Ošetřovatelka krav – filosof života
Příběh klientky střediska Diakonie v Písku, které pečuje o seniory, paní Aničky Škopkové je prostý, ale přesto či právě proto inspirativní. Celý život se „jen“ starala o zvířata. Nejprve u sedláka, pak v JZD. Prý si s nimi dobře rozuměla, přilepšovala jim, jak to šlo. Od rána do tmy tvrdě dřela. A to je z jejího života zevně zaznamenatelné asi tak vše. Nikdy neviděla moře, ba ani naše české hory. Nikdy nebyla na dovolené, krom jediného týdnu organizované kulturní rekreace v Praze. Neležela nikdy na pláži, neletěla letadlem… Nezajímají ji pojmy jako mobil, internet, CD, DVD, přehrávač, kamera apod. Jsou to pro ni jen „skříňky“ a „krabičky“.
Podle našich posuzovacích kritérií by byl její život velmi chudý, snad až neslušně. Cítí to tak? Právě naopak. I dnes ve svých devětadevadesáti letech, spokojena v pokojíčku Diakonie, nejeví žádnou zatrpklost, nevyčítá nic osudu. Naopak – vše brala z ruky osudu vždy s poděkováním Prozřetelnosti a tak ji nic nezaskočilo a nepřemohlo. Ví, že štěstí není ve věcech či okolnostech, ale v tom, jak je prožíváme, jakou hodnotu jim sami přisoudíme. A dosvědčuje to i svým chováním: i dnes je plná radosti a humoru a vidí-li „pěkného mužského“, ráda mu bez obalu sdělí, že se jí líbí a zalituje, že jí není míň let. Umí odlehčit různá napětí, dává dobrou náladu klientům i zaměstnancům přímé péče, kteří to při své náročné práci taky potřebují. Když se na středisku točil v roce 2004 Adventní koncert, celý televizní štáb velmi spěchal. Paní Škopková jim ale udělala “čáru přes rozpočet”: Jana Kačera, který s ní hodlal natočit asi tři věty, tak zaujala (když se “rozjede”, bývá totiž někdy nepřerušitelná), že téměř hodinu naslouchal jejímu vyprávění a kameraman točil a točil a zbytek štábu na chodbě jen nervózně přešlapoval a přešlapoval…
Další zdejší klient, stojednaletý pan Bohumil Novotný, se upřímně těší, že s paní Škopkovou oslaví za rok její stovku. Slíbil jí, že si na to počká. Snaží se, býval vždy kavalír, který držel slovo - jako někdejší majitel své písecké tiskárny (až do zestátnění) i jako příjemný společník spolubydlících ve středisku Diakonie. Popřejme jim to oběma.
Podobně jako nás potěší pohled na šípkový keř, remízek nebo kapličku v lukách jako upomínka na krajinu dávných dob, jsou tito dva nejstarší klienti něčím podobným pro psychickou krajinu diakonického střediska. Nyní je součet jejich věku dvěstě let.
(psáno v r. 2007)
2024 ©