MŮŽE ZA TO DOBA NEBO MY?
Od některých našich přátel či známých slýcháme občas povzdechy nebo výčitky na adresu doby, jak je zlá, těžká apod. I přes hezké přátelství nemůžem v těchto postojích poskytovat sdílení. Pro nás je tato doba naopak krásná a jsme za ni vděční. Vnější podmínky: Nemáme poprvé v dějinách vnějšího nepřítele jako byla německá expanze, později sovětská, nesvobodu náboženskou (viz kdysi vliv až totalita Říma), nikde žádné územní spory apod., životní úroveň (pokud ji považujeme za ukazatel) je vůbec nejvyšší v našich dějinách (a nic na tom nemění ani to, že to půjde časem celosvětově dolů). Pravda, můžeme se děsit mnohého, ale nějaké to děsení bylo vždy a nikdy to nepomohlo. Selháváme nejvíc my sami.
Žití ve stísněnosti, permanentních stížnostech či zapouzdřenosti nad hrůzami doby považujeme za rouhání. „To jsou tvé myšlenky o tom“ (Drtikol). Naopak za vše děkujeme, sami jsme si tuhle dobu vybrali a jsme za ni vděčni. Ač v něčem těžká, je s tou tíhou pro nás požehnáním a školou pro další inkarnace. Nemáme-li někdy síly se s problémy potýkat, je to jen naše nedostatečnost, nevíra, skepse, sebestřednost, sebelítost apod. V příštích staletích a asi tisíciletích bude mnohem hůř. Nepřijmeme-li dnešní potíže s pokorou, byť zároveň snahou o zlepšení, kde to jen lze, budeme na tom jednou tím hůř. Olda Hozman s Aničkou krásně formulovali o některých, co se neustále něčím hysterizují a divé kampaně činí, že sami přitěžují všobecným mentálním proudům a šíří negativní náladu. Pak se víc daří i negacím, na jaké si stěžují. Jistě, nelze zavírat před ničím oči, ba naopak – meč Michaelův má dnes být tím nejjemnějším skalpelem, roztřiďujícím zdravé od chorobného. Chorobné je ale i to, stavíme-li jakési pomyslné či pošetilé hráze zlu jen z našeho nižšího já, svou egoistickou vůlí či dotčeností nebo pózou vyvolenosti pro boj za lepší zítřky.
Naše vlastní osobní karma svým nepatrným dílem spolupřitáhla poměry, ve kterých žijeme. Naši úctu zaslouží ti, kdo si toto pokorně uvědomují při utrpení tíhou doby, i ti, kdož se pokoušejí s neosobním postojem a bez křeče cosi změnit, i ti, kdo svou duchovní prací přispívají k většímu všeobecnému mentálnímu světlu světa a tím neviditelně pomáhají těm prvním dvěma.
Naše doba je nám daná naší karmou. A je to krásná karma, že nejsme v Africe či Asii apod., kde je hůř. Je to doba, kdy Kristus se dává k dispozici mnohem silněji a při plném vědomí a tedy „nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“. Teprve s aspoň částečným pronikáním se Jeho žitím, při poctivém myšlení i sebezapření svých sympatií, antipatií a strachů, začneme snad trochu měnit něco, co změnu potřebuje. Nejprve ale musíme změnit sebe. Když jsem ale například slyšel hovořit takového Milana Smrže, bylo to mrtvé, protože to bylo dobro (ať už domnělé nebo skutečné), prosazované jen nižším já, zaťatým v pěst. Čpěla z toho bojovnost až totalita až dusivá (nejen pro mne). Co věta, to nějaký totalitně podbarvený (a bezmocí tím zapšklejší) záměr někomu „přistříhnout křídla“, „zatrhnout tipec“ apod. Je to jen reformátorství, které by vytloukalo klín klínem, kdyby se dostalo k moci. Tudy cesty nevedou.
Jak zářivý opak pozitivních změn společnosti je, vezmu-li třeba Světlanu Borisenko, je to opravdu světlá práce pro lidstvo. Nepacifikuje prvoplánově zlo, tvoří dobro. Udělala ve svých 27 letech a při svých třech holčičkách kus práce, a přitom z perspektivy jejich ukrajinského zdravotnictví, fungování věcí veřejných a vůbec životní úrovně vzhlížejí k poměrům u nás jako k pohádkovým. Přesto jsem od ní nezavnímal jedinou žehrající poznámku či nervozitu, bere věci jak jsou a reformuje na svém místě a podle svého, s lehkostí a radostí, bez sebepocitu bojovnosti, hrdinství či sebeoběti pro druhé.
Oldřich Hozman mi „doklepnul“ náhled (to co jsem jen neurčitě cítil či tušil), že ono naše čecháčkovské bojovné brblání na jevy doby či panikaření, tu z toho tu z onoho jevu jen přidává další negace do celkové mentální atmosféry. Pak se kupí nezdary, které jsou ale jen důsledkem naší osobní karmy (jako i každá srážka s ošklivým úředníkem, každý nákup nějakého zmetku, každá nehoda, zmaření plánu apod.) a ti druzí jsou jen jejím nástrojem pro nás. Jestliže se setkáváme s potížemi ze strany světa, je to odraz nás samých z minulosti, jsme těmi viníky my sami. Naše karma, naše potřeba tříbení nás sem postavila. Teprve poté, co toto přijmeme až do morku kostí, můžem něco účinně a snad s požehnáním reformovat. Účinně dokázal nastavovat hráz zlu např. Hus, Komenský či Masaryk, ti to uměli ale zcela neosobně a v tom byl ten klíč k tomu. Jejich činnost veřejná byla v řízení a v závěsu za zralostí a duchovností osobní, nikoliv naopak. Jinak je to jen pseudohrdinské sebezalíbení v dobrapáchání.
2024 ©