Náš národ jde převážně cestou pýchy a nevraživosti - kam?; Tichá vítězství váží víc; Pořád nám někdo vadí
/z dopisu/
V článcích „Kdo ohrožuje naši duchovní cestu…?“ a „Léčivé myšlení srdcem“, kde píšu, že se nemáme tak zle, by se tato tvrzení neměla brát s tím rozplizle pozitivním myšlením - ve smyslu že "vše je v našem životě dobré". Já nemohu chválit dnešní poměry tak, že bych zahlazoval (zametal pod koberec) i to vše negativní a jásal či usínal. To by byl protipól paušálního reptání. Spíš upozorňuju na náš podíl na tom nedobrém a na naši pýchu. Zas i tady je nutné to ostré logické rozlišování, ale bez emocí a pýchy. Já jen zdůrazňuju to, co je opomíjeno někdy až rouhavě a čeho si ve své pýše lidi neváží. Kdosi napsal, že vyspělá masarykovská republika nemohla mít delšího trvání či poválečného pokračování i proto, že jsme ji jako národ využívali ne k morálnímu zkvalitnění, jak nás nabádal TGM, ale jen k zábavám, plytkostem, nesvornosti atd., prostě nám otrnulo. Nyní se situace opakuje a tato převažující nezodpovědnost a bezstarostnost našich dnešních životů nemůže trvat dlouho. Je to žití (morálně, karmicky) na dluh.
Většina prvorepublikových intelektuálů (kromě např. Karla Čapka) tehdy ve svém naštvání lehkomyslně vzývala svůdné levičácké bůžky. Co vzýváme, to přijde. Splnilo se to brzy po válce a následky doznívají dosud. Že jsme za Masarykovy republiky byli jednou z deseti nejvyspělejších zemí světa a v letech před válkou ostrůvkem demokracie, kam emigrovala i řada charakterních Němců před nacismem, nedokázali, spíš nechtěli rozeznat.
Má-li být život národa (státu) udržován těmi idejemi, ze kterých vznikl, tedy jsme se už tehdy zpronevěřovali jak odkazu TGM, tak nyní i VH. Je lidem nepohodlný jako "moralista" či "pravdoláskovec", raději sledují jako zábavné seriály všelijaké pokleslé kreatury Paroubka, Zemana, Bárty, Pawlovské, Krampola, Rychlého aj.
A propos: první polistopadový president byl vzácný a světoznámý svou morálkou, statečností i jako dramatik už před svým prezidentováním. Ten nynější se konečně stal světoznámým svou samolibou krádeží pera (podle odhadů to viděla už miliarda lidí). Ironie (i spravedlnost) osudu: tolik usiloval o světovou slávu, až se mu jí dostalo, avšak podle jeho úrovně. (Tím nezlehčuju jeho zásluhy v oblasti ekonomické transformace, prozíravé euroskepse či odmítání falešné politické korektnosti). Každý nás ve světě reprezentuje s jinou hodnotou. Asi si nic lepšího nezasloužíme, protože i ta zlodějina patří k naší povaze. Tedy vlastně – on ten Klaus nás reprezentoval věrohodně a objektivně. Dalšího Havla si asi hned tak nezasloužíme a nezvolíme, protože ho nerozpoznáme a neoceníme.
Nedá mi to, abych neocitoval části z jednoho rozhlasového ohlédnutí:
Profesor JAMU, básník, prozaik a esejista Pavel Švanda – Česká láska k utopii.
...Nejsme-li zrovna politici, máme tu výhodu, že si můžeme přiznat svou nejistotu i své rozpaky. Politik nesmí, nýbrž se musí vždycky tvářit, že je mu všechno jasné a že ví, co se mělo a má udělat. Kdyby na vteřinku připustil, že se v tom nebo v onom nevyzná, novináři by mu to spočítali a my bychom o něm řekli: „Tak co do té funkce lezl, když je to stejně obyčejný člověk jako my?“ Neboť chceme být klamáni, že nám vládnou ti nejlepší z nás, nebo aspoň ti, kteří jsou o chloupek čilejší a výmluvnější než my, takže dokáží předstírat, že mají patent na rozum vždycky po ruce…
Umíme a musíme se dívat zpět, protože to, čeho jsme se zúčastnili, to k nám patří stejně jako naše naděje do budoucnosti a v tom nám nepomůže ani deset tlustých čar.
Osobně si myslím, že naše minulost je opravdu nevypořádaná, že mezi naším dal a má dáti a daroval a dostal je značný nepoměr. Z toho plyne tíseň, neklid a třeba i divné stavy. Sejde se pár Čechů a Češek u stolu, u piva, v práci a jsou to lidé, jimž se nedaří nijak špatně. Mají celkem dostatek a chtějí ještě víc a leccos dělají proto, aby se měli ještě lépe. Ale jakmile otevřou rty, hubují, špačkují, nadávají, takže kdyby jim naslouchal Marťan, který by právě přistál, myslel by si, že žijí vesměs naprosto nesmyslné, ponuré existence, propadlé do pocitu stálého ohrožení. Ale i ten Marťan, kdyby ty Čechy poslouchal den dva, všiml by si, že oni sice neustále zlořečí, ale stěžují si velice sebevědomě. A pak by ten Marťan, až by se rozkoukal, zjistil, že vysoká míra sebevědomí patří k tomuto národu a kdyby si zašel do knihovny, dočetl by se, že tomu tak bylo skoro vždycky, nebo alespoň v posledních staletích: Češi si stěžují v podstatě na to, jak je to možné, že při svých výtečných kvalitách jsou na špici v podstatě jen ve spotřebě piva.
Je v módě, a to už dost dlouho, měřit skutečnost lidského života jakýmsi vysněným standardem: jednou se tomu říká „spravedlivá společnost“, jindy „západoevropská životní úroveň“. Nebo se sní o ráji, který bychom mohli nastolit hned zítra, kdyby se „spojili všichni slušní lidé“, mezi něž samozřejmě počítáme hlavně sebe a své dobré známé. Však my bychom ten svůj kousek světa dali do pořádku, kdyby nám pořád někdo nevadil.
Je to takový český - netvrdím, že zlozvyk, prostě zvyk - měřit to, co se děje tím, co by se dít mohlo, ba dokonce mělo. „Jak je to možné, že…“ svět je tak nerozumný a neposlouchá nás, což se neděje jen někde za humny, ale i u nás doma. „Při troše rozumu… by se přece všechno mohlo dělat jinak.“ Takhle nějak se bavíme a slastně se rozčilujeme nad vrtošivostí reality. Žádný převrat, žádná okupace, žádné osvobození, nic se jaksi neděje pořádně a dostatečně pečlivě a elegantně. A nejhorší je, že mezi těmi, co nám vládnou, se vždycky vytvoří silná vrstva naprosto neschopných a k tomu ještě podezřelých existencí, které nám všem leda otravují životy.
Možná, že s takovou povšechně kalnou výřečností pohlížel na naši kotlinu už praotec Čech z temene Řípu. Už jeho lid možná brblal, že osídlování české a moravské krajiny probíhá neplánovaně, bez pevného právního rámce a při neustálém zasahování ze strany nekompetentní vrchnosti, která je zkorumpovaná a myslí jenom na sebe a na své známé.
Málo platné, je v té naší věčné nespokojenosti velký kus pýchy, která nám stěžuje naše vlastní životy. Nutíme svět k dokonalosti, do níž se mu nechce, ale nutíme ho jen jazykem a pysky a přitom koulíme oči v rozkoši z věčného stěžování si. A tak když se takzvaně obracíme do minulosti, hledáme v ní argumenty, které by hlavně posloužily jako obvinění proti přítomnosti. Jsme žalobci i soudci provinilého dneška, do kterého jsme nějakým divným způsobem upadli z lepšího předvčerejška. A chceme uprchnout do lepšího zítřka, ve který ale věříme už jen tak napůl.
Důležité je, že naše trápení s příliš pyšným vědomím se odehrávají právě jen v našem vědomí. Jinak patříme k evropské civilizaci a to znamená něco opravdu významného. I když si rádi ponadáváme a přesto, že hodně lidí v této zemi hořkou láskou miluje různé utopie, přece jen na zdravý rozum dopustit nedáme. A to znamená, že každé ráno většina z nás vstane a jde dělat něco víceméně užitečného. Dělali to tak i naši předkové za válek a okupací a také po osvobozeních, přesto, že ta je skoro vždycky zklamala. Zvyk být užitečný by snad mohl zakládat skutečný důvod k hrdosti, přesto nebo právě proto, že se jím nelišíme od svých sousedů. Je to zvyklost důležitá, což nejlépe vidíme na příkladu zemí, kde se užitek svěžího rána nepěstuje.
Možná, že smysl toho všeho, co se s námi dělo v minulých desetiletích a hlavně v minulém století, vychází najevo, když na chvilku odložíme svou kritickou výmluvnost a když se zamyslíme nad možností, že tady nejsme proto, abychom se za všech okolností tvářili jako potenciální první liga mezi Evropany. Možná, že nejlepší jsme tam, kde toho moc nenamluvíme, ale jsme pohotoví ke spolupráci ve své zemi i přes hranice. Někdy si říkáme, že jsme křižovatkou Evropy, anebo taky mostem mezi Východem a Západem, i když od jisté doby ten přílišný ruch na křižovatce už nevítáme a taky jsme si uvědomili, že po mostě se šlape. Ale jak se jeví, naše zeměpisná poloha nás přece jen předurčuje k tomu, abychom byli spíše spojnicí než příkopem. Jsme tu asi taky spíše k tomu, abychom nabízeli a prodávali a učili se, než abychom se vnucovali se svým poučováním světa.
Ale co by potom bylo s českou láskou k utopii? Copak bychom se dokázali zříct vidiny, že jsme to my, kdo všemu rozumí nejlépe? A o čem bychom si mezi sebou povídali a na co bychom nadávali a nad čím bychom hořekovali, kdybychom uznali, že svět je takový, jaký je, a nám nikdo nevystavil patent nejrozumnějších lidí mezi všemi národy? Ano, byly by z toho potíže. S pýchou se žije rozmáchle, výřečně a jaksi romanticky. Máte-li pýchu, máte taky vždycky dost nepřátel, kteří mají svou vlastní pýchu, svou osobitou řeč a svůj odlišný patos. Nepřátelé vás natolik zaměstnají, že nemusíte přemýšlet o sobě a dělat si výčitky. Bez osobité pýchy se žije pracněji, podrobněji, věcněji a s menším počtem nepřátel. Pýcha je ale taky prokletí, doslova kletba, jak ze starých pověstí. Leží vám na duši, brání vám volně dýchat, nutí vás pořád někomu něco vyčítat, na všem vidět kaz a všude tušit něco zlého. Věděli to klasici, třebas Erben nebo také neznámí v dávnověku žijící vyprávěči pohádek a stavitelé chrámů.
Lidský svět se naštěstí neskládá z našich slov, ale z našich skutků. Slovo taky může být skutkem, ale jenom když si s ním dáme práci. Nakonec když si tu námahu neupřeme, právě ze slov a z úvah vyjde najevo smysl toho všeho, co se s námi dělo v rozporuplném minulém století. Ve všech převratech, kotrmelcích a zvratech vyšlo najevo, jací jsme: v podstatě úplně stejní jako naši sousedé na všech světových stranách. Vyskakovat a vypínat se v rolích vítězů taky smíme; nejčastěji když někdo dopraví a jiný nedopraví do branky míč nebo puk. To je dobrá zábava a hrdost na jeden večer, na jednu noc. Ostatně dovedete si představit, že kdyby český vědec nebo básník dostal Nobelovu cenu za své pracné dílo, že by se na náměstích skákalo a výskalo a třískalo prázdnými láhvemi o dláždění? Já taky ne. Jen z některých výher se radujeme jako děti a jiné, ty méně populární se ukládají do podloží národních dějin potichu a nepozorovaně.
Když si ovšem potřebujeme vybilancovat život a obnovit rovnováhu mezi dal a má dáti, mezi tím, co jsme přijali a co jsme věnovali, dali dál, tichá vítězství váží víc. Je zajímavé, že skutečně dobré skutky a jejich následky žijí svým vlastním životem, bez autorů. Jako kdyby se toho lepšího v nás někdo ujímal a pomáhal tomu do života i bez nás a někdy snad i trochu mimo naši vůli. Nejsme vždycky dobrými soudci ani pro sebe, nejsme dobrými soudci života. Pouhý rozum je někdy nepřítelem živého. Co rozsoudím, co obžaluji, co odmítnu, to, z čeho třeba udělám úspěšný skandál, nikdy nevyváží a nedokáže to, co dovede tiché přijetí, spolehlivé zpracování skutečnosti od rána do večera…
To všechno, co se s námi dělo, mělo přece jen dobrý smysl. Něco jsme se o sobě dozvěděli a také jsme něco zjistili o svém mírně zneurotizovaném světě věčných vítězů a výherců. Víme, že ke své existenci potřebujeme ještě také něco jiného než jen iluzi pyšné svrchovanosti. Chcete-li, můžete projet životem jako tank nebo jako vyšňořená bitevní loď. Ale stejně se každý den musíte smiřovat s představou, že tam na konci na vás čeká právě takový člověk, jakého ze sebe dokážete udělat. Pak se ukáže, jaký to všechno mělo smysl. Co jsem dal, a co jsem dát měl a mohl. A co teprve, jestli na nás na konci života nečeká žádný Marťan, nýbrž někdo úplně jiný.
Přepis pořadu Psáno kurzívou z 2. 2. 2006, stanice Vltava
2024 ©