Plnit vždy poslední přání zemřelého?

Plnit  vždy poslední přání zemřelého?

/z dopisu/ 

Vím, že se říká, že poslední přání se mají plnit. Jde ovšem i o to, bylo-li nějaké přání jako poslední, anebo neměl-li ten člověk spoustu různých neujasněných představ a přání, které by byl chtěl někdy třeba i bezohledně navalit na potomky. O tom skutečně posledním přání je blíže v Průvodci zdravím. Teď ale píšu kvůli tomuhle: Nesplním-li nějakou představu či přání, které zemřelý měl za života, pak to nemusím dělat s nejistým pocitem v zádech, že mne odkudsi shora pozoruje a je zklamaný nebo se vzteká. Mohu udělat něco rovnějšího: co nejdřív po smrti si s ním v klidu sednu a vysvětlím mu, že toto nemohu (třeba je to nereálné, nebo nechci přijmout takovou zátěž apod.). Tedy obyčejné laskavé vysvětlení, bez výčitek svědomí a jasné.

Pokud mé vysvětlení odtělený nevnímal, pak už je někde daleko a stejně si na svá přání už nikdy nevzpomene, natož aby si mě chodil překontrolovat. A naslouchal-li skutečně (a o tom ani nemusíme vědět), pak je to vyřešeno.

Ostatně - až jednou odtělený nabyde jasného vědomí a zhodnotí zpětně své myšlenky, city a činy, pak - i kdyby se dozvěděl, že jeho přání nebylo splněno – možná se mu tím i uleví, byla-li to nějaká urputná malichernost nebo poroučející svévole apod. Ono se u všeho, snaží-li se člověk, dá nalézt nakonec uspokojivé řešení.

Ledacos, co se tady s lidmi "upeklo", přestává mít po jejich odchodu význam. S Danou Bubníkovou (viz Epopej Mariánství – kap. o Kubíčkovi a Lipová větev a duše národů) jsme se roky všelijak srandovně pošťuchovali  (krom toho vážného), jí se i líbilo, že ji beru přátelsky a né jako starou dámu, a  "vyhrožovala" mi, že až zemře, přijde mi udělat nějakou lumpačinu. Tak jsem se na to těšil, jen jsem jí psal, ať mi třeba neshodí lustr na hlavu. Ale umírala už v jiném naladění a po průchodu tam, měla v sobě asi jiné obsahy, a tak až po řadě měsíců bylo mi dáno, (či se mi podařilo) setkat se s ní a bylo to padnutí duší do náručí a viděl jsem, jak se tam hezky očistila či očisťuje, ale na nějaké naše zdejší drobnosti už tam nebylo místo, ty zapadly jako nepodstatné.

 Já se budu chtít nechat spálit a rozprášit, aby nic hmotného nezbylo a  neupomínalo. Ono i to spálení je pro zemřelého nejpříznivější, zejména pokud byl materialista. Hlavně lpěl-li na svém těle, pak pokud nenastoupí včas určený "program" (kvůli tomu lpění na zemi), tak když pozoruje hnijící tělo, může to pro něho být děsivé. To se nejvíc  týká těch nejhmotařštějších lidí, kteří ještě dlouho nevědí, že zemřeli. Naopak, je-li tělo spáleno, nemůže se duše kolem něho motat a spíš se snáz odpoutá. Neplatí to ale univerzálně.