Osobní odvaha a drobná práce zdola.

V některých dobách ji náš národ má, jindy ne. V roce 1968 zařadil Jiří Černý na tehdejší rozhlasovou Houpačku významnou píseň, v jistém smyslu protest song: Tajga blues nazpívala Marta Kubišová. Píseň věnoval textař Zdeněk Rytíř svému příteli Pavlu Litvinovovi, ruskému disidentovi, který byl poslán do vyhnanství (ssylka) do sibiřské tajgy. Ani po Listopadu jsem už tu píseň neslyšel, patrně se nahrávka nedochovala. Sibiř sloužila, jak známo, všem ruským režimům k trestům vyhnanství pro nepohodlné osoby, pokud se jich režim nezbavil rychlejší cestou. Solženicynovo Souostroví Gulag, líčící sovětskou dobu a poměry, je dílo světového významu jak literární, tak dokumentární hodnotou.

Ruský národ dnes touží po obnově svého mocenského imperia a o ty, kteří bojují za svobodu slova, moc nestojí. Státní terorismus a imperialismus je považován za hrdinství. Vlastenectví, které by těžilo z pokladů ruského umění a kultury minulosti, zaniká, a je nahrazeno nacionalismem, šovinismem a propagandou, vytvářející obraz nepřítele. U nás to bylo kdysi s propagandou podobné, ale my už si na to jen stěží a neradi vzpomínáme. Je to jejich další morální tragédie. Ne první a jistě ne poslední.

V esoterních pramenech je uváděna posloupnost kulturně duchovních vrcholů lidstva. Ostrůvky ruské spirituality by měly být po dvou až čtyřech tisíciletích na vrcholu duchovního rozkvětu budoucí Slovanské kultury. Hovořili o tom mnozí, od Lessinga a Augustina Smetany přes Herdera až po Steinera či Prokofjeva. Takový stupeň se  nezískává lacino, nýbrž postupnou a obtížnou  proměnou zla. Pak je dobro teprve vědomé, podložené, zasloužené. I Rusko musí projít škálou nejrůznějšího zla, které jednou bude proměňovat. Dnes je to trojí zlo: 1. vlastní ruský nacionalismus, pýcha a nekulturnost, 2. ze Západu přijímání západních vymožeností, na jejichž zpracování není ruská mentalita ještě zralá, a 3. z asijského východu přejímání zastaralé mystiky a okultismu v různých podobách dekadentního jasnovidu, psychotroniky apod.

Od koho je očekáváno mnohé, musí projít mnohým. K dobru se lze vědomě a energicky nasměrovat po poznání zla. Síly zla jsou i ve vesmíru. Když je člověk přijímá, vštěpuje do sebe i zárodek možnosti prožívat jednou vědomě spirituální život. Jako u jedince, i u národa: Projde-li nelidským ateistickým sociálním řádem, směřujícím k zvrácenosti, může mu to jednou vyprovokovat i hledání náležitých protilátek k duchovnímu životu ve společenství. Kdyby jedinec či národ nepřijal ony síly ke zlu, nemohl by v budoucnu hledat a ocenit vědomý impuls přijmout ducha z vesmíru, toho ducha, který jednou musí oplodňovat celou lidskou kulturu, nemá-li zůstat mrtvá. Tento "duch z vesmíru" je duchovní Já, které má v šesté, slovansko-filadelfské epoše sestoupit na Zem do lidských duší. Proto musel a ještě bude muset ruský národ a s ním částečně i další Slované projít takovým utrpením a rozmanitým zlem, aby je mohli proměnit ve své duši vědomé ve vyšší duchovní síly a potom s jejich pomocí aby nalezli cestu přijmout v 6. poatlantské epoše, tj. ve 4. - 6. tisíciletí, duchovní Já. Kristův impuls se tak stane kyslíkem celého života společnosti.

O úrovni mentální a morální stránky dnešního Ruska dobře pojednává následující rozhovor, pořízený Janem Gazdíkem. Pak bude následovat zhodnocení situace u nás.

Každý pátek se Sergej Parchomenko, komentátor rozhlasové stanice Echo Moskvy, se svými posluchači loučí slovy: "Tak příště možná opět na shledanou." Pro jistotu. "Je mi samozřejmě jasné, že kvůli mým stanoviskům nemusí žádné příště jednoho dne přijít," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

A.cz: Šéfredaktorka ruského zpravodajského serveru Meduza.io Galina Timčenko mě překvapila konstatováním, že stále více Rusů je přesvědčeno o vynikajících manažerských schopnostech Stalina. Co se to dnes v Rusku vůbec děje?

Sergej Parchomenko: I taková je, bohužel, realita dnešního Ruska. Historie - a tedy i obludné excesy stalinských represí - se od nás vzdaluje a lidé na tehdejší hrůzy snadno zapomínají. A možná je to i tak, že čím pohnutější tragédie, tím lehčeji ji mažeme z paměti.

Za pozornost ovšem stojí i následující fakt: Stalin je sice dávno v pekle, ale jeho ideje, které tehdy tvořily základ řízení Sovětského svazu, tedy ideje absolutního preferování státních zájmů a ve jménu státu opovrhování lidskými životy... tyhle ideje jsou i dnes základem ruské státní propagandy.

Hrozba stalinismu totiž nespočívá v tom, že někdo usiluje o vztyčení pomníku tomuto diktátorovi, věší si jeho portrét na stěnu či si dává Stalinovu podobenku na pracovní stůl a zamilovaně se na ni dívá. Nebezpečná je především skutečnost, že stalinismus zakořenil v mozcích kremelských vůdců, kteří se po stalinsku chovají k obyvatelům své země. Tohle Stalinovo dědictví bude v Rusku dožívat ještě dlouho.

Víte, úkolem politiků je práce pro lidi, aby se jim šťastně žilo. A ne aby se lidé báli silného, mohutného, zastrašujícího, agresivního a uchvacujícího státu. Tohle přesně jsou ideje politiků, kteří dnes vedou Rusko.

Předností těchto idejí je na druhé straně jejich srozumitelnost, jednoduchost, snadná uplatnitelnost... třebaže naplňují občany agresí a nacionalismem. S jejich pomocí se Kremlu docela daří lidem "vysvětlovat" příčiny jejich neúspěchů a nespokojenosti s vlastním životem. Onou příčinou je státem stvořený nepřítel, který lidem brání být šťastnými a na něhož se svalí všechny problémy - právě tohle je krystalicky čistý stalinismus.

A.cz: Galina Timčenko se i s redakcí musela přestěhovat do lotyšské Rigy, ruský analytik a publicista Jevgenij Kyseljov zase do Kyjeva. A ve výčtu bych mohl pokračovat. Neuvažujete kvůli rostoucím obtížím o emigraci i vy?

Žiji v Rusku, kde je nezávislá a svobodná žurnalistika považována za nepřítele státu... jako něco, co je ruskému státu škodlivé a nebezpečné. A stát proto dělá v posledních patnácti letech vše, aby nezávislou žurnalistiku zničil.

Mně nevadí, že mi neustále někdo volá a vyhrožuje. Tohle není ani zdaleka nejhorší. Stále více mě naopak trápí úpadek ruské žurnalistiky. Ubývá totiž televizních a rozhlasových stanic, novin, časopisů i zpravodajských serverů, které je možné považovat za nezávislé. Kde mohou novináři svobodně pracovat. Tohle je v Rusku dnes velmi těžké a časem bude dost možná dokonce i nemožné.

A.cz: Mám určitou představu, ale jak lze v Rusku zničit prestižní noviny?

Různými, státu dostupnými způsoby. Tou nejefektivnější cestou je ekonomická likvidace. V možnostech ruského státu je přitom mnoho jiných cest či způsobů, jak toho dosáhnout - s pomocí soudů, prokuratur či policie.

Hodí se na to jedno ruské přísloví: švába sice nezničíš, můžeš mu ale udělat ze života peklo. Úkol tedy spočívá v tom, aby se ruskému tisku a novinářům změnil život v nesnesitelné peklo.

Pro jakoukoliv televizní či rozhlasovou stanici anebo noviny je klíčová reklama - jde o hlavní zdroj příjmů. Stát tedy jednoduše doporučí inzerentům, aby nezadávali reklamu médiím, která považuje za škodlivá. A protože v Rusku neexistuje nezávislý soud, tak vás také ani v tomhle žádný soud neochrání.

Ptal jste se na emigraci. Z Ruska odejdu až tehdy, kdy zjistím, že jsem jako ten šváb, jehož život se stal nesnesitelným. Pro mě by bylo samozřejmě leccos jednodušší, pokud bych z Ruska odjel. Ne vždy je ale nejjednodušší řešení tím nejsprávnějším. A naopak: složité řešení muže být někdy velmi zajímavou cestou, na níž se cítíte společnosti potřebným, která vás posouvá dál a obohacuje.
Svobodný tisk? Rusové ho nechtějí

A.cz: A jak se tedy v tomto prostředí pracuje v Moskvě vám?

Zatím ještě žiji v Rusku. Ale co bude dál? To jednoduše nevím.

Už dvanáct let mám každý pátek na rádiu Echo (patří státnímu plynárenskému gigantu Gazprom) svůj analytický pořad a nikdo mi do mé práce stále nemluví. Proto ji i dělám. Každý pátek se ale loučím s posluchači s dovětkem: doufám, že se uslyšíme opět příště. Je mi samozřejmě jasné, že kvůli mým stanoviskům nemusí žádné příště jednoho dne přijít.

A.cz: Opravdu vám do toho nikdo nemluví?

Věřte nevěřte, ale je to tak. I v mé práci nastávají občas chvíle, kdy o jejím smyslu pochybuji. A někdy si dokonce říkám, že mě nechávají na pokoji hlavně proto, aby vyvrátili argumenty o zásazích do nezávislosti ruských médií. Anebo aby s mojí nechtěnou pomocí přitáhli pozornost k jiným, pro ně důležitým programům.

Po pravdě řečeno - nevím, jak to ve skutečnosti je. V tuhle chvíli je pro mě důležité jedno - mám absolutní svobodu. Ale jak říkám - zítra to může být jinak.

Psát ale nemám kam. V Rusku není novin anebo časopisu, do něhož bych chtěl psát. Píšu proto jen na Facebook, na němž mám sto třicet tisíc čtenářů. Co si ale budeme říkat, není to opravdová žurnalistika. Projekt Poslední adresa (více v první části rozhovoru - pozn. redakce) je pro mě tudíž báječná psychoterapie. A to i proto, že Rusové potřebují svobodný tisk stále méně.

Vyčerpávající boj ruských novinářů za svobodný tisk nemá ve společnosti velkou podporu. Pro mě i mnohé mé kolegy je to velmi frustrující. I tohle lze podle mne přičíst Stalinovu odkazu.

Na Poslední adresu lidé naštěstí reagují velmi vstřícně. Najednou kolem sebe vidím stále více vděčných občanů, kteří se velmi emotivně a se zájmem vyjadřují k událostem, o nichž se spolu bavíme. Hodně mi to pomáhá.

A.cz: Jak vůbec objasnit 85procentní popularitu ruského prezidenta Putina?

V těch různých průzkumech veřejného mínění jde o to, kdo vůbec představuje oněch pětaosmdesát procent a proč lidé vůbec odpovídají na otázku, zda mají rádi Vladimira Putina. Někteří se bojí říci, že Putina nemají rádi. Zvláště když agentura klade otázku přes váš mobilní telefon. Hodně lidí proto bez váhání odpoví, že mají prezidenta rádi, jen aby měli pokoj.

To ale nic nemění na faktu, že prezident Putin má v Rusku velmi silnou veřejnou podporu. V této chvíli určitě bezkonkurenční.

Na otázku "Proč vlastně?" existuje poměrně jednoduchá odpověď: lidé si ještě velmi dobře pamatují na těžké doby před prezidentem Putinem. Jsou to vzpomínky na obrovskou bídu. V dobách Putinova předchůdce Jelcina stál ovšem barel ropy nějakých patnáct dolarů. Za Putina už ale osmdesát, sto, sto dvacet dolarů za barel ropy. A tohle objasňuje vše. Ostatní fakta jsou už jen nepodstatné detaily. Zejména proto lidé slyší na argumenty nynějších vůdců: v Rusku už jednou byla ta vaše svoboda! V Rusku už jednou byla ta vaše demokracie...! A co z toho vzešlo? Nic dobrého! Cožpak už se nepamatujete na tu bídu?

Samozřejmě že zisky ze zmíněného ropného deště jsou z velké části rozkradeny anebo zmizí v kapsách oligarchů. Stále ale zbude dost na to, aby si lidé koupili auto anebo jeli na dovolenou k moři. Aby se pravidelně vyplácely výplaty a penzistům se tu a tam přidávalo. Už jen tohle bylo za Jelcina cosi nevídaného.

A.cz: Jak dlouho to může Rusům vydržet?

No právě. Tento kontrakt mezi vládci Ruska a společností - my vás krmíme o něco lépe a vy nám nepřekážejte, nepleťte se nám do toho - fungoval nějakých třináct let. A najednou začal v roce 2012 až 2013 ztrácet perspektivu. Na lidi už jednoduše nezabíral.

Na scéně se proto objevil druhý kontrakt - ten o bezpečnosti Ruska -, který vyústil v agresi na Ukrajinu a okupaci Krymu. Stát tedy dnes masíruje občany, že jim ze všech stran hrozí nebezpečí. Že Rusko je obkličováno nepřáteli. "Jen stát vás může a bude ochraňovat, občané Ruska! A vy nás za to budete dál podporovat, hlasovat, jak bude nutné. Nebudete se bouřit, míchat se do našich věcí a protestovat proti korupci," říká. Tohle je podstata onoho svérázného kontraktu mezi státem Rusko a jeho občany.

A.cz: Může i tento druhý válečný kontrakt trvat tak dlouho - třináct let?

To tedy opravdu nevím. Příliš dlouho ale určitě ne. V historii lidstva je dost příkladů, kdy totalitní stát - a Rusko jím je - fungoval jen na strachu lidí, na uměle vydržovaných obavách z nebezpečí. A nikdy to onomu státu dlouho neprocházelo. V každém případě to nebude znovu trvat oněch třináct let.

A situace u nás? Nahlédněme do komentáře Jana Urbana z 9. 12. 2015. Adam Michnik to v závěru vyjádřil smutně a dokonale.

...Pět komunistických prezidentů bylo dokonce v různé míře zodpovědných za zločiny proti lidskosti. Buď přímo a osobně, jako Gottwald, Zápotocký, Husák a Svoboda, nebo jako organizátoři masových čistek a porušování lidských práv jako Novotný. Všichni tiše souhlasili s otevřeně genocidními tajnými plány Varšavské smlouvy na provedení jaderných útoků proti západní Evropě, přestože věděli, že v takovém případě by zahynulo možná až sedmdesát procent obyvatel Československa. S výjimkou období stařecké ztráty důstojnosti pánů Svobody a Husáka, která z nich na konci jejich kariéry udělala terč nelítostných vtipů, však všichni komunističtí prezidenti v aktivním věku oblíbeni byli. Ani v jejich případě kritické společenské reflexe prezidentství nefungovaly. Stačilo klást věnce, objíždět regiony a vítat na Pražském hradě domácí i zahraniční delegace. Nepravdivý vjem lidového prezidenta jako „dobrého monarchy“ platil tedy i pro vrahy.
...
Václav Klaus ponížil prezidentský úřad demokratické země v nástroj prosazování osobních zájmů, nadřazených ve všech ohledech zájmům země. Geniálně zneužíval posttotalitní závislost na ideologickém konfliktu jako vidění světa. Neustálou snahou o přepisování minulosti, tak aby vynikla jeho osoba, poškodil demokratickou diskuzi. Jeho fungování v úřadě bylo otevřeným návratem komunistické „politiky“ převodových pák a posluhování cizí moci. Po dvou funkčních obdobích musel odejít. Rozloučil se ostudnou amnestií pro své vyvolené – novou ekonomickou polistopadovou „elitu“. Nahradil ho z vůle voličů jeho klon, se stejnými instinkty i „politikou“.

Zatím poslední v řadě pánů Pražského hradu je první přímou volbou dosazený prezident České republiky Miloš Zeman. Dokonale využívá pseudomonarchistickou davovou psychózu, která ovládá velkou část české společnosti. Ale zatímco dobrý monarcha ve všech ohledech nadřazuje zájmy země a celé její společnosti nade vše ostatní, Zeman nadřazuje nade všechno jen svůj osobní zájem. Skvěle kopíruje Klausův styl ovládání masy vytvářením konfliktů ve společnosti. Na rozdíl od ješitného stylu „intelektuála“ Klause, který si dokonce nechal od poklonkujících přitakávačů udělit docentský i profesorský titul za vědecky bezcenné souhrny svých myšlenkově nepůvodních novinových článků, dává Zeman přednost obhroublému stylu čtvrté cenové skupiny.

V politickém rámci demokracie se asi jen těžko dá klesnout hlouběji, než když nejvyšší ústavní činitel úmyslně rozpoutává nesmyslné konflikty, vědomě rozpolcuje společnost, doma i za hranicemi pronáší urážky a nepravdy, a kolem svých lží staví stále fanatičtější koalice vystrašených a nevědoucích. Z pohledu historie je to však jenom další místní prezident, který, spolu se svým okolím, otevřeně ohrožuje bezpečnost státu a jeho samostatnost.

Pohled na cestu, kterou za necelé století ušel prezidentský úřad původně multietnického demokratického Československa, je zneklidňující. Od sjednocení v demokratické konverzi a naděje pro všechny až po čecháčkovský etnicky čistý, stále osamělější, a stále provinčnější ne-smysl.

Je načase znovu se pokusit o zodpovězení původních otázek Huberta Gordona Schauera a Tomáše G. Masaryka z devatenáctého století. Co je smyslem a původní hodnotou dnes už etnického českého státu? Čím obohacujeme okolní svět?

Věčnou polarizací nesmyslů, jen zesilovanou televizací skutečnosti, se vytrácí sama podstata kulturnosti českého národa, v naší historii vždy tvořená odvahou a drobnou prací zdola. To je skutečná česká identita a národní bohatost. Je to i jediná obrana a naděje na rozvoj české společnosti a státnosti. Nahradit z vlastní vůle smysl politikařením, převlečeným za politiku, odsuzuje už dnes českou státnost k bezvýznamnosti a zničení.

Nesamozřejmý národ, jak před padesáti lety popsal naši společnost Milan Kundera, ve svobodě ironicky jen dál ztrácí smysl. Drsně a temně zní staré varování polského myslitele a disidenta Adama Michnika: Osvobození otroci, kteří za svoji svobodu a spravedlnost nemuseli bojovat, a neznají tak jejich cenu, si stejně nakonec „svobodně“ zvolí - jen nového otrokáře.