Trocha skákání z věci na věc. Malý příbytek a velký klid (mám už teď)... - Pamatuju, jak jsem se v mládí ušklíbal, když někdo vyprávěl, třeba nostalgicky či vyčítavě, že my se máme lépe, než jaké to bylo za jeho mládí. Pravda, dozvěděl jsem se od jednoho, kterému tehdy bylo jako mně dnes, třeba i kolik stály buřty za Rakousko-Uherska, nebo jak se tehdy seznamovali s dívkami či jak máme dnes vše až pod nos. Ale pochopil jsem, že každý věk nese své. V mládí si představujeme, jací budeme později, čeho dosáhneme atd., ve stáří se obracíme víc do minulosti. I když – někteří z nás i do budoucnosti, s pochopením, jak je to důležité.
Napsal jsem pod nos. Coby jazykový šťoura třeba právě uvažuju, zda slovo podnos vzniklo, že všecko nám na něm donesou až pod nos, anebo že je pod něčím, co se nese. Prý Antonín Dvořák, když jel se svým společníkem ve vlaku, dlouze se zamyslel. Pak na něj vybafnul: - A jak vzniklo slovo mamlásku? - Nevíme, možná uvažoval, že by mohlo znamenat i mám lásku, ale to by nemuselo být typické pro význam slova mamlas. A že by – mám laso, to ne, u nás kovbojové nejsou. A propos: Jiří Suchý prý si v dětství myslel, že kovboj vniklo od kov boj, tedy bojování kovovými zbraněmi. Není to hloupé, že? Někdy uvažuju, jak je asi už typické pro mne, i drobátko poťouchle a provokativně, třeba když někomu ukončím mail – Spi sladce a odpočívej v pokoji. Ale proč ne, i já toužím doma po obojím: spát sladce a v mém malém pokoji si odpočívat. Splňuji si i obvyklý nápis lidového moudra nad vchodem do hřbitovů: MALÝ PŘÍBYTEK, VELKÝ KLID. Mám to obojí, díky Bohu, už teď (i když ten Klid nezáleží na okolnostech, ale na…). A říkám si – kéž by jednou byl nad mou malou urnou pro mou duši velký klid.
Z mailu vzácnému příteli, který se pohybuje pouze na vozíku. Má možnost si ho nepatrným pohybem prstů jedné ruky řídit: ovládat rychlost, zatáčet, je to pro něj veliké usnadnění života. Napsal jsem mu: ...Mám radost z Tvého inteligentního vozíku. Holt svůj k svému, inteligent k inteligentovi. Celoživotně mne totiž úroveň vozíků zajímá - už od mládí, kdy jsem býval na léčení v Jánských Lázních (pak od 19 let redaktorem bulletinu musculárních dystrofiků, často upoutaných na vozík). Spolupacienti tehdy mívali hrozné neohrabané vozíky: kola měly z jízdního kola, neustále ucházející, často píchlá s nutností odmontování kola a výměny duše, nemožnost brzdění a potřebného zablokování kol na nerovném terénu, sedačka i opěradlo tvrdé, dřevěné, použité z hospodské nebo čekárenské židle, stupačky žádné nebo nenastavitelné, dané napevno, opěrky pod ruce po stranách žádné. Zkuste takového imobilního člověka na nezabrzditelný vozík posadit, nebo ho z něho zvednout. Vozík ujížděl. Často si natloukli oba.
O možnostech tehdejší hygieny pro tělesně postižené ani nemluvím, zvedáky nebyly u nás známé. Vanu ani sprchový kout nikdy nepoznali. Při tlačení takového vozíku ho nebylo zezadu za co uchopit, jen za to dřevěné opěradlo. Když měli uživatelé zdravé ruce, zabírali za kola, špinavá ze země, měli tedy ruce pořád špinavé. Nic jiného nebylo. Ti majetnější měli na to rukavice. O těch, kteří nemohli používat ruce (myopati aj.), ani nemluvím. Běžné nutné drobnosti neměl uživatel vozíku kam dát, nebyly ještě odkládací prostory pod sedačkou, kapsy na boku ani za opěradlem. Když byl v lázních výjimečně pacient ze Západu, žasli jsme a záviděli, když měl třeba měkký vozík s posuvnými podnožkami a lesklou chromovou konstrukcí, sklápěcími područkami, při stání se nechal zajistit před nežádoucím rozjetím apod.. Podle popisů jsou takovéto a ještě horší poměry v dnešním Rusku. (A propos: byla v roce 1967 v JL pacientka na vozíku ze Sovětského svazu Taťána Štafun, a na každé ošuntělé seprané košili, kterou nosila, si hrdě připínala odznak Komsomolu; samozřejmě jsem ji poťouchle dráždil.)
K výše uvedené zmínce o bulletinu musculármích dystrofiků s názvem MY MD: spoluzaložil jsem ho, množil se od roku 1967 ručně na cyklostylu v nákladu pár desítek výtisků, ale bez komunistického úředního povolení. Až jednou přišli za šéfredaktorem estébáci a hrozili mu postihy. Ten byl ovšem na vozíku, tedy ho nemohli opakovaně předvolávat na výslechy, jak bývalo zvykem. Tedy okamžitý zákaz vydávání. A adresy dalších redaktorů, včetně mé. (Dodnes jsem vděčný ochraně Prozřetelnosti – několikrát jsem mohl skončit v base, ale nedošlo k tomu, pouze jednou jsem byl u výslechu.) Ale strana byla někdy líná a nebděla dostatečně. Vymysleli jsme jiné řešení - obsah pak vycházel pod jiným názvem jako příloha časopisu Svazu invalidů Elán, který ovšem podléhal cenzuře. Několik „závadných“ článků mi taky vyhodili.
Nesmělo se psát o problémech a nevyhovujících životních podmínkách tělesně postižených a důchodců, o nedostatku kompenzačních a rehabilitačních pomůcek, nezajištění nebo byrokratickém znemožnění dopravy k lékaři či do lázní, několikaletém čekání na auto s úpravou řízení na ruce, o nemožnosti získání ledasčeho bez protekce a úplatku, a to i od invalidů a důchodců, o neoznačení míst pro tělesně postižené ve veřejné dopravě, o neoznačení parkovacích míst pro invalidy, o nedostatku bezbariérových úřadů a obchodů, nesměly se uveřejnit ani racionální stravovací rady, obsahující potraviny, které nebyly tehdy v tuzemsku volně k sehnání nebo jen vzácně či podpultově za úplatek (banány, citrony, pomeranče, jogurty, tvrdé sýry, sója, cibule, česnek, becherovka, ryby, lepší olejovky, šunka, a většinou i jiné maso kromě bůčku...), protože přece „socialistický stát se o své potřebné vzorně stará“. (Nedostatek kvalitních léků, toaletního papíru, gumiček do stěračů škodovek, pneumatik, nevymezení nekuřáckých prostorů, obtížná, zdlouhavá až marná reklamace četných zmetkových výrobků, omezená otevírací doba obchodů, služeb i úřadů, mnohahodinové fronty na nové knihy přes noc už od předešlého večera, několikatýdenní nepřerušitelné fronty na auto – na favorita jsem na sklonku komunismu čekal v ČB před prodejnou ve frontě venku vestoje za každého počasí 3 týdny, museli jsme se střídat… o tom by byl další článek. - Milá vzpomínka: měli jsme tehdy s Alfredem Strejčkem úplně stejného.)
Skoro nic potřebného pro usnadnění života tělesné postižených se ze Západu nedováželo – jednak neměl stát devizy, jednak by to podle mínění vládnoucích soudruhů bylo šilhání po pozlátku zahnívajícího kapitalismu.
Omlouvám se za vzpomínání. Jednoho ale nadzvedne, když vidí drzé a prolhané billboardy, že „za komunistů bylo líp“. Dopsal bych slovo - Jim.
.oOo.
A ještě (nejen) k socialistickému vozítku – trabantům. Taky jsem jím začínal (na škodovky běžný Čech ušetřil až ve středním věku). Čekal jsem na tento „rozběsněný vysavač“ nebo „splašený bakelit“, jak se tomu říkalo, v pořadníku tři až čtyři roky. A co to bylo konkrétně, ten trabant? Pokuste si to představit: - „ukazatel benzínu“ v nádrži spočíval v tom, že jste museli otevřít kapotu, odšroubovat víčko nádrže a vložit tam jakési pravítko, a po vytáhnutí se podívat, kam až je to mokré. - Stahovací okénko bylo jen jedno, u řidiče, na kličku. - Ostřikovač okna mechanický ruční u volantu, muselo se silou tahat za táhlo, až to začalo stříkat. - Vzadu místo spíš jen pro děti, lezlo se tam předními dvířky, kde musel řidič vylézt a místa na nasoukání tam za jeho sedadlem bylo pramálo, leckomu tam při tomto úkonu uvízla bota. - Nádrž na 21 litrů, což znamenalo při běžné spotřebě 7 – 8 litrů se brzy po natankování poohlížet po další pumpě. Těch bylo ovšem málo, třeba na silnici (nikoliv ještě dálnici) Praha – Brno byl „proslavený“ úsek 170 km bez pumpy. V noci mělo otevřeno jen pět pump v republice. Bylo tedy dobré vozit si benzín s sebou. Kanystry byly ovšem jen ty humpolácké vojenské na 15 či 25 litrů, a do nádrže se to špatně lilo, takže býval prostor pod kapotou dost pobryndaný. Takový kanystr zabral asi třetinu malého kufru. - Max. rychlost 100 za hodinu, ovšem výrobce doporučoval jet stovkou nejvýše čtvrt hodiny, pak zmírnit na 90, aby se motor nepřehřál. - Odemykání dveří jen klíčkem, ty u spolujezdce šly otevřít jen zevnitř řidičem, nikoliv zvenčí, natož pak centrálně. - Uvnitř kontrolky skoro žádné, k obsluze blinkrů sloužil kus tlustého drátu od volantu, jehož konec měl malou plastovou bambulku, aby se člověk nepoškrábal. - Sedačky velmi tvrdé, podsedák krátký, jen pro malé osoby. - Opětné nastartování po delší jízdě se podařilo nejdříve až po hodině, protože horký motor nenaskočil, muselo se počkat až vychladne. - Jezdilo se na směs benzínu a oleje. Protože tuto směs většina pump na stojanu neměla, měly pumpy k půjčení konev, kam se z plastové láhve nalil olej, pak benzín a muselo se dobře promíchat. Při nepromíchání by se motor zadřel. Po rozjetí to čoudilo jako při požáru skladu pneumatik. - Pneumatiky moc nevydržely, nové se špatně sháněly, bez úplatku to nešlo. Podobně brzdové obložení. - Trabant skoro netopil, v zimě se člověk těšil na stoupání, že motor víc zabere a dovnitř půjde malinko tepla. - Pedály byly blízko u sebe, tedy hrozilo místo přidání plynu přišlápnutí brzdy. - Servisů bylo málo, bylo třeba se objednat. Bez objednání jsem jednou čekal v servisu v Satalicích od 8 do 15 hodin, než jsem přišel na řadu. Vedle čekající pan Josef Kemr na tom byl stejně. Ochotně pomáhal mechanikům zavírat a otvírat vrata servisu, uklízet olejové skvrny… - Papundeklové karosérie prvních trabantů rozežíraly myši, poté tam výrobce přidával močovinu, která je odradila. - Baterii bylo nutné si barvou označit, jinak hrozilo že ji mechanik v servisu vymění za skoro vybitou. - Geometrie kol nedržela, takže na pneumatikách byly brzy nepravidelné sjeté plošky. - Trabant měl několik mazacích míst, majitel se musel postarat sám, jinak riskoval. - Zpátečka často vypadávala, tedy třeba vycouvání od vody do kopečka zpátky na silnici byl úkon nejistý. - V sebevědomém reklamním sešítku od dederonského výrobce stála pyšná věta „Trabant je vždy v čele provozu“. No, byla to vlastně často pravda: na úzkých silnicích nebo při nemožnosti ho předjet v hustém provozu byl skutečně v čele provozu, protože ho zdržoval.
Zároveň ale musím říct, že jednoduchý a vysmívaný trabant byl pro mne tehdy kamarád. Zatímco naše dnešní nablýskaná rozpláclá monstra často s výhružnými agresivními maskami nebo „vyceněnými zuby“ jako žralok jsou pro mne spíš složitá technická zbrojnice. Většině kontrolek a hejblátek ve svém menším autě nerozumím, stačí mi když “světla svítí, blikače blikají...“. O majitelích SUV – teréňáků vhodných spíš do Afriky, raději nepíšu, leda jen to, že někteří z nich si tím patrně léčí nepřiznaný komplex méněcennosti, ale pak mají často komplex vícecennosti. (Ostatně – je to jev nejen u motoristů, ale snad ještě častěji u některých duchovnistů – stoupenců té či oné duchovní nauky či směru: opájejí se tu svou vlastní všeláskou, kterou okázale či rozněžněle skloňují ve všech pádech, tu svou - většinou nepřiznanou - nadřazeností, jsou-li stoupenci některého velkého duchovního učitele a tedy si část jeho velikosti ukrajují pro sebe, tu praktikanti pozitivního myšlení za každou cenu, kteří vytěsňují poznání a pojmenování zla či utrpení a raději jen švitoří o lásce a souladu… a propos: z kdysi zaslechnutého rozhovoru unitářek: Sestry, jak my se máme rády…, a koukněte, sestra J. K. - ta má ale ránu, do čeho se to zas oblíkla!, a dává na charitu a prý na opravu vzácné památky, to my jsme tak chudé, že nemůžem ani korunu…).
(Osobní PS: s tou kritikou, že má někdo ránu apod. mi to někoho připomíná, nejspíš toho Funka. Václav Havel měl kdysi pojem hučiči – asi na mne sedí.)
2024 ©