplně poprvé, vyskytovat soucítící tón, projev obyčejného lidství. Ba byly i na polském velvyslanectví pokládány Rusy květiny a svíčky. Proto mohl v této tragédii být i prvek obětní smrti. Domnívám se, že kombinace obou resp. všech tří těchto neviditelných faktorů mohla mít vliv na vznik této katastrofy (takovéto věci pak vyvolají resp. přitáhnou  i nějakou hmotnou viditelnou příčinu, která může být vyšetřováním zjištěna).

Ne že by Rusové nebyli schopni zosnovat něco podobného. V dějinách provedli podobných akcí bezpočet. Obzvláště tato záležitost byla pro ně jistě trpkým oříškem a sami ze své morální kvality by k této akci nikdy nepřistoupili.  Avšak pro stanovení vnějších příčin hraje roli ledacos; i letištní věž se údajně pokoušela nejprve přesvědčit piloty, aby přistáli v Minsku či Moskvě kvůli mlze, ba i jiné polské letadlo, které zde přistálo o hodinu dříve, piloty tohoto letadla varovalo, že se zde tvoří mlha. Patrně tedy šlo o několik nešťastných okolností, a snad skutečně i o chybu pilota, který chtěl dopravit významnou delegaci na místo včas a příliš riskoval.

 (Poznámka odjinud: princip hrdého vítězství nad nějakým nepřítelem u individuality byl kdysi přímo čítankově předveden u jisté herečky, když se, ještě s nedostatkem vlasů, dostávala z rakoviny. V televizi s arogantní a pyšnou nadřazeností vzkřikla: Já tu mrchu (rozuměj: rakovinu) srazím na kolena. Nesrazila. Byla sama sražena. Už v tu chvíli  bylo zřejmé, že s takovýmto postojem, přímo opačným k přijetí údělu, si podepisuje svůj ortel. Zemřela na rakovinu pak velmi brzy.)

Z vysvětlení někomu z okolí, kdo se v reakci na první televizní zprávy pochopitelně tázal, může-li v tom něco dobrého udělat:

Nereaguješ doopravdy na smrt samotnou, ale spíš jen zevní psychikou na to, že v televizi se ukazuje spousta truchlení – tak honem co můžu dělat? Takto – nic. Každý národ má své zkoušky. Některé události ho musí stmelit, usvornit a na kratičko snad i přiblížit k zavnímání národní duše. Paradoxně je to pro Poláky blahodárné.

Nemá ale význam reagovat jen na všeobecnou vžitou podobu smrti. Tedy na takovou otázku se odpovědět nedá. Denně jsou ve světě tisíce podobně tragicky zahynulých – stovky či tisíce na silnicích, tisíce dětí denně umírají hladem, žízní či nemocemi, mnoho set horníků ročně umírá v Číně i jinde, nedávno zemřelo na Haiti po zemětřesení několik tisíc lidí, komunistické režimy v severní Koreji a v Číně ročně popraví či nechají zmizet tisíce odpůrců, Rusové před pár lety za půlden plošně vybombardovali celou plně obydlenou čtvrť Grozného v Čečně, kde kromě žen a mužů zemřelo nejméně 42 tisíc dětí… - a co my na to? Nic? Dobře. Tak proč si najednou natřásat psychiku a  vézt se po působivých scénách v televizi se svíčkami, kytkami, slzami… (rozumím, že na svém stupni to ti lidi potřebují, tedy to u nich nezavrhuji). Ztotožňuje-li se člověk s falešným vztahem ke smrti, nemůže dělat vůbec nic. Rozjitřený soucit při sdílení reakcí nevědomých lidí nás k řešení nepřivede, nemáme-li toto téma aspoň trochu v sobě usazené. Je to jen zevní panikářský soucit. Líto nám může být spíš všeobecného přístupu lidí ke smrti. Tím nechci nijak snižovat šok a bolest polského národa, který se touto společnou událostí stmelil a upokornil (je ovšem otázka, zda rozšířené katolictví tuto bolest hojilo nebo jitřilo).

A jaký vztah můžeme nabýt k těm tragicky zemřelým? Nějaká překotně altruistická snaha by byla vybuzena spíš jen zmaterializovaným davovým vztahem ke smrti.  Tedy: chceme-li něco dělat jen poté, co koukáme na národní truchlení v televizi (a je samozřejmě dobré o tom vědět), tak nemůžeme dělat nic. Leda litovat ten zmaterializovaný vztah ke smrti, né se do něho nechávat vtahovat. Spíš se snažit pochopit smysl Kristova „Nechte mrtvé, ať pochovávají mrtvé.“ (Mrtví duchovně pochovávají a oplakávají mrtvé fyzicky.)  Pomodlit se za úlevu a odpoutání oněch duší ke světlu samozřejmě můžeme, ale v klidu.

Zkusme i trochu nadhledu: Přijdeme sem na tento svět, za čas odejdeme, zas se vrátíme… Jednou tu pobudeme déle, jindy kratčeji…, to jen my dnešní máme představu, že se všichni musíme dožít vysokého věku. Nikdy v dějinách to tak nebylo, až v poslední zmaterializované době nás možnost dřívějšího odchodu deprimuje, protože více lpíme na životě ve hmotě,  než na správné vyplnění jeho účelu. Čím méně jsme na smrt připraveni, tím víc se jí bojíme.