PŘÍBĚHY KRÁSNÉHO UMÍRÁNÍ

PŘÍBĚHY KRÁSNÉHO UMÍRÁNÍ

 

 

Světci ho přišli přivítat

 

Paní Anna Soukupová, prostá a pokorná žákyně duchovního vedení Františka Drtikola (Fráni), která se o jeho již nepohyblivou tělesnou schránu obětavě starala v posledních dvou letech jeho života po úmrtí Drtikolovy manželky Jarky, mi poslední Drtikolovy chvíle popsala takto. Při jedné ranní meditaci v padmásaně se jí před vnitřním zrakem objevilo Fráňovo lůžko. Nad ním spíše pociťovala než viděla bytost, která jí pokynula, aby na lůžko směrovala svou pozornost. U Fráňových nohou viděla pak stát štíhlého černovlasého muže a po pravé straně muže zavalitého, s kulatou hlavou a nazrzlými vlasy, se svatozáří. Na myšlený dotaz, kdo to asi je, uslyšela od oné bytosti nad lůžkem odpověď: „To je svatý Vít a to je svatý Roch. Sestoupili z nebe, aby posloužili dokonalému v posledním údobí jeho života.“

Když se Fráňa probudil, vyprávěla mu to. Nic neřekl. Když ho ale chtěla obrátit a položila mu ruce jako obvykle na ramena, tu místo námahy se obrátil sám celým tělem, jakoby ho otočily dva páry neviditelných rukou. Stačilo jen lehce naznačit a potřebný pohyb či přesun byl vykonán. Když se potřeboval posadit, vzal Aničku kolem krku, ona jeho kolem těla a šlo to bez jakékoli námahy. Stačil dotek a už jím bylo pohnuto. To se opakovalo pokaždé. I když jednou v její nepřítomnosti Fráňa spadl na zem, dostala ho zpět na lůžko sama velmi snadno. Rozhořčeně prý si postěžovala, že ho ti svatí špatně hlídali, když to takhle v její nepřítomnosti dopadlo. Fráňa však odpověděl: „Právě naopak! Dobře mne ochraňovali, moc dobře, že se mi nic nestalo.“

Pomoc byla permanentní, dokud o tom nikomu neřekla, tedy dokud trval neosobní postoj. Jednou přišly dvě přítelkyně a jedna z nich Aničku v koupelně politovala, že se s Fráňou nadře. Ta nechtěla mít přiřčenu nezaslouženou zásluhu a vše oběma přítelkyním vyprávěla. Je naprosto lidské, že při tom líčení snad pocítila trochu samolibosti, že se může pochlubit takovou mimořádností. Tím pomoc ustala a Fráňa byl zase tak těžký jako dříve.

Ony roky, naplněné pro Annu tvrdou dřinou, byly nejšťastnější v jejím životě. Vzpomínala, že na čas prý i poznala, co je to život v nirváně. Kolem Fráňovy hlavy prý v bdělém stavu, s otevřenýma očima vídávala slabou zář, bleděmodré světlo, které se rozlévalo i kolem po polštáři. Jednou spatřila i Fráňovo lůžko zalito modrým světlem, které kolem hlavy přecházelo v bílou zář.

Poslední den jeho pozemského života, odpoledne 13. ledna 1961, ji držel pevně za ruku. Vzpomíná, jak cítila sálat z jeho dlaně teplo až do poslední chvíle, i když hřbet ruky byl již úplně ledový. Měla zavřené oči. Pojednou uviděla vyšlehnout z jeho ruky plamen bílého světla do výše asi půl metru. Současně se ozval krásný radostný zpěv, jakoby andělský sbor. Dvakrát slyšela Aleluja, ostatním slovům nerozuměla. Domnívá se, že zachytila slavné přivítání osvíceného ducha na druhém břehu lidského bytí, kam odcházející přenesl své vědomí.

 

 

 

 

V Boží ruce se i zlo mění v dobro (ale musíme se přičinit)

 

V dětství a mládí jsem svého otce hluboce nenáviděl. Patřil mezi typ nejhorších učitelů, kteří uplatňují svou malichernost, aroganci, nevcítivost a tyranii ve škole i doma. V dětství jsem si po jeho psychickém teroru celé stovky hodin představoval nejrůznější nejhrůznější formy mučení, kterým jsem se mu za jeho "křivdy" alespoň vduchu mstil. Silně jsem tím otravoval svůj organismus. V tom věku jsem k tomu ovšem používal i síly, zděděné po rodičích. Později jsem byl rád, že alespoň po krátké období před jeho smrtí ve mně převládal stále silněji soucit, až na konec bylo ještě před jeho odchodem s velikou pomocí shora vše rozpuštěno. Zůstal ve mně jen pláč duše nad jeho promarněným životem, plným neuspokojeného chtění, bolavého narážení a nepoučení se. Byl jsem vděčný duchovním bytostem za velikou pomoc, kterou mi poskytly i k "rozmotání" mnoha příčin a následků v jeho i mé povaze a okolnostech.

Ač nejsem (ani neusiluji být) jasnovidný, zpozoroval jsem ho po jeho úmrtí, jak s nepřítomným výrazem ve tváři se potuluje po nemocničním pokoji a chodbě, jako v mátohách. Protože byl do nemocnice převezen již v převážném bezvědomí a toto okolí už asi nezaregistroval, ale hlavně protože nevěřil v posmrtný život, bylo toto jeho bezvědomé "bloumání" pochopitelné. Mnohdy může nevěrcům trvat i řadu let, než si uvědomí svůj stav. Meditačně-modlitební postup k doprovodění zemřelého, který byl pro něho pak v čase do tří a půl dne vykonán, měl ten účinek, že ač dříve nevěřící, přesto se nyní snáze uvědomil ve svém posmrtném stavu a mohl tak nastoupit brzy do očistce (kámaloky).

Zprvu jsem si myslel, že mám všechny účty s ním "odbyty", hlavně protože jsem konečně dospěl k plnému poznání, že jsem si všechno špatné od něho zasloužil a pociťoval jsem pak i hořkost nad tím, jak špatně jsem o něm celý život smýšlel. Ale láska jde někdy dál - je to její podstata, že dělá víc než ukládá spravedlnost. Uvědomoval jsem si jeho přetěžkou samotu za života zde i tam, že vlastně nikoho neměl (sice vlastní vinou, ale u toho se nelze zastavovat) a pocítil jsem, jak všichni odtělení potřebují naši lásku, protože co nepřijali tady, tam už nedoženou a jen láska a odpuštění zemských lidí jim může osvětlit jejich často těžká období.

Lepší než prosebná modlitba za odtěleného je přímé vysílání toho nejlepšího, co v sobě s vyšší pomocí najdeme. Zemřelého si co nejživěji představíme a zpřítomníme - bez zvědavosti, beze smutku, pouze s láskou. Když jsem ho obaloval láskou, viděl jsem najednou, jak se vynořuje z nějaké špinavé tůně. Byl zprvu obalen jakousi červenočernou hustou kolomazí. Vynořil se do půl těla, pokrytý úplně touto hustou kaší. Pod hladinu jsem raději nepátral, tušil jsem tam cosi nesnesitelného a odporného. Tápavě zavnímal, že je kamsi povytažen, a mou další láskou mu kal stekl s hlavy dolů a jeho oči prozřely ke světlu, kterým byl obklopen. S nevýslovným štěstím, radostí a úlevou se jeho zrak rozzářil a setkal s mým. To vše se odehrává důležitěji v přímých vjemech, popisovaný obraz má význam jen okrajový. Chvíli jsem si ho takto držel a napájel a prosvětloval, až kal zmizel a otec byl oproštěn od vyčerpání a hrůz, alespoň pro tuto úroveň.

Toto se opakovalo vícekrát, vždy po několika týdnech. Nalézal jsem ho ve velikých bolestech duše, vždy však jiných než minule. Někdy jeho stav připomínal psychický stav člověka zdecimovaného a na pokraji sil, jakoby třeba prožil mnohahodinovou ledvinovou koliku. Vždy byl odkudsi vytažen mým prosvětlením (nikdy jsem neměl odvahu a chuť nahlédnout, odkud přicházel), a vždy jsem si všiml, že se už nemusí vracet tam, odkud byl vytažen, ale postupuje do jiné sféry. Ač vždy musel poznat, kde chybil a vnímat to, co dělal druhým tak, jak to vnímali dřív oni, lze takto velmi ulehčit a zkrátit muka hříšníků (těmi jsme více či méně skoro všichni). Jednou jsem působení odbyl, protože jsem se už chtěl dívat na něco v televizi. Zachytil jsem však v posledním momentě jeho bolavé prosebné ohlédnutí, jakoby říkal - Proč tak málo, jsem ještě slabý. Tedy jsem se ještě chvilku snažil, aby byl prosvětlenější.

Po čase jsem zavnímal, že dalšími stavy již prochází ve stavu spánku a mého působení již nebylo třeba. Vyššími stavy procházejí duše bezvědomě, pokud si zde na zemi nevytvořily vnitřní kvality dobra, lásky a krásy k jejich vnímání. Byl jsem vděčný a šťastný, že v boží ruce se takto má nenávist mohla obrátit v jeho prospěch.

 

 

Šprýmování  nebožtíka při pohřbu (nemohl se na ten truchlivý funus dívat)

 

Měl jsem v příbuzenstvu kouzelného dědečka. Doslova. Byl to vzdálený příbuzný, děda Vrba. Ve vesničce Rakovice vedl prostý pracovitý život, a přesto mysticky mimořádně bohatý. Četl jen Bibli, to mu stačilo na celý život. Ostatní nevěděli, co s ním, byl jiný. Jednou na poli třeba řekl, bylo to za války, že právě zastřelili Heydricha. Teprve později to hlásilo rádio. Jednomu sedlákovi zase předpověděl, že bude dvakrát v životě starostou. Smáli se mu, ale vyplnilo se to. Každému nandal pravdu bez obalu, i soudruhům z národního výboru. Jeho paní jsem poznal už jako babičku, byla úplně hluchá od narození, a přesto spolu úžasně souzněli. Když jela poprvé ve svém životě autem, což bylo až v jejím důchodovém věku, líbezně se celou cestu usmívala a kroutila krásnou hlavou v šátku. Děda leckoho i vyléčil, samozřejmě zadarmo a bez humbuku. Když se vdávala jeho vnučka, měla vysokou horečku. I vzkázalo se dědovi, ať něco udělá. Horečku jí sundal, ale jen na svatební půlden. Krátce před devadesátkou se octl v jedné pražské nemocnici, kam k němu chodila řada zájemců o povídání moudrého venkovana o Bohu a mystické cestě. V jednu chvíli prý pobývalo na jeho pokoji až šestnáct lidí. Přicházel i dr. Syllaba, jehož slavný otec kdysi léčil Masaryka. Jeden materialistický vědec skeptik dědu ironicky obviňoval ze švindlů a báchorek, když tu se najednou nemohl postavit ze židle na nohy. Úplně vypověděly službu. Děda se potutelně usmíval a pak řekl, že mu cosi v nohách přehodil z pravé do levé a naopak (snad polarizaci éterného těla, tak tomu ovšem neříkal). Chlapík vypadal zděšeně, myslel, že to má už napořád, tak mu to děda po chvíli zase napravil. Ponížený povýšenec panicky utekl. Když se blížila panu Vrbovi poslední hodinka, rozhodli se lékaři, věrni pravidlům lege artis, zavést transfuzi krve. Děda to odmítal. Když se k němu přesto přiblížila sestřička s injekční stříkačkou, ta se jí k údivu přihlížejících najednou vymrštila z ruky a obloukem letěla dozadu přes celý pokoj, jako vyražená neviditelným úderem. Děda se usmál, řekl „Se všema se s váma loučím“, a v Pánu odešel.

Ještě se ale něco dělo po pár dnech, při pohřbu. Vezli jeho odkryté tělo, a můj bratranec, kráčející při povozu, měl plné ruce práce. Dědovi totiž pořád padala ruka z hrudi volně podél těla, a otvíral na bratrance očičko, předtím řádně zatlačené. Tomu z toho bylo poněkud nevolno. Pár dní po pohřbu se jeden z dědových pražských příznivců, který o pohřbu nic nevěděl, údajně spojil s jeho duší, a krom několika jiných myšlenek prý děda bratranci vzkázal, že si s ním při funusu trošku zažertoval, protože se na to už nemohl koikat, jak všichni nesmyslně truchlí.

 

 

 

 

 

Posmrtné dostaveníčko s ministrem

 

Není setkání jako setkání. Někdy si i dva podají ruku přes „řeku“, která odděluje oba naše světy: svět živých ve hmotě a svět živých bez těla. Úplně neplánovaně jsem byl kdysi „narafičen“ k neobyčejnému setkání. Ve slovenských horách kdysi zahynul i se svou sedmnáctiletou dcerou skvělý ekolog, první polistopadový federální ministr životního prostředí. Poté došlo z jeho strany, již z druhého břehu bytí, k vysvětlení příčin této tragédie. Jak? Moje pražská kamarádka Máša Svobodová měla tehdy z čista jasna velké nutkání přijet ke mně do Písku. Nevěděla proč, ale už několik dní tušila, že přes ni potřebuje jeho duše něco nutného sdělit. Když jsme s Mášou u nás doma volně povídali, najednou jsme zpozorněli. Cosi se v neviditelnu chystalo, atmosféra v pokoji se změnila. A už to šlo úplně nečekaně a přirozeně, jako by tu byl s námi v těle. Aby měla jeho duše klid na soustředění a mohla s námi chvilku nerušeně setrvat, držel jsem ji, obrazně řečeno, v náručí s tou největší láskou, jaké jsem byl zrovna schopen. Dodával jsem jí i průbojnost, aby mohla své myšlenky Máše co nejzřetelněji sdělit. Takto jsme spojili či doplnili své síly a on „ukotven“ při nás, se mohl s námi sdílet. Jeho myšlenky byly sice převážně osobního rázu, podstatné však bylo, že takto přes nás dal vysvětlení své zhroucené ženě, proč došlo k úmrtí, kterému se v očích nás, smrtelníků říká tragédie. Vysvětlil, že jeho ekologické myšlenky neměly v nynějším stavu celé naší společnosti (morálním i ekonomickém) prostor pro realizaci. Nebyl by zde již moc platný. Tento jeho život byl spíše přípravou na silnější a úspěšnější působení v tomto oboru v budoucnu. Jeho dcera s ním pak bude toužit spolupracovat, proto odešli spolu. Příště budou mít tím větší síly a schopnosti k další práci pro lidstvo. (Dodám ještě milou epizodku: když jsem si před spaním, ještě plný onoho živého prožitku, vzpomněl na svého nového přítele z onoho světa – před tím jsme se totiž neznali – tak už byl u mne a oba jsme se pocitově radovali, jak snadno se nám spojení a sdělení zdařilo. Vřelý, ba přátelský vztah, který jsme k sobě v pár vteřinách takto navázali, by se dal přirovnat v našem světě k fázi potykání si. Vida, potykali jsme si posmrtně s panem ministrem, to se člověku hned tak nepřihodí, ba asi i pro něho to bylo nečekané.)

Musím ale dodat, že takováto spojení není správné navazovat jen ze zvědavosti či senzacechtivosti, a krom toho - neznalým se většinou projeví jen energetická paměťová slupka (astro-éterický dvojník), zatímco skutečné Já zemřelého je třeba již někde daleko. Řada let mých modliteb a jiné pravidelné práce za odtělené, práce v tichosti a bez humbuku, která mi dala různé velmi užitečné zkušenosti o možnostech naší práce za odtělené, mohla občas přinést plody i takto.

 

 

 

Mé nemístné sebevědomí

 

V počátcích vydávání časopisu Gemma, kde jsem byl redaktorem společně se skvělou psychoterapeutkou, sociální pracovnicí, astroložkou, cvičitelkou jogy a společnicí Mášou Svobodovou, tedy počátkem devadesátých let minulého století, psávala do tohoto časopisu i podobně zaměřená paní Marta. Když v jejích šestačtyřiceti letech zjistili zhoubný nádor, okamžitě se připravovala na přechod. Připomínalo to svědomitou přípravu budoucí maminky na porod. Ostatně, říkala, že takzvaná smrt je zrozením se na druhém břehu stříbrného mostu. Uspořádala všechny věci a vztahy, rozloučila se.

Po přechodu "tam" jsem, podle svého zvyku, začal předčítat a vysílat jí v myšlenkách to nejlepší, čeho jsem byl schopen. Asi to pro ni moc přínosné nebylo, protože po chvíli jsem zavnímal cosi jako její laskavý smích, ale odkudsi hodně shora, tedy se závanem mnohem úžasnější úrovně, než jakou jsem se jí snažil poslat. Bylo evidentní, že mi dává něžně najevo, že mou pomoc nepotřebuje, ale ví o ní. Když jsem se s tím přiznal Máše, zjistili jsme, že naše zkušenosti se shodují. Když se Máša totiž dozvěděla o jejím odchodu, vzala v chvatu do ruky žaltář k předčítání. V ten moment se jí dostalo přátelského: Co blbneš?

Tím nechci nikterak odrazovat od předčítání zemřelým, protože toto byl případ naprosto výjimečný. Zemřelý totiž může hledět na naše myšlenky. Jsou-li takové, jaké vzbuzujeme při nějakém duchovním myšlenkovém pochodu, jestliže tedy odtělenému v myšlenkách předčítáme nebo mu něco vyprávíme, co víme nebo myslíme o duchovních světech, pak může být s těmito myšlenkami, které k němu řídíme, spojen. Pokud jsou skutečně živě prožívané, pak tuto živou sílu můžeme vysílat vzhůru jako živý pokrm zemřelému, který je s námi.

 

 

 

Papežův radostný odchod

 

Hrdinou dalšího příběhu je papež Jan XXIII., který svolal II. vatikánský církevní sněm. Dne 20. května 1963 si zapsal do deníku, že nemohl sloužit mši svatou. (Již před půlrokem upozornil lékař jeho nejbližší spolupracovníky, že jej ohrožuje zhoubný nádor.) Poté měl přijmout několik biskupů a sekretář se nabídl, že je uvede k němu do ložnice. Ale papež odmítl. Sám přichází, aby je přijal. Pak biskupy vyprovází, ačkoliv mu v tom chce sekretář zabránit. Při loučení mu říkají: „Nashledanou na koncilu v září...“ On odpovídá: „Když tam nebudu já, bude tam už můj nástupce.“ Druhý den nato nastalo krvácení, ale lékařům se je podařilo zastavit. Zpráva o nebezpečí se rozletěla po celém světě. Zástup poutníků naplnil Svatopetrské náměstí. Papeži se podařilo získat od lékařů povolení, aby se jim mohl krátce ukázat a pronést několik slov:… „Přejeme vám radostný svátek Nanebevstoupení. Pospěšme s Pánem, který vstupuje na nebesa. Pozdravujeme vás!“ Dne 30. května zničil zápal pobřišnice všechny naděje. Papežův sekretář si kleká vedle postele: “Svatý Otče, mluvil jsem s lékaři…“ „Dobře, a co povídali?“ „Svatý Otče, budu upřímný. Tento den je den Páně, den setkání s Pánem Ježíšem…“ – nato se dává do pláče. Papež Jan sbírá své síly a praví: „Pohleďte na toho mého sekretáře. Zdá se takový pevný, když ale má povědět svému představenému nejkrásnější věc na světě: - Dnes půjdeš do nebe, pustí se do pláče.“ Pak vešel papežův zpovědník. V poledne přijal ještě svaté přijímání. Potom klidně, tiše řekl přítomným: „Ježíšovy rozepjaté ruce byly programem mého pontifikátu. Byl to pontifikát nenáročný a skromný. Jsem ale spokojen se vším, co jsem učinil. Usiloval jsem milovat všechny a dělat dobře všem...“ Odpoledne si často vzdychnul modlitbu, kterou říkával od mládí: „Matko moje, ty jsi důvěra moje.“ Zemřel 3. června 1963. (Podle životopisu p. Jana XXIII. v knize „Objevitelé pramenů", 1983.)

 

 

 

 

Řeč slovenského herce Gustáva Valácha nad hrobem Doc. MUDr. Viliama Izakoviče. Opisovala se koncem šedesátých let minulého století mezi lidmi. Vyjměme překlad hlavních částí:

„Viliame! Nestačili jsme ti říci ani sbohem, ani děkujeme! Projevem naší sympatie a vděku je toto naše smuteční shromáždění. Naší úlohou je zhodnotit tuto těžkou hodinu a vyrýžovat z ní ne náplast na naši ránu, ale zrnko moudrosti a síly, jako jediný lék na tuto bolest.

Dalo by se říci, že v zenitu svého letu náhle odešel, ani nezavřel za sebou dveře. Ale co říká to jeho mlčení? Možná: „Buďte stateční a buďte moudří! A nehněvejte se, já jsem Vás jenom předešel!“ Život se zúží do takové štěrbiny, že ucho jehly bude brána příliš široká, kterou projdeš a všecko zanecháš na této straně.

Jestli toto zde je definitivní konec, jestliže není nic, nezdá se Vám jeho život plný námah, obětí a odříkání nevýslovně smutný, střelený do prázdna? Jestliže byl náš život beznadějně smutný, střelený do prázdna, a všechen ten shon, který za hodinu roztočíme, by byl jen naháněním větru a my korunovaní blázni - někdo by si to s námi nepěkně zahrál.

My ale známe prastarou moudrost, kterou nazýváme kulturou, ke které se hlásíme, šeptáme ji jako tajemství do vlásků dětí, odevzdáváme ji jako štafetu z generace na generaci a vrací se nám jako ozvěna z úst odcházejících. Tato prastará moudrost praví, že smrt neexistuje. Že v jednom případě, ve kterém se sbíhají všechny naše lidské osudy, ztělesňují se, sumarizují a někam konvergují, byla smrt přemožena a to, co my vidíme jako hrozný konec, je vlastně velký začátek, nové narození.

Jestliže je to pravda, jako že to pravda je, tak jsme zataženi do fantastické hry, jejíž finále, poslední scéna odpoví na všechny rébusy, hádanky, kříže a otazníky. V tomto tajemství přicházíme k názoru, že smrt může být nádhernou zkušeností a nikoliv něčím, čeho je třeba se bát.

Jestliže je pravda, že existují inteligence, které programují, sledují a vedou naše osudy v tomto prostoru a čase, jistě musí být inteligentnější a lepší než ti nejlepší z nás. A jestliže my, kteří jsme slabí a zlí, dokážeme tak chránit a milovat život, že se nám protiví každý zbytečný zmar i jen jediného kvítečku nebo němé tváře, není možné, aby nás oni vydali takovému nelítostnému konci. Naopak. Oni stojí jen na straně života. A jeden z nich, náš velký učitel a přítel pravil: „Já jsem Vzkříšení a Život. Kdo věří ve mě, nikdy nezemře.“ Dal nám příklad pro tuto situaci: Jestliže pšeničné zrnko padne a nezemře, zůstane samo. Ale když zemře, přináší stonásobnou úrodu.

Tak nějak tady žijeme. Tlačíme se k sobě jako roj zimomřivých včel v očekávání nového jara, jako kandidáti absolutní budoucnosti, na které pracujeme jako horníci ponořeni v hlubinách hmoty a které se nám v tomto jediném pravdivém pohledu jako perspektiva protáhne donekonečna a dá smysl všemu trpkému, těžkému a bolestnému, co prožíváme.

Ta událost o vzkříšení Lazara, o které se dočítáme jen ve starých knihách, nás těší, ale i uvádí ve zmatek. Ona a celé naše bouřící srdce a um nás provokují, abychom zvolali: Vstaň! Nelenoš! My máme rozestavěný svět, a dělníků jako jsi ty, potřebujeme jako soli. Ale když víme z těch samých knih, že je pouze věčný život, neustálá evoluce, stále dokonalejší metamorfóza osobní formy a stavu, řekněme mu: Kráčej rovně, nevracej se! Jdi za hlasem, který tě povolal a neohlížej se abychom tě i my k vlastní škodě nezdržovali, protože to, co nesprávně nazýváme smrtí, je jen kus těžkého života. A když se vzpamatujeme z toho ochrnutí a když se nám podaří tě nahradit práci a společnosti, protože všichni jsme nějak nahraditelní, ať se nám nepodaří zapomenout, že tam na druhém břehu máme bytost, se kterou se máme shledat a která se nás zeptá, zda jsme se z tohoto místa vrátili moudřejší. Protože bychom jinak pošlapali její příklad a za babku prodali její bolest. Ani rmoutit bychom se neměli. První průkopníci naší éry se těšili, když je opustil někdo, kdo podal jasné a neomylné svědectví své víry a lásky a dodnes slavíme den jejich odchodu jako narozeniny. A podobně jako oni, měli bychom i my poděkovat, že nám bylo dopřáno žít v přítomnosti šlechetného člověka... "

 

 

 

Země zaslíbení

Je to vyprávění o františkánském lesním poustevníkovi, obklopeném zvířaty a tajemnýám děním. Ocitujme si části závěru knihy Zamě zaslíbení od Manfreda Kybera, při ponechání původního prvorepublikového překladu Pavly Moudré.

 

Nezbývá již mnoho co vyprávěti z tohoto příběhu, neboť je to také jen jeden z jeho mnohých šatů, do nějž jsem ho oblékl. Je to jistě velmi prostý příběh, ale právě proto je bez času. Stal se již mnohokráte před mnoha sty lety, stal se včera a stává se dnes, a musí se přihoditi ještě mnohokráte, neboť je dlouhá cesta, než země bude smířena. Nemohu také říci, jak dlouho žil bratr Immanuel se svou veverkou a ostatními zvířaty společně v onom podivuhodném lese. Mohlo by se také snad mysleti, že veverka dle běhu věcí byly by měla dříve zemřít než její starší bratr. Ale to není správné, a může být, že pozemský život bratra Imanuela byl zkrácen nebo pozemský život veverky prodloužen. To všechno je nepodstatné a ve světě duchovních skutečností jsou zaznamenány jen podstatné věci. Vyčetl jsem je z tohoto světa – odkud bych je byl mohl jinak čísti? Ale ve světě onoho břehu byly to převeliké události, i když to zde je jen nepatrný a velmi prostý příběh. Neboť je tomu tak, že velké události jsou vždy za věcmi. Nemohu také říci, v jak dlouhé době se seběhly události, jež jsem vyprávěl. Udály se vlastně v říši duchovních skutečností a tam není to, co jmenujeme čas. Neboť čas je něco nepodstatného pro toho, kdo žije mimo něj. Lze to snad těžko chápati, ale musím to vše říci, protože je to pravda.

Tak se stalo jednou – a nevím, kdy se to stalo – že k bratru Immanuelovi vešel jeho anděl strážný, jak ho máme každý pro svou pozemskou pouť.

„Bratře Immanueli,“ řekl velmi vlídně, „musíš se teď připraviti, abys uvolnil stříbrnou niť mezi svou hliněnou a křišťálovou schránou a odebral se na onen břeh, abys tam budoval dále na cestě starších bratří.“

„To učiním rád,“ řekl bratr Immanuel, „ale nechtěl bych tu nechati svou mladší sestru veverku samotnou, neboť si nyní zvykla putovati se mnou společně pozemskou stezkou, a byla mi tak dobrou sestrou, jakých je málo.“

„Uvážili jsme to,“ pravil anděl, „na onen břeh přicházejí všichni tvorové, které Bůh stvořil, ve své křišťálové schráně. Je třeba, abys jen vzal svou sestřičku na ruku, až tě zavoláme k cestě.“

„Půjdeme nyní brzo spolu přes most, sestřičko,“ řekl bratr Imanuel k veverce, „není to důležité, a ponesu tě na ruce, tak že ani nebudeš pozorovati je-li cesta krátká nebo daleká. Ale v zemi, do které přijdeme, poznáš, co je podstatné, a že vše, co zde bylo podstatné, zůstalo, jako by se nic nezměnilo.“...

 

Bylo to u večer jednoho dne a jednoho života. Ale večer života není víc než večer dne, a také jen na tomto břehu se stmívá k večeru.

Na druhý den, když vyšlo slunce, přišel k bratru Immanueli opět jeho anděl. „Teď je ti jíti k onomu břehu,“ řekl vlídně.

I ulehl bratr Immanuel na své lůžko v chatě a vzal veverku do své náruče. Bylo to velmi zvláštní. Rysy obličeje jeho anděla se změnily, byly teď bledé a vážné, jeho perutě zčernaly a roucho jeho ztemnělo. Bylo to, jakoby ho byl vystřídal anděl mrti a stál nyní na jeho místě. Tiše uvolnila se stříbrná páska mezi hliněnou a křišťálovou schránou. Potom se tahy anděla smrti proměnily v tahy Spasitele, perutě staly se zlatými a roucho bílé a průhledné jako prozářený sníh. Tu se odtrhla niť mezi hliněnou a křišťálovou schránou. Stalo se tak v době velkonoční. Nemohu říci, bylo-li to právě ve velkonoční neděli. Ale v chatě bratra Immanuela nadešel Boží hod velikonoční...

V nepřehledných houfech připutovala zvířata lesní na vrch, na kterém stála chata bratra Immauela. Jedno po druhém vcházelo do dveří chaty a hledělo na hliněnou schránu bratra Immanuela, která tu ležela míruplně s veverkou v náručí, obraz Spasitele nad sebou. Bylo zcela ticho a ranní slunce kreslilo své zlaté značky po stěnách chaty.

Také zvířata byla tiše a nikdo nikoho nerušil...

Nemohu vyprávěti, jaká zvířata všechna přicházela před chatu bratra Immanuela, trvalo by příliš dlouho, než bych je vypočítal, a není to také důležité. Hlavní bylo jen to, že se všechna cítila sdružena jako mladší bratří před tímto smrtelným ložem. Ale to byla skutečná a veliká událost, a nebývá to tak vždy, když někdo umírá...

Ještě chvíli stála zvířata nad hrobem svého staršího bratra. Pak se obrátila smutně, aby se vrátila do lesa, každé samo ke svému obydlí. A všechna cítila velikou opuštěnost.

Ale jak se obrátila, uviděla, že bratr Immanuel stojí uprostřed nich, s veverkou na ruce.

„Není tomu tak, že jsem od vás odešel, milí bratří,“ řekl, „ je tomu jen tak, že jsem odložil svou hliněnou schránu a stojím před vámi ve své schráně křišťálové. Je to velké tajemství bytí, které obsahuje život i smrt, jak vám o tom vyprávěla sova, neboť ona to viděla. Je to velké tajemství, ale je velmi prosté. Musím nyní na onom břehu pomáhati starším bratrům připravovati cesty, ale neodejdu od vás. Přijdu se každého dne na vás podívati a nikdo z vás nebude osamocen. Kolem mladších jsou vždy starší bratří, neboť to je cesta vykoupení v usmíření, touze a lásce.“

Tu pochopila zvířata velké obecenství, jež spojuje všechna stvoření Boží, a byla velmi vděčna, že to viděla. Porozuměla též, že nikdo nezůstává sám, kdo je dobré vůle, a že i nejmenší stvoření má průvodce na své nepatrné pouti. Tu se zbavila velké opuštěnosti a šla domů.

Kolem chatky bratra Immanuela pnuly se plané růže a zakryly ji pláštěm květů. Tak zůstala chrámem na kousku zemi, který byl usmířen. A František z Assisi vedl bratra lidského a sestru zvířecí přes most na onen břeh.

Tento příběh stal se již mnohokráte před mnoha tisíci a mnoha sty lety, stal se včera a děje se dnes a bude se nutně konati ještě mnohokráte, než bude smazáno Kainovo znamení v lidstvu a rozplete se řetěz věcí. Mnozí šli cestou staršího bratra pro jeho mladší bratry, mnozí jdou jí dnes a půjdou po ní velmi mnozí. Je to cesta plná trnů v usmíření, touze a lásce, a nad ní plane hvězda betlémská. Ale teprve, až po ní půjdou všichni, bude usmířena země a oba její břehy se spojí v zemi zaslíbení.