Kdesi jsem četl historku o indiánském rybáři, kterého pozoroval bohatý turista. Poradil mu, aby si koupil lodičku a mohl by pak zajet dál od břehu, kde je víc ryb. - A k čemu to?, ptá se rybář. – No, že byste vydělal z prodeje ryb i na motorový člun a mohl byste zajet až támhle do té zátoky, kde je určitě víc ryb. – A proč?, ptá se nechápavě rybář. - Proč, proč. Budete mít pak peníze na pořádnou loď, kterou se pustíte dál na moře, najmete si lidi na zpracování ryb… - A k čemu bych měl mít víc ryb a víc peněz?, ptá se naivně rybář. – Měl byste na auto a mohl byste nakupovat v nejlepších značkových obchodech, koupit si satelit…. – Mně stačí tadyten náš krámek, tam mají všechno co potřebuju. - Turista mu maluje stále velkorysejší možnosti, až skončí u flotily lodí, zpracovatelské firmy a vrtulníků, které pomocí sonarové techniky vyhledávají nejhojnější hejna nejlepších ryb. Pak by se počítačem daly koordinovat optimální pohyby lodí. Měl by pak skvělé existenční i technické zabezpečení a mohl by si dovolit dovolenou kdekoliv. Do jeho rozvášněného podnikatelského entuziasmu zazní rybářova udivená otázka s jeho obvyklým „proč“: - A proč bych to všechno měl dělat? – No třeba byste si pak mohl někam zajet a v klidu posedět na nějakém tichém břehu s krásným západem slunce, poslouchat ptáky, nemáte snad smysl pro poezii přírody?… Rybáře, zvyklého za takových podvečerů tiše splývat s celým okolím, přestal halasný agitátor zajímat a jen polohlasem prohodil: Přesně tohle tu dělám celý život. Poté ze sebe sklepal hlučné myšlenky tohoto otroka pokroku, pohladil pohledem obzory i vystupující Večerku, sbalil udici a ryby a těšil se na svou rodinu, jak si na závěr dne popovídají, zazpívají a pomodlí se před spaním. Budou vědět, že celá víska se za soumraku takto tiše chystá usnout. Největším „hlukem“ bude občasné psí zaštěkání nebo zaštěbetání usínající vlaštovky v hnízdě.
A protože Funk kdeco bourá, tak i toto:
Ona je ta historka v principu hezká, ale má i svůj rub. Když kupujeme volejovky, uzenáče, file atd., tak potřebujeme a podporujeme právě ty, co třeba honí hejna ryb z helikoptéry a mají jatka a masny rovnou na lodích atd. A když to přestanem kupovat, tak nás pochválí právě to environmentální hnutí, které má i toto v programu. Takže jsem si to trochu shodil.
Napadá mě tu podobnost s tím, co kolovalo po internetu (vida, ten onen rybář neměl). Tak jako jsem si trochu pozměnil a doplnil onu historku.
A hlavně jsem si prodloužil a aktualizoval původně krátičký internetový text do této podoby:
U kasy v supermarketu si bere stařenka igelitovou tašku na uložení nákupu. Pokladní jí vyčítá, že nepoužívá "ekologické" nákupní tašky: „Vaše generace nezná ekologické hnutí. My budeme muset platit za starou generaci, která plýtvá prostředky!"
Stará žena se omluví pokladní a dodává: "Je mi líto, my jsme v naší době neměli environmentální hnutí".
Když již odcházela z obchodu, pokladní jí povídá: "Lidé jako vy zničili všechny přírodní zdroje. Na náš účet půjdou náklady na jejich obnovu. Vaše generace neudělala vůbec nic na ochranu životního prostředí!"
Stará dáma odpovídá: "Za mých časů jsme vraceli láhve od mléka a od piva do obchodu, obchod je poslal zpátky do továrny, tam je umyli, sterilizovali a znovu naplnili – jedna láhev se tak použila několikrát. V té době byly láhve opravdu recyklovány, ale neznali jsme environmentální hnutí.
Za mých časů jsme chodili pěšky po schodech nahoru. Nebyly žádné pohyblivé schody v obchodech či kancelářích.
Šli jsme pěšky do obchodu za rohem a nebrali jsme si auto, kdykoli jsme se chtěli dostat někam o dvě ulice z domu.
Ale ano, neznali jsme environmentální hnutí.
V té době jsme prali plínky - jednorázové papírové plínky jsme neznali.
Vyprané prádlo jsme sušili na šňůře a nepoužívali jsme elektrickou sušičku, která spotřebuje 3000 wattů za hodinu. Na usušení prádla jsme použili sluníčko a vítr, nebo ponovu řečeno - větrnou a solární energii.
Tehdy jsme recyklovali oblečení z bratra nebo sestry dalšímu sourozenci. Děti za to byly vděčné, nestěžovaly si. Je to pravda, neznali jsme environmentální hnutí.
V bytě či domě jedna televize nebo rádio, ne jako teď, kdy je televizor a rádio často v každé místnosti. A televize měla malou obrazovku ve velikosti slabikáře, ne obrazovku velikosti dálničního billboardu.
Dvě tři čísla jsme si sečetli či vynásobili na papíru, nemuseli jsme mít umělohmotné kalkulačky. Aspoň jsme si cvičili hlavu.
V kuchyni každý připravoval potraviny ručně - neměli jsme všechny možné speciální elektrické přístroje na přípravu bez námahy, které spotřebují velké množství elektřiny.
Když bylo potřeba zabalit křehké předměty aby mohly být poslány poštou, použili jsme jako výplň noviny nebo vatu a balili jsme do krabic, které už dříve sloužily - nepoužívali jsme žádné bubliny z polystyrénu nebo plastu.
Kdo měl auto, myl ho občas kýblem čisté vody a košťátkem, bez chemie.
Na sekání trávníku jsme používali kosu a brousek - neměli jsme žádné elektrické nebo benzínové sekačky.
Nepřidávali jsme slepicím do krmení umělé látky, způsobující tmavší žloutek, protože ten byl tmavý po trávě a hmyzu, které slepice volně sezobaly.
Pracovali jsme fyzicky a nebylo proto potřeba chodit do posilovny na běžící pásy, které běží na elektřinu.
Chodili jsme brzy spát a brzy vstávali, nebrali jsme pilulky na usnutí a ráno na rychlejší probuzení. Tedy se šetřila i elektřina.
Děti neměly dětský pokoj, ve kterém jsou dnes vyhoštěny a ponechány samy sobě, ale trávili jsme večery v pospolitosti.
Když jsme si chtěli zaběhat, stačily nám na to tepláky či trenýrky a tričko, nikoliv speciální úbory, energeticky náročné na výrobu.
Kdo zlobil, dostal přes zadek a nemusel být vožen kdovíkam na psychovyšetření kvůli ADHD.
Koberce jsme si vyprášili plácačkami na klepadle někde za domem, v zimě na sněhu, nemuselo se elektricky luxovat, nebo jen zřídka.
Maso jsme měli jen v neděli, nemuseli jsme tedy mít velkovýkrmny dobytka, na jehož vykrmení je třeba několikanásobně víc půdy a tedy i hnojiv, strojů, benzínu atd., než kdysi. Měli jsme svaly z práce, né z konzumace masa a z posiloven. Dnes máte na všechno roboty, abyste se šetřili, a pak se honíte do vyčerpání v posilovnách a fit centrech, abyste se „zdravě unavili“. Jíte z fast foodů nehodnotné jídlo, pak to doháníte kilama vitamínů.
Utvářeli jsme vztahy v přirozeném prostředí – na poli, v řemeslné dílně, v obchodě, na lavičce pod lípou, u holiče, při čekání na autobus, na poště… Nepotřebovali jsme nikam jezdit na testy, vztahové konstelace, kineziologii, za psychoterapeuty, etikoterapeuty, psychoanalytiky, poradce zdravého způsobu života, odblokovávání, inkarnační regrese, sebelásku, energetické vibrace... Někomu stačila i upřímně vykonaná zpověď v kostele nebo opravdová modlitba. Dnes byste tomu asi módně říkali ekologie duše.
Hráli jsme si ochotnicky divadlo ve vsích a městečkách pro sebe, nemuseli jsme draze jezdit na snobská velkopředstavení a show s drahým vstupným a laciným obsahem od hloupých bavičů.
Dětem stačil ke hraní kousek větvičky, provázku, dřívka či látky, a hned měly šaška, krále či ježibabu. Neznaly elektrické hračky ani ipady, ale uměly se hrou samostatně zabavit. Dnes čekají, kdo je nějak vynalézavě zabaví s využitím elektriky, plastů atd.
Nejezdili jsme si pro drahé léky na krize, splíny, deprese, frustrace, deprivace…, protože jsme je neměli.
Dělali jsme pěší poutě na posvátná místa, a panečku, jak nás sbližovaly. Neznali jsme auto-moto-turistiku. Nešetřili jsme své nohy, šetřili jsme přírodu, i když jsme o tom environmentálně nehalasili.
Při únavě jsme hezky česky odpočívali, nepoužívali jsme honosná slova jako relaxace, ani zařízení na onu relaxaci.
Ale máte pravdu, my jsme nevěděli nic o environmentálním hnutí.
Když jsme tenkrát měli žízeň, pili jsme vodu ze studny či vodovodu - nepoužívali jsme plastové kelímky nebo plastové láhve, které se zahazují po jednom použití.
Měli jsme plnicí pera a plnili jsme je z kalamáře místo nákupu vždy nového pera.
Při holení jsme měnili po čase jen žiletky místo vyhazování jednorázové žiletky po každém holení. Ale ano, neznali jsme environmentální hnutí.
V té době jezdili lidé autobusem a vlakem a děti do školy chodily většinou pěšky, místo používání rodinného auta nebo dvou, kterými v rodině „taxikaříme“ od rána do noci.
Závodili jsme na kolech, ne ve ferari, které má prý nižší spotřebu než předešlý model a je tedy ekologické.
Děti měly stejné aktovky na několik let, pastelky, gumy, penály, ořezávátka a další příslušenství se používalo tak dlouho, jak to bylo jen možné a ne nové tužky a gumy s novým sloganem každý rok.
S radostí jsme si někde zalyžovali nebo vzali běžky a toulali se sami nebo s rodinou či přáteli celé hodiny po zasněžené přírodě. Nepotřebovali jsme umělý sníh, energeticky náročné vleky, fronty a hádky v nich, noční lyžování…
O dovolené jsme poznali v klidu a harmonii malý kousek země, který se nám vtiskl do srdcí. Nemuseli jsme projet pět zemí za dva týdny.
Neznali jsme řvoucí vodní ani sněžné skútry, u kterých když výrobce sníží hlučnost o desetinu, tak je vydává za „šetrné k přírodě“.
Ale ano, neznali jsme environmentální hnutí.
Schránky nám nepřetékaly pestrobarevnými reklamami a katalogy, kterými si necháváme vsugerovat, že potřebujeme něco, co jsme nikdy nepotřebovali, ale hlavně že jsme pak cool a in. Kolik energie se na výrobu a rozvoz toho vyplýtvá. Jsme ale spokojeni, protože leckteré výrobky tam jsou označovány jako ekologické.
Měli jsme doma jednu elektrickou zásuvku na místnost - ne vícepásmovou, která je teď nutná na široký sortiment elektrického příslušenství, které dnešní mládež potřebuje.
Jsem staromilec? Možná. Ale byli jsme skromní, vděční a spokojení. A vy?
2024 ©