Z mailů:
KF: Zastavil jsem si na parkovišti u Podolského mostu mezi Pískem a Bernarticemi, protože tam letos v létě (2014) přibyla nějaká pamětní deska. Když ji tam umisťovali, jel jsem okolo a viděl tam možná 50 - 70 starých amerických jeepů a velké rojení a americké vlajky. Oni Američani tu ty jeepy nechávali naším lidem, když se vraceli v květnu 1945 domů, a ti lidi si je hýčkají a v létě v tom jezdí. Je tam cedule od Military Clubu, že v květnu 1945 Američani, i když to bylo už za demarkační čárou, ten most tanky uzavřeli, aby Němci nemohli prchat zpátky. Pak dali vědět Rudé armádě, aby si je zajala.
Odpověď: Kdysi jsem četla o tom bezútěšné, spíš příšerné zpravodajství, co se tam tehdy už po válce odehrálo ze strany Rusů. Američané se na to už jen bezmocně dívali, jen dvě dívky se jim podařilo zachránit. Je tam poblíž na nějaké louce hromadný hrob většinou Němců, kteří tam byli Rusy zabiti či sami spáchali sebevraždu, když byli nuceni se dívat, jak jim ruští vojáci opakovaně znásilňují dcery a ženy - tady šlo prý tehdy hlavně o německé civilisty z Písku sem nahnané.
Ano, Němci začali válčit, museli počítat i s takovým zvěrstvem na svých lidech - sami se jej dopouštěli ještě v mnohonásobně větší míře než bylo toto, ale i tak je otřesné o tom svědectví podrobně číst. To místo pro mě, od té doby, co to vím, není přívětivé, ale kdysi jsem se tam zastavila, abych se na "tělo" toho mostu podívala. I když to slovo zní většinou přehnaně, tady napíšu, že pro mě to byl pohled úchvatný. Takový náraz do očí i nitra. Nečekala jsem tu velikost. Tehdy jsem si u té monumentální a velice estetické, snad až umělecké stavby uvědomila, jakou schopností a v ní i mocí oproti tomu mostu tak malinký človíček disponuje, když na základě svých znalostí vybuduje tak obrovské dílo. Takové mosty jsem měla spojené až s moderní dobou, avšak tento je už z roku 1939 - to se, myslím, začal stavět. Je tam i fotka toho původního mostu, který byl těsně nad hladinou.
KF: Po úvahách o těchto událostech se mi „rozbřeskla“ jedna věc, kterou jsem dosud vyciťoval jen bezděčně: celoživotně, ale zatím podprahově jsem vnímal určité svobodomyslnější zabarvení občansko historického povědomí lidí v části jižních Čech a v západních Čechách, které osvobodili Američani. Ten rozdíl je jen nepatrný, tak jak postupuje migrace obyvatelstva, ale je tu. Byla to tehdy velevýznamná, ba osudová věc, že jsme byli osvobozeni, a tedy to lidi intenzivně prožívali a ztotožňovali se sympatiemi s osvoboditeli. V té vděčnosti nastalo určité mísení či oplodňování mentalit s osvoboditeli, jehož stopa se někam otiskla. Vnímám to tak, že Američani, ač tu byli jen krátce, byli hoši sice často jalově frajerští a rozjaření, ale byla v nich určitá slušnost, čestnost, radostnost, družnost, respekt ke druhému, svobodomyslnost, a stopy spořádané křesťanské výchovy a zbožnosti, jakkoli zkostnatělé. Míním to oproti primitivním Rusům, vykrádajícím co se dalo (vyprávění zdejších pamětníků), znásilňujícím, křečovitě staženým ve své malosti a těsnosti, s neúctou k lidství a k identitě jedince. Považovali nás za své dobyté území, a taky to posléze tak bylo. Kde viděli kapličky - aspoň podle sdělení maminky i příbuzných z dětství, tam je bořili či rozstříleli, v zájmu "pokroku". Někde rozstříleli i kostely. Vyloženě prý je to dráždilo. Kdysi jsem slyšel odhad, že kapliček a božích muk poničili asi tři čtvrtiny, aspoň v oblastech, kudy procházeli či kde se usídlili. Ojediněle to prý dělali i ti první po srpnu 68 v okolí Mirovic a dalších posádek. Téměř se nepíše, že při odchodu v r. 45 zde pochytali a unesli na otrocké práce do SSSR tisíce Čechoslováků, jejichž další osudy nejsou známy.
Určitý rozdíl bych vystihl v sebepocitu: Američani sebejistí (někdy až moc), svobodomyslní, ohleduplní, bytostně demokratičtí, radostní, s úctou k životu a s kultem člověka, přeceňující techniku, osobní spotřebu a fetišizující zevní úspěšnost. Rusové - nevzdělanost, nekulturnost, pudová živočišnost, věrolomnost, vznětlivost, alkoholický marasmus, byrokratismus, sebepocit pýchy na velikost své země a na budování komunismu, nejúžasnějšího zřízení světa, kulty klasiků marx-leninismu i pozdějších až současných diktátorů, nemožnost a neschopnost svobodné diskuze.
Ve vyrovnání se s minulostí to v západním Německu nebylo plně v pořádku, ve východním Německu nebylo vyrovnání žádné. V západních zónách (SRN) mne mrzí, že jim Američani pomohli k tak rychlé obnově, aniž by na dýl pocítili následky války. Vnesli tam pokrok a sebevědomí, myslím, až nezaslouženě. S válečnými zločinci se vyrovnali jen částečně.
Ve východní zóně nechali Sověti bývalé zločince vstoupit do SED (jako naše KSČ) či do bezpečnostních složek, podobně jako často u nás, a vyrovnání se zločinci nebylo téměř žádné, jen pár exemplárních trestů pro světový tisk. Protože zločinci byli nalezlí všude. Kdysi jsem slyšel poděkování soudruha Honekera (nejvyšší představitel NDR) Sovětům, že "osvobodili německý lid ze jha hitlerovského fašismu". Jenže kdo jiný byl nositelem nacismu a fašismu, než převážná část německého lidu? (V r. 1933 volilo Hitlerovu NSDAP 82 % Němců). Sovětská přítomnost požadovala v NDR podřízenost, vyrovnání s válkou bylo ignorováno, ba zablokováno. V NDR bylo spíš skřípání zubů z nízké životní úrovně, zloba, ukřivděnost, zapšklost, zastíraný revanšismus, pobuřující namyšlenost (na co? Na trabanty?). Bylo to tedy ještě mnohem horší, než v SRN, protože v NDR neexistovala ani svobodná diskuze k válce a zločinům, nepřipadalo v úvahu hledání zločinců atd., na válku přiklopili pokličku. Označovali se oficiálně za oběti hitlerismu, osvobozené Sověty. V SRN to vyrovnání s válkou šlo sice pomalu, ale aspoň částečně, a hlavně - z jejich vlastních sil a v demokratickém ovzduší. Za Konrada Adenauera zaznělo oficiálně plné přiznání vin za válečné zločiny a omluva – což k nám naše cenzura nepropustila. Byla tam aspoň svoboda označit zločince apod., i když v řadě případů taky k jejich stíhání nebyla vůle. Ostatně - za zločiny komunismu, i ty na životech atd. (obětí komunismu je podle historiků cca 130 milionů, obětí 2. světové války 55 milionů), zatím ve východním bloku nebylo souzeno snad ani procento viníků. Jak můžeme čekat průzračnost věcí veřejných a demokracie, když sami nemáme zájem na očistě vlastní minulosti?
=
2024 ©