Zacnu zase tím, k cemu bych mel dospet až v záveru. Puvod prírodních katastrof, vichric, krupobití, záplav, pochází – jak jinak – od cloveka. Všechny možné zbesilosti zdivocelé astrality mnoha lidí (vztek, vášne, zloba, prudká nenávist, hazard, divoká jízda, bezohlednost, pýcha, krutost k prírode…) se auricky odparují do zemské aury, kde jsou dále v cinnosti. Zname to dobre. Když do nás vjede vztek ci jiná vášen, zbesile jednáme a nicíme. A následky? Stací se podívat, jak divoce létaly pri tornádu vzduchem i velké predmety. Jaká podobnost k našemu vzteku a nedostatku sebeovládání, který to vyvolává. I proto Drtikol varoval, jak je škodlivé proklínání špatného pocasí. Tím ho zhoršujeme.
Duchovní hierarchie, které nás vytvorily a každou vterinou udržují naše bytí, jsou a budou s námi stále: ani Kristuv impuls nebyl tak slabý, aby byl zlem znicen. Naopak, nabízí se nám stále intenzivneji jako protiváha rostoucímu zlu. Záleží na nás, nakolik tomu nejen veríme, ale hlavne nakolik je to pro nás živoucí realita. Tou se to stávalo i pro Libuši Šafránkovou. Láska, jakou mela, bude jedinou reálnou pomocí i v budoucích težších životních podmínkách, i kdyby kolem zurily všechny vichrice zla. Jsme stvoreni k sílení urcitým vývojem, a k tomu budou vždy podmínky, i když stále težší.
LZ mi napsala 24. 6.: Je mi tech lidí po tornádu moc líto – strašné pomyšlení. V práci mi kolegyne predevcírem soukrome šeptala: Všechno si uklid ze zahrady, co by mohlo uletet, je nad námi na nebi kríž, bude se neco dít, bude zle – vím to od paní, která má vetšinou pravdu - má dost jasný vhled do budoucnosti.
No, neprikládala jsem tomu žádný význam. Vzpomnela jsem si na to pak pri tech obrázcích na internetu.
Nevím jestli se neco takového v našem klimatickém pásmu kdy stalo, jestli dávno, jiste by to nebylo zaznamenáno technikou. Je to šílený. Myslím, že kdo prežil, bude mít i psychické následky. Ony i ty peticentimetrové kroupy pred pár dny v Mariánských Lázních, které neroztály, ale uklízeli je ted v cervnu dva dny snehovými pluhy - sice se nikomu nic nestalo, ale je to pro nás velmi neobvyklé chování živlu.
Paní Jana Koen z Vídne, se kterou jsem se krátce poté sešel, mi ukazovala vytlacené dolíky v karosérii její Octavie po kroupách, to taky nikdy nezažila. A to byla jen nepatrnost.
A k pohrbu? LZ: Já jsem celé odpoledne venovala tomu rozloucení. Nejdrív se mi podarilo, i za tu cenu, že jsem nakonec pracovne skoro nestíhala, zhlédnout to nejpodstatnejší ze mše. Prikovalo me to pred obrazovku a ted jsem ješte to nejduležitejší znovu vybírala na pocítaci pro manžela a dívali jsme se znovu.
Mám z tech recníku velmi podobné pocity jako Ty, jak jsi to psal na web.
Jindy: To se mi ješte nikdy nestalo: Jsem na každém kroku už nekolik dní v duchu s LŠ. A krásné. Jako kdyby mi umožnovala hloubeji vnímat i duchovní texty a modlitby – jako kdyby mi to vše bylo najednou mnohem blíž. Jako kdyby mne vzala s sebou blíž k Pánu, k Jeho Lásce. Ale není to nic sladkobolného. Je to velmi vecné, až prímocaré, a až do velké hloubky vážné, dustojné. Proste opravdové, skoro bych napsala POSVÁTNÉ.
Ješte muj dodatek k pohrbu: V nekterých osudových událostech se mohou „náhodne“ setkat ti, kterí jsou si necím blízcí. Zdá se, že jedním z významných mezníku bylo i toto hluboké dustojné umelecko-sociální setkání. Komu se podarí sjednotit tolik lidí nejruznejšího zamerení, názoru, povah? Sedeli tu pri mši vedle sebe lidé tak ruznorodí: Daniela Drtinová, Dagmar Havlová, Miroslava Šafránková, Gabriela Benacková, Nada Konvalinková, Josef Abrhám, Laco Deczi, Jan Hrušínský, Jirí Bartoška, Jan Kacer, Petr Tomaides…, a nás nekolik dalších pozvaných, kterí osobne verejne nevystupujeme.
Když v blízkém parku zaparkoval vedle mého auta Laco Déczi, jazzová legenda, a zacal si jen tak hrát na trumpetu, doprovázen kytaristou, v duchu (a snad ne moc nahlas) jsem si broukal s nimi – a vida, jam session ad hoc, presne tak jak má vypadat. Když jsem kolem své dvacítky cítal v casopisu Melodie o jam sessions svetových jazzmanu vcetne Decziho, netušil jsem, že po pul století budu s ním jamovat, byt jen anonymne a v prírode. Libuška Šafránková sjednocuje i po odložení své fyzické schrány.
Potvrdila to z jiného úhlu pohledu i LZ: Celý týden od jejího odchodu jsem v duchu vlastne stále s LŠ a nevím, jestli dneškem to skoncí, zatím ješte ne.
V jistém období po odložení fyzického tela se setkávají a prolínají duše tech, kterí meli zde k sobe blízko. Prolínají se tam hloubeji, bez ohranicení fyzickým telem a omezení pozemskými casovými možnostmi. Poznávají osudové nitky z minulých inkarnací, které je privedly k sobe, a za pomoci vyšších bytostí sprádají rámec a pomery svých budoucích osudu – ne už z egoistických pohnutek pro své nižší blaho, ale k vývojovému postupu. Jak jej pak na zemi naplní, bude záležet jen na nich, na míre jejich dobra zde. Libuše Šafránková k tomu poukazuje a sjednocuje a bude sjednocovat dál, prinejmenším tak dokonale, jako se jí to darilo zde na zemi.
A JEŠTE DROBNOST, KTEROU JSEM SE DOZVEDEL 2. 7.: Jiri N. mi vyprável, jak kdysi odborne prorezával strom. Byl v korune, když slyšel ženský velitelský hlas, aby toho nechal. Pracoval dál, hlas sílil. Tedy slanil dolu, a za plotem pí Šafránková, viditelne rozhorcená. Tedy jí ukázal zblízka suché vetve bez kury, které shazuje. Následovalo - Tak pokracujte.
2024 ©