Naše přání a otevírání darů Ducha
/z dopisu/
Jak jsem psal, že za přáteli na chatu na historický Levý Hradec nemůžu, protože se musím připravovat na setkání na Hostýně, rozvinuly se mi k tomu další úvahy.
Když mi bylo asi 26 – 29 let, vtiskla se do mne jedna maličkost. Tehdy jedni naši známí v Praze získali na pár dní k půjčení barevný portrét jisté vzácné duchovní osobnosti, malovaný na plátno uznávanou moravskou malířkou Marií Gardavskou. Byla to obrovská příležitost, sjížděli se tam příznivci z daleka. Prezentovalo se to málem jako zjevení, senzace... Jedna starší kamarádka (hůř chodící, navíc bezohledně omezovaná i manželem a rodinou), ač taky z Prahy, prostě nemohla, vzdala to bez problémů. Hostitelé obrazu to nemohli pochopit, až jí to i vyčítali, jak ignoruje takovou příležitost. Ona ale řekla klidné stanovisko, které se do mne vrylo, protože ho měla zažité, totiž že nemusí vidět všechno (či být u všeho), tedy že ledacos v klidu oželí, když to nejde. To jsem si pak ještě mnohokrát vybavoval a říkal. Cítil jsem se tím mnohem volnější, svobodnější. Pomohlo mi to i tehdy u příležitosti toho obrazu, protože mi bylo líto, že mne nepozvali se podívat. Pozvali později, ale byl jsem stejně zklamaný, protože to bylo mrtvé, bez výrazu, jen tuctové malířské řemeslo. Říkal jsem si - tak na tohle byla taková tlačenice a "svaté" nadšení? Malá skupinová davovost: jeden hecoval druhého, druhý ještě víc třetího, až by se u toho zbláznili. Obzvláště u senzací tzv. duchovních toto funguje často, láká sem domnění jakéhosi výjimečného a bezpracného duchovního zážitku nebo prospěchu.
Podobně jsem o pár let později oželel příležitost, když Máša Svobodová a Zdeněček Neubauer měli doma řadu týdnů originál velkého a slavného jinotajného obrazu Hieronyma Bosche, který s dalšími odborníky zkoumali (psalo se tehdy o tom v LN i jinde, byly tam objeveny údajně nějaké přemalby).
Dvakrát v životě jsem měl možnost setkat se s Václavem Havlem, kterého nosím hluboce ve svém srdci, a nevyužil jsem jí. Nešel bych byl k němu jako anonymní člověk, protože v době své velké zdravotní a životní krize 1996/7 četl jednu mou knihu a napsal mi pak hezké psaníčko. Příležitosti jsem se nechopil, neb jsem usoudil, že tohoto vzácného člověka mohu mít rád nadále ze svého nitra a z jeho knih, projevů a činů, a o případné duchovní dary, kterých se mi snad občas drobátko dostane, se s ním mohu dělit i na dálku, tak jako s jinými. Proto většinou zůstávám (až na pár výjimek) bez osobního styku (pak bych nemohl psát atd.), a výjimku činím po mnohaletém váhání jen u víkendových setkání, přičemž nikdy nevím, budu-li v nich pokračovat.
Kdysi jsem byl pozván do galerie jednoho známého malíře na slavnost ustavení nadace, kde jsem byl členem a kde se dalšími členy stali a osobně tam byli i Robert Fulghum, Stan Grof a další světové veličiny. Bylo to lákavé, ale já na tyhle slávy, projevy a rauty moc nejsem (abych to upřesnil - rauty ano, jsa mlsoun), a protože jsem měl rozečteno Steinerovo Jak poznáváme vyšší světy, volil jsem raději snahu o poznávání skutečných vyšších světů, než vyššího světa společnosti. Pravda, trochu mi to pak bylo líto, neuspokojil jsem svou zvědavost na Fulghuma (Grof není „moje parketa“), a jistě tam měli i dobré chlebíčky (to bylo větší lákadlo než nějakej Fulghum), ale opět - nemůžu být u všeho. A nemusím. Už jsem jak ta postava jakéhosi českého románu, která říká přibližně: Londýn, Paříž, Benátky..., všude je tolik krás. Ale co to všechno je proti mému pokoji.
Ony tyhle úžasné příležitosti vypadají úžasně často jen zdálky, ale pak se nakonec scvrknou svou přízemní konkrétností. Před pár lety jsem jel na významnou garden party na ambasádě Spojeného Království. Tam jdeš napřed kolem krásné busty Churchilla, pak stoupáš tajemnými schodišti s červenými koberci tři patra a když vyjdeš nahoře na druhé straně budovy ven, seš zas v přízemí na pokraji rozlehlého parku, protože je to velmi příkrý svah. Nikdo by tam tak rozlehlou a odnikud neviditelnou zahradu pod Hradem nečekal. Tehdy to bylo za přítomnosti našeho a britského ministra sociálních věcí (Písek tam byl ustaven jako ověřovatel prvního pilotního projektu komunitního plánování sociálních služeb za pomoci britských zkušeností), a tak tam bylo úžasné pohoštění (kličkovaly mezi námi dívky s podnosy se vším možným i nemožným), překrásná prostorná zahrada (bohužel bez jediné sedačky nebo lavičky), významné projevy jsme měli, jednání vedli, akorát že bylo 36 stupňů a Briti, a i my v jejich přítomnosti, jsme si nesundali saka a kravaty, a za chvíli mne z toho pocházení bolely nohy, z whisky hlava, z řečnění pusa, ze sluníčka oči, z neustálého představování se s novými lidmi, které jsem si měl pamatovat, mozek, a koukal jsem už být doma, nebo aspoň v milém a úlevném soukromí auta.
Asi nikdy nevkročím do vzácné budovy švýcarského Goetheana, stavěné podle Steinerova projektu, kam jsem celý život toužil. Nemám tam s kým jet a sám si netroufnu, neznaje řeči. A učím si říkat – No a co? Jde mi tedy spíš o to, aspoň trošičku nakročit do světa antroposofie, ze kterého byl projekt této unikátní kosmické monumentální stavby čerpán jako ze zdroje.
Bylo pro mne v mládí moc užitečné pozorovat možnosti uspokojování zájmů u mých ochrnutých kamarádů na vozíčku, Mirka a Toni, se kterými jsem se vídával v létě v Janských Lázních a kamarádili jsme se od mých 14 do asi 24 (26) let, než oba postupně umřeli. (Ukázky básní staršího z nich viz níže.) Jejich radostí například bylo, když někdo jejich bezvládný trup na vozíku přistrčil od opěradla vozíku dopředu a opřel je o stůl a vzadu povyhrnul zpod tepláků zasednutou košili, aby je nahoře neškrtila pod bradou a pod paží. Když se nikdo nenašel, seděli takto třeba půlden. Neměli vládu v rukou, takže k psaní básní Mirkovi a k malování Toňovi bylo nutno vložit do ruky tužku a pod to papír. I dívku si tedy mohli pohladit leda v básních nebo obrázcích. A přesto to uměli jemně, decentně.
Zrovna tak jsem se trochu učil uvědomovat si nejrůznější omezení, která jsem viděl u nevidomé kamarádky. Splnilo se jí asi sotva deset procent z toho, co by byla chtěla nebo o co se pokusila (nezískání možnosti doprovodu, nevidění obličejů, smíchu, očí, slzí, přírody, oblohy, zvířat, květin, výtvarnictví, krás lidského těla, televize, prošvihnutí zkoušky na vysoké, když ji nikdo neupozornil, do kterých dveří má kdy vstoupit, zamčení přes noc ve škole, když nevěděla, kam má jít a nikdo tam už nebyl apod.) a nereptala, brala to věcně, nebyla zahořklá ani na chvilku, a kupodivu ani v hloubi psychiky. (Jen malou milou poznámku: poté, co ji v budově vysoké školy zavřeli, vyřídila si se zadostiučiněním z jejich pevné linky aspoň všechny hovory po známých z celého světa.)
Pak si říkám, jak se mám úžasně a jsem přesto nevděčný. Už ale i vím, že někdy čím méně vnějších podnětů, tím intenzivnější prožívání mála. Pak mohou přicházet i nečekané zázraky (vztahové, kulturní, umělecké aj.), protože jim nepřekážíme svým očekáváním, honbou, chtěním..., necháváme kolem sebe volno, přístup. To jistě neznamená "mouchy snězte si mne", spíš naopak, touhu po kráse, pěstování ideálů, lásku ke kráse a dobru a pravému umění a poznávání, ale vše bez pachtění. Někdy právě samostatnou, tichou a pilnou láskou k umění nalézáme to pravé a ušetřuje nás to zklamání z davových pseudohodnot a padělků. Vida, dal by se napsat i článek, které vlastnosti potřebujeme k tomu, aby se nám plně otevřely dary umění, a každou vlastnost rozvést a dát i příklady. Napadá mne třeba trpělivost, pokorná sebedůvěra, obezřetné přijímání davových ideálů, úcta, kombinace zdrženlivosti v úsudku a zároveň i rozhodnosti v odmítnutí nečistého díla a umělce - a to souvisí s celkovou niternou etikou, estetikou, zráním, se vztahy, s kulturou oblékání i mluvy (nejen voleným výrazivem, ale i intonací, zabarvením hlasu, intenzitou hlasu - ó jak bývá často slizké, samolibé, umaštěně protahované, nekontrolovaně neestetické, teatrálně patetizované, zahleděné do vlastní bravury..., a ještě bezohledně nahlas; u jiného světáckost, verbální svalovina..., jak pak taková ústa mohou říkat tiše, že někoho milují, jak se mohou modlit, sdílet do hloubky?), dále to souvisí i s trávením času… - toho by byla spousta na jeden článek. Už teď mne to přitahuje někdy napsat, ale to nebude jen tak na tři stránky, ale možná až na knížku. Až se toho lekám, co jiného bych musel kvůli tomu odsunout. To jsou momenty, kdy začínám mít potřebu dbát o své zdraví, protože když budu chátrat moc brzy, budu pak strašně trpět tím, že jsem nesplnil mnohé a budu to mít před očima, až budu odcházet. - Tak vidíš, takhle se rodějí knížky (z některých záměrů nic není, některé ale dotáhnu). U tohoto tématu ale mám naději, že narazím na to, že už to někdo napsal a třeba mnohem líp než bych uměl já a že to tedy nebudu muset psát. I když vlastně - to co jsem kdy napsal o umění (a nebylo toho málo, včetně řady časopisů, rozhlasových pořadů a pár televizí) taky nebylo nic nového, ale ono je třeba to zpracovávat vždy zas někým jiným a nějak jinak, pokud to člověk opravdu cítí a stojí si za tím svým vývojem. (A už koukám, že i tohle by šlo asi i na web, možná i na setkání teď na Hostýně.)
Mail kamarádky, který na text reaguje:
Když člověk něco takového na veřejnosti, která je zvyklá zážitky naopak shromažďovat, oznámí a ještě bez zklamání, vyrovnaně, klidně a bez emocí, jen jako skromně vyslovené vnitřní stanovisko aby informoval, nic víc, bývá ego ostatních zasaženo jeho podezřelou skromností či neobvykle snadným, bezproblémovým přijetím všech i nepříznivých okolností. Je to něco nevídaného. Nepovyšuje se ten člověk tím nad ně? On jen vyrovnaně sděluje, ale měl by se hádat, vykřikovat, obhajovat svůj názor, aby oni mohli zastávat ten svůj a pak by se vidělo! Tohle je nějak moc ušlechtilé a neznámé pro ně. Je nejlepší takovou neúčast na společných radovánkách rovnou odsoudit, pak se není nutno zamýšlet naopak nad svými pohnutkami k nadšenectví, unášení se dojmy a zážitky. A když přeci jen vedle takového člověka na chvilku zpozorní a zamyslí se, většinou z porovnání vycházejí jako vítězové oni. On je divný. Málokdo si dojde k tomu, že míň je víc a že zřeknutím se výhod i různých lákadel se naše duševní louže prohlubují do studen. Nalézajíce se v pravé nepompézní skromnosti, tichosti, nenápadnosti, lidi září ze svých největších hloubek.
Tři z básní mého přítele Vladimíra Maliny. A jedna zajímavost: Jiří Wolker zemřel ve 24 letech (1900 – 1924). Malina se narodil 24 let po něm a zemřel rovněž ve věku 24 let (1948 – 1972).
KDYŽ
Když stínem být nemohu
v spalujícím horku
člověku světem jdoucímu
Když nemohu dát již
šišky veverkám
jako plody lidské lásky
běžícím vteřinám
Chtěl bych aspoň jako strom
člověku po skácení v ohni
teplo v zimě dát a hřát
Rád bych jako strom zanechal
pařez na němž by si odpočal
a sil k další cestě načerpal
Aby si prostě měl kam sednout
a poznal smysl života
PRÁZDNÉ HNÍZDO
Odchází zas léto
A ani ty mu nezabráníš
Vždyť ani člověk
Nemůže pouta lásky dát
Dokud mu druhý
Ruce sám nepodá
Nezbývá než čekat na ruce
Až hudbou svých prstů
Přehluší ticho a smutek
Prázdných hnízd dlaní…
STUDÁNKA
Snad najdeš
Hluboko v lese skutečnosti
Průzračnou studánku studu
Rád rozčeříš ji džbánkem přátelství
Než ti svou hladinu zcela ponechá
K ponoření bosých dlaní lásky
Abys tou vodou uhasil žízeň touhy
A na hladině zrcadlící se svit luny
Polibkem způsobil závrativá kola
V nichž milenci si chladí
Opojné víno snů
2024 ©