Kdo je vlastně vidící?
Je tomu již pár let, kdy i všeobecně zmaterializovaný tisk přinesl zajímavou zprávu. Kdesi nad Andami se plně obsazenému dopravnímu letadlu porouchaly některé přístroje, hlavně navigační. Piloti nevěděli, kde jsou ani kterým směrem správně pokračovat, natož pak jak najít letiště. Mezi pasažéry se zvedla indiánská stařena, sice slepá, ale obdařená jinými schopnostmi včetně občasného jasnovidu. Nechala se dovést do pilotní kabiny s nabídkou, že po zbytek cesty piloty povede. A protože piloti asi neznali či nesdíleli názory různých grygarů, heřtů či zahradníků, svěřili se do péče nevidící stařeny. Jinak by zahynulo přes sto lidí. Vedla letadlo. Věděla, kudy a kam. Oni ne. Proletěli bezpečně mezi horami, přesně našli letiště, přistáli. Celé okolí včetně novinářů a připravených hasičů a zdravotníků na letišti vidělo, že člověk nevidomý může mít i něco jiného, co my nemáme, a že může i spolehlivě jednat. Zpráva o stařeně obletěla svět. Snad poprvé v jejím skoro stoletém životě se s ní vidící začali bavit jako s normálním člověkem. Musela ale mít něco navíc. „To jsou ty paradoxy“, řekněme s postavou Havlovy hry. Co musí nevidomý udělat, aby byl vzat na vědomí jako rovnoprávný člověk? Zachránit letadlo?
Někdy ztráta jednoho z fyzických smyslů vede k většímu rozvinutí smyslů vnitřních. U někoho, kdo se umí se svým omezením vyrovnat, i ke smyslu pro meditaci či uměleckou tvorbu. Beethoven a Smetana vytvořili svá stěžejní díla v plné hluchotě, jako by ztrátou sluchu vykoupili nabytí jakéhosi sluchu vnitřního, snad až nebeského. Ale držme se chvíli při zemi. Zameditujme si třeba s naší nevidomou současnicí o přírodě, a pak i o tom, kdo je vlastně takzvaně duchovní, či přesněji řečeno – kvalitní člověk. Napřed s ní ale navštívíme dvě svatyně: tou první bude šárecké údolí, druhou jistý obřadní sál.
O jedné návštěvě údolí Šárky si poznamenala: „Jako jindy jsem si šla s kamarádem zaběhat do šáreckého údolí. Právě končil březen, začínalo jaro. V místě, které vnímám jako vstupní bránu do mimořádného prostoru Šárky, mne zarazil zvláštní pocit, který se nepodobal mně známým projevům tohoto místa. Toto neznámé chvění mne nutilo zpomalit v běhu i v myšlenkách, žádalo si ode mne ztišené, jemné pohyby – jak vnější, tak vnitřní. Po několik minut jsem vůbec nevěděla, co se v ten den v Šárce děje, uvědomovala jsem si jen mimořádnost a jakousi posvátnou slavnostnost nálady údolí kolem. V tichém a jakoby zastaveném prostoru se ve mně pozvolna začínalo otevírat poznání, že jsem vstoupila do slavnostních příprav zemské duše, zemské Paní, na každoroční posvátný úkol všech bytostí přírody – úkol probuzení, růstu, rozkvětu, zrání, vydání plodů a opětného ustrnutí vnějšího života. Vnímala jsem úchvatnost Božího stvoření přírodního cyklu a jak každá jeho částečka touží se do něj zapojit a naplnit v něm beze zbytku svou roli. Velkolepost dění, které se mi nabízelo k prociťování, mne uchvacovala a já si uvědomovala, jaká je to zvláštní čest stát se na chvilku hostem na takové slavnosti. Ač jsem naprosto nechápala, čím jsem si takové přizvání zasloužila, stále jsem za něj děkovala. Zaplavovaly mne proudy radosti a vděku za prožívání něčeho tak nádherného. A najednou mi připadalo, že se přibližuji porozumění svému vlastnímu zařazení do koloběhu života, že jasněji chápu – ne logikou rozumu, ale hlubokým souzněním s Celkem, které nemůže být slovy vyjádřeno – svou vlastní Cestu v Božím plánu světa.“
Prožitek v druhé svatyni už nebyl tak posvátný. Přišla do jednoho křesťanského společenství. Zdejší farář, který ji sem ten kousíček od tramvaje doprovodil, dal najevo, že to bylo poprvé a naposled, i když orientace a pohyb v neznámém prostředí - pro vidícího něco zcela samozřejmého – jsou pro nevidícího věcí náročného a déle trvajícího nácviku. Třeba byl pan farář zaneprázdněný studiem či modlitbami.
Někteří z nás se osmělují oslovit nevidomé přímo, jiní – snad z ostychu (proč?), nebo z vnitřní pohodlnosti jen prostřednictvím průvodce (který musí tlumočit z češtiny do češtiny). Tyto epizodky mohou vypadat třeba takto: „Ahoj, kam slečnu vedeš? Odněkud ji znám. Není jí zima?“ Mezi tyto patřil zase druhý přítomný kněz, který kolem ní několikrát prošel, jak tam sama postávala mezi neznámými, zaníceně se bavícími lidmi o kráse duchovní cesty. Po chvíli se kohosi zeptal: „A jak sem přišla?“ a za chvilku: „A kdo ji odvede?“ Slůvko pozdravu, natož pak teplého lidského přivítání nebo představení se, u sebe nenašel. Toto společenství či obec mělo právě na programu obřad posvěcení člověka. Nevíme, snad se v onom knězi cosi posvětilo. Ale kde? Nezůstalo jeho srdce v něčem nevidomé? Viděl nevidomou? Nebo jen nenadálou obtíž? Pochopí někdy, že nevidomá může být svéprávná, samostatně myslící, cítící, slyšící, ba i mluvící? Asi by to nejprve musel někde důkladně nastudovat. Koho vlastně posvěcoval? A není začátek posvěcení i v obyčejném pozdravu a lidské pozornosti? V těchto kruzích, kde jsou láska k bližnímu, altruismus, semináře či společenství často sebezálibně skloňovány ve všech pádech, se tehdy nenašel nikdo, kdo by byl ochoten zareagovat na prosby této vážné zájemkyně o duchovní literaturu a něco jí načetl na kazety. O načítání kazet pro nevidomé asi v jejich knihách zrovna nic nebylo. Jaké bylo její překvapení, když se s věcnou samozřejmostí ujala načítání skromná, sebe i život realisticky hodnotící žena, která se z nedostatku lépe placené práce živí jako uklízečka a nikterak se za to nestydí, třebaže by se snadno uplatnila i v intelektuálně mnohem náročnějších zaměstnáních. Inu – poznáváme se navzájem podle svých činů.
Z doby všeobecné komunistické slepoty jsme si navykli dívat se na nevidící, neslyšící, vozíčkáře aj. jako na zvláštní „živočišný druh“. Raději se vyhnout. – Ale ne, nejsme všichni lhostejní a situace se v posledních letech dost zlepšila. I té obyčejné lidské dobroty a krásných příkladů pomoci či vzájemného obohacení je jako kvítí na louce. Pár těchto kvítků, posbíraných touto mou nevidomou známou, si teď nechme zavonět do duše.
Řidič tramvaje, srdečný přímočarý člověk nepříliš širokých zájmů, přítel piva, se ze zájmu o svět své nevidomé kamarádky naučil i slepecké písmo. To, co její rodinu nikdy nenapadlo, mu přišlo samozřejmé: začal jí ze svých výletů posílat pohlednice napsané tak, že si je mohla sama přečíst. Než zjistil, jakými pomůckami se Braillovo písmo vlastně dá psát, vylepoval je z makových zrníček. Ochotně a naprosto neokázale jí vytvořil hmatový plánek středu města i s názvy ulic, přepsal jízdní řád tramvají nebo nějakou poezii, kterou si už dlouho toužila přečíst.
Při svých pravidelných výpravách za proběhnutím po asfaltových cestičkách šáreckého údolí si na ně jiní pravidelní návštěvníci tohoto krásného místa už zvykli. Nevidomá se svým vidícím kamarádem, on stále o půl kroku před ní, jemně pocinkává klíči. To proto, aby se mohla při chůzi či běhu orientovat a přitom neztrácela svobodu volného pohybu. A tak na tuto už mnohým známou dvojici pravidelně mávnou také popeláři z auta, on jí vždycky referuje o jejich mávnutí i úsměvu a ona jim mávne a usměje se zpátky. Když jednou měli jejich auto opět potkat, chtěli z cestičky ustoupit do podrostu. Nebylo to ale třeba. Posádka auta, mávajíc na ně zdálky, s autem vybočila na trávník a s úsměvem je velkým obloukem objížděla, aby se nemuseli zastavit a vstoupit z důvěrně prošlapané cesty do neznámého terénu.
Jindy zase z dálky slyšeli, že se blíží ke spuštěné dřevařské pile. Rozřezané kmeny zabíraly část jejich chodníčku, takže bylo zapotřebí se chytnout a husím pochodem projít zúženým místem. Tu dělníci náhle pilu vypnuli. S úsměvem dvojici pozdravili (vida, co nenapadlo pana faráře, napadlo dřevaře!), nechali ji jejím pomalým tempem projít ztíženými podmínkami, a až když se dvojice dostatečně vzdálila a opět rozběhla, spustili rámusící pilu nanovo. Oběma jim došlo, že dělníci pilu zastavili právě kvůli nim. Asi si uvědomili, jak náročné je pro nevidomého procházet nadměrným hlukem, jak těžké je v něm spolupracovat se svým průvodcem.
Kadeřnice luxusního salónu, kam docházejí především manekýnky, herečky a jiná podobná honorace, při náhodném setkání s touto dívkou jí jednoduše nabídla, že ji bude stříhat zdarma. Když z toho byla udivená, vysvětlila jí, jak si všimla, že podobné firmy na Západě si vždycky najdou nějaký způsob dobročinnosti, že ji takový postoj moc oslovil a že by byla ráda, kdyby i ona mohla svou dobře placenou práci takto rozšířit. Vida, i od Západu se můžeme něčemu morálními přiučit, a nejen naopak.
Na jedné její pravidelné trase ji začal zdravit neznámý dědeček. Časem se dali do řeči a ona brzy pochopila, že je mu na světě smutno, protože už nevěří lidem. Vyprávěl jí, kolik zlého mu kdo udělal a jak dnes chodí vybírat pečivo z popelnic a nosí je zvěři a ptákům. Byl trošku zahořklý a malinko i páchl, ale tolik vděčný, že si s ní může povídat. Jednou ho potkala, když šla v doprovodu svého kamaráda. Dědeček ji jen pozdravil, ale k hovoru se neměl. Až příště jí vysvětlil, že se lidí bojí a věří jen jí, protože ona ho nevidí a nemůže ho proto soudit pro jeho ošuntělý zevnějšek. Vnímání jeho zraněné duše, třebaže se svéráznými projevy, se jí tím však nikterak nezkalilo.
Asi by to od nás, ničím viditelným nepostižených, chtělo trošku víc kuráže, někdy jen vcítivosti. Nebo uvědomění si, že není v pořádku, když my, zdraví, vidící, bereme „je“, nechodící, nevidící atd., jen jaksi paternalisticky do ochrany či do sféry svého lidumilného zájmu, libujíce si ve vlastní dobrotě. Jak by bylo úlevné vědět, že jsme všichni u jednoho kulatého stolu a tu si někdo z nás třeba zlomí nohu a je rád za pomoc okolí, jiný zabloudí v autě nebo pěšky a je vděčný za správné nasměrování, další si zabouchne klíčky v autě či v bytě a potřebuje někam narychlo dopravit. A jiný – stejně tak normální jako my – měl tu nehodu, že přišel o fungování očí. Jen potřebuje poradit, která zrovna jede tramvaj (a neví třeba ani, je-li právě někdo nablízku), nebo upozornit na přemístěnou stanici či nový výkop, který tu včera ještě nebyl. Jak třeba chceme, aby nám byla shora dávána inspirace na duchovní cestu či životní křižovatky, když někdy sami nedokážeme dát druhému ani tu nejobyčejnější inspiraci na cestu zemskou? Neposkytujme ale těm z nás, kteří nemají třeba zrak či nohy, překotnou sentimentální „pomoc“, ale spíš věcnou spolupráci. Každý přece máme svůj díl, kterým můžeme přispět do celkového díla. Nevidomí mohou mít své potřeby, které my nemáme, ale jak by se nám lépe dýchalo, kdyby i někdo jiný pochopil sám od sebe potřeby naše. Člověk nevidící je opravdu také myslící, i když na nás nereaguje zrakem. To jen někdo z nás nemá zrak pro krásu, jiný zase smysl pro svědomí (i to je smysl, často nevyvinutý či tragicky poškozený), opět jiný je přezíravý až slepý k potřebám cizích i nejbližších, a jiný nevidí fyzicky věci a lidi. Toho poznáme podle bílé hole, ti předcházející jsou v anonymitě.
V autoškole nás učili, že svítit máme nejen proto, abychom sami viděli, ale hlavně abychom byli viděni. Ten, kdo v životě svítí dobrotou, spojenou s duchovním povznesením, modlitbou, meditací a podobně, bývá lépe viděn potřebnými. Ozařuje je a je jimi pak i ozařován. Světla se vždy slévají. Láska také.
/Přejato z Doslovu Karla Funka ke knize Co vlastně ti nevidomí dělají? – z r. 2003/
2024 ©