Poutníci po obloze

S padajícím listím jsou na sklonku léta odhalována hnízda i na místech, kde bychom je ani netušili. Často v křoví či větvích přímo u našeho domu. Jejich život po vyvedení mláďat utichl a vychladl. Ptáci se těší ze svého života tak spontánně a nepokrytě, že jen málo lidí to tak dovede. Uměl to třeba svatý František, však si s ním taky ptáci rozuměli a shlukovali se kolem něho. Snad poznali, že smazal Kainovo znamení bratrovraždy ze svého čela.  Fráňa Drtikol byl jednou spatřen prosklenými dveřmi na terase uprostřed vlaštovek. Na kovovém zábradlí tu tiše seděla jedna vedle druhé, on stál uprostřed a „mluvil“ k nim jakýmsi hvizdem. Teprve po vstupu další osoby na terasu se vlaštovky rázem rozletěly. V esoterice mají vlaštovky svoji krásnou  symboliku. Tak jako svým hbitým letem nekompromisně sezobávají všechen nežádoucí hmyz a čistí v tomto smyslu naše okolí, i lidé by měli čistit svá nitra ode všeho nežádoucího, co jako hmyz parazituje na jejich charakterech a obtěžuje okolí.

Když ptáci trpí, nevztekají se na nikoho, ani na osud. Strádají zimou, hladem či ekologickými haváriemi jaksi soukromě, tiše, odevzdaně. Možná i proto je v jejich životě velká disciplína, ba řád. Vědí, kdy mají odletět do jiných krajů, vědí i kam a kudy. Umějí se vyhnout cyklonům a bouřím, znají i jak mohou zaútočit jejich přirození nepřátelé. Nevědí to jen o člověku. Ten se svými důmyslnými zbraněmi narušuje pravidla čestného boje v přírodě a lov pro obživu zaměnil za zákeřné masakrování. Podle IQ jsou ptačí mozky hloupé. Buďme tak moudří, jako oni. Nebo alespoň mějme radost z jejich volnosti a lehkosti – jak by ji neměli, vždyť nikomu neubližují a nejsou otroky svého chtění a pachtění, jako často my. Mají pak lehko na dušičce. Nebyli nám i proto na zemi dáni?

Goethe a jiní tvrdili, že ptáci (tak jako ostatní zvířata) mají jakousi centrální skupinovou duši, společnou každému druhu. Její vědomí kotví v astrálních světech. Je nadaná vysokým vědomím, vtiskuje svým hmotným buňkám – zemským zvířatům jejich podobu, chování, zvyky. Ba i řídí třeba ptačí tahy, páření, říji  a podobně. Asi jako když naše duše ovládá naše prsty. Zdá se to divné? Ale účinky toho přece známe. Jak jinak by tažní ptáci věděli, kdy a kam letět, jak by úhoři trefili až do Sargasového moře a odtud zase zpět? Snad ten Goethe a jiní věděli o věci víc, než dnešní přízemně rozumářská věda, konstruující ta nejkrkolomnější „vysvětlení“, která jsou často na úrovni materialistických pověr.  Snad i právě tuto skupinovou  duši odprošovali pravěcí lovci, když měli zabít zvíře pro obživu. Je to jen další v podstatě jednoduché fungování přírodních procesů. Ani zdánlivé krutosti v přírodě nejsou pak tak kruté, dozvíme-li se od zasvěcenců, že obětování jedněch druhů pro obživu druhých je zajištěno vzájemnými úmluvami jednotlivých skupinových duší. Pak zde není nepřátelství, ale jen přirozený řád. Jen člověk nejedná podle úmluv.

Zaslechli jste už někdy nad sebou šumot až hukot labutích křídel? Je v něm cosi tajemného. Podobně i v oku labutě jakoby byl záblesk čehosi vědomého. Není to jako třeba u psa. Ten se „tváří“ podle momentální situace či nálady v naší blízkosti. Co se to však dívá z oka labutě? Aristokratické držení hlavy má uprostřed oko s jakýmsi statickým výrazem mystického smutku a ten jakoby hleděl  z velkých dálek času i prostoru.

Dávní lidé měli smysl vnímat astrální bytosti. Vídávali i skupinové duše zvířat.  Imaginace skupinových duší ptáků měly prý blíž k čistému člověku, než například savců. Třeba duše holubice se jim projevovala v andělské kráse, v bílém rouše a s ratolestí míru. Odtud ona tradice „holubice míru“. Duše labutě pronikla až do mytologie. Nazývali ji Valkýrou. Byla to bytost mramorové krásy, velmi chladná, ale působící vznešeně.  Oči prý má tato duše hluboké jako noc a tak nesmírně smutné a teskné, jako by v nich bylo plno utajených nevyplakaných slzí. Nese jakýsi žal v hrdé i smutné uzavřenosti. Kdysi se popisoval podivný osudový příběh labutě. Šlo o polovědomý čin sestupu do zemské úrovně mezi lidi v prastaré době skandinávského proudu „Bardů“, na který labuť dosud podvědomě vzpomíná se steskem. Odtrhla se od své Praduše a zasáhla tímto sestupem, motivovaným láskou k lidskému muži, do zemského zákona pro sebe neblaze. Následky toho prožívá dosud. V určité době zemského vývoje se tato zvířecí duše příliš spojila s člověkem, čímž narušila určený průběh zvířecích a lidských osudů. Její vědomí se probudilo předčasně a proto přijalo i nezvládnuté luciferské touhy po lásce zemského muže.  Kdyby byla zůstala nahoře, v astrální říši,  nestala by se „Valkýrou“ a zůstala by bez poskvrny. Šla takto proti zákonu a vůli Páně a tím se spojila s luciferskou říší. Po Kristově oběti na Golgotě se v tomto stavu uvědomila a vrátila se jako kajícnice mezi sestry skupinových duší ptáků. Má ale více zkušeností, nežli jiné skupinové duše. Je od té doby blíže k člověku, ale bylo to předčasné a platí za to. Proto také duše labutě těžce prožívá svůj jarní čas a před smrtí zpívá svou tesknou „labutí píseň“.

Druidské kněžky severského proudu inspirovala duše labutě ke krvavým náboženským obětem. Krev lidských hrdinů často tekla za zpěvu a jásotu ukrutných Skytů na obětních oltářích druidek, inspirovaných duší labutě. Mnohé z této mytologie je i ve Wagnerově tetralogii o Nibelunzích („děti mlhy“) - o bojích bohů Slunce a bohů temnoty a  noci.

Chodíme-li občas krmit labutě do zámeckých jezírek nebo na břehy řek – není zajímavé podívat se do jejich očí s představou tohoto jejich osudu?