Přítel Alfred Strejček mi právě napsal o jednom smutném lidském příběhu: "J. B. učil na fakultě v Praze a soukromě bádal v oblasti elektromagnetického vlnění a jeho vlivu na lidský organizmus. Chtěl prozkoumat jedno z tajemství egyptských hrobek, totiž zakletí některých komor, o kterých domorodci mluvili jako o smrtelně nebezpečných pro každého, kdo by do nich vstoupil. Spojil se s našimi egyptology a vybaven přístroji šel zkoumat, vzdor varování, právě tyto prostory. Byl překvapen radikální změnou elektromagnetického pole při vstupu a nebyl schopen vědecky doložit, čím byla ovlivněna. Druhý den začal mít zvláštní zdravotní potíže a musel se nechat ošetřit. Po návratu ho přijali v nemocnici a nebyli schopni určit příčinu jeho problémů. Pak ochrnul a byl rok mimo práci ve škole. Začal si dávat dohromady ono zvláštní vlnění v hrobce při její návštěvě, se svou nemocí, četl řadu knih populárně vědeckých či odborných na toto téma a přijal pro sebe jako realitu, že překročil zákon, který před tisíciletími stanovili vládci Egypta a stavitelé hrobek. Za dva roky potom ve svých 48 letech zemřel... V posledních dvou letech života meditoval, četl výhradně duchovní literaturu a našel, jak mi sám říkal, sám sebe." - K pokusu o vysvětlení se ještě vrátíme.
Ten, kdo vstoupí do studnice, zas musí vystoupit a věci, které jsou tvé, musí být sdílené s přítelem. Thovt
Slyšíme-li o Atlanťanech, o dávných Egypťanech či Indech, uvědomme si, že jsme to byli pořád my v dávných inkarnacích, ať už jsme se učili životu na Zemi jako rolníci či vládci, otroci či otrokáři, vrazi či světci, stavitelé i ničitelé chrámů. Porovnejme si časovou délku: Od středověku dodnes uplynula řádově jen staletí, zatímco egyptská civilizace trvala několik tisíciletí. Plula klidně a dlouze jako tok Nilu. Podívejme se tedy zevrubněji na nás samé, jak jsme asi žili v bájné zemi na posvátné řece. Snad si hlouběji než běžní historici zodpovíme alespoň některé hádanky, směřující do tisíciletí vzdálené minulosti.
Po zániku dávné Atlantidy, který probíhal delší dobu, se část jejího lidstva uchýlila v několika etapách na jiné pevniny. Mohutný proud Atlantovců i s jejich kněžími-zasvěcenci dospěl i do oázy, kde nalezli úrodnou zemi, chráněnou okolní pouští a napájenou mohutnou rozvětvenou řekou. Pojmenovali tento pruh země Egyptem, tedy zemí vynořivší se z vod. V těchto skvělých podmínkách zakládali novou spirituální civilizaci. Jejich chrámy představovaly živoucí knihy, jež odkrývaly pravdy o Bohu a o vesmírném řádu a tím urychlovaly vývoj lidu. Podle televizního dokumentu Horovo oko, Eye of Horus, je například velká sfinga v Gize poukazem na nový časový cyklus, který zahrnuli do svých plánů. Její podoba lvice s lidskou hlavou je nejen symbolem osvíceného vládnutí, ale představuje i cyklus mezi věkem Lva a věkem Vodnáře, kdy tato nová civilizace dosáhla svého největšího vlivu. Kněží znali vztah mezi jednotlivými cykly vesmíru a vývojovým procesem lidstva, a tak řídili svoje plány podle hvězd. Ve zvěrokruhu v Dendeře najdeme zprávu o tom, že v procesu reinkarnačního vývoje projde každá duše celý jeden kosmický cyklus, dvanáct stádií zvěrokruhu. Podle esoterických nauk má každý symbol sedm klíčů. Věděli, že sedm základních těles sluneční soustavu průběžně ovlivňuje všech dvanáct konstelací a že každá lidská bytost prochází kosmickým cyklem a přijímá jeho vliv. Škola mystérií používala jako svůj symbol oko boha Hóra. Toto znamení nalezneme na všech zdech egyptských chrámů. Přináší sdělení o hlavní funkci tohoto symbolu jednoduchou formou, aniž by k tomu potřeboval slovní vyjádření. Jeho význam je pochopitelný i po tisících let od jeho vzniku. Hórovo oko je nesmrtelné vědomí, které ví vše a vidí vše. Může létat vysoko nad ostatními existencemi. Oči jsou symbolem Slunce, zdroje života. Reagují na jeho svit a barevné vibrace. Přenášejí intenzitu a sílu ohně do mysli. Oči byly chápány jako nervová zakončení, vnímající boží vůli.
Výmluvná je i další symbolika. Často zobrazovaní ptáci evokují představu letu, svobodu oproštěnou od materiálních omezení. Sokol je dravcem s nejlepším zrakem. Hór v podobě sokola představuje ducha, který skončil svoji etapu vzdělávání v pozemské úrovni. Když pochopí vesmírný řád, který si ověřil v různých životech, je schopen pozvednout se nad fyzická omezení a překonat prostor i čas. Lidská postava s hlavou sokola symbolizuje člověka, který všechno vidí, má panoramatické vidění a dokáže se soustředit na jakýkoli detail. Muž se šakalí hlavou zdědil jeho orientační schopnosti. Proč byl uctíván šakal, nám spíš nesympatický? Šakali dokázali vytrvale, stejnoměrně a s neochvějně přesným nasměrováním putovat pouští. Byla to inspirativní představa. Muž se slunečním kotoučem nad hlavou symbolizuje moudrost, která z něj vyzařuje, a vysoký stupeň rozvoje jeho mysli.
V mytickém příběhu byli vládci Egypta Osiris a Isis. To oni stanovili zákony a byli nástroji své civilizace. Učili respektu a hledání Boha. Isis s chlapcem Horem je prorocký předobraz Panny Marie s budoucím Mesiášem. Ve svatyni bohyně Isis kněží vysvětlovali žákům existenci ženského principu schopného vytvářet světlo. Její jméno znamená trůn. Duchovní úloha ženství byla ctěna a dobře chápána. Každý symbolický obraz, nám možná poněkud podivný, vyjadřuje jednoduchým způsobem nějakou myšlenku. Beze slov. Nejsou to jakési naivní malůvky primitivů. Isis je znázorňována jako žena se supem na hlavě, na němž jsou připevněny kravské rohy se zlatým diskem uprostřed. Osiris a Isis zastupují zdvojenou sílu orientovanou směrem ke spiritualizaci hmoty pomocí vývoje vědomí. Sup je pták, který se pečlivě stará o svá mláďata. Ve svých útrobách přeměňuje zetlelé zbytky v potravu, v nový život. Kráva symbolizuje nutritivní princip, její rohy mají tvar luny, matky cyklů. Obklopují zlatý disk, sluneční svit, zdroj života, světlo vědomí. Egypťané si uvědomovali, že všechny jejich každodenní činnosti jako rybolov a práce na poli jsou cestou přiblížení se k Bohu a k možnosti být každý den lepším člověkem. Vytvořili společnost založenou na spokojenosti a míru. Když v 5. století před Kristem navštívil Egypt antický historik Hérodotos, nemohl než prohlásit, že Egypťané jsou nejšťastnějším, nejzdravějším a nejnábožnějším národem na Zemi. Nicméně Egypťané ve svém jazyce neměli slovo, které by znamenalo náboženství. Nespatřovali žádný rozdíl mezi posvátným a světským. Boha, vesmír a sebe sama chápali jako součást jednoho celku spojeného láskou. Neměli ani slovo pro smrt. Říkali - cesta na západ. Tak jako slunce zajde a na východě se znovu zrodí, je to i s duší.
Nedávné marxistické třídní vidění světa, urputně vše polarizující na vykořisťovatele a vykořisťované, líčilo stavitele pyramid jako otroky. Výzkumy památek však ukazují převážně na oddanost lidu svému veleknězi, učiteli, vládci, zástupci Boha na zemi - faraonovi. Od něho čerpali jak duchovní síly, tak mzdu za práce na stavbách, podobně jako nynější dělníci, nebo naturálie. Egypťané dokázali využívat energii éterického těla a vymisťovat ji i na dálku. Při slití této energie mnoha lidí vznikla mohutná baterie, schopná pohnout i nejtěžšími kvádry. Podobnou energii, nazývanou mana, používali mnohem později v Polynésii i původní obyvatelé Velikonočního ostrova při stavbě, vztyčování a přemisťování svých až devadesátitunových monolitických soch – moai.
(Malé doplnění: Ke konci egyptské kultury, když už upadala a degenerovala, byli údajně ke stavbám opravdu využíváni otroci. To ale neplatí pro známé pyramidy, stavěné v době rozkvětu Egypta.)
Takto byly postaveny ohromné pyramidy vážící tisíce tun na neuralgických bodech nacházejících se přesně nad elektromagnetickou sítí Země. V pyramidách přijímali mocnou energii, která jim umožnila prožít tehdy nejvyšší stupeň mysli. V jejich umístění, rozměrech a nasměrování je ztajena kabala čísel i astronomické souvztažnosti. Známé tři velké pyramidy kopírují co do úhlu, nasměrování i poměru vzdáleností na zemské úrovni pás ze tří hvězd posvátného souhvězdí Oriona. I to je projevem vědomí, že za svou domovinu považovali celý kosmos. Masa pyramid, která obsahovala miliony částeček křemene, vibrovala se Zemí a vyráběla energii prostřednictvím molekulárního tření, což je jev, který dnes označujeme jako piezoelektrický. Zkonstruovali mnoho pyramid až dospěli k ideálnímu tvaru, jenž má Cheopsova pyramida.
Archeologové často vnikali do posvátných, magicky střežených prostor bez úcty. Co to mohlo přinést? Je známo, že se zachováním své fyzické schrány spojovali Egypťané i posmrtný život duše a proto byly mumie magicky nabity silami, které měly stíhat každého narušitele jejich klidu. Odtud plynou i brzká úmrtí řady archeologů, vniknuvších k mumiím faraonů. Egyptské tajnosti působí výmluvně i dnes. Dokonce i materialističtí vědci museli uznat vysoké procento předčasných úmrtí některých egyptologů krátce po vstupu do pyramid a jejich komor. Označovali to za náhody. Jistě, navenek se to tak jevilo. Egypťané ovládali magii mnohem silněji než my, byli tehdy těmto silám ještě otevřeni. Mnohé, co činili, by nám připadalo jako kouzlení. I posvátné prostory uvnitř pyramid nasytili mentálními silami - elementály pronásledování toho, kdo sem vstoupí bez náležité úcty. Zároveň sem upoutali i elementáry - podstaty živlů. Byla to ochrana posvátnosti. Pokora a vědomí posvátnosti umožňuje bezpečné splynutí s posvátným prostorem, ať je to komora pyramidy, poustevnická jeskyně nebo chrám.
Zaklínáním dokázali připoutat a posílit energii éterického těla do hrobky a vybavili je magickým příkazem pronásledovat narušitele. Takovýto energetický elementál, starý třeba i tisíce let, se přichytí na nezvaného návštěvníka, snad se dá říci i že oslabí jeho ochranu a zvyšuje riziko neštěstí. To přichází podle okolností: jednoho brzy přejede auto, druhý zemře na infarkt, třetí se utopí. Podobně nabíjeli i druidové své mohyly ochrannou energií, která může působit dodnes.
Světovou veřejnost kdysi zaujala úmrtí archeologů po vstupu do hrobek faraonů. Avšak při lpění Egypťanů na své posmrtné schráně je přirozené, že určitou, byť snad méně silnou magií byly nabíjeny i mumie obyčejných lidí. Tisíciletí měly přetrvat nejen hmotné pyramidy, ale i nehmotné kletby pro narušitele klidu mumií. Obojí skutečně tisíciletí přetrvalo. Náš materialistický zrak však vidí jen pyramidy. Dokonce i televizní dokument z Egypta z devadesátých let minulého století, kdy archeologové objevili nové sakrální podzemní prostory, staré tisíce let, ukázal další fungování těchto elementálů. Rozjařený egyptolog, opojený úspěchem objevu, se chystal do této prostory sebevědomě vstoupit. Zcela obyčejný egyptský dělník, přihlížející dění, poznamenal ke kameramanovi: Jestli tam zůstane v téhle náladě déle než půl hodiny, brzy ho to zahubí. Smrt onoho zdravě vypadajícího muže středních let nastala do dvou týdnů.
Po prvních objevech mumií se archeologové domnívali, že jsou to nálezy jen ojedinělé. To byla pravda jen pokud šlo o mumie faraonů. Brzy však byl nálezů bezpočet, až se s trochou nadsázky tvrdilo, že kde se v Egyptě kopne, přijde se na mumii. To pragmaticky využili Angličané. Vědci označili mumie za skvělé hnojivo a tak vzešel nápad prohnojit si práškem z nich louky, pole a pastviny. Miliony mumií byly proto nakládány na lodě a transportovány do Anglie. Aby se do kontejnerů vešlo mumií co nejvíce, dělníci po nich skákali a lámali a stloukali je. Nezdálo se jim ani podivné, že se mnoho těchto lodí s mumiemi potopilo. Nikoho, ani novináře nezajímalo, co vyvolají miliony vykopaných, převezených, surově poničených ale přesto nadále magicky nasycených mumií na zemském povrchu. Uvažujme dál. Se zemědělskou půdou, do které byly rozprášeny, přicházejí nejvíce do styku zemědělská zvířata - trvale na ní žijí a pasou se na ní. Magická kletba napadá vždy tam, kde je nějaký nejslabší článek či možnost ohrožení: úrazy, osudové rány, nemoci se urychlují apod. (Je málo známo, že i Titanic přepravoval na své palubě mumii.) Je pak náhodné, že se v Anglii po řadě desetiletí katastrofálně rozšířila nemoc šílených krav a v nebývalé míře i slintavka a kulhavka? Mumie, které měly ještě zbytkové vibrace magických sil, musely pustošivě působit i na elementární (živlové) bytosti na rozlehlých plochách, kde byl jejich prášek rozptylován. I to přispělo ke zmrtvění krajiny a jejích uzdravujících elementárních sil a tím opět ke snížení imunity zdejších zvířat. (Malá osobní zkušenost: Když byla v 70. letech v Náprstkově muzeu výstava o starém Egyptě, dlouho jsme s partnerkou se zájmem postávali u jedné mumie. Bolesti hlavy nás obou v dalších několika dnech i celková nevolnost byly nepříjemné, bez zjevného původu. I když to není exaktně prokazatelné, přičítali jsme to zbytkovým energiím v mumiích.)
V Anglii měla po rozprášení mumií sníženou imunitu zvířata. Dnes máme sníženou imunitu my, lidé. Proč asi? Bylo na to již mnoho článků, někdy i dost prapodivných. Jistě, neovládáme dnes magii, ovládáme spíš ahrimanskou techniku a ničení přírody. Hubíme a týráme zvířata v rozsahu jako dosud nikdy v historii, a tedy vyvoláváme i odvetu (nikoliv úmyslnou, nýbrž zákonitou) říše zvířecí. Přichází bakterie resp. viry. Noc nevyužíváme k obnově spánkem, ale k zábavám. Vedeme mnozí bujarý noční život. Nečerpáme pak ze spánku dostatečnou odolnost duševní a tedy ani zdravotní, nořením se do devachanských léčivých oceánů (denní spánek tuto hlubší obnovu neumožňuje). Snižujeme si tím imunitu.
Naše zmrtvělá vyplozená pole již nemají přirozené látky pro růst, i obilí pro chléb pěstujeme na umělých hnojivech. Jak zjevná souvislost s naší niternou odtržeností od Zdrojů.
Ve zprávách vídáme snímky vodních ptáků, kteří se dostali do styku s ropou, rozlévající se při haváriích po mořské hladině; ropa, která jim prosákla peří, zbavila je schopnosti létat. Nepřipomíná to naše duše? Jak mi řekla antroposofická lékařka MUDr. Hana Sirotková, nejsme-li silní v našem vyšším Já, jsme náchylnější i k nákaze covidem. V době, kdy nesčíslní lidé mohou zevně prožít, jaké to je vznést se letadlem nad zem, létat, hrozí duším opak: že příliš ztěžknou, ztratí schopnost vnitřně se povznést, vzlétnout. Následkem toho mnohdy zůstávají i v noci v blízkosti „břehu“ a ráno se vracejí do všedního života neprojasněny a neposíleny. Na hmotné úrovni létáme k planetám, jako by se tím kompenzovalo to, že v noci mnohdy nedokážeme procházet sedmi planetárními úrovněmi spánku. Z původních zasvěcení, prožívaných tiše a pokorně, se u nás staly show některých bavičů, profanujících a využívajících pro osobní sebeprezentaci ta nejposvátnější témata a zasvěcení.
Dochází ale i k další výrazné disproporci: ještě nikdy v dějinách nebyly tak rozevřené nůžky mezi hygienou těla a hygienou duše. Naše špičkově vyvinuté zdravotnictví a hygiena vymýtily řadu chorob, epidemií, pandemií. Ty jsou ale vyvolávány (ne)kvalitou našich životů, tedy musí přicházet ve velkém rozsahu jiné choroby – kdysi žloutenka, SARS, AIDS, nyní COVID. I když nad ním “zvítězíme“, pak pokud nezvítězíme nad sebou, zákonitě přijdou další pohromy. I sobecký strach a stres je přitahují.
Cesta k nápravě lidstva vede přes nápravu vlastní, každého z nás. Je snazší se pohoršovat nad zkažeností či chybami celku, než našimi osobními. I k tomu máme našeho všudepřítomného Bratra, Přítele - Ježíše Krista, trvale dlícího od ukřižování na Golgotě v auře Země, kterou svou Láskou navždy prožehl a prožehuje.
U nemoci šílených krav jde o spolupůsobení ještě jednoho zevního, nemagického faktoru: R. Steiner již začátkem 20. století napsal na základně duchovně vědeckého poznání, že kdybychom krmili krávy živočišnou potravou, zešílí. Teprve nedávno však vědci zjistili, že tato nemoc pochází právě z krmení krav masokostní moučkou z mrtvých zvířat. Mumií se za 2. světové války někde využilo i jako topiva. Tak se jejich vliv dostal i do vzdušného živlu. Dá se předpokládat, že nějakým způsobem to škodilo i tam.
Pyramidy byly něco jako jaderné elektrárny, avšak akumulovaly tu nejvyšší duchovní moc a energii. Přejděme do současnosti. Nynější materialistickou obdobou jsou naše jaderné elektrárny, avšak na energii, využívanou na hmotné úrovni. Je to samozřejmě ekologicky nejčistší energie. Postavme si ale před oči i estetický rozdíl: krystalicky ukázněný a estetický tvar pyramid a hrubá monstra našich elektráren. Zastavme se ještě u elektrárny, ve světovém tisku nesporně nejfrekventovanější, totiž u Černobylu. Významné a zajímavé bylo historické pozadí této katastrofy, viděné esotericky. Přejděme si k jeho ozřejmení do někdejšího Sovětského svazu. Falešně předstíraný obraz rovnosti, spravedlnosti, založený na popření lidské důstojnosti i Boha, ba na zuřivém ničení všeho, co jej připomínalo, byl oním dnem, ke kterému muselo Slovanstvo klesnout, aby se jednou v mnohem pozdějších dobách mohlo "odpíchnout" od této černé základny. Komunismus byl negativním protipólem Království nebeského. Měl a má všude ničivé následky i poté, co zevně padl. Je ahrimansko-luciferskými bytostmi prosáklý v různých modifikacích názorů a postojů v mnohých nitrech, včetně v některých kruzích antroposofie (tak jako do ní kdysi pronikl nacismus, když někteří němečtí antroposofové například tvrdili, že Hitler je meč archanděla Michaela). I to je možná jedna z příčin její nynější stagnace a nepřitažlivosti.
Přes tři čtvrtiny století vzpoury proti Bohu v Rusku přineslo nejničivější rozvrat této země, v mnohém i v těch národech, které si sovětizované Rusko podmanilo a zdevastovalo ekonomicky, kulturně i duchovně. Zaselo do nich své destrukční sémě. Tak jako se u individualit může někdy projevit psychologií popsaný syndrom týraného, který se časem zatouží podobat a vlichotit svému trýzniteli, funguje to možná někdy částečně i na úrovni národů. Uniformně zredukované osobnosti za socialismu podle šablonovitého pojetí Marxe (stejné žaludky, stejné potřeby atd.), a postihování těch, kdo přečnívali, vedly ke snazšímu ovládání duší Ahrimanem. Podle spirituálního badatele S. O. Prokofjeva bude odstraňování nejhorších následků komunismu trvat sto let, těch mírnějších ještě dalších 250 let. Podvědomá agresivita v tehdejších porobených sovětských republikách byla nahromaděna vůči Rusku hlavně na Ukrajině, asi nejhůře postižené ruským imperialismem. Sovětský režim nechal tuto tradiční obilnici Evropy, která odmítla zakládat kolchozy, nejprve vydrancovat, pak obehnat ostnatým drátem, izolovat od mezinárodního obchodu, samu svému osudu. Nebylo z čeho osít pole a tak propukl hladomor s několikamilionovými oběťmi. Je pochopitelné, že v této zhroucené zemi se nahromadila mocná nenávist. Výbuch opovržení vůči Rusku, ale i jiných nastřádaných a dosud neprojevených negací, které komunistický režim držel pod těžkým příklopem, se po uvolnění poměrů projevil ničivým třeskem příklopu černobylské elektrárny. Jasnovidný S. N. Lazarev vidí příčinu této katastrofy v tom, že musela na vnější úrovni vybuchnout dříve akumulovaná zloba Ukrajinců, aby se v budoucnu nemusela projevit v krveprolití mezi národy, které by znamenalo další vršení nových a nových vin. Zevní krutá tragédie na zemském povrchu tak tehdy zamezila ještě něčemu horšímu. Napadení Ukrajiny Ruskem jde na karmický účet Ruska, největšího světového agresora již po dobu celých sta let.
Jen pro zajímavost: ještě jsme nestihli zapomenout světovládně agresivní píseň se slovy mj. "Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod... my ničím nejsme, buďme vším…". Podle Lazareva obsahuje tato píseň energeticky obludně mocný program boření budoucnosti i kosmu.
I naše menší katastrofy, jako záplavy, sucha aj. nás nutí brát více v úvahu, že je na zemi ještě jiná síla, před kterou se naše sebevědomí musí pokořit: síla živlů. S nimi jsme si již odvykli žít. Umíme je jen proklínat, ale netušíme, že i jejich řádění bývá vyvoláno dlouhodobým "řáděním" našich niter v tom či onom směru, neúctou k Matce Zemi jako živé bytosti. A naše chtivost nekonečného růstu blahobytu (či jak říkal Václav Havel - chceme ekonomicky růst růstu růstu), plytkých zábav a plundrování přírody musí být taky omezována. Následky covidu jsou tedy určitou brzdou. Proto naopak jakékoliv naše kladné působení pro přírodu, pro lidstvo, pro Zemi, pro vesmír má veliký význam. I práce na sobě by měla mít jako pohnutku stávat se lepším člověkem pro svět. Tvořivou láskou, každý tam, kam nás Prozřetelnost právě postavila, se i bez vysokých zasvěcení (mnozí si na ně musíme počkat) a vědomím společenství s druhými se harmonicky začleňujeme do Božího plánu vývoje lidstva.
/Pozn. č. 1: Některé poznatky o starém Egyptě jsem zde čerpal z dávného tv pořadu Okem boha Hóra. Když jsem zatoužil mít text onoho komentáře, který četl herec a dabér pan Pavel Rimský, zjistil jsem si v televizi kontakt na něho a scénář pořadu jsem s ním vyměnil za 2. vydání mé knížky o Drtikolovi. I šmelina má, jak vidno, někdy užitek.
Pozn. č. 2: Tento článek by měl přijít do mé roky chystané patrně 31. knížky (počítám-li dobře, vždy mi to vyjde jinak), složené z korespondence s přáteli a dalšími zajímavými lidmi./
2024 ©