Pošli to deseti lidem a potká tě štěstí. Nepošleš? Čekej osudovou ránu. - Mentální zavirování počítače. - Agitace duchovních kýčů a padělků.

DUŠE, JAK  VIDNO  SPŘÍZNĚNÁ,  K  ČLÁNKU  „NAŠE ZÁVOJE VÝVOJE“ POHOTOVĚ  DOPSALA  DALŠÍ  VÝSTIŽNÉ  A  INSPIRATIVNÍ  PŘÍKLADY  NAŠEHO  NEDOMÝŠLENÍ  VĚCÍ.

- Jak často někoho zahrnujeme přeposíláním něčeho davem kolujícího, aniž bychom svědomitě uvážili, zda to s vnitřním světem toho, komu to přeposíláme, skutečně ladí, zda ho tím neobtěžujeme, nevtahujeme někam, kam nepatří. Automaticky tím totiž vznášíme nárok na jeho čas a pozornost. Dáváme tím i vizitku sami sobě. Když jsem to přeposílání časem komusi odmítla a dovolila si nesouhlasit, dostala jsem dotčenou až uraženou odpověď, jak to dotyčný "myslel dobře", jak ho můj nesouhlas ranil apod., snad i že mám příliš "nos nahoru" když nesdílím jeho výplody, a  málem abych se styděla, že nechci být obtěžována.  Odmítnout to však není namyšlenost, ale obrana proti určitému chybějícímu prvku úcty, snad i slušnosti. Párkrát jsem byla i smutná, že mě odesílatel zahrnul do okruhu lidí, o kterých předpokládal, že se jim nějaká kýčovitost, falešná naléhavost, hraní si na duchovnost či přímo na strážce zeměkoule, jindy přisprostlost apod. bude líbit či je zaujme. Nemůžu dát na ušlechtilý nátěr. Někdy to cítím až jako drzé a urážlivé útoky do mého soukromí či jako vydírání. Může to být i potřísnění či tříštění niterného naladění. Je tu rozdíl. Dejme tomu knihu, u které znám autora, mohu ale nemusím ani otevřít.  Totéž webové stránky. Rádio či televizi mohu zapnout jen na předem vybraný pořad. Ale mailu, kde nevím, kdo je autorem a bude-li to hodnotné nebo naopak, musím alespoň kus přečíst.

Jsou to  nejčastěji texty tzv. duchovní (spíš tak jen vypadající), často nějaká paranoia či fobie z něčeho (např. nejrůznější nebezpečná až smrtící „záření“ odněkud), konspirační teorie o tom, kdo a čím nás tajně ohrožuje, nablblé modlitbičky, záchrany lidstva, zábavné kýčovité obrázky andělíčků (není to jen kýč, ale urážka nadlidských andělských sfér)...  Častým společným jmenovatelem je syndrom jakéhosi náhražkovitého falešného mesiášství autorů či přeposílačů.

To už jsou mi milejší ti takzvaní neduchovní či obyčejní lidé, pokud si posílají něco krásného z přírody nebo z pravého, čistého umění, nepotřísněného nějakým zapatlaným úmyslem autorů.

Zvlášť ale pociťuji nepříjemně, když mi kolegyně z práce, se kterou se musím často potkávat a spolupracovat, nastrkuje před nos několikrát týdně mailovou výzvu - přepošli dál, udělej to nejen pro sebe, ale i pro mě, ať máme štěstí a ...bla, bla , bla. To se mi vždycky udělá nanic z takové manipulace a někdy až vyhrožování. Dotyčný si troufá jít totiž i dál. Kolikrát následuje cosi v duchu apelu - jestli nepošleš, se zlou se potážeš, čeká tě neštěstí atd. U slabších povah tohle působí jako zastrašování. Kolik jich podlehne jen z trapné pověrčivosti a ustrašenosti, když si nedají pět a pět dohromady?! A už se světem řetězí a šíří klam a ošklivost (byť s nejúžasnějšími postuláty). Je to druh agrese.  Kéž by převýšil počet rozumných a tyhle samozvané kuplíře s dobrem ignoroval a tak vyřadil z mailového obtěžování a zaplevelování. Patří mezi ně i lidé vzdělaní, ač by v tomto smyslu patřili spíš do péče psychiatrů. Učím se napsat jim jednoduše a jednorázově, ať mne tím neobtěžují. Jistě, řeknou uraženě, že jsem namyšlená či že mám velké ego, nebo použijí jízlivosti, ironie či urážky (často je jejich modlitbička či kýčovité přáníčko štěstí to tam a rázem jsou z nich uražení ješitové), ale co je mi do toho. Jen jim spadla maska dobra, ve které se i sami kochali.  JE TO JEN MÁ SEBEOBRANA PROTI CIZÍ VLEZLOSTI,  A NA TU MÁM PRÁVO.

- Hudba – jak snadno sklouzneme k rutinnímu hodnocení virtuozity či efektního vystupování či výstředního zevnějšku interpreta. Často hodnotíme jeho výkon jako koně na dostizích. Kde je snaha jít se skladbou a vnímat hlavně tu? Umíme se oprostit od nedůležitých zevních podnětů – např. chování muzikanta za nástrojem, které nás pak ruší a od samotné hudby odvádějí?

- Kolik kritiky jsme lehkovážně v životě již vyslovili? Jen tak, bez pokory, bez uvážení vlastních chyb? Nejsme jen snadnými hodnotiteli a mravokárci místo i v tomhle duchu hlavně „pracanty“ sami na sobě?

- Četba – umíme se soustředit na hodnotné čtení a pronikat k němu přes prožitek autora nebo o něm alespoň vědět a toužit se k němu dobírat? Máme se sebou trpělivost, aniž bychom hned k obsahu zaujímali odmítavé stanovisko, pokud nejsme schopni čtenému porozumět hned? Nechceme si četbou jen potvrzovat vlastní mínění? A v případě opačném, rozeznáme  nehodnotu? Zapojíme bdělost a nenecháme se strhnout nadšením čtenářského davu? Vybočíme z něj neodkladně a přirozeně, bez emocí a ťukání si na čelo? Naviguje nás k hodnotnému a pravému stanovisku vlastní vědomí hodnot z naší četby a tedy i postupně získávaná rozlišovací schopnost? Kolikrát jsme i v tomhle byli nepozorní a až za dlouho se pracně vraceli ze zbloudění? Případně – poznali jsme vždy, že bloudíme?

- Umíme mlčet o velkých věcech v nás, aby se z nich nestala jen třpytivá sklíčka jako jsou ve sklářském kraji všude po prašných cestách roztroušeny blyštivé kousíčky střípků?

- Nezautomatizovalo i v nás cosi nedůstojného vůči zvířecí říši? Nemíjíme se vnitřně s těmi tvory - buďto jejich zábavným polidšťováním nebo naopak v pohrdání jimi a zacházením s nimi jako se svým majetkem? Umíme se dobrat ke správnému spolubytí s nimi na téhle planetě? Neuniká nám vůči nim cosi? Nejsme samozvaní krotitelé, majitelé nebo predátoři, dokážeme respektovat jejich přirozenost? Dokážeme najít správné vnitřní postoje a vyciťovat vůči nim úctu založenou na „přátelství“ či bratrství tvorstva? Nezneužíváme svou nynější fyzickou sílu a rozumovou převahu a nemáme v sobě tenhle fakt tiše povolený, aniž bychom si jej uvědomovali jako problém a brzdu vývoje svého i zvířat?

- Došlo nám, že i dítě, ač na nás plně závislé, je samostatnou, jedinečnou, v určitém smyslu již hotovou bytostí? Nebo jsme se zapomněli v roli vychovatelů, kteří jej mají ve své moci a i při jistě nutné a zdravé výchově podceňují či ani nepřipustí úctu a respekt vůči jeho osobnosti?