Nedá mi to sem nedat znovu starší článek, trochu jsem připsal. Všimněme si, kolik krásných vět ve svých písních Václav Neckář zpívá. Například o Ježíšovi: “Beránku náš na nebesích...”, “přesto on nás pozved všechny kousek výš” - jak výstižné vyjádření mise Ježíšovy (z písně Suzanne, byla od r. 1971 komunisty zakázaná). Zpívá to opravdově, důstojně, laskavě, mile. Možná je to pošetilost, ale představuju si, že za takové písně jako Royal, Nautilus, Strážní Andělé, Půlnoční, přijde Neckář rovnou do nebe. No, možná ne rovnou, ale jistě pak na dlouho. A pobude tam hezky i s autory těchto písní.
Kousek dál
Nad náma
Tam nad našima hlavama se vznáší
Naši strážní
andělé
co noční můry kolem postele křídly plaší
Zavřeš oči,
ztlumíš dech,
Uslyšíš, jak jim na křídlech vítr tančí
Provoz jako
na Runwayi
Pro lásku Boží, pro naději, co jim síly stačí...
Ref:
To když se s náma má něco stát
o štěstí lásku začnem se bát
tváře zvážní
Tak všichni věří, že nad náma jsou
od všeho zlého nás ochraňujou
andělé strážní…
Každej z nás
A taky já
Máme svýho anděla, co se dívá
Když jsem ztrácel
Slova z úst
Zašeptal: Pane, nedopusť.
a já zpívám… zase zpívám…!
Ref:
To když se s náma má něco stát
svět se nám hroutí jako pískovej hrad
tváře zvážní…
Tak všichni věří, že nad náma jsou
od všeho zlého nás ochraňujou
andělé strážní…
Když ty spíš
Tak Oni bdí
Překážky z cest nám odklidí a víru vrátí
Ať se hnem
kam se hnem
andělé s naším osudem jsou spjatí…
Ref: To když se s náma má něco stát
o štěstí lásku začnem se bát
tváře zvážní
Tak všichni věří, že nad náma jsou
od všeho zlého nás ochraňujou
andělé strážní…
https://www.youtube.com/watch?v=eQWeneJrdPw
- Možná že jsem rytíř trochu bláznivý
Maluju si hvězdu na svůj štít
Možná že mám nápady moc básnivý
Přece ale nechci jinak žít
K cíli vedou různý cesty zdlouhavý
Já se nechám šťastnou hvězdou vést
Neleknu se ani saně dvouhlavý
V místech kde by růže měly kvést
Já půjdu dál a bez smlouvání
Projdu i světa kraj
Šťastná planeta snad mě chrání
Možná najdu ráj
Tak pojďte za mnou kdo vám brání
Říkám těm co se ptaj…
Dokonale napsáno:
.oOo.
Přítel Eduard Martin (též Eduard Petiška ml.) napsal skvělou knížečku Andělské vteřiny. Jsou to krátké příběhy, Anděly za nimi můžeme jen tušit. A to je to pravé. Nehalasí o nich, netvrdí že s nimi komunikuje, nechce si je zapřáhnout do svého prospěchu. Všimněme si, jak se dnes přistupuje k řešení našich potíží či nabývání výhod. Titulky novin, reklam či internetu se hemží výrazy jako Zatočte s obezitou, Vyzrajte na celulitidu, Přelstěte zimní únavu, Vyhrajte boj s horečkou, Nakopněte nudu, Pokořte hory..., S námi srazíte konkurenci na kolena, Užijte si své krásy, Žijte na plný plyn... Vše musí sloužit našemu osobnímu prospěchu. Dobře, je to jejich svět, nemusíme se s ním ztotožňovat. Ale porozhlédněme se i po postojích k věcem či bytostem duchovním. Je dnes v módě pořádat rychlokurzy na styk s anděly, řešení našich záležitostí pomocí andělů, zbohatnutí pomocí andělů, meditace na zhubnutí apod. Je to obdoba dávných cílů černé magie, kdy se vyšší síly jistými praktikami měly zapřahat do nižších cílů lidí. I to můžeme pominout.
Jděme ještě jinam. I z kruhů, hovořících o duchovnu, lze zaslechnout lákavé tvrzení, že ten či onen "je napojen na vyšší dimenze, odkud čerpá informace" (jsou takoví vzácní, ale ti s tím nejdou na veřejnost), údajní senzibilové důvěřivcům říkají, kolik má kolem sebe natrvalo andělů, případně jmenují i které, jiný zas „komunikuje s anděly“, třeba i rady na téma, jak by měl zhubnout. Ale: s Anděly takto komunikovat nelze. Nelze je ani postřehovat na stejné úrovni jako jsou oni (krom několika nejvyšších zasvěcenců v lidských dějinách). Takovýmto tvrzením dnes tak rozšířeného zmaterializovaného okultismu chybí pokora a devoce vůči duchovním úrovním. Kdyby vůbec věděli, co si to troufají tvrdit! Jako lidé nedosahujeme ani k lemu jejich roucha. Andělé nás neviditelně provázejí od samého počátku a obětavě se nás snaží vést, inspirovat, napomínat, chránit..., ale záleží na nás, dokážeme-li tento nenápadný hlas v nitru vnímat a následovat a děkovat jim. Andělé jsou nepředstavitelně vysoké duchovní bytosti (i když v devítistupňové hierarchii stojící člověku nejblíže), části kosmického božího Těla, bez hříchu a bez karmy, které lze ve vší posvátnosti a tichu nitra některým připraveným jedincům přímo a vědomě zavnímat. Na to se však nedělají kurzy. Ani kulturní či zábavné programy na účet Ježíše, Andělů, cizokrajných zasvěcení, Jany z Arku... Nelze hovořit ani o zaslechnutí jejich posvátného šepotu, natož pak je polidšťovat údajnou vzájemnou „komunikací“. Jejich vliv není slovní, nýbrž inspirativní. Anděly si nelze představovat jako jakési vyšší lidi, kteří jsou nám dobří k ukájení naší zvědavosti či k poradenským službám na cokoli. To, o čem někteří na veřejnost halasí, že komunikují s anděly, jsou jen odrazy různých neviditelných inteligencí, které však k andělské úrovni nedosahují. Mohou to být některé přírodní elementární bytosti nebo i padlí andělé, kteří jsou ochotnými služebníky právě naší sobecké zvědavosti, konzumování duchovna pro ošperkování vlastní osobnosti atd.
Ocitáme se někdy v situaci, kterou neumíme řešit přijetím, pokorou, láskou, vzdáním se něčeho, přiznáním si svých nedopracovaností, chyb a vin… a nastupuje naše tvrdost nebo sebelítost, zhrzenost, ironie, výčitky okolnostem, partnerovi, době, vládě, světu atd. Nepřijali jsme nový díl karmy. Najednou po duchovnu ani stopy. Balónek splasknul. Andělé, se kterými jsme se domnívali hovořit či je mít k dispozici, byli jen ze staniolu, energetická nabíjedla jsou k ničemu, metody a techniky komerční spirituality byly jen nafouklým nic, inzerované kurzy u věhlasných duchovních celebrit taky k ničemu, „pánbu“, se kterým jsme byli jaksi „jedna ruka“, přestal pomáhat. Poté, co jsme se snad roky hnali s niterným humbukem do jakéhosi duchovna, vidíme, že nevíme, co to to duchovno je. Pýcha předchází pád, duchovní pýcha předchází duchovní pád. Ale někdy i tato zkušenost patří k vývoji, pokud se poučíme. A třeba i víckrát, v různých situacích. Schody své cesty musíme nejprve jeden po druhém pod sebou vypracovat, a na nich lze teprve bezpečně a zaslouženě spatřovat a žít kousíčky světa Ducha. A zjišťujeme, že není žádné nadpřirozeno, že metafyzické se nám stává přirozeným denním životem. (Když se mne na semináři někdo ptal, zda záhadný zásah v jejich domě mohly způsobit nadpřirozené síly a zda na ně věřím, odpověděl jsem jednoduše až provokativně, že na žádné nadpřirozené bytosti nevěřím a že to mohli udělat obyčejní skřítkové.)
Předčasné, zvědavé, senzacechtivé, kariéristické, nepodložené zduchovnění postrádá posvátnost, harmonii, úctu, vděk a vede k fanatismu, zapouzdření se do sebe a k duchovní pýše.
Symbolika toho, co nás potkává, hovoří někdy až polopaticky. Kdysi jsem míval závratě. Jak dlouho mi trvalo, než jsem pochopil: Jasně: chtěl jsem ze svého duchovního kariérismu, zvědavosti a egoismu moc vysoko, ale neudržel jsem se tam bezpečně, nezvládal jsem ani etické základy vůči nejbližšímu člověku. Jedna známá, která se domnívala urychlovat svůj vývoj virgulkou a různým namyšleným falešným duchovnem či psychotronikou, si dostavovala chalupu, která měla sloužit i jako ašram (spíš sídlo čarodějnic). Když uvnitř cosi upravovala až nahoře pod střechou, kam se vydrápala po vysokých štaflích, ty se pod ní sklaply a ujely a ona se okamžik držela rukama trámu kdesi ve výšinách. Tam ale člověk bez podpěry pod sebou dlouho nevydrží. Následoval pád a nemocnice.
Všimněme si, že často hledáme a děláme jakési duchovní praktiky jen ze zvědavosti po tajemnu, z touhy po společenském vyžití se, ze sobecké pohnutky být duchovně úspěšní, udělat jakousi duchovní kariéru, stáváme se manažery svého vývoje, jako by to měla být úspěšně prosperující firma. TO NENÍ CESTA K BOHU, NÝBRŽ OBYČEJNÉ HOBBY. Stáváme se podobnými některým politikům, nad kterými se tak rádi ušklíbáme. Jen v jiné oblasti. Teprve správným budováním si podkladů, třeba slušnosti a tolerance v obyčejném životě, začíná ta skutečná duchovní cesta trpělivého, namáhavého, důvěřivého karmického tříbení, nových bolavých situací a nárazů i úlevných katarzí během inkarnací a učení se důvěře k vyššímu vedení.… Často vše hezké člověk rázem ztratí, octne-li se v jiné situaci. To platí samozřejmě pro nás všechny, pro každého v něčem jiném. Odtud se po takových pádech teprve může odvíjet duchovní cesta, pokud chce člověk jít cestou nesení kříže, přijetí bolesti a odříkání, cestou víry, naděje a lásky, i touhy a trpělivosti, jasného myšlení a dobré vůle. Pak platí i ono "...mé břímě lehké." Pak můžeme opravdově děkovat i za těžší karmu, která nás vychovává. A zažijeme i pravou radost a svobodu dětí božích, na ničem nezávislou.
.oOo.
K duchovním snahám často přistupujeme mechanicky, v setrvačné náladě svého života. Duchovno jsme si zautomatizovali. Jak krásné a prospěšné jsou ale chvíle ztišení a vzetí svého života do jediného bodu, pocitu, kterým se cele dáváme Bohu do Jeho Rukou a do Jeho Lůna, které nás v kosmu obklopuje. Ba kosmos je Božím lůnem, božím prostředím. Kristus je vtělená Láska kosmu. Nikam z něho nemůžeme utéct, pouze si sami zakrýváme oči a naříkáme, že je tma.
Když je přístup (nálada) k duchovní snaze jen setrvačně podbarven či motivován naší všední chtivostí, pak i po řadě kurzů, přednášek, konferencí, cvičení atd. se sice jaksi týčíme k nebi, ale jako suchý smrk s opadaným jehličím, tedy jako pahýl. Mívám často takováhle období. Pak se musím vzchopit. Uvědomit si to, vyžaduje hlubší sebepoznání. Andělé mohou inspirovat, poprosíme-li je opravdově a s postojem, aby nám pomohli být lepšími kvůli svému okolí. A na rozdíl od nás lidí se nikdy neurazí, můžeme za nimi i po stovkách svých pádů a nezdarů. Náš celkový životní pocit či nálada (například nadbytečné sebeuspokojení, mentální upovídanost, rutinní spěch, že všecko „musí lítat“, sobecký pocit z takové či onaké pozice v manželství, v partnerství nebo v práci, uchvátané stavy, tíha, přecenění zevnějšku, plahočení se po uznání naší odbornosti či duchovnosti…) nás provázejí, vzlínají bez dostatečné sebekontroly a sebepoznání nitrem (přesněji: necháváme je provázet a vzlínat) i do chvil duchovní práce, podbarvují ji, a ta pak někdy není k ničemu.
Jistě, že vždy nejde nalézt plné soustředění nebo si ho udržet, a snad se to nelze ani mechanicky jednou provždy „naučit“, protože musíme vždy znovu odstoupit od svých nálad, zapomenout či překrýt je opravdovostí svého ztišení, opravdovostí vzdání se vyššímu vedení, zaslíbení se Bohu. Nejde to každý den stejně, nemůžem to ani hledat takové, jak nám to snad šlo včera nebo před týdnem. To bývá častou příčinou, proč nám meditace nejde. Musíme vždy úplně znovu od začátku. Každý schod je ten první, ale důležitý. "Každé popré je zároveň i taky naposled", zpívá Neckář na Rytířův text. A opět - v tom všem, poté co si to uvědomíme, se můžeme obracet na Anděly jako součástí Božího kosmického Těla.
Po přečtení takovéhoto textu, snad až moc přísného, by nemělo následovat ani rezignující beznadějné přiznání, že mi to nejde a tedy závěr že „jsem k ničemu“, ani chvilka volního ukvapeného nadšení ve stylu jednodenních novoročních závazků, ale jen tiché odhodlání a důvěra v sebe i ve vyšší pomoc.
Často je nám čas pohody a relativní bezproblémovosti dán k možnosti se duchovně (vývojově) vzchopit. Když ho prolajdáme, budeme oslabení, až přijdou nová karmická břemena jako nemoci, vztahové či existenční problémy apod. Podobně je to s našimi celými inkarnacemi: někdy jsou plné zvratů, dramatů, tíhy, dlouho marných úsilí atd., jindy jsou takzvaně odpočivné, kdy se nám vše nerušeně daří. Tam může být i snazší svod k lenivosti. A všimněme si - i jedna inkarnace mívá u mnohých duchovně usilujících často dvě odlišné povahy: buď nás stíhají těžkosti zhruba do poloviny života a potom máme relativní klid, nebo je to těžší až od středního věku.
Při našich životních obratech - nových úkolech a nasměrováních, bývá nutné změnit ledacos, co se nám jeví ve své konkrétnosti snad náhodné, ale z vývojového hlediska to může být významné. Třeba opustit nějaký zájem či koníček, nebo se niterně vymanit z něčího vlivu, který doposud nemusel být úplně špatný (anebo i mohl), ale nadále by byl pustošivý, byl by zábranou, držel by nás v tom starém. Anebo – vymanit někoho ze svého vlivu či mentálního přivlastňování. Nenamlouvat si, jak jsme pro někoho skvělí, nepostradatelní, jak úžasně pomáháme. Děláme-li pro někoho něco dobrého, i tato příležitost je darem Prozřetelnosti.
To, že máme nějaké zážitky či vize, nebo že se nám někdo jeví zprvu úžasně, nemusí nic znamenat. Sice nemusíme být podezíraví, ale jen se zdržet unáhlených úsudků (i těch ukvapeně nadšeně kladných), být třeba ochotní, slušní atd., ale mít oči otevřené a nezalézat do důvěrného kontaktu příliš ukvapeně (můj velký problém a furt a furt tu chybu opakuju). Ale povzbudivé je to, jak to řekl Karel Schwarzenberg: Důvěřiví lidé trpí zklamáním párkrát za život, zatímco nedůvěřiví si kazí život neustále. Tedy - né číhat na špatnosti, ale obezřetně a průběžně korigovat názor. Právě že někteří rádi vidíme s urputnou až slepou pozitivností jen a jen "to dobré", někdy nalítneme ze svého jalového předčasného nadšení, nebo se slepě na lákavé špatnosti druhého podílíme, ztotožňujeme se s ní. Zasvěcenci nás směrují k úctě, toleranci atd., ale zároveň i k pečlivému rozeznávání pravdy a falše, užitečného nebo neužitečného pro věčný život, radí odpoutávat se od toho, kde je špatnost a šalba… né ze sobeckého strachu o sebe, ale z lásky k dobru a pravdě. I duchovní postup není naprogramovanou mechanickou stavebnicí pro všechny stejnou, ale cestou plnou křižovatek - nejen vnějškově situačních, ale i mentálních. Pak nám vzchází pravá duchovní svoboda. Ta dává i nový niterný prostor k vývoji, nové obzory možností, nové radosti - pak začne platit opět ono Neckářovo Zem je místo k radování, to vzkazuju vám.
.oOo.
A dnešek a naši dva milí zpěváci? Nejlépe to vystihl Aleš Cibulka: „Musím říct, že setkání Marty a Václava bylo naprosto dojemné. Přitulili se k sobě v sedačce na jevišti a pevně se chytili za ruce. Seděli tam jako dvě hrdličky. Marta pyšně dodala, že dlouho věděla o tom, že je Václavova nejlepší kamarádka – ale on že jí nedávno řekl, že je jeho OSUDOVÁ ŽENA. Bylo krásné vidět tyhle dvě legendy opět spolu. Jejich přátelství trvá od roku 1964, kdy se seznámili v Plzni,“ řekl Super.cz. ■
(Moje malá poznámka: trochu mne překvapilo. že byl pozván i Nohavica, přítel Putinův a někdejší pilný donašeč StB, i na Kryla.)
.oOo.
Starší článek:
/S částečným využitím mého staršího článku./ - Nevím jak jsem k tomu přišel, ale mezi vzácné osmdesátníky, které mi bylo darováno kdysi či nedávno, letmo či lépe poznat, patří kromě například Freda Strejčka či Jiřího Stivína i Marta Kubišová. Často jsem si povídával s její příjemnou maminkou, když v sedmdesátých letech prodávala gramodesky, zprvu v Celetné, pak v Jungmannově ulici. Osudy perzekvované zpěvačky jsem sledoval nejprve aspoň touto cestou. Když jsem se jí jednou přímo zeptal, jak je to se zpěvem její dcery, odpověděla diplomaticky, nevědouce nejsem-li nastrčený fízl: Zlí jazykové tvrdí, že nesmí.
Když mi již v době svobody zprostředkovala Táňa Fischerová na Martu Kubišovou kontakt, abych vyjednal její účinkování v Písku, byl to telefonát zvláštní. Sumíroval jsem si správné formulace, ale paní Marta začala jinak: měla zrovna vystupovat v Ungeltu a zcela spontánně mne poprosila, abych se za ni pomodlil, že asi bude mít trému. Patrně mne její kamarádka či kolegyně Tána v přehnané úctě vylíčila jako jakéhosi mocného přímluvce.
Hezkou kolegialitu vůči Martě Kubišové osvědčil i Štěpán Rak. Vyjednával jsem s ním kdysi jeho vystoupení v Písku, s čímž souhlasil, ale pod podmínkou, že bude pozvána k účinkování i paní Marta. Měla tehdy málo koncertů. Mé těšení se na seznámení s ní, a jakou mi dala nevědomky lekci do života, jsem už kdysi popsal přibližně takto:
Za Martou Kubišovou – „A k čemu to?“
Když jsme v roce 2000 pořádali v Písku Evropské dny Diakonie (diakonie – řecky služba), vůbec poprvé v postkomunistickém světě, ušili na mne coby okresního papaláše pro sociální oblast, že mám mít na starosti kulturní náplň. Krom astrálně-mystických obrazů Václava Švejcara jsem chtěl ještě hru a vyprávění (to umí taky skvěle) Štěpána Raka. Ten tehdy spolupracoval s Martou Kubišovou. Složil pro ni mj. i píseň Modlitba pro Martu II. Navrhl mi, abych paní Kubišovou pozval také. To jsem rád učinil, hezky jsme si po telefonu popovídali. Týden před akcí jsem dostal od kohosi knížku Adama Georgieva o této zpěvačce, bylo to jak na zavolanou a byl jsem tedy rád, že si ji aspoň nechám podepsat. Dozvěděl jsem se tam mnohé zajímavé o svém idolu, zejména podrobnosti událostí jejího života z přelomu šedesátých a sedmdesátých let při vzdorování komunistické zvůli, lžím a intrikám (zveřejnili například pornografickou fotomontáž, kde sestříhali nahé ženské tělo a k němu přidali obličej Kubišové s komentářem, že takto si vydělává na Západě).
Probíhalo to ve mně takto:
Fáze první: Dostal jsem nápad vyjednat po jejich příjezdu společný oběd či večeři a tedy i bližší seznámení - to by byla krása! Když ale nastal vhodný okamžik, nějak se mi ta potřeba rozplynula a řekl jsem si – K čemu by to vlastně bylo? Vše potřebné jsem vyjednal a šel domů.
Fáze druhá: Tedy si od ní alespoň nechám podepsat tu knihu. Připravil jsem si ji na oči, abych ji na poslední chvíli nemusel beznadějně hledat, což se mi stává často, ale před odchodem z domova mne opět přepadlo ono - A proč to? Nejsem přeci už puberťák či adolescent, bylo by to trapné. Knihu jsem s sebou nevzal.
Fáze třetí: Aspoň si ale s paní Kubišovou před představením, raději ale o přestávce zkusím popovídat. O přestávce jsem otevřel dveře zákulisí. Byla tam jen paní Kubišová, stála zády ke mně, tedy skvělá příležitost ji pozdravit a vyznat se jí z dávného obdivu… A k čemu to? – ozvalo se zase ve mně, tiše jsem vycouval, zavřel za sebou dveře a šel si sednout zpátky do publika. Později jsem pochopil, že při mé konverzační neohrabanosti by z toho stejně nevzešlo nic jiného než trapas. Proto jsem nevyužil ani další příležitosti při natáčení Adventního koncertu v roce 2004. Metodu „K čemu to?“ na sebe vědomě používám s přibývajícími roky stále častěji a jde mi k duhu. - I tak jsem měl jednou později příležitost se jí s těmito peripetiemi svěřit. Zasmáli jsme se tomu.
.oOo.
Bylo zábavné a poučné sledovat i bruslení režimu vůči její popularitě počátkem 70. let, v době, kdy byla pro své jasné morální postoje zakázaná. Časopis Mladý svět tradičně pořádal roční hlasování čtenářů – anketu o Zlatého slavíka. Jenže ouha, nejvíc hlasů dostala právě ona, zakázaná. Podle pozdějších zdrojů po roce 1990 bylo pořadí zfalšováno: namísto obvyklých několika desítek míst uveřejnili jen tři první a Kubišovou vymazali, aby mezi nimi nebyla. V dalším roce znělo zadání ke hlasování tak, že to smí být jen zpěváci, kteří toho roku veřejně zpívali, tedy tím zakázanou Kubišovou vyřadili.
A roky po komunistické perzekuci? Krom jiného – když ji její bývalá zpěvácká kolegyně trapně zažalovala ze své ješitnosti k soudu kvůli nějaké drobnosti, ani pak nereagovala žlučovitě, nevytahovala na ni špínu (ač by byla asi mohla, a nemalou), prostě zůstala noblesně a neosobně nad věcí.
.oOo.
Bylo nás mnoho, co jsme měli velikou radost a zadostiučinění v rušných dnech Listopadu z jejího prvního vystoupení po zákazu z balkonu Melantrichu. Asi v tu chvíli nikdo z nás u televizí ani na plném Václavském náměstí netušil, že byla Jiřím Černým na balkon dobrácky vystrčena se slovy Chtělo by to malou modlitbičku. Tehdy měla v té situaci i takováto modlitba velikou morální sílu pro národ.
A dnes? Patří mezi hrstku umělců, třeba společně se Štěpánem Rakem, Alfredem Strejčkem, Jitkou Molavcovou, Jiřím Suchým, zesnulou Evou Pilarovou, Václavem Neckářem aj., kteří si zachovali přirozenou nepředstíranou pokoru. U Kubišové i využití popularity k pomoci zvířatům. Umělci využívají svou popularitu různě, to zde nebudeme rozebírat. Kubišová se za nic stydět nemusí. A zachovala si i svou rozhodnost, stačí si v jednom jejím nedávném rozhovoru přečíst, jak se staví k Putinově zločinnosti.
.oOo.
Z nedávného mailu kamarádky: Já teď dokoukala ten dokument. Myslím, že to je od Sommerové velmi kvalitní dokument. Moc se mi líbila ve dvojici s Anetou Langerovou, která vystupuje vkusně, inteligentně a nevtíravě. I hlasově spolu k sobě velmi ladí. Jiří Černý se opět ukázal jako nikým nenahraditelný hudební kritik. On má tak nádhernou slovní výbavu, která na dotyčného sedí až zázračně přesně.
.oOo.
Až přejdeme jednou Tam, asi se nás nebudou ptát, kolik jsme nastudovali duchovní literatury (i když je to jistě důležité), kolik set hodin jsme promeditovali či prodiskutovali o duchovnu, kolik kurzů na nabytí čehosi nebo nabití čímsi jsme projezdili, kolik duchovních vůdců poznali, ale spíš, jak jsme se chovali k okolí, jakou jsme měli etiku, sebekontrolu a sebevládu myšlení, cítění, slov i činů, kolik jsme měli vcítivosti, kolik touhy pozvednout národ, ale taky jak jsme nakládali s darem svého talentu – při zachování slušnosti a charakteru. Až Tam vyjde najevo o každém z nás všeobecně viditelná krutá či krásná pravda a nic nezalžeme, ó to bude studu či radosti, to budou proti zemským poměrům změny „zasedacího pořádku“.
2024 ©