Jednou z nejvýraznejších oblastí, kde se projevuje hra konvencí a celosvetový materialismus, bez ohledu na spolecenské zrízení a mnohdy ani vyznání víry, je vztah ke smrti.
Všimneme si: když zemre známá osobnost, kolik dalších slavných lidí si pospíší s verejným prohlášením o své zdrcenosti (lze samozrejme chápat zdrcení tech nejbližších) a jak je to vzalo, sebralo, odrovnalo, vyridilo, jak je težce zasáhla zpráva o úmrtí... Slouží to k dobrému osobnímu píár. Jako by tím chteli dokázat stejne smýšlejícím materialistum ci kolegum (i kdyby byli tzv. verící) jakousi svou kvalitu, blízkost ci lásku k zemrelé osobe. Nebo je nekterými pozustalými litována, že už si nemuže užívat zemských požitku, ve kterých oni spatrují jediné blaho? Nebo ti, co plácou že nemocná osoba odešla, jako by paradoxne litovali, že už tu nemuže dál telesne trpet? Neprejí jí snad beztelesný odpocinek?
Nebo svuj vlastní strach z oné Pravdy boží prenášejí i na zemrelého? Není to u mnohých jen spolecensky prijatá hra na truchlení? (Ci chcete-li, pusobení Ahrimana na lidstvo skrze zmaterializování postoje k smrti.)
Zamysleme se zcela jednoduše, co se úmrtím stalo: duše vylétla z tela, casto trpícího, jako motýl z kukly. Neprestává existovat, je jen jinde a bez telesné záteže, mnohdy bolavé. A možná že se postupne blíží víc k vecné Pravde i k pravde o sobe. Meli-li jsme k onomu cloveku skutecnou lásku, pak mu ji tím silneji a snad i tišeji predáváme, zabalujeme ho do ní. Nyní ji muže i silneji vnímat, ba vsávat. Privolávání zemrelého a hysterické truchlení naopak jeho duši vyrušuje, zdržuje, dá se ríci že až tyranizuje, brání v dalším postupu. Je jako kámen u nohy. Obzvlášte když se sejde nekolik jeho známých a vzajemne se v nárku podporují, pripomíná to pronásledování bezbranné koristi, i když "dobre mínené".
Když odešla známá herecka a zároven láskyplný clovek s duchovní orientací a tisk se predhánel v celoživotních informacích o ní a v srdceryvných reportážích o stavu nitra mnohých, kdo ji znali, napsal mi její dlouholetý blízký kamarád neco jiného: „Silná chvíle tahle její Smrt. Nechce se mi v teto chvíli nic císt o ní… Vede me to do Ticha...“ Jednoduché, opravdové, duveryhodné. Kéž by ji doprovázelo co nejméne slz a co nejvíc svetla lásky a modlitby.
Jak krásný byl treba zvyk našich slovanských predku – zapalovat na hrobe ohen jako symbol Božího tepla a svetla, které práli duši zemrelého. Nám z toho zbyla svícka, i tak lze její plamen takto chápat. Nemužeme-li položit kvetiny na hrob (s vedomím, aby skupinová duše oné kvetiny oblažila duši zemrelého), mužeme si sami najít jinou drobnost: treba si privonet ke kvetine a v duchu tou vuní jemne zemrelého oblažit. Poslechnout si neco s klasické hudby a nenásilne se podelit o prožitek i se zemrelým. Pronést pro neho Otcenáš.
Naopak truchlení – nejhorší a bezútešné bývá u tech, kterí se nezajímali o „veci poslední“ a následné. Jak úlevné by bylo uvedomit si, že odložením fyzického tela život nekoncí.
Hysterické horekování nad zemrelým je spíš projevem sebelítosti. Anebo strachu nad mukami z hríchu? Libuše Šafránková to nepotrebuje. Nemusela ani halasne propagovat své zralé postoje a názory – umelecké, duchovní, spolecenské. Byla jejich ztelesnením. Na rozdíl od mnoha kolegyn herecké šmíry nemusela usilovat o slávu náhražkou talentu - skandály, odhalováním tela, útocením na pudovost. Stacila její mimika, hlas, oci, úsmev, ryzí ženství, detsky nevinné roštáctví, pohybová kultura dokonale prizpusobena roli, pohádkovost, oduševnelost… To, jak ciste oblažovala lidi, vcetne detí, se jí vrátí.
Vystupuj lehce, Libuško Šafránková, posmrtnými ríšemi, zahalena do Svetla Všeodpouštející a Všeozarující Lásky Kristovy.
(Z jejího puvodního impulsu se odvíjela i má spolupráce s Danielou Drtinovou pro DVTV a Petrem Tomaidesem s tocením nekolika videí na Youtube. - Fotografie L. Š. na mém facebooku nebyla dosud nikde publikována, byla porízena Petrem Tomaidesem.)
Omluva za místy chyb?jící diakritiku, Podpora Banan asi nemá možnost (nebo schopnost?) to napravit.
2024 ©