Clovek se nemuže natrvalo uzavrít kosmickému proudení. Zatím vetšinou nevíme, že v našich strukturách pusobí vše, co je cinné v prírodním živote. Když tyto síly lépe poznáme, mužeme s nimi postupne vedomeji spolupracovat a tak se bdele vclenovat do luna kosmického zrízení. Tak jako se rozeznívá hudební nástroj pod rukama virtuóza, muže se i naše bytost rozeznívat pod doteky neviditelných duchovních rukou. Hraním duchovních bytostí na strunách našich niter se nitra ladí, regenerují, osvežují, obohacují, uzdravují. Pravda, nekdy ono ladení bývá bolestné, záleží na míre naší životní rozladenosti mnohým balastem. Tvorí se však i nové melodie, seznamujeme se s novými prožitky, odíváme své duše do nových rouch. Vezme však, že celá príroda je šatem Kristovým, který je soucasne Pánem všech elementu. Každý kámen, rostlina, potok, oblak nese pecet jeho doteku. Proto je dnes velká kniha prírody v nejhlubším smyslu knihou krestanskou, která nám odhaluje neviditelnou prítomnost Kristovu. Ten je i tešitelem cloveka ve všech strázních a v každé starosti, jako božský bratr, který nás doprovází na všech cestách našeho osudu. Je dobré si to pripomínat, pocítat s tím.
Zemská duše, Matka Zeme, není se svým hmotným telem, zemekoulí, spojena vždy stejne. Nejvíce do neho sestoupila v dobe hluboké zimy. S jarem se zvolna vysunuje. V léte sní svuj sen na nebesích, vystupuje ke slunci a hvezdám a prijímá zde kosmické duchovní oplodnení. Spolu s ní vystoupily do výšin i prírodní elementární bytosti, které byly dosud spojeny s naší prírodou. Proto ve vrcholném léte máme pocit, jako by príroda usnula, je ztichlá, zmrtvelá. To i její bytustky vystoupaly spolu s duší Zeme vzhuru, príroda je jimi opuštená.
Vnímejme: Za srpnových nocí se deje cosi tajemného a vznešeného. Ríkávalo se, že „padají hvezdy“. Dnes v tom astronomové vidí jen droboucké ulomky tvrdé hmoty. Budiž. Podívejme se na vec i jinak. Meteorické roje, v srpnu napríklad z Perseid, zvané též Slzicky svatého Vavrince, jsou i necím jiným. I tento nejznámejší roj pomáhá odnést ze zemské astrální atmosféry prebytecnou vznetlivou mentální substanci, která vznikla zejména letním presírením lidskými vášnemi. I naše nitra jsou bezdecne oplodnována temito meteorickými sprškami, aby se mohla zjemnit a vydechnout od horecných letních aktivit. Srpnové meteorické roje odnášejí ze zemské sféry sirné výpary a zpopelnují je. Tím zklidnují a „osprchovávají“ zemskou atmosféru i naše nitra od iluzivních letních vzdutí. To je smysl takzvaného michaelského meteorického „sférického železa“, které nabízí našemu Já mohutnou sílu podrobit si své nižší sirné substance. Krev je nositelem naší astrality. Je bud znecistená, nebo se prosvetluje vyššími hodnotami vyššího Já. Michaelské síly mohou ocistovat substance krve každého z nás. Každá doba je vhodná k necemu jinému, konec léta k tomuto úlevnému odpocinku. Clovek, který prijal tento impuls pozdního léta od nastupujícího archandela Michaela, se snáze ucí být sám k sobe železne ukáznený a nedovolovat nižším složkám své duše planout libovolne. Snáze je ovládá správným myšlením, které rozlišuje casné a vecné, borivé a hojivé. Je vnitrne oživený nebeskými ideály, protože prijal hvezdné proudy nebeského duchovne zapalujícího Ohne, jenž obklopuje Zemi jak zlatem Urielovým, tak již i sférickým železem Michaelovým.
Odpurcí mocnosti se nejvíce v léte snaží stáhnout cloveka do nejruznejších nižších libostí, podle individuálního povahového vybavení každého z nás. Nemusí to být vždy jen klasické príklady vášnivosti. Nižší vášen muže být v mnohém: i v chtení nekoho predelat, udelat z nej podle naší vule "lepšího cloveka", dostat díte mermo mocí proti jeho vuli na školu, sklízet obdiv v zamestnaní nebo duchovním spolecenství, v misionárství, v urputném chtení sjednotit smery ci skupiny, které sjednotit nelze, libovat si v harmonii spolecenství, i když je jen na povrchu a naivní, vystavovat na odiv, jak se máme s nekým dojemne rádi, holedbat se jakýmsi vysokým duchovním napojením a vysokými duchovními prožitky, chtení nekoho spasit proti jeho vuli, chlubit se chorobne a soustavne úspechy ci duchovností svých mimorádne nadaných detí, bez schopnosti kriticnosti k nim, pyšnit se svou pokorou... Né že by vše jindy spalo, ale v léte sirná vzdutí snáze „varí krev“ a clovek, pokud neprijímá kontrolní síly Urielovy, má sklon upadat do libého ukolébání zdáním, že vše je dovoleno.
Rozmanitá letní oblaka pripomínají kupovité hrady ci navrstvené a nacechrané mrakové „osobnosti“, každá s jinou povahou. Usmevavé, laskavé, hrozivé, podmracené, vznešené, hravé, mohutné ve své netecnosti a dustojnosti, královské i klaunské, jogínsky nehybné i tancící…, podívejme se a reknou nám to samy. Duchové vzduchu – sylfidy, a duchové vody – undiny je všelijak pohánejí, preskupují, rozfoukávají, kupí… - co vše lze videt na letní obloze – nekdy spolu mraky svádejí nebeské války, jindy hrozí, brzy se zase usmívají.
Bardi slovanského cítení v soucasné hudbe, sourozenci Ulrychovi, zpívají – Když svítí slunce, tak mrácek nikoho nezajímá. V tom to práve vezí. Cloveka nezajímá, že do astrální atmosféry zeme vystupuje vše, co vyvolal a odparil ze sebe svou pýchou, necitlivostí, krutostí, výbuchy žlucních a sexuálních vášní aj. A co to tam pak „delá“? Nedivme se: Škodíme zemi i jejím tvorum. Nejen ruzné epidemie, ale i dnešní rozkolísané pocasí nemají „na svedomí“ jen družice, jak se obcas tvrdí, ale my sami. Ríkávalo se, že kdo zkrotí své vášne a projde mystickou zkouškou vody, muže ovládat i vody a mraky. Na to poukázal Ježíš, když chodil po vode.
2024 ©