Zesnulým pomáhá láska, škodí nářky i zvědavost - Mohou nás zemřelí strašit? - Posmrtní dvojníci - Klamy ze záhrobí
Už od předminulého století se některé časopisy či autoři předhánějí ve sbírání příběhů, které cosi mlhavě napovídají o tom, že ti na druhém břehu bytí se nám nějak projevují. Jednomu se v čas úmrtí blízkého zastavily hodiny, druhý viděl někoho umírat ve snu a skutečnost to potvrdila... Těchto příhod jsou tisíce. Je to jistě zajímavé, lechtá to naši touhu po záhadách, ale co s tím dál? Zůstat jen u mlhavého konstatování, že asi „existuje něco mezi nebem a zemí“, to je dost málo. Dávno už existují v různých pramenech pro tyto jevy vysvětlení. Pak se nám tajemno rozplyne a nahradí ho zcela logické poznání věci. Podívejme se proto na tyto jevy podle esoterních pramenů hlouběji, protože mnohé z nás nejen teoreticky zajímají, ale mohou se nás tak či onak kdykoli týkat.
I když je to po úmrtí někoho blízkého pro nás těžké, neměli bychom jej k sobě volat se sobeckou bolestí a žádostí po jeho přítomnosti. Milujeme-li skutečně své zesnulé a víme-li aspoň něco o dění na onom světě, vyhneme se všemu, co by je mohlo vyrušovat a zneklidňovat. Tyto zákonitosti znali naši předkové dobře, jak je vidět i z náhrobních nápisů jako Spi sladce, Odpočívej v pokoji, Odpočinutí věčné, dej mu ó Pane apod.
Zejména v prvních fázích kámaloky (očistce) ubližuje naše přitahování duší do zemské sféry jejich vývoji. Zatímco při smrti prožíváme bleskově svůj život od přítomného okamžiku zpětně až do dětství, v kámaloce je to opačně - od prvních vznětů citů, které začaly utvářet osudy právě dožitého života. Postupně prožíváme vše, co jsme vzbudili v druhých, vžíváme se svým již objektivním svědomím do nich, jak pociťovali naše jednání. Může to být bolestné a dlouhé, dokud v sobě nevzbudíme skutečný soucit. V těchto stavech může duše zapomínat, třeba i na mnoho let (měřeno pozemským časem) na své pozůstalé. Protože prožívá jiná období svého uplynulého života, vyrušuje ji, když ji voláme zpět a nutíme, aby se zabývala posledním obdobím života zde. Naopak v pozdějších obdobích kámaloky se dostanou třeba i k rekapitulaci dob kdy žili s námi. Pak se nalézají neviditelné v naší blízkosti, v astrální atmosféře Země, a jsme-li citliví, můžeme je vnitřním pátráním vytušit či nalézt. Období, která s námi prožili třeba v pocitech zloby, záští a podobně, si rekapitulují a proto se vsunou na tento čas do našich akašických obrazů (v tzv. knize života, která se dá přirovnat k filmovému záznamu našich životů), a tím je jim umožněno, ba jsou nuceni, chápat a zpětně prožívat city, které v nás vyvolali. V těchto obdobích je můžeme silněji pociťovat v naší blízkosti, neboť se námi ve svých vzpomínkách obírají. Toto je pak přirozený ač nenápadný kontakt. A takto to bude jednou i s námi vůči našim pozústalým.
Zemřelí, kteří nevěřili v posmrtný život, setrvávají často dlouho ve svém bývalém okolí a svůj stav si neuvědomují. Hlavní smysl pohřebních průvodů a ceremoniálů byl, že měly zemřelému dát co nejzřetelněji na onen svět najevo, že zemřel. Teprve až si uvědomí svůj stav, že již není mezi námi hmotně, může nastoupit svůj další „program“ - kámaloku - očistec. Zde je postup od mládí a proto na hodnocení styků z posledního období života dochází mnohdy až po létech.
Namísto jejich přivolávání z naší lítosti či kvůli pociťování prázdnoty po nich je prospěšnější zvát je k naší tiché a klidné modlitbě. Jinak je buď rušíme ze spánku, nebo jim ztěžujeme a prodlužujeme prožívání kámaloky. Teprve až nastane zákonitě období, kdy jsou zemřelí odvedení příslušnými pomocnými bytostmi do kosmických proudů, aby z nich načerpali další mystickou sílu proudící z kosmu, mohou se setkat se svými blízkými. Tu vztahy lásky přivádějí k sobě milující se duše, jež na sebe jemnou, nenásilnou formou vzpomínají. Takto přitahovány láskou se duše mohou nalézt bez obtíží, a to buď v době spánku pozemských lidí, nebo při jejich pravé modlitbě, kdy umlčeli bouřlivé myšlenky a city a ve vyprázdněném nitru je mohou proniknout myšlenkové a citové výrony zesnulých. To ovšem nelze zkoušet jen ze zvědavého experimentování.
Napojení může mít trojí formu: nejdokonalejší je intuiční, kdy jsme niterně sjednoceni se zemřelým a vnímáme jeho bezhlasé slovo ve své mysli a srdci. Můžeme pak prožít jeho cit, jako bychom se stali jím a on námi. Je to vědomé spoluprožívání, nikoliv mediumita (při ní ztrácí médium kontrolu svého vědomého Já, které je paralyzováno, a neví, kdo a jak se jím projevuje. Mohou to být i velmi nečisté bytosti, astrální larvy či podvědomí právě spících zemských lidí).
Při druhé, méně dokonalé formě - inspiračním spojení, již nejsme zemřelým tak plně proniknuti, ani on námi, ale vypadá to spíše jako rozmluva dvou lidí, jejichž hlas však přichází rovněž z nitra, nikoliv zvenčí. Zesnulí nám předávají spíše své mentální útvary.
Při imaginačním napojení se nám zemřelí sice objeví, ale nemohou se nijak projevit. jsou pro nás jakoby němí. Někdy se i snaží též cosi říci, ale jejich slovo do našeho nitra nepronikne. Vidíme je pouze, jak jsou třeba radostní, nebo smutní, či jsou zaujati nějakým úkolem. Tento méně zřetelný způsob napojení bývá nejčastější.
Ve spojení se zemřelými nám může pomoci i strážný anděl, například věšteckým snem, kde nám předloží přání nebo informaci zesnulého. Pak s ním mluvíme jako s normálním člověkem, jeho řeč přichází zvenčí. Andělé nás mohou takto přivádět k nahlédnutí do života na druhém břehu.
V době kolem svátku Dušiček a Všech svatých je si svět vtělených a odtělných blíže, odtělení snáze vnímají naše modlitby a lásku.
Prožití bolavého období kámaloky může být velmi usnadněno a urychleno soustavným posilováním duše naší modlitbou, která přináší úlevu a duchovní světlo. Skutečnou modlitbou člověk nejen prosí o přijetí a následné předání sil někomu, ale zároveň to aktivně uskutečňuje. Modlitbou se uskutečňuje duchovní čin, je to věcná bdělá kvalitní činnost. Je třeba ji pojmout bez sentimentu, tajemného trnutí či škemrání, ale se světlem jistoty a jednoduchosti, že naše vnitřní světlo, radost či lásku náš blízký zachytí. Je možné též vysílat modlitbu lásky s prosbou strážnému andělu dotyčné bytosti, aby ji „přebral“, oddělil z ní vše nízké či strhující a sám ji posvětil a zesílil svou silou.
V dřívějších dobách bylo úkazů setkání se zemřelými a jejich projevů včetně strašení mnohem více, protože lidstvo bylo senzitivnější. Sílící egoismus uzavírá auru lidí jemnějším vlivům a izoluje je od neviditelného dění. Přesto si naši předkové jevy setkání se zesnulými nedovedli často správně vysvětlit a vyvozovali z nich ledacos mylně. Proč?
Podstatné je zde vědět, co je a jak se projevuje posmrtný dvojník. Je to zbytek životních sil zemřelého, dožívajících v odloženém éterickém těle. Tělem éterickým, životním, bylo na zemi oživováno tělo fyzické. To však se po smrti rozkládá, ale zbytek těla životního se ještě delší dobu opuštěně potuluje. Nese ještě určité stopy minulého života zemřelého, avšak skutečný zemřelý se svým osobním Já již není ve spojení s tímto zbytkovým rozpadajícím se útvarem a nekontroluje jeho projevy. A v tom je právě zdroj nesčíslných klamů. V odloženém dvojníkovi působí síly podvědomí z minulých inkarnací. Navíc je tento dvojník vydán napospas různým elementálům astromentální říše. Dvojník si nese takové názory a city, jaké měl jeho zemský člověk. Podle nich se projevuje, dokud se nerozpadne, což trvá někdy velmi dlouho. Neprožívá kámaloku a není nijak poučován, ale jen se určitou dobu dochvívá. Proto ale může při projevu zemským lidem, kteří jej mylně považují za skutečného zesnulého, lehce tvrdit různé omyly a nepravdy, často také o životě na onom světě. Tyto názory mohou obsahovat právě mylné představy, jež měl jeho někdejší zemský nositel o posmrtném životě. Proto se sdělení z těchto zdrojů tak liší. Výjimečně může dvojník diktovat i rozsáhlá sdělení.
Třeba posmrtný dvojník toho, kdo žil v mládí materialisticky, ale později nastoupil duchovní cestu, nese nadále stopy starého života, názorů, neřestí, pochybností o existenci Boha atd. Proto je při „vyvolávání duchů“ víc klamu než pravdy. Dvojník bez kontroly bývalého majitele, odloučený od jeho vědomé kontroly Já, může vyslovovat různá sdělení, která odpovídají dávným stresovým a vypjatým situacím zemřelého, když byl třeba nemocný, rozrušený, kul pomstu, žárlil atd. A zde jsme už u „strašení mrtvých“. Může se stát, že dvojník pronásleduje toho, koho jeho bývalý majitel nenáviděl. Není to tedy projevem spravedlnosti (projevem spravedlnosti je jedině pronásledování svědomím), ale obyčejné lidské nedokonalosti. Dvojník může i vyhrožovat, snažit se ublížit, protože je dosud nabit někdejší zlobou. Skutečný zesnulý bývá už někde jinde a o neplechách svého dožívajícího podvědomí, využívajícího ještě nerozpadlé síly starého éterického (tj. životního) těla buď neví, nebo je z toho nešťastný.
V případech „strašení“ tedy pomůže se nebát, naopak se modlit za klid a rozložení tohoto dvojníka, aby se jeho éterické látky rozpustily do kosmického éteru, ze kterého byly vzaty.
Poměrně silnou energií je nabit dvojník toho, kdo zemřel násilně. Stává se též, že při náhlé smrti třeba autohavárií, ve válce a podobně vyšle zemřelý bezděčně svého dvojníka k pozůstalým, aby je uvědomil o jeho smrti. To jsou ony časté případy, které vypadají navenek nevysvětlitelně. Mluví se mlhavě o „síle myšlenky“, ale jde o fungování přirozeného mechanismu.
Často popisované jsou i případy pronásledování vraha různými hrůzami – i zde zavražděný vyslal myšlenkovou podstatu svého éterického těla, která nyní vraha pronásleduje a. působí mu zasloužené utrpení. Poslední myšlenka zavražděného může zmocnit jeho dvojníka velkou silou prokletí vraha, aniž by zavražděný musel cokoliv vědět o těchto věcech za svého života. Vědci typu A. C. Clarka či Sisyfovců (jsou to víc sektáři, než vědci) mohou ještě staletí spekulovat o jevech strašení, podezírat z podvodů, ale k vysvětlení nepřijdou a je tak prosté: Strašidelné postavy zavražděných, které „straší“ v místech jejich posledního zápasu, nebo sebevrahů, nejsou tedy ničím jiným, než těmito dvojníky, kteří už nemají individuální vědomí Já svého dřívějšího majitele. Podobně ale mohou „strašit“ i ti, kteří si nechtějí uvědomit, že zemřeli, a pohybují se ve svém bývalém obydlí, okolí atd.
Egypťané nazývali svého posmrtného dvojníka ka a dokázali síly nižšího éterického těla zesnulého rituálně zafixovat pevně do jeho hrobky a nabít ho magickým příkazem chránit klid těla „svého“ pána a pronásledovat vykradače a jiné narušitele. To vysvětluje náhlá záhadná úmrtí řady archeologů ještě ve 20. století.
Protože éterické tělo je oživujícím impulsem těla fyzického, je přirozené, že i odložený éterický dvojník má nevědomou potřebu svého zachování či oživení. Proto je přitahován do spiritistických seancí, aby se přiživil na síle média, kterou mu v době jeho bezvolního stavu odčerpává a sebe tím posiluje. Proto jsou média po seanci tak vyčerpaná. Kromě nich se médiím mohou projevit i různí zlomyslní duchové, astrální larvy nebo se napojí na podvědomí zemských právě spících lidí. Médium to nerozezná, protože v tranzu nemůže používat kontrolní síly svého Já. Pak se spiritisté naivně radují, že se jim projevil tu Napoleon, tu nějaký světec, tu Hitler, nebo aspoň babička Málková. Těch slavných ale bývá pochopitelně víc. Jsou atraktivnější než setkání s nějakým strýcem Bonifácem či tetou Agátou, leda že by po nich zůstal kdesi zakopaný poklad, zaštrachaná závěť nebo nepodaný vynález.
Éterický dvojník může být z těla vymístěn i před fyzickou smrtí, například při agónii. Když umírající sleduje během agónie „knihu“ svého života, poznává všechny vztahy, vidí své viny, které asi již nebude moci vyrovnat. Cítí pak velikou lítost za neodčiněné viny a touhu je napravit. Moc této touhy pak může být i hybnou silou posmrtného dvojníka. Poslední myšlenka člověka tedy vtiskuje dvojníkovi nasměrování pro jeho další působení. Dvojník může i uvědomit blízkého člověka, po němž umírající touží a kterému tak může být vyslána i přímá výzva, aby se k jeho loži dostavil. Dvojník může působit i ve snu a vnukat adresátovi poslední přání nebo sdělení umírajícího.
Jsou to jevy nadpřirozené nebo přirozené? Jak pro koho. Pro skeptiky jsou nadpřirozené. Nahlédneme-li ale logické fungování těchto věcí, jsou to jen další přirozené zákony stvoření. Pak uvidíme, že vlastně nadpřirozeno neexistuje. To jen nám v naší nevědomosti to tak připadá.
V čase posmrtného života člověk už nemůže získat nic, co nezasel v životě zde. Tady je čas práce a setby, tam sklizně. Tato sklizeň je však nehmotná. Ta hmotná přijde až v dalším vtělení, kdy si ale člověk v hloubi nitra přinesl z minulé doby sví předsevzetí jakožto jemný hlas svědomí. Má pak svobodnou vůli, zda ho poslechne nebo přehluší.
Proto je důležité, jakým způsobem člověk odchází do duchovních světů a není-li příliš zastižen nízkostí. Má opustit zemi v hlubokém pokání a pokoře před božím světem. Poslední myšlenkou má být prosba, aby nám odpustili ti, kterým jsme ublížili, a za požehnání všem lidem včetně těch, kteří snad ublížili nám. Odcházející Já má alespoň mentálně a citově vyrovnat všechny nesprávné vztahy. Nemá odejít zatíženo výčitkami, nenávistí, ukřivděností apod. Má učinit dobrá předsevzetí pro budoucí život: učiní-li je ještě v těle, přejdou s ním až do další inkarnace. Je-li přechod naplněn láskou a soucitem s bližními, kterým je odpuštěno, bude jednou i odcházejícímu mnoho odpuštěno. K tomu je nutné obklopit ho klidem, láskou, smířením.
2024 ©