Pokračování úvah KTERAK ODRADIT TY, SE KTERÝMI SE CHCEME SEZNÁMIT; NA ČEM BUDOVAT ČI ZTRÁCET VZÁJEMNOU DŮVĚRU; PROLÍNÁNÍ DVOU JÁ; „TOLERANCE“ NEBO KOLABORACE SE ZLEM? - ze 7. 9. tr.
- Buďme před druhými tak duchovně chytří, že z nás cítí jen studenou dokonalost, bez pozornosti k nim.
- Jděme na setkání se skupinkou známých jen s nadržením na polemiku či poučování o všeobecně známých věcech, jen abychom dokázali, jak jsme dobří. Používejme duchovní verbální svalovinu či duchovní slovní ekvilibristiku k omráčení druhých.
- Rozmlouvejme či neumožněme někomu seznámení se s někým dalším, na kterého máme kontakt ale který by nás mohl zastínit, poukazem na jeho chyby, které zveličíme nebo si je vymyslíme.
- Začínejme řeč předstíraným zájmem o druhého a hned pokračujme chlubením o sobě. Třeba: Tak jak se líbí Pepíčkovi ve škole, to náš Fanouš už byl pochválený hned první den, víte on umí tak pěkně recitovat…
- Dělejme chytrolíny, kteří ke každému sdělení druhého připojí ještě něco „chytřejšího“, aby je snad postřehy druhých nesesadily z jejich názorového kralování. Takoví alelidi berou druhým brzy potěšení, aby se s nimi v čemkoliv sdíleli. (Něco jiné je doplnění znalostí tam, kde je vztah zkušeného a méně zkušeného takto postaven.)
- Snažme se druhého ohromit zázračností svých dětí, jejich zcela výjimečných talentů a „poznáním“, jak vzácnými osobnostmi byly minule – od faraonů přes slavné jogíny, apoštoly, Praotce Čechy, Husy, svaté Anežky, Masaryky, Drtikoly (těch se tu tísní hned několik najednou, podobně jako Steinerů), kněžny Libuše (poznal jsem dvě), až po Bachy, Mozarty, Beethoveny či Einsteiny…
- Před někým, třeba při návštěvě, ostentativně projevujme intimní náklonnost k partnerovi („Dáš mi pusinku?“).
- Pohádejme se na návštěvě s partnerem, případně se ještě dovolávejme souhlasu hostitelů.
- Říkejme, že čekáme na intuici či vnuknutí (už to samo vypadá duchovně) i ve věci, kdy bychom mohli a měli použít svou moudrost resp. duši vědomou.
- Podivujme se, proč nemají tu či onu drahou věc, kterou my máme a bez které se dnes prostě „nedá obejít“.
- Když se někdo nezajímá o naše evidentně nesmyslné námitky nebo o všeobecně známé informace či nevyžádané rady, říkejme o něm, že je nafoukaný.
- Když někomu nevracíme vypůjčenou věc, nebo jsme ho právě pomlouvali, ale bavíme se s ním při setkání „duchovně“, je to jako stát někomu na noze a vykládat mu, jak se musíme mít rádi.
- Toho, kdo je zjevně oslabený a necítí se dobře, učiňme kořistí své péče nebo přesvědčování a udolejme a umanipulujme ho do apatie podle své zběsilé „ušlechtilosti“.
Inspirace k sobě:
- Nepatřím i já mezi ty teoretiky, kteří se jen znovu a znovu ptají, porovnávají různé autory, mají mnoho nastudováno, vedou dlouhé učené debaty, přehrabují se ve vysokých pojmech, ale jsou věčně začínající žáčci, kteří na sobě nepracují a kteří nevpustili vyšší ideály, pravdy a prožitky do svých duchovních Já? Pak mohu klást další a další otázky až do smrti, a k ničemu.
- Nesnažím se zabydlovat v nějaké významné roli…, vytvořit si při meditaci ve výšinách „své“ hnízdo…?
- Neztotožňuji své tvrzení pravdy se svou prestiží, nechci si vyhádat uznání že jsem ten pravdivější?
- Když někomu často radím – neradím pak ze zvyku i když nevím?
- Toužil bych se potkat nějakým velikánem? A nakolik se snažím vstřebat jeho hodnoty? Nevšiml bych si při setkání leda že má rozvázanou tkaničku nebo odstávající uši? Uměl bych pokorně a účelně využít čas s ním?
- Čekám na vnuknutí? Co když mám k rozřešení věci přijít samostatně, tedy s použitím duše vědomé?
- Říkám bez rozmyslu a sebejistě o něčem - „Je to jak má být.“? Dodal bych: Možná. Jsou i věci, které jsou námi zaviněnou komplikací či chybou. Něco dopadne jak mělo být, něco naopak. Vývoj si pak vymele nové koryto, dráhu, nová karmická poučení. Když nevíme, stačí naše opravdová poctivá snaha a prosba o vedení. Kdybychom u všeho říkali, že to dopadlo, jak mělo, či dopadne, jak má, hráli bychom si na vševědoucí a v důsledku bychom mohli lehkomyslně vynechat veškerou snahu a čekat, že nám z vyšší vůle budou lítat pečení holubi – do úst. Ono Nechť je to, jak má být, děj se Vůle Boží, lze použít až po poctivém vynaložení veškerého úsilí.
- Neberu svou možnost někomu pomoci (hmotně či na dálku) jako příležitost k bezhlavému rozpoutání mého třeskutého altruismu, kterým se utvrzuji, jak jsem duchovní? Nebo nesleduji tím sobecky smazání své karmy či zajištění teplého místečka v nebi?
- Neprojevuje se ve mně nepropracovaný, rozkochaný srdeční lotus anaháta? To pak vede ke kýčovitě rozplizlým citům, kde vše se řeší jen „srdíčkem“ a je podloženo lepkavou sebezálibností. Pak je člověk zamilovaný do svých „ušlechtilých“ citů, obdivuje sám sebe. Teprve skutečně neosobně propracovaná anaháta dává onu nehalasící, moudře vedenou Lásku, třeba i v denních drobnostech. Dnes více než ve středověku potřebujeme i duchovní inteligenci a orientaci ve světě.
- Nepřehrabuju se nadbytečně a povýšeně v něčích názorech s vlastnickým postojem, jako bych jim jejich myšlení sám platil?
- Říkám – nemohu se svého zlozvyku zbavit? No, ono spíš – nechci se ho zbavit. Kdybych opravdu chtěl, šlo by to, byť možná ne snadno a rychle. Je to tedy na mně. Ono ale že „nemohu“ je pohodlnější, vypadá to neovlivnitelně.
- Když někomu položím otázku, nejsem pak při jeho odpovědi tak zaujatý sám sebou, že jeho odpověď nevnímám nebo není-li podle mých představ, tak znovu opakuji svůj problém? Pak takový dialog postrádá smysl a nemohu se divit, že o kontakt se mnou ztrácí ten druhý zájem.
- Jak čtu? Pokud jsem jednou přijmul nějakého autora, pak při každém dalším čtení něčeho od něho čtu s tím větší úctou a nezkoumám studeně, zda mi to „sedí“, ale rovnou se snažím o pochopení a inspiraci (tedy né například „Tohleto se Steinerovi /jinému autorovi/ nepovedlo, tady se zas opakuje, tady je moc příkrý…“). Bez úcty jsme jen mozkoví studiosové. Pak je pro nás i duchovní věda jen kamenolom ohromujících informací.
- Podle C. G. Junga vzniká fanatismus jako potlačená pochybnost. Někdy se projevuje i vášnivým nesmlouvavým prosazováním či hájením našich názorů, překřikováním druhých. Drtikol: Člověk se může stát bláznem pro Krista, ale ne fanatikem. Kolik fanatismu vidíme například u ateistů (ateistický fanatik je horší než náboženský fanatik), v popírání zásluh Václava Havla, v nervózním udělování „Bludných balvanů“ od Sisyfovců, v důvěře v životnost a prospěšnost komunismu – fanatismus nahrazuje logiku, moralitu i zkušenost.
- Umím krom poučování druhých i naslouchat? Zvládnutí řečnění nebo psaní na určité téma může být pro někoho snazší, než vciťování se do potřeb druhých.
- Kdesi jsem četl zdánlivě slibně znící titulek akce: Tibetský způsob, jak vyjít s obtížnými lidmi (Gosha…). Jenže ono je lepší to obrátit: Nejsem i já někdy někomu obtížný? Dá se se mnou vyjít? Mám dostatek sebekontroly, sebekritiky a sebevlády? Pozoruji dopady svého jednání na druhé? To pak není věci zvládnutí jakési metody či způsobu, ale práce se sebou na celý život. Podobně ona kdysi častá cedulka pod sklem pracovních stolů: Na světě se denně stane mnoho hrozných srážek, nejhorší je ale srážka s blbcem. Taky jsem se nejprve zasmál, jak to těm blbcům nandali. Ale – co když jsem já tím blbcem, se kterým se někdo srazí? Tedy by se to dalo pozměnit: Na světě se stává mnoho srážek, i s blbci. Nejhorší je, pokud jsem já tím blbcem, se kterým se někdo srazil.
- Ostražitost je někdy na místě i vůči duchovně znějícím řečem. Třeba - když něco nějak dopadlo, tak někdo říká „Bůh to tak chtěl“. Jak to ví? Mluvil snad s Pánem Bohem? Co když byla Boží vůle opačná? Co když je to podnět k naší snaze něco odvrátit či opravit, nebo alespoň rozeznat čísi nebo svůj omyl, demagogii, uhýbání, rafinovanost?
- Nechci svou duchovní úroveň manifestovat tím, že všechny informace od druhých nějak sofistikovaně uchopím, vyložím s použitím nějakého duchovního, například anthroposofického schématu či šablony, udělám z nich složitou záhadu, kterou pak dešifruji a upevňuji si tím svou duchovní fasádu?
- Neberu i drobné epizody přehnaně závažně, bez schopnosti se nadchnout, spontánně zaradovat, udělat legraci, hrát si, snad abych nebyl v něčem kritizovatelný? Nemusím mít i to nadšení nějak ideologicky zdůvodněné? Sebekontrola je jistě nutná, ale neměla by ničit spontánnost, improvizaci, bezprostřednost, hravost... Nejsem pak vůči okolí jako v autě de luxe s metalízou a tmavými skly? Pak – paradoxně – neumožňuji ono přirozené společenství, napájené i společným humorem a společným nacházením a sdílením pravdy a krásy.
A narovnání se
- Rozpouštím pocit nejistoty pro budoucno. Vím, že mne nestihne nic, co není v mé karmě, a co v ní je, to mi pomůže prožít Kristus, když Ho o to budu prosit.
- Každý výstup musím začínat zdola, od chodníku.
- Je prospěšné si uvědomovat, že Steiner dává nejen studium a praxi, ale k tomu i novou atmosféru nového duchovního vývoje.
- Mám-li pocit, že na mne někdo něco nedobrého vysílá, moc se v tom nepřehrabuju anebo mu posílám myšlenky opačné.
- Mohu se i chránit a dávat pocit bezpečí druhým uvědoměním si láskyplné aury kolem sebe. Nebo, vnímám-li trochu proudy něčích negativních myšlenek, stoupnu si (pomyslně) stranou (třeba za „sloup“ indiference), ony myšlenky mne minou a vrátí se k tvůrci.
- Plné uvědomění si a litování svých chyb, hříchů, křivd, ublížení atd. už tady v těle a prosba v duchu o odpuštění (dříve se tomu říkalo pokání) přináší odpuštění. Karmické následky pak nemusí přijít žádné nebo jen lehčí.
- Mám jistotu, že mé modlitby za někoho mu pomohou a přispějí k projití těžkou situací. I když ji snad neodvrátí, pomohou možná najít sílu a poučení. Naše denní práce u oltáře, skutečného domácího nebo jen pomyslného, může být naplněna vděčností za vše, čím procházíme, jak pomocníkům - blízkým lidem zde dole, ale hlavně i k našim duchovním průvodcům tam nahoře - "doma". Je pak krásné uvědomit si, že není po čem toužit do budoucna a čekat až "to Něco", to VELKÉ konečně přijde a budou se na mě sypat zázraky. Každý okamžik je zázrakem, resp. může se jím stát, pokud se prožije v plné, vědomé přítomnosti duchovního světa. Nic krásnějšího už není. (tento odstavec doplnila Ludmila Zítková)
2024 ©